Bylo, nebylo, za sedmero horami a devatero řekami, vzkvétala nádherná země jménem Solemnia. Všichni obyvatelé byli šťastní a žili v souladu s majestátními jednorožci a magickými zvířaty.
Celkem pěkný začátek pohádky, ne? No, dobře, tohle není pohádka a Solemnia ve skutečnosti vůbec nevzkvétá. Ale to je vedlejší.
Tohle totiž není příběh nějaké  princezny, kterou začarovala zlá čarodějnice a kletbu může zlomit jedině krásný princ na bílém koni. Ve skutečnosti je to příběh dívky, která ani nevěděla, kdo je.
Ne vážně, ona si to nepamatuje. Až do svých šesti let má výpadek. To se ale mělo změnit.
Stačil jeden návrh, který jí navždy změnil život.....
🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹

,,Pracuj líp s nohama!“
,,Kryj se!“
,,Kendle, soustřeď se trochu!“
Snažila se nevnímat hlas svého učitele, kterým okřikoval všechny okolo ní. Ne, že by jí to zrovna dvakrát šlo.
Vyhýbat se Erikovým pěstím, nebylo už tak nic jednoduchého, natož se ještě soustředit. Zapřela se nohama do země a vyběhla proti němu.
Není to poprvé, co spolu bojovali takže nějakých jeho slabin si všimla už dříve a hodlala toho využít. Třeba citlivosti na levém zápěstí. Jednou při tréninku blbě dopadl a zlomil si ho. Sice mu kosti srostly zase zpátky, ale bohužel špatně. Není to sice nic vážného, ale občas ho v něm stejně škube. To je důvod, proč se snaží útočit výhradně pravou rukou, i když je levák.
Sledoval každý její pohyb. Připravila se, aby to vypadalo, že mu chce zasadit ránu do podbřišku, ale místo toho se sklouzla pod jeho nohama a zvedla se za ním. Vyšvihla pravou nohu, aby ho mohla kopnout ze strany. Přesně na tohle zřejmě ale čekal. Rychle se otočil a chytl dívku za kotník. Odstrčil jí za něj od sebe tak tvrdě, že dopadla na záda do písku. Kathleen ale nehodlala prohrát, dneska ne. Nehodlala být ta, která zůstane ležet na zemi.
Erik měl ovšem jiný plán. Ve stejnou dobu, kdy jí chytl za nohy, jí současně i stáhl pod sebe. Obratně chytl její zápěstí a jako nějakou hadrovou panenku Kathleen přehodil na břicho. Jakmile tak učinil, překřížil jí ruce za zády, aby se nemohla bránit. Jestli si ovšem myslel, že se jeho soupeřka nebude chtít bránit, tak se sakra spletl. Právě naopak. Mrskala sebou jako ryba na souši, ale nebylo to nic platné. Jeho stisk ne a ne povolit.
Nemusela mu vidět do tváře, aby poznala, že se nad jejími marnými pokusy o útěk ušklíbl. Ten výraz znala – pocit vítězství. Líbilo se mu, jak se usilovně snaží a nakonec celá její snaha přijde vniveč.
Naklonil se blíže k její hlavě a odhrnul jí z ucha malý pramen zrzavých vlasů, přičemž provokativně pošeptal: ,,Tak jaké to je, když jsi jednou dole?“ 
Samozřejmě, že Kathleen věděla  přesně, na co tou větou naráží.
Skoro před osmi lety, když přišel ke královské armádě poprvé, prohlásil, že porazí jakéhokoliv nováčka, který tam s ním tenkrát byl. Naše hrdinka  tu partičku deseti chlapců sledovala ze stínů stájí. Nepřekvapilo jí, že se do boje nikdo nehrnul. Jak by mohli, když většina z nich tam meč držela úplně poprvé? Jenže Erik nebral ,,ne“ jako odpověď. Začal se vytahovat, jak ho jeho otec učil šermovat a jak by se ani nedivil, kdyby z něj udělali platného člena stráže už první den.
Tenkrát měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas. Už ho pozorovala, a jestli se chtěl dostat ke strážcům, musel se hodně snažit. Jediný, který se mu hodlal postavit, byl vyzáblý hnědovlasý kluk s olivovýma očima.
Vzhledově z davu nevyčníval. Nebyl to žádný krasavec z pohádky. Jen prostý obyčejný kluk.
Ne, že by snad uměl šermovat, ale, jak usoudila, už ho nebavilo jeho egoistické chování.
No, jenže jak myslíte, že to dopadlo? Ano, ten kluk prohrál, čímž Erikovo ego stouplo ještě tak minimálně o dva stupně víš. To ale zase pro změnu nemohla vydržet zase ona. Opatřila si rytířskou helmu, aby využila momentu překvapení, a vylezla ze stájí.
,,Proč si nevybereš někoho své velikosti?“ zakřičela na něj s rozkročenýma nohama.
V tom jakoby do něj uhodil blesk. Otočil se za pištivým hlasem a probodl, tehdy třináctiletou, Kathleen pohledem.
,,A proč si myslíš, že jsi jím ty, hm?“ zeptal se a v jeho hlase se nadal přeslechnout výsměch.
,,Pojď to vyzkoušet. Nebo máš strach, že by ti mladší kluk nakopal zadek?“
Tohle lákadlo zabralo přesně, jako med na včely. Erik okamžitě přijal a Kat pod helmou skryla svůj úsměv.
Postavili se proti sobě, ona nalevo on napravo. Zpříma si hleděli do očí.
,,Mám ale podmínku,"začala ještě než měl souboj započít, ,,budeme bojovat bez mečů. Chci ti dát alespoň nějakou šanci na výhru." V tu chvíli zněla možná trochu nafoukaně, ale ve skutečnosti byla upřímná. Kathleen uměla na svůj věk s mečem velmi obratně a z jejího sledování ani na chvíli nezapochybovala o tom, že by jí porazil.
'Jenže tenhle zápas by skončil asi tak rychle, jako by začal. A já se chci alespoň na chvíli pobavit.' problesklo jí hlavou.
,,Nějak moc si věříš, ne?"
Sice to řekl, výsměšným tónem, ale v jeho očích se na okamžik zaleskla nejistota. Nakonec ale přesto přikývl a svůj meč odhodil. Kdyby jen tenkrát věděl, jakou chybu právě udělal.
Oba se rozkročili do bojové pozice a drobná dívka ho vyzvala, aby začal.
Rozběhl se proti ní a když už byl skoro u ní, připravil si pěst, aby jí zasadil pěknou ránu.
Tomu se s otočkou do strany hravě vyhnula a navíc mu tam ještě nastrčila nohu. Klopýtl, ale ustál to. Teď byla řada na vyzyvatlce.
Když byl k ní otočený zády, kopla ho lenivě do zad a Erik spadnul na kolena.
Než měl ovšem šanci se zvednout zpět, kopla ho ještě jednou. Tentokrát do boku, čímž způsobila, že spadl na tvrdě na zem. Chopila ho kolem zápěstí a donutila ho, dát je podél těla. Sice kopal nohama jako šílený, ale nebylo mu to nic platné.
,,No? To je všechno, co umíš? To jsem teda hodně zklamaná," prohodila s úsměvem na tváři, který ale nikdo díky přilbě nemohl vidět.
,,ZKLAMANÁ?!" vykřikli všichni, včetně Erika, sborově.
Kathleen usoudila, že je čas na její tajemství. Zvedla se zase na dvě a sundala si kovovou věc z hlavy. Pohodila si, v té době ještě dlouhými, červenými rovnými vlasy a schválně obrátila zelené oči na chlapce na zemi.
'Pusa dokořán, vyvalené oči, co víc si člověk od idiota může přát?'
To byla poslední vzpomínka, kterou na ten incident měla. Ačkoliv se Kat teď nacházela ve velmi blbé situaci, nemohla zabránit úsměvu, který se jí rýsoval na tváři.
,,Musím říct, že je příjemné vědět, co si tenkrát zažil ty, ale já jsem radši nahoře."
Jakmile to dořekla, nedala mu ani šanci na jakoukoliv odpověď. Hbitě  zaklonila hlavu, kde se její hlava se setkala s jeho obličejem.
Zaklel a sevření povolilo. Toho ihned využila. Vyškubla se mu za sevření, přičemž pár pramenů vlasů jí vyklouzlo z falešného culíku.
Vyplížila se z jeho dosahu a pro jistotu ho ještě kopla do ramene. Tím ztratil rovnováhu a spadl.
Co jí ale překvapilo, bylo, že se hned zase vyškrábal zpátky na nohy. Nevěděla, jestli byl v jeho výrazu vztek nebo touha po tom jí porazit a ponížit stejně jako tenkrát ona jeho, ale rozhodně se jí to zrovna dvakrát nelíbilo.
,,Konec!" zařval kapitán a všichni zkrotli jako beránci. Poté se Kathleen přistihla, jak úlevně vydechla.
Ne, že by měla z Erika strach, ale zároveň taky nebyla blbá. Věděla, že už to není ten malý kluk, kterého porazila. Od té doby se Erik hodně změnil. Nejenom vzhledově, ale i fyzicky. Hodně trénoval a časem se z něj stal velmi dobrý bojovník i šermíř.
Ovšem, ani s pistolí u hlavy, by to nikdy nepřiznala.
,,Pro dnešek by to stačilo. Ráno vás tu chci vidět většinu čilí. Rozchod!“
Tento rozkaz vytrhl Kat z uvažování. Ale hned, co si tu větu zpracovala, jí na mysl přišla jedna otázka.
'Jak to že jenom většinu?'
Když všichni zasalutovali kapitánovi na pozdrav, dali se bez protestů na odchod. Všichni, kromě Erika. Ten jí ještě naposled propálil pohledem, který říkal něco ve stylu ,,příště takové štěstí mít nebudeš" a pak též odešel.
,,Zůstane tu Xander s Kathleen.“ dořekl ještě, než měl šanci kdokoliv z těch dvou odejít.
Pamatujete si ještě toho vyzáblého kluka z vyprávění? Tak to je on. Kathleen s Xanderem se po tom incidentu spřátelili a stali se z nich nejlepší kamarádi. Když byli menší občas spolu tajně v noci vysadávali v domečku na stromě.
,,Víte, proč jsem si vás tu odchytl?"
Kathleen se zvědavě podívala na svého kolegu. Ten si jejího pohledu všiml, ale jen mykl rameny. Nevěděl o nic víc, co věděla Kat. Oba proto zároveň zatřásli hlavou.
,,Kat ti to nevyřídila, Xandere?" zamyslel se, ,,No, to je jedno. Zítra jedu spolu s dalšími pěti lidmi na brzkou korunovaci prince z království Ramines. Je to sice tradice, ale současně tam jedeme i kvůli ochraně. Král mi nařídil, abych s sebou vzal ty nejlepší vojáky a jel chránit prince. Chtěl bych aby jste jeli se mnou. Nebo, spíš se ptám tebe Xandere, poněvadž Kat by to už měla vědět," při posledním slově se na ní otočil a zároveň nazdvihl obě obočí.
Jeho dcera se nervózně zasmála a chytla se jednou rukou vzadu za vlasy.
,,Tak trochu jsem na to zapomněla. Zmiňoval jsi se o tom a navrhoval, že můžu jet s tebou."
Koukla na svého kamaráda. Bylo vidět, že si není úplně jist, jestli do toho chce jít. Každopádně se mu ani nedivila. V Solemnii má sestru a oba rodiče. 
,,Já nevím, pane," odpověděl a přitom mykl rameny. Bylo na něm vidět, že o tom hodně přemýšlí. Kat odhadla, že by chtěl jet, ale někde v hloubi duši cítil potřebu zůstat.
,,Je to skvělá příležitost, ale nejsem si tím jist." řekl upřímně Xander.
Starší muž mu položil ruku na rameno jako to dělal vždy, když se právě chystal říct něco důležitého.
,,Chlapče, být vybrán pro tuto misi považuj za čest. Ještě si to rozmysli, ale promarnit ji, by pro tebe byla velká škoda."

Bože! Jak už je to dlouho, co jsem vydala nějakou knihu? Už to bude dlooouho. Ačkoliv se jedná o můj zatím, asi nejpropracovanější příběh, stejně nedokážu slíbit pravidelné vydávání.

princessScarlet12