... Výhled z balkonu bílé věže, jehož zábradlí bylo ve tvaru vinných rév, vyrobené z dračího skla... kdosi mne drží v náručí (vidím ho velice nezřetelně), říkajíc: " Jednou se tu budeš prohánět ty sama, hvězdičko." I když je můj zrak zakalený, velice dobře v dáli vidím stín draka. Ach, jak nádherné a majestátní stvoření to je.... vzbudily mne strašlivé rány a řev. Kdosi mne zvedl z postýlky. "Odnes ji do bezpečí, rychle, za chvíli tu bude, chce pouze ji. Utečte!" V obličeji mne zalechtaly vlasy barvy měsíčního svitu a objevila jsem se v něžném, ale pevném objetí... nade mnou se míhají stíny bělostného sloupoví, mizejí a zase se objevují. Dle toho jak to se mnou házelo, tak jsme běželi. "Zatraceně! Slepá ulička! Sidi! kde jsi?"... "Neboj se srdíčko to zvládneme, pomoc už je na cestě." Oči se mi zalily slzami, začala jsem plakat. Lehce rozrušený hlas mne uklidňoval. Náhle se ozval bolestný řev a bolestné zaúpění. Ne! Sidi ne! ... Najednou slyším dusot okovaných bot. "Dej nám to dítě a necháme tě žít!" ... Cítím pohlazení na tváři. Neboj se sluníčko setkáme se v budoucnu. Teď žij! Senche torinia soria! ... záblesk bílého světla a vřelé  objetí bylo pryč. Ležela jsem na studené zemi a v dáli slyším vytí vlků ...

Treya sebou trhla, kdosi jí cloumal rukou, na které cítila horký dech. "Klid Mayo, už jsem vzhůru." Posadila se, promnula si oči a zadívala se na svou vlčici. Maya na ni vrhla otráveny výraz. "Víš o tom, že se to zhoršuje." pravila Maya v myšlenkách. "Vím, ale nevím jak s tím bojovat." Maya zavrčela a protáhla se ven ze stanu. Maya je bílá vlčice veliká v kohoutku asi 180 centimetrů a její oči mají barvu fialového blesku. Nebývala taková. Treya se pohroužila do svých vzpomínek na onen den, kdy Mayu našla a zachránila při lovu.

Ten den byl velice ponurý, plížila jsem se lesem a sledovala jsem stopu vlka. Potichu jsem si připravila šíp z labutích per a blížila se ke svému cíli. Náhle slyším řev, vrčení a divoké vytí. Rychle vyskočím do větví stromů a sleduji situaci ze shora. Přede mnou se udává divoký boj mezi vlky. "Taková škoda kožešiny," potichu zaúpím, když vlčice prosekne vlkovi hrudník. Vlk bolestně zařval a z posledních sil prokousl vlčici hrdlo. Když vše utichlo, namířila jsem luk na těžce raněného vlka a ukončila jeho pomalé a bolestivé umírání. Poté jsem seskočila ze stromu, rozdělala si oheň a začala stahovat vlka a poté vlčici. Maso jsem naporcovala, kus jsem si nechala a napíchla na rožeň a zbytek jsem poslala portálem do tábora. Náhle jsem za sebou uslyšela šelest keře. Rychle jsem se otočila, již s napřaženým lukem a opatrně jsem rozhrnula keř. Ozvalo se zakňučení a na zemi se choulilo malé, černé vlče. Pomalu jsem si klekla a nastavila ruku. Vlče po chvíli přišlo a očuchalo mi ruku. Od té doby mám Mayu.

Ozvalo se zakručení. To Treyu přimělo ukončit své vzpomínání. Zvedla se, oblékla se do své kožené zbroje, nasadila si luk a toulec se šípy z labutích per a rozhrnula plachtu stanu. Toužebně se vydala k ohni, aby mohla posnídat.