Maya dovedla Veridiana a Treyu do velké jeskyně, poblíž pláže a otočila se jejich směrem. "Tady budeme mít klid." Treya zapálila oheň a posadila se na starý kmen stromu, který do jeskyně vyplavila voda. Veridian si mlčky sedl naproti Treye a Maya si lehla po boku Treyi. "Tak teď bys nám mohl povědět cizinče, kdo jsi a co od nás chceš." Odpověděla Treya a vrhla na Veridiana nedůvěřivý pohled. Veridian si pročistil hrdlo a začal mluvit. "Rád bych se nejprve představil. Mé jméno je Veridian." Treya pohlédla na Mayu. "Odpusť nám naše chování mé jméno je Treya a tady má přítelkyně se jmenuje Maya." Vlčice po tomto seznámení souhlasně mrkla na Veridiana. Veridian na chvíli zaváhal a snažil se protřídit si myšlenky a snažil se nalézt správná slova. "Vím, že to bude znít šíleně, ale o vás dvou se mi zdá posledních deset let, ten samý sen." Veridian se zoufale podíval na Treyu a čekal, jak na to bude reagovat. Treya nečitelně pohlédla na Mayu a pak se otočila zpět k Veridianovi. "Co tím myslíš?" Veridian se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahu pokračovat. "Mám ten samý sen, každou noc celých deset let. Myslel jsem si, že to si jenom moje představivost hraje a snaží se vytrhnout mě ze samoty, ale po dnešku, jsem si jistý, že to musela být nějaká divná vize." Veridian se začervenal, protože vůbec netušil, co má dělat nebo říkat. Maya pohlédla Veridianovi do očí a pak konejšícím hlasem pokračovala: "Pokud je tomu tak, co kdybys nám řekl, o čem se ti zdá? Dej si klidně načas." Veridian na vlčici vděcně pohlédl a poté zavřel oči, aby si vybavil svůj sen a takto pokračoval:

   ...Je noc a já běžím jako o život. Všude kolem mě se rozprostírají trosky jakéhosi hradu. Trosky jsou z jakéhosi bělostného kamene, který tlumeně září a jiné jsou z černého materiálu, který se podobá sklu. Běžím a sotva popadám dech. Přede mnou oblohu a zemi protínají fialové blesky, začínám panikařit a strašně se obávám, že dorazím příliž pozdě. Náhle letím vzduchem a přistanu na zádech obrovské bílé vlčice. Blesky přede mnou začínají tvořit mohutný sloup a já křičím na svou společnici vlčici: "Nedokáže se ovládnout, rychle musíme jí pomoci!" Jako na pokyn vlčice ještě více zrychlila a já mám pocit, že se neudržím. Když dorážíme na místo střetu, před sebou vidím dívku/elfku, která má pleť bílou jako čerstvě napadaný sníh, vlasy stříbřité jako měsíc, který máme nad hlavou, ale její oči, ty už nemají barvu roztaveného zlata, jak jsem zvyklý. Změnily se, nyní jsou fialové stejně jako blesky, které vycházejí z jejích rukou a začínají vířit kolem ní. Rozhodnut, že ji prostě zachráním i za cenu svého života, se rozeběhnu směrem k ní. Musím to stihnout...

   "V tomto okamžiku se probouzím." Veridian otevřel oči a zahleděl se na Treyu a Mayu. Chvíli trvalo, než byl schopný zaostřit. Viděl jak se obě po sobě znepokojeně podívali. Veridian chtěl něco říct, ale Treya ho prstem zastavila a dala mu najevo, aby chvilku počkal a otočila se k Maye a v myšlenkách pravila: "Jak může vědět o mojí moci? Jak může znát místo z mých snů? To přece není možné. Kdo to vůbec je? Nikdy jsem ho neviděla." Maya rychlostí blesku mrkla vážným okem na Veridiana a pak něžným hlasem řekla: "A proč by to nemohlo být možné, Oživila jsi svou silou vlka. Co my víme o tom, co zde může být možné. Známe místa, kde ti magie nefunguje a jinde ti zase jde s neobyčejnou lehkostí. Tak proč by někdo nemohl mít vize o budoucnu." Treya ze zamyšleně zavrtěla a pokračovala v tajně rozpravě s Mayou: "A co podle tebe mám teď dělat?" Maya opět pohlédla Veridianovým směrem, který raději zíral do země a na chvíli se odmlčela. "Co kdyby ses k němu přidala, co jsem slyšela v hospodě tak sem přijel pro pomoc. A časem, třeba zjistíme odpovědi na všechny naše otázky." Treya si povzdechla a otočila svou pozornost na lehce nejistého Veridiana. "Slyšela jsem, že tady hledáš pomoc?" Veridian vděčně zvedl své oči a pak uvedl: "V království, kde žiju, zešílel náš král. Já a můj ..." V tu chvíli se Veridian odmlčel a sbíral dech, aby byl schopen pokračovat. Treya se na něj soucitně podívala, jako by přesně věděla důvod Veridianova odmlčení. "Dej si čas, bolest v tvých očích říká dost." Veridian si rukou prohrábl své dlouhé vlasy, zhluboka se nadechl a pokračoval: "S mým přítelem...jsme jeli pro pomoc. Král začal vraždit všechny nelidské rasy. Myslím, že ho něco posedlo, protože nevěřím, že by někdo bezdůvodu hned z místa změnil celou svoji osobnost. Chci přijít na důvod jeho šílenství a zarazit to dřív, než se stane něco hrozného." Treya se zvedla od ohně a přistoupila k Veridianovi. "Dobrá tedy, my ti pomůžeme, ale bude to chtít víc rukou, které by mohly pomoci a zachráníme tvé království." Veridian se ohromeně zadíval do zlatavých očí Treyi. "A co ten sen?" Treya se zarděla a pak se usmála: "No, vzhledem k tomu, že ten sen je moc obecný, a mluví o nás myslím, že jen čas ukáže, co je na něm pravdy." Maya spiklenecky mrkla na ohromeného Veridiana, souhlasně zavrčela a pak pohlédla na oba: "A kam teda vyrážíme za tři dny?" Veridian se zmateně podíval na Treyu. "No přece nenechám svého otce vyhrát turnaj."  Pravila Treya sebevědomě, což donutilo Veridiana se ze srdce zasmát. Vesele přikývl a poté pravil: "Dobrá tedy, za tři dny vyrážíme, do té doby zkusím najít pár dalších rukou navíc. Poté naše cesta vede do Valtaru..."