Veridian konečně dorazil do Larothu. Cestoval přes kontinent, aby našel pomoc. Ani nevěděl jestli se jí vůbec dočká, vždyť kdo by chtěl jít proti šílenému králi. Blížily se Larothské slavnosti a Veridian věděl, že se zde bude potloukat mnoho udatných bojovníků, které by mohl zlákat na svou stranu. Nyní však hledal hostinec, aby si odpočinul a mohl v poklidu truchlit nad těžkou ztrátou, kterou utrpěl. Seskočil z koně, hledíc na tabuli s mapou města našel to, co hledal. Měl to i kousek. Odebral se tedy do hostince. 

   Před hostincem se na chvilku zastavil, aby ustájil koně  a pousmál se nad názvem hostince. U dvojí krve, tak se hostinec nazýval. Vešel dovnitř, kde vzapětí pochopil název hostince. Hostinský byl totiž kříženec orla a katira, obrovské kočky se satyřími rohy a kopyty. "Vskutku město ukrývající ty, kdož v královstí mého otce by přišli o život." Pomyslel si Veridian. Lokál byl útulný, plný masivního  dubového nábytku a na hospodu byl i nezvykle čistý, jako by si majitel zakládal na čistotě a běda těm, kdo by záměrně ušpinil milimetr čistého lokálu.  Zaplatil si pokoj a jídlo na tři dny, sedl si do tmavého kouta, pojídal jídlo, které si objednal a pohroužil se do svých vzpomínek, se kterými se musel vyrovnat.

   Dnešní noc byla nezvykle temná, se svým společníkem jsem se řítil pryč, za hranice Valtarského království. Utekl jsem, abych mohl zachránit svou vlast. Jak se to vůbec stalo? Otec náhle zešílel a celá Valtarská armáda s ním. Mou matku uvěznili, protože se snažila pomoci. Musím najít pomoc.... Jak noc postupovala, začal jsem mít znepokojivý pocit, že nás někdo sleduje. Koně jako by vycítili přítomnost zla a přidali do neskutečně zběsilého úprku. Vnitřní pocit mě pořád nutil se ohlížet přes rameno. Nic jsem neviděl. Než jsem se stihl otočit zpět oba koně se náhle vzepjali. Tedas spadl z koně a skutálel se do houští. Rychle jsem seskočil z koně, vytasil meč a postavil se mezi mého nejdražšího přítele a postavu zahalenou v kápi. Mezitím, co se Tedas omámeně zvedal, jsem se snažil ubránit neznámému útočníkovi. Byl to velice lítý boj, kdy jsem svého nepřítele nakonec porazil. Byl to vrah, nejspíš najatý mým otcem, aby mě zastavil. Znaveně jsem se otočil k Tedasovi, který už mezitím vstal. "Jsi v pořádku?" Optal jsem se starostlivě, přece jenom spadl z koně. Tedas na mě pokývl, náhle se v jeho oříškových očích objevilo zděšení, odstrčil mě a náhle se zarazil. Z jeho srdce trčel černý šíp. NE! Vykřikl jsem a zachytil svého přítele než dopadl na zem. Tedas zvedl ke mě oči, viděl jsem jak z něj uniká život a nemohl jsem  s tím nic udělat. " Nech mě tu a jeď! Musíš zachránit naše království. Bylo mi ctí být tvým bratrem ve zbrani." A s těmito slovy mi zemřel v náručí. Ohlédl jsem se směrem, odkud přiletěl šíp. Druhá postava v kápi už na mě mířila dalším šípem. Vzedmul se ve mě vztek, můj přítel padl, jen proto, že jsem nebyl ostražitý a obětoval svůj život, aby mne zachránil. Vztek ve mě vyvrcholil, postavil jsem se a pokračoval jsem k té osobě, co ukončila život mého bratra. Vystřelil. Jeho šíp jsem mečem odrazil, jako by to bylo pírko. Postavu to vykolejilo. Napjal luk znovu, to už jsem ne na něj rozběhl. Než stačil vystřelit, uťal jsem mu hlavu. Vztek ve mě stále narůstal, měl jsem černo před očima. Nebyl jsem schopný myslet ani vnímat. Náhle jsem procitl. Z těla mého protivníka nezbylo nic než jen krvavá břečka pod mýma nohama. Musel jsem do něj sekat hodiny. Poté co jsem pohřbil svého přítele, propustil jsem jeho koně, nasedl jsem na svého a jel jsem pryč. Pro pomoc....

   Veridian složil hlavu do svých dlaní. Nenáviděl se, nenáviděl se za to, že jeho chybou přišel tak skvělý člověk o život. "Nikdy si to neodpustím!" zamumlal si pro sebe. Poté, co dojedl, se Veridian rozhodl porozhlédnout se po městě. Potřeboval na vzduch. Dlouho se potuloval po ulicích Larothu, až se začalo stmívat. Odebral se tedy zpět do hospody. Cestou zpět potkával kupce, kteří se snažili postavit své stánky a chystali své výrobky na zítřejší zahájení slavností. "Zajímavé, jak všichni tady poklidně chystají slavnosti a na severu jsou karavany jiných ras masově vyvražďovány."  pomyslel si Veridian. Hořce se pousmál. Jak pošetilé bylo si myslet, že bytosti vzdálené tisíce kilometrů, budou vědět o složité situaci u něj doma. Pohroužen do svých myšlenek došel až k hostinci, vešel dovnitř. 

   Hostinec se začal pomalu plnit. Vždy k večeru se sem chodí pobavit a opít mnoho bytostí. Veridian se odebral do pokoje, kde se umyl po dlouhé cestě na koni. Dlouhou chvíli hleděl ven oknem na hvězdná nebesa, než začal být unaven a šel si lehnout.

   ...Rychle, musím to stihnout... běžím přes trosky dávného hradu jako o život, ale ne o svůj. Musím jí pomoci. Přestala se ovládat! to není dobré. Náhle mě cosi vyhodí do výšky a já přistál na zádech velkého bílého vlka. Přede mnou září sloup fialových blesků. Projela mnou vlna strachu. "Nedokáže se ovládnout, rychle musíme jí pomoct!" Vykřikl jsem na vlka pode mnou. Jako by to zvíře přesně vědělo, co říkám a přidalo na tempu, že jsem měl potíže se na něm udržet ... Dorazili jsme. Uprostřed hrozivých fialových blesků tam stála ... Dívka s pletí sněhu a vlasy měly barvu měsíčního svitu. Její oči měli stejnou barvu jako blesky vycházející z jejích rukou. Rozeběhl jsem se k ní. Ještě to stihnu, určitě ... 

Veridian se s trhnutím probudil. Promnul si oči, složil hlavu do dlaní a vracel se ke svému snu. "Kdo jsi?" Stále se dokola ptal obrazu dívky. Byl unavený, tento sen se mu zdá již několik let pořád dokola. Pocítil vlnu bezmoci. Věřil, že dívka není jen výplodem jeho fantazie. Nemohl si pomoci, ale stále si myslel, že sen není sen, ale předtucha. Když už to nemohl vydržet, oblékl se zamkl pokoj a jel se projet do lesů. Při lovu si vždy dokázal srovnat myšlenky. Stále se mu v hlavě  objevovala tvář dívky, jako by jeho mysl nedokázala myslet na nic jiného, než na to, kdo ta dívka je. Místo lovu nakonec jen projížděl lesem a poznával okolí. Les byl zdravý. Poznal to. Ptáci švitořili v košatých korunách stromů, v dáli byly slyšet hlasy zvířat. Byl tu klid. Veridianovi přišlo, jako by les nabízel přátelskou náruč. Chvíli se ještě projížděl, než dostal hlad, uvědomil si, že se toulal lesem hodiny a vydal se zpátky do hostince. 

V hostinci bylo rušno, začaly slavnosti a tak se cizinci začali ubytovávat, po hostincích, aby měli kde přespat. Veridian se ve dveřích rozhlédl kolem sebe, až spatřil, že v rohu místnosti nikdo není, kromě postavy zahalené v kápi. Veridian pokrčil rameny a brodil se davem, oči přitom nespouštěl z osoby. Dle očividných stop se jednalo o ženu, do obličeje jí neviděl. "Zajímavé, že se k ní nikdo ani nepřiblížil." Pomyslel si Veridian a s notnou dávkou ostražitosti prošel skrz dav a ve vší slušnosti se zeptal: "Mohu si přisednout?"  Dívka přikývla a začala opět jíst. Veridian si objednal také jídlo a beze slova, pohroužen do svých myšlenek se pustil do jídla. Veridian během večeře koutkem oka pozoroval tichou společnici, nemohl si pomoci, protože mu přišla nějak povědomá, ač jí neviděl do tváře. Rozpačitě se rozhlédl kolem, kde zpozoroval pár strážných, kteří se po konci jejich hlídky rozhodli podmanit se radovánkám a veselému klábosení mezi sebou. Jakmile se otočil zpět k jídlu, zjistil, že dívka zmizela. "Divné, ani jsem ji neslyšel odcházet." Poté co Veridian dojedl, odebral se do svého pokoje a oddal se spánku.