V médiích je Adam

Pohled Adama

Byla tak strašně zvláštní. Nedokázal jsem vysvětlit, jak to poznám, ale nebylo to jen tím, že jsem je viděl teleportovat se. Navíc kdyby měla jen stroj přemísťování, nemělo by to přece vliv na její chování. Teda ano mělo, ale kdyby byla kdo ví odkud, kde jsou lidé zvyklí na úplně jiný život. Ale to by se projevovalo jinak. Měla by jiné zvyky, byla by více zmatená a roztěkaná a pravděpodobně by se často a velmi vyptávala. To, ale, Maia, nedělala. Celou dobu nakračovala tak tiše, že jsem její kroky sotva slyšel a pokaždé když jsem jí něco vyprávěl, poslouchala a neustále mě okukovala. Ale ne tak jako normální holky, které se na mě koukaly jako kdyby mě chtěly sníst. Maia se na mě dívala s naprostou zvědavostí. Jako když vědec objeví něco neskutečného. Vypadalo to jako kdyby mě scanovala pohledem, což bylo někdy trochu děsivé.

Pokaždé když se mnou mluvila, vyzařovala z ní vyrovnanost a klid. To velmi podtrhovalo její chůzi a vystupování. Jen na několik málo momentů se přestala ovládat. Nedokázal jsem přesně kodifikovat jak k tomu dochází, ale věděl jsem, že je to klíč. Po druhé to bylo, když jsem řekl slovo torpédo. A když jsem naznačil, že je to známé slovo, rozhodlo ji to ještě víc. Ba možná byla až vystrašená. Jako kdybych jí přistihl při činu. Ale vždyť to nijak nesouvisí s tou teleportací. Kdyby se jen tak přesunula z místa na místo, tak by....

Moment. Co když nešlo jen o teleportaci? Co když šlo o něco mnohem většího? Myšlenky mi běžely jako o závod a postupně se dobíraly k jednomu velkému cíli. A ačkoliv se to zdálo nemožné, bylo to v tu chvíli jediné, co mi dávalo smysl.

Mohla ta kráska cestovat časem? Přesně podaná otázka pro mě samotného. Nevěděl jsem. Nerozuměl jsem tomu, co se snažím pochopit. Kdybych byl geniální fyzik, sedl bych si na zem a pomocí papíru s tužkou bych asi došel k závěru pomocí všelijakých průpočtů a výpočtu. Ale to jsem nebyl já. Já byl jen obyčejný osmnáctiletý kluk, který nerozumí skoro ani sám sobě, natož otázkám ohledně cestování v čase.

Stále mě, ale mé přemítání vedlo k jedinému rozumném cíli. Ta dívka musela pocházet z jiné doby. Mé domněnky jsem se podkládal situacemi, kterých jsem si všiml. Ale nejdůležitější bylo, jak ji zarážely obvyklé známé věci. Slova, nebo fráze. Několikrát jsem jí zpozoroval, jak se mračí a snaží se soustředit a hlavně, jak mě neustále pozoruje svýma zkoumavýma hnědýma očima. A také vyslovila několik narážek na lidi. Ale ne jen na lidi jako obecně, ale přímo na tyhle lidi. Na lidi, co se mnou žili zde, v roce 2019. To prostě mohl dělat jen někdo, kdo byl vývojově ještě výš než my. A ten dotyčný prostě musela být Maia.

V tu chvíli mi, ale na mysl přišla další myšlenka, kterou jsem se nechtěl zabývat, neboť jsem se obával odpovědi. Proč by se ta tmavovlasá dívka vracela v čase? Proč by to vůbec dělala? Co je v roce 2019 tak strašně podstatného, že kvůli tomu celá její rodina riskuje a snaží se zapadnout? Ale na tyhle otázky už jsem nebyl schopen vymyslet jasnou odpověď.

,,Ahoj...chlapče...co tu ještě...děláš?" Ozval se za mými zády monotónní hlas. Trhl jsem sebou a otočil se. Byla to jen tmavovlasá uklízečka. V ruce držela kbelík a vodou a zamračeně si mě prohlížela.

,,Pardon, já už půjdu." Vychrlil jsem rychle, srovnal si batoh na zádech a rychle vypadl ze školy.

Bylo už asi půl páté. Slunce ještě krásně svítilo a venku bylo příjemně. Vůbec se mi nestýskalo po studeném sněhu a zledovatělých chodnících.

V hlavě jsem měl hrozný zmatek. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Jestli je Maia opravdu někdo z budoucnosti, nebude chtít vědět, že jsem ji prokoukl. Beztak by mě dokázala nějak zhypnotizovat a vymazat paměť. Možná by to tak bylo lepší, alespoň bych ji a její rodinu konečně dostal z hlavy. Jenže do toho se mi jít nechtělo. Také by mohla reagovat úplně jinak a třeba mě rovnou vymazat z povrchu zemského. Nemohl jsem tušit, co by mohlo nastat za situace.

Překročil jsem kanál a s jasnou myšlenkou jsem se otočil na dům po pravici. Už jsem byl u nás v ulici, kde se mi krásně vyskytl pohled na dům našich zvláštních sousedů.

Neřeknu nikomu nic. Ani klukům, ani Maie. Budu ji jen pozorovat a zjistím, proč tady vlastně je. Já na tu příjdu, jsem si jistý, přikývl jsem si pro sebe a chytil kliku od naší branky.