V médiích je Jason

Pohled Elai

Celou hodinu jsem toužebně poslouchala. Ačkoliv jsem většinu věcí, o kterých mluvila učitelka, znala, byla jsem nadšená z toho proudu vědění, který se téměř vznášel mezi lavicemi. Takhle moc jsem se zatím s minulostí seznámit nemohla. Ano, sice jsme v ostatních obdobích nosili dobové oblečení a snažili se zapadnout do života, ale vždycky mi stála za zády máma a krotila moji vědeckou touhu objevování. Ale právě teď jsem měla volno. Nemusela jsem tuhle dobu jen vidět a proplouvat jí, ale mohla jsem ji doslova prožít.

Nejprve jsem si prošla celou třídu. Párkrát jsem viděla staré třídy na obrázcích v muzeu. Prostě obyčejná místnost s lavicemi ve třech řadách. Ve předu bylo vyvýšené místo pro učitele, kterému se říkalo katedra. Ten tam měl stůl, počítač a ještě mohl pracovat s tabulí a s data projektorem. Pro mě byla nejzajímavější tabule s křídami. To jsem nikdy nepoznala. Ačkoliv jsem věděla z přednášek, o co jde, křídu - tou se píše na tu tabuli - jsem v životě neudržela v ruce. Slíbila jsem si, že jí o přestávce musím ozkoušet.

Pak jsem pohledem projela každého svého nového spolužáka. Zkoumala jsem jejich oblečení, úpravu obličeje, nehtů a vlasů, pečlivě jsem si prohlédla jejich výrazy a přemítala nad tím, co se jim honí hlavou. Bylo to fascinující.

Z mého průzkumu mě vytrhl hlasitý řinčivý zvuk. Strašně mě to vyděsilo, protože jsem nic tak otřesného dlouho neslyšela. Dokonce jsem sebou škubla tak, až jsem si narazila koleno o rám stolu. Tak o tomhle jsem nikdy neslyšela a neměla jsem nejmenší tušení co to má znamenat. Zmátlo mě to dokonce tak, že jsem si ani nevšimla, že většina mých spolužáků vstává z lavic a uklízí si učení.

,,Měla by sis pohnout, za chvilku jsem dojdou béčka, hrozní zmrdi." Promluvil na mě kluk sedící přede mnou. Ale nebyl to ten, co se k nám včera plížil. Byl to ten vedle něho.

Zamrkala jsem a rychle si ho prohlédla. Celou dobu jsem mu neviděla do obličeje, protože ke mně seděl zády. Měl tmavou pleť, černé oholené vlasy a tmavé oči. Nepřišel mi nijak extra vysoký. Mohl mít jen tak o 5 centimetrů víc jak já. Nebyla jsem si ovšem jistá, protože byl přikrčený a nakláněl se ke mně.

,,Co, prosím?" Zeptala jsem se nechápavě.
,,Copak jsi neslyšela zvonění?" Zasmál se a odhalil tak bílé zuby.
,,Zvonění? Joo...nevnímala jsem, promiň." Usmála jsem se nervózně a sebrala pár sešitů z lavice, abych je naskládala do tašky. To už se na mě podíval i ten kluk ze včerejška. Snažila jsem se to ignorovat a zachovat chladný klid, abych si lépe zapamatovala nově naučný pojem - zvonění.

,,Mimochodem jmenuji se Jason." Usmál se na mě přívětivě klučina, když jsem si konečně přehodil batoh přes ramena.

,,Hezké jméno, já se jmenuji Maia." Představila jsem se slušně a nabídla mu ruku, aby mi jí mohl políbit, jak jsem měla zafixované z Londýna. Kluk se zatvářil lehce zmateně a já si uvědomila, že tenhle typ pozdravu už je přece dávno passé. Zrudla jsem a stáhla ruku zase zpátky.

,,Takhle se zdravíte v Brooklynu?" Uchechtl se Jason a já sklopila oči.
,,Jistě, poslední dobou je to velmi oblíbený způsob pozdravu." Zalhala jsem a vyšla ze třídy. Doufala jsem, že už se mnou ten kluk nebude chtít mluvit potom, co jsem ne slušně odešla během rozhovoru. Ale to jsem se mýlila.

Jakmile jsem vyšla na chodbu, byl Jason za mnou společně s klukem že včera.

,,Jo a tenhle valibuk je Adam." Oznámil mi Jason jako kdyby se nechumelilo. To jsou snad zvyklí odcházet během rozhovoru? Jak to, že se ho to ani nedotklo?

,,Aha." Odpověděla jsem první, co mi přišlo na jazyk. Tenhle rozhovor mě děsil čím dál víc. Oba dva kluci se mě drželi jako klíšťata a já se vůbec necítila příjemně.

,,Hej Jasone, Jasone!" Zahulákal někdo a já se prudce otočila. Táhlou chodbou se k nám řítil chlapec s kulatými brýlemi a ušmudlaným nosem. Když zastavil před námi, musela jsem nakrčit nos. Kluk páchl jako spálenina. Ale taková nepříjemná. Taková čmoudivá. Byl tím nepříjemným pachem celý nasáknutý.

,,Co je Auguste?" Obořil se na kluka Jason. Tohle byla chvíli na nenápadné zmizení. Otočila jsem se na podpatku a zmizela z jejich dosahu.

Pohled Adama

Zamračil jsem se. Jestli ta holka chce zapadnout, tak to co momentálně předváděla jí v tom rozhodně nepomáhalo. Hned jakmile to šlo, zmizela z našeho dosahu. A tentokrát ještě rychleji než před chvilkou ve třídě.

Tohle chování mě trochu rozčílilo a taky uvedlo do rozpaků. Mohla by tušit, že jsem je včera viděl teleportovat se?

Povzdechl jsem si. Její stranění se společnosti mě vzdalovalo od pokusů s ní mluvit a dostat z ní nějaké informace.

,,Už půjdu do třídy." Hlesl jsem směrem k Jasonovi a vydal se za Maiou. Vím, že trochu vypadám a chovám se jako totální stalker, ale moje zvědavost si žádala odpovědi.

Nemusel jsem jít dlouho. Stála v průchodu pavilonu 1 a zmateně se rozhlížela kolem. V rukách držela papír s mapou a celý ho projížděl očima.

,,Potřebuješ poradit?" Řekl jsem a sledoval, jak zvedla oči a trhl sebou. Pak se jí po tváři rozlil falešný úsměv "hlavně zmizni úchyle"a zavrtěla hlavou. Pavzdechl jsem si a opřel se o skleněné dveře.

,,Hele promiň za Jasona a za to včera." Pokusil jsem se nadhodit. Dívka sklopila oči do mapky a pokročilá rameny. Zase mě ignorovala.

,,Jestli chceš, můžu tě po vyučování provést po škole. Jako omluvu. Co ty na to?" Usmál jsem se a naklonil se k ní blíž. Maia zvedla oči a v tu chvíli se setkala s mým pohledem. Bylo vidět jak jí to zarazilo. Vypadalo to, že se snad nikdy nesetkala s klučičí flirtování, což bylo prapodivné.

,,Budu se chovat jako dokonalý gentleman a už za tebou nebudu takhle blbě dolízat." Nabídl jsem a sledoval jak se lehce uchichtla. Vteřinu na to se už zase zatvářila ledově klidně, jako kdyby se předchozí úsměv snažila zamaskovat.

,,Tak platí." Přikývla a já si plácl se svým vnitřním já.
,,Takže už uznáš, že potřebuješ pomoct s najitím třídy?" Zeptal jsem se úkosem. Holka se zmateně zamračila.
,,Copak jsem hloupá? Vyznat se v takhle primitivní mapě by zvládlo i dítě." Odfrkla si. Z jejího tónů bylo jasně slyšet, že mluví pravdu.

,,Vážně? Tak kudy?" Pokusil jsem se jí vyprovokovat.
,,Po tomhle schodišti nahorů, odbočit vlevo, měla by tam být podobně dlouhá a široká chodba jako tahle, potom vejít do třetí chodby vlevo a třída číslo 19. je úplně poslední vpravo na konci." Odpověděla mi sebejistě a naprosto správně.

,,Tak co jsi v té mapě tak dlouho lovila?" Uchechtl jsem se a prohrál si vlasy. Holka zaraženě zamrkala.
,,Nic." Odpověděla tak nenuceně, až jsem jí to skoro věřil.