V médiích je Marinnet.

Pohled Adama

Celou noc jsem nemohl ani oka zamhouřit, proto zacinkání budíku bylo pro můj mozek jako osvobození. Musel jsem neustále myslet na tu divnou rodinu odvedle. Celý večer jsem procházel všechny možné teorie o teleportaci a červích dírách. Ovšem žádná z těchto teorií na celou situaci neseděla.

Každopádně mi to vydrželo na dlouho, neboť jsem se rozhodl vypnout počítač až o půl 3 ráno. No a o chvilku později už jsem ležel v posteli, civěl do stropu a nebyl schopen přestat přemýšlet a diskutovat sám se sebou. Byl jsem jako v pasti. Dokonce jsem zvážil i možnost, že se mi to jen zdálo, ale potom když jsem uviděl tu dívku a její matku. Tak moc se lišily. Jejich vystupování, jejich výrazy. Nemohl to být sen nebo kolaps mojí mysli.

Vstal jsem z postele a přišel ke svému nočním stolku. Digitální hodiny hlásily 7:03. Měl bych si připadat unaveně, ale nic takového jsem necítil. Jen nutkavou touhu přijít tomu všemu na kloub. A já věřím, že to dokážu.

Pohled Elai

Seděla jsem už přes třičtvrtě hodiny v kuchyni za stolem a poslouchala matčiny pokyny. Vlastně jsem se nedozvěděla nic nového než to, co doposud už alespoň jedenkrát vysvětlovala. Mluvila o opatrnosti a nenápadnosti. Říkala taky cosi o tom ať stůj co stůj zapadneme do kolektivu ve třídě, abychom příliš nevyčnívali, což bude zajisté snadné když budeme naprostí nováčci. Také nám opakovala, že jakékoliv zvláštní věci jí máme okamžitě oznámit a že časové trhliny se mohou objevit jakkoliv. Jakmile se někde protrhne časoprostor, bude cestovatel někde poblíž. Na ruce nám proto rozdala přístroje vysílající vlny, které jsou schopny rozeznat pohyby v čase. Tátův vynález. Tyto přístroje měly nyní podobu digitálních hodinek, aby stylingem zapadl do zdejší doby. Každopádně pomocí tohoto přístroje jsme měli zmapovat celou školu a snažit se najít stopu vedoucí k našemu cestovateli.

Když konečně domluvila přišla do kuchyně Madrid s něčím k jídlu. Podle všeho byla nakoupit v pekárně nedaleko odtud. Následně přede mě a Sillena rozložila několik druhů jídla, které vonělo velmi sladce a příjemně.

,,Sledovala jsem před-před sebou jednoho... chlapce a t-tohle...tohle přesně si kupoval, tak...jsem usoudila, že to bude...nejlepší!" Vysvětlila nám s pyšným úsměvem Madrid a já se jí pokusila ten veselý úšklebek opětovat. Bylo příjemné vidět někoho takhle...svého. Pravděpodobně ji vůbec netrápí, co si o ní myslí druzí. Chová se velmi mile a je upřímná, narozdíl od nás. Ale stejně budou všichni za chybu považovat ji.

Podívala jsem se na zákusky před sebou. Téměř všechny měly kulatý tvar. První byly dva kroužky s vyříznutým prostředkem s růžovou polevou a barevným posypem. O tom jsem četla. To musel být Donut! Další byly podlouhlého tvaru do takového kosočtverce. Nic na tom nebylo.] ádné zdobení ani posyp, nic. A pak další čtyři byly takové kulaté bochníčky, jeden z nich posypaný cukrem a ten druhý čokoládou.

,,Tohle je croissant, donut a tomu poslednímu se říkají koblihy." Oznámila nám máma držíc v ruce jednu z technik naší doby. Technickou tyč, která po zapnutí simuluje do vzduchu ikony na které můžete klikat. Něco jako takový přenosný počítač, ale mnohem víc promakaný.

Rychle jsem chňapla po donutu a zakousla se do něj. Sakra to byla ale dobrota! Chutnalo to tak sladce a krémově. Nevím jak to jinak popsat. A těsto bylo velmi měkké. Tak tohle v naší době fakt nemáme. Jíme obvykle jen vegetarianskou nebo veganskou stravu. Párkrát do měsíce máme příděly masa s vysokým obsahem železa. Zvířata a celkově dobytek je hodně vymýcený, obzvláště kvůli globálnímu oteplování, které tak nějak vyústilo v několik dohod v roce 2085. Protože, jak všichni víme, mnoho zvířat, větší nebezpečí. Bohužel.

,,Co nesníte si vezměte na svačinu." Zdůraznila máma. Netvářila se dvakrát nadšeně. Odfrkla si a zvedla se od stolu. ,,Musím jít teď něco zařídit. Madrid prosím zkontroluj, že mají všechno a potom je odveď na tu školu." Řekla matka a než jsem se nadála zmizela z domu. Docela mě to překvapilo, ale podařilo se mi nehnout ani brvou a vcelku poklidně kousat dál svůj donut. Tuhle dobrotu si prostě musím vychutnat.

Pohled Adama

Když jsem po snídani vycházel z domu bylo už 7:35. Sice mi to do školy trvá asi jen 10 minut, ale stejně jsem radši chodil dřív. Dneska se mi ale do školy vůbec nechtělo. Přál jsem si zůstat doma a dál přemítat. Sám jsem vlastně nevěděl co s informacemi, které jsem viděl udělat. Nejprve jsem si říkal jak to bude cool až dto řeknu Jasonovi, ale později jsem si uvědomil, že vlastně nevím jestli chci, aby o tom věděl. Už tak nechápal moje změny k lepšímu a trochu jsem se obával, aby to zase nepochopil nějak špatně jako bývalo jeho stylem.

Rychlým krokem jsem kráčel po chodníku a užíval si paprsky slunce, které už velmi odhodlaně začínaly hřát. Dnešek bude velmi krásný den.

Do očí mě vábila zelenající se tráva v zahrádkách zbohatlíků a cvrlikání ptáčků roztodivných barev v ovocných stromech plných drobných květinek. Musel jsem každé jaro obdivovat tu rozmanitost světa, když odešel sníh a krajina se začala probouzet.

,,Hej Ade! Ade, počkej!" Ozval se za mnou křik a dupot nohou. Z jednoho z domků vyběhl Daniel a řítil se ke mně samá noha, samá ruka.

,,No ahoj." Zasmál jsem se, když celý udýchaný zabrzdil těsně přede mnou. S úšklebkem jsem ho poplácal po zádech a sledoval, jak zvedl hlavu. Oči mu zářily štěstím tak moc až jsem ucukl.

,,Chlape, co je?" Zeptal jsem se ho nechápavě. Dan si konečně naposledy oddechl a začal vedle mě kráčet ke škole. ,,Co by mělo být?" Uchechtl se trochu nervózně spolužák a podrbal se na zátylku. Dělal to vždycky když byl v rozpacích. Ostatně jako skoro většina kluků.

,,Oči ti jiskří jako kdyby si právě vyhrál v loterii. Jsi sjetej nebo co?" Zeptal jsem se ve chvíli, kdy jsme procházeli hlavními dveřmi od školy. ,,Ne ne, nic mi není." Oponoval rychle a já se musel zamračit. A pak mě to trklo.

,,Takže páníček se nám zámílóvál. To muselo být to včerejší rande totální terno." Zasmál jsem se a vešel do chodby, kde jsme měli skříňky. ,,Nebylo to rande." Pokusil se mi mé tvrzení rozmluvit. ,,Jistěže bylo." Řekl jsem svérázně a s trhnutím otevřel skříňku. Musel jsem se nad Danovým chování smát. Snažil se být vážný, ale vůbec mu to nešlo.

,,Tak dobře, ale neříkej to Jasonovi." Přiznal konečně Daniel s povzdechem. Nedivil jsem se, že nechtěl, aby o tom Jas věděl. Je totiž strašná drbna a rád si někoho popíchne.

,,Neboj brácho. Ale jinak, jste teda spolu?" Zeptal jsem se během cpaní sešitů do tašky. Dan zavřel skříňku a následně se o ní opřel čelem. Jeho pozitivní nálada se v podstatě vznášel všude okolo. ,,Jako jo, ale ještě to nechceme rozkecávat, chápeš." Vysvětlil a nenápadně se rozhlédl, aby se přesvědčil, že v naší blízkosti nikdo není. ,,Kámo jsem na tebe pyšnej. Konečně si vrzneš." Zasmál jsem se. Pak jsem se ale za svá slova zastyděl, protože jsem si uvědomil, že tohle asi Dan slyšet nechtěl. Ten se ale jen potutelně usmál a má slova naprosto přešel. A já pro to byl upřímně rád. V dnešní době se každý snaží přizpůsobit společnosti, ve které se sám nachází, že člověk často zapomene sám sebe. Já si to poslední dobou často uvědomoval.

,,V jaké učebně dneska začínáme?" Zeptal se zmateně Daniel. Byl opravdu naprosto mimo. ,,Přece v devatenáctce." Odpověděl jsem a společně s mým dnes nefunkčním spolužákem vyšel z šaten, abych o chvíli později překvapením otevřel pusu a málem zakopl o vlastní nohy.

Stála tam. Nejprve jsem si jí nevšiml, neboť měla hlavu otočenou na druhou stranu. Ale pak se prudce otočila až se kolem ní tmavé vlasy rozvnily. Dnes vypadala snad ještě zvláštněji než včera, ačkoliv na sobě měla obyčejné riflové kraťasy a bílé tričko. Všimla si mě o chvíli později než já jí. Okamžitě pochopila kdo jsem. Ucukla hlavou, zamrkala a pak se rychle otočila na kluka, který stál vedle ní. Ani ten nevypadal jako obyčejný žák gymnázia. Byl opravdu vysoký a svalnatý s blond vlasy a s oblečením jako nějaký basketbalista.

,,Adame? Jdeme?" Šťouchl do mě Daniel a já se až teď vzpamatoval. Nadechl jsem se, abych mu něco odpověděl, ale v tu chvíli se hned vedle mě ozval krásný melodický hlásek.

,,Ahoj kluci, mohli byste nás nasměrovat na sekretariát?" Promluvila na mě tmavovláska. Vzhledem k tomu, že já nebyl už zase schopen slova, ujmul se řeči Daniel. Ten jim rychle vysvětlil po kterém schodišti mají vyjít a kde a kam odbočit. Dívka se na něj velice mile usmála a poděkovala. O vteřinu později s blonďákem po boku odešla dlouhou chodbou.

,,Co se děje? Tváříš se jako kdybys viděl ducha. Znáš ji?" Nechápal Dan. Prohrál jsem si vlasy a pokusil se vzchopit. ,,No...včera se přistěhovali. Jsou to naší sousedi." Vysvětlil jsem Danielovi a dal jsem se do pohybu. ,,Tak to jo." Přikývl zamyšleně. ,,Hele taky ti příjde tak zvláštní?" Zeptal jsem se spolužáka a ten se na mě podíval naprosto nechápavě. ,,Hezká jo, ale zvláštní? Co by na ní mělo být zvláštní? Je to obyčejná holka jako všechny ostatní." Uchechtl se Adam. ,,Jo, máš pravdu." Odkašlal jsem si a vstoupil jsem do třídy.