Pohled Adama

Koukal jsem přímo do očí hnědooké tmavovlásce, která se zarazila úplně stejně jako já. Byl jsem zvědavý a chtěl vědět, co je to za lidi. Nebyl jsem schopen nějak vyřešit to, co jsem před chvílí viděl na té louce. Jak se objevili jako blesk z nebe. Tak jsem se rozhodl to zjistit. Proplížil jsem se na jejich zahradu a zvažoval co bych měl udělat. Stál jsem před vchodovými dveřmi a čekal. Téměř jsem se rozhodl jít zase pryč. A pak jsem uslyšel hlasy a moje zvědavost zase narostla. S jasnou myslí jsem zabušil na dveře. Nejprve se nic nedělo. Zkusil jsem to tedy ještě znovu a pak zase znovu a v tu chvíli se dveře prudce otevřely. Musel jsem trochu ustoupit, aby mě nesmetly. Na rtech jsem měl připravený pozdrav, ale pak jsem zvedl hlavu a...

Zdálo se, že tmavovláska je stejně překvapená jako já. Vlastně to bylo zcela očividné. Rukama pevně svírala kliku jako záchrannou vestu. Jinak vypadala naprosto obyčejně. Nebylo na ní nic neobvyklého, takových holek byste ve městě potkali mnoho. Ale stejně se mi na ní něco nezdálo. Ačkoliv vypadala jako kterákoliv jiná dívka vyzařovalo z ní a z jejího postoje něco cizího. Něco co jsem ještě nikdy neviděl.

,,Co byste potřeboval?" Pronesla tiše. Téměř jsem sebou trhnul jak mě její slova překvapila. Měla velmi melodický hlas, takový jako dívky, co zpívaly v našem školním sboru, ale také ho měla pevný a jasný. Ovšem v tu chvíli mě hlavně zarazila její slova.

,,Ne já, jsem jen kluk, mě přece nevykej...já." Vykoktal jsem vyveden z míry. Upřela do mě silně své hnědé oči a následně se zamračila.

,,El? Co se to tady...?" Ozvalo se za dívčinými zády. Uslyšel jsem klapot podpatků a pak se vedle tmavovlásky postavila vysoká blondýna s přísným pohledem. Pravděpodobně matka hnědooké. Opravdu mě překvapilo, že v moment, kdy se na mě příchozí žena podívala, vypadala docela vyděšeně. To ale trvalo opravdu jen několik vteřin, že mi to nejprve skoro ani nedošlo. Následně se podívala na tmavovlásku, která rychle sklopila hlavu a zmizela.

,,Dobrý den." Řekla dost nepříjemně. ,,Dobrý den." Prohlásil jsem s přátelským úsměvem. Žena nic neřekla a dál se na mě dívala. Asi vyčkávala.

,,Promiňte, jen jsem slyšel, že byl tenhle dům konečně koupený, tak jsem se chtěl podívat na nové sousedy. Omlouvám se za ty zmatky. Jmenuji se Adam Withmore." Vysvětlil jsem co nejvíce příjemně. Vždycky jsem uměl dobře komunikovat, takže vymyslet z fleku rychlou a přesvědčivou lež pro mě nebyl žádný problém.

,,Sousedy?" Zeptala se trochu kysele žena. Nechápavě jsem se na ní podíval. Čemu se jako diví?

,,Jistě. Bydlím s rodiči hned vedle. Tady v tom zeleném domku." Ukázal jsem přes plot na náš dům. Paní vyhlédl že dveří a pak nasadila ten nejfalešnější úsměv, co jsem kdy viděl.

,,Ach tak. Promiň Adame, před chvílí jsme dojeli a máme toho trochu hodně. Vybalujeme a domlouváme se. Však asi víš. Ale je skvělé, že ses zastavil. Každopádně se teď tvoje návštěva moc nehodí, takže promiň. Měj se." Rozloučila se blondýna a než jsem jí stihl odpovědět, zavřela mi před nosem. Tak jo...tohle bylo totálně divný. Zůstal jsem stát s nechápavým výrazem před dveřmi a snažil se vstřebat, co se během posledních dvaceti minut všechno stalo.

Když jsem si konečně uvědomil, že postáváním před vchodovkami to nezjistím, vydal jsem se přes zahradu zase domů.

Byl jsem tak za raný do ustavičného přemýšlení nad rodinou, co se zrovna přistěhovala vedle nás, že jsem si ani nevšiml postavy, která přicházela stejně jako já k našemu domu. Ach ne... Marinnet.

,,Adame! Ahoooj!" Zakřičela na mě a přidala do kroku. Její zrzavé vlasy jí s každým krokem poskočil ve vzduchu a tvořili tak okolo ní skoro svatozář.

,,Marinnet, co tu děláš?" Usmál jsem se na ni, ve chvíli, kdy ke mně došla. ,,Víš chtěla jsem s tebou mluvit o plese. Po škole jsem tě nějak nezastihl, tak jsem si říkala, že se zastavím." Usmála se nevinně a mě rozbolelo srdce z pomyšlení, že jí asi dost zraním odmítnutím.

,,Jo o plese." Bylo to jediné co mě napadlo říct. Marinnet jakoby to nevnímala a s úsměvem přikývla.

,,No, víš už s kým bys tam chtěl jít?" Zeptala se mě jako už po několikáté za tento měsíc. ,,Ne, Marinnet. Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Víš, přece jen se teď musím soustředit na zkoušky a v matice teď bereme docela těžké učivo. Však víš. Nemám vůbec čas myslet na plesy." Uchechtl jsem se a doufal, že to pochopí. ,,Jo to chápu. Ta kombinatorika." Uculila se zrzka a prohrála si vlasy. ,,Promiň, ale já už budu muset jít. Tak, zase ve škole?" Nadhodil jsem s nadějný úsměvem. Marinnet přikývla, zamával mi a s roztomilý úsměvem odešla. Mrzelo mě jak se k ní chovám. Vůbec si to nezasloužila.

Marinnet jsem znal úplně od dětství, když jsme se přistěhovali a já nastoupil do druhé třídy, kde se se mnou nikdo nechtěl bavit. Byl jsem z toho smutný, ale pak si mě najednou všimla malá holčička se zrzavými copánky a mě se zase rozzáří svět. Byli jsme dlouho velcí kamarádi. Jenže v páté třídě odešla na zdejší gymnázium, zatímco já dál pokračoval na základce. Sice jsme se stále vídali, ale měli jsme na sebe stále méně času a já se začal kamarádit s Joshem. Pak jsem se dostal taky na gympl, ale prostě...

,,No ahoj! Dneska ti to nějak trvalo." Poznamenala máma, když jsem vešel do domu. Stála v kuchyni a něco vařila. ,,Ahoj, kdy dojede taťka?" Zeptal jsem se, zatímco jsem si rozšněrovával boty. ,,Dneska má do osmi." Řekla obyčejně máma a zmizela pro něco do spíže.

,,Víš, že máme nové sousedy?" Nadhodil jsem zvědavě. Mamka ve spíži přestala šramotit a vykoukla ven. ,,Jó?" Zeptala se udiveně a zase zmizela. ,,Jojo viděl jsem je...přijet." Poznamenal jsem. Mamka vyšla z komory a v ruce nešla pytlík s cibulí. ,,Tak to je fajn, zase se bude dít v naší ulici něco zajímavého." Usmála se a jako torpédo zase zmizela v kuchyni. Jo, ušklíbl jsem se. A myslím, že to zajímavé, nebude nic tak jednoduchého, co si máma zrovna myslela.