Pohled Elai

Pokaždé jsem měla takový nepříjemný pocit v břiše. Jako kdyby mi žaludek během cestování udělal několik kotrmelců. Snažila jsem se tedy soustředit jen na stisk rukou a na bílé světlo. Když jsem cestovala poprvé bylo to během testování stroje času. Tehdy jsem byla maximálně vzrušená a srdce mi tlouklo nedočkavostí jako o závod. Dneska už nejsem natěšená na cestování, nýbrž na poznávání míst, století a lidí, kteří mě obklopují. Je to velký dar a já to tak přijímám. Kromě toho, že vlastně s rodinou zachraňujeme lidstvo, že jo. Zní to opravdu velmi egoisticky, ušklíbnu se v duchu.

Najednou se mé nohy dotknou pevné země. Doteď jsem měla takový pocit beztíže. Bez možnosti stát. Když člověk spustí proces cestování v podstatě si to ani neuvědomí, dokud nepřistane. Popravdě moc nevím jak tohle přesouvání funguje. Vlastně spíš vůbec. Táta by mi to určitě jednoho dne vysvětlil, ale... NE! Nechci na to myslet. Jsem v novém světě, mám tu úkol. Na to se musím soustředit.

Světlo, jenž nás obklopovalo, zmizelo a před námi se rozprostřela malá louka. Zvědavě jsem se rozhlédla a při tom znechuceně pustila Sillovu a Madridinu ruku. Za mými zády stál jako hradby les a přímo naproti mě byla silnice s hezkými domy.

,,Ujistěte se, že nás nikdo neviděl." Sykla na nás máma a my se znovu nenápadně rozhlédli. ,,Neboj mami, vzduch je čistý." Řekl s klidem brácha prohrábl si prsty nový účes. Madrid se poťouchle zachichotala a máma se na ní zostra podívala. Nezdálo se ale, že by to Madrid nějak zarazilo, neboť se chichotala dál. To je prostě celá teta. Takovéhle věci si neuvědomuje.

,,Tak už pojďme, nebaví mě tu jen tak hloupě stát." Řekl Sillen a neklidně podupl nohou. Moje matka spustila oči z Madrid a s rázným krokem nás zavedla k asfaltové silnici. Nad asfaltem jsem se musela uchechtnout. Asfalt, taková hloupost! Je to tak neekologické a také zdraví nebezpečné. Vím, že jsme se učili, že lidé dřív dělali takovéhle věci, které jim ničili zdraví. Třeba měli nutkání pít nápoje, které jim postupně ničili mozkové buňky a orgány v těle. Největší vtip byl v tom, že o tom ti lidé sami věděli! No chápete tu ironii?

,,Tohle bude po nějaký čas náš dům." Ukázala máma na svítivě žlutou dvoupatrovou budovu s plastovými okny a květinovou zahrádkou. Musela jsem uznale pozdvihnout obočí. Tentokrát se mamka fakt překonala. Oproti dřevěné anglické chaloupce byl tohle luxus. Tedy zase jen do jisté míry, neboť z mé doby jsem byla zvyklá na něco úplně jiného. Samé noblesní extramoderní domy různých tvarů, hlavně z barevného skla, které sice nebylo tak docela sklo, ale říkalo se tomu tak. No a když ještě zbývalo někde holé místo bylo buď vybaveno barvami techniky nebo jen černou. A o vnitřním vybavením radši nemluvit. Nic co tu kde bude se tomu nevyrovná. Domácí roboti jsou schopni za vás udělat jakoukoliv práci. Kupodivu mi to, ale nijak zvlášť nechybí.

,,Tak pojď, El." Mávl na mě bratr, vstupující brankou na drobnou zahrádku. Probudila jsem se z tranzu a prošla za ním. Zahrádka byla plná jasně zelené trávy a drobnými políčky různobarevných květin.

Následovala jsem svoji rodinu cestičku až k vchodovým dveřím, které máma odemkla a vypustila nás dovnitř. Znalecky nám poručila sundat si boty a dát je do botníku, který stál hned vedle dveří. Posadila jsem se na schody, které se nacházely hned naproti vchodovým dveřím a vedly do druhého patra, abych si rozvázala tkaničky.

,,Tak co myslíš?" Zeptal se mě brácha když máma s Madrid odešly chodbou dozadu za schody, kdy byla podle mamčiných slov kuchyň.

,,Co přesně máš na mysli?" Zamrkala jsem a položila boty do botárky. ,,Asi celkově, tenhle dům, tahle doba...kdo si myslíš, že bude cestovatel?" Zeptal se brácha a taky posadil své Adidasky do police.

,,Vlastně vůbec nevím co čekat. Ale můžeme se vsadit." Navrhla jsem. ,,Myslím, že jde určitě o velmi hloupého člověka když šel do téhle doby." Zasmál se brácha a vydal se uličkou do kuchyně. ,,Proč myslíš? To bys totéž mohl říct o té Anglii. Tam byly přece příšerné chalupy i účesy a oblečení." Rozhodila jsem nechápavě rukama. ,,To jo, ale přišlo mi to, že to má historičtější hodnotu. Ta doba mi přišla taková zajímavá, kdežto tady jsou lidé hloupí, vlastně ani neví co chtějí a dělají hloupé věci." Vysvětloval mi svůj pohled na věc Sillen. ,,Copak ty snad víš co chceš?" Zdvihla jsem překvapeně obočí. ,,Jistě, to co mám ve svém Předurčení už od narození." Zdůraznil bratr. Zakoulela jsem očima. Předurčení. Hloupé matematické vzorce, které vám podle seskupení hvězd, měsíce, času, data, místa a dalších blbostí vypočítají všechno co by vás mělo potkat, jací budete a co byste jednou měli dělat. Ovšem tenhle výpočet dostanete až ve věku 15ti let a dostanete ho jen vy. Nikdo jiný ho nesmí vidět. Teda může když mu ho ukážete. Jinak je to přísně zakázané a jde o jeden z největších prohřešků z mého roku. Když vás za to někdo žaluje a soud vás shledá vinným...

Já svoje Předurčení skoro ani nečetla, neboť mi to přišlo nemožné a pěkně stupidní. Člověk má totiž vždycky na výběr. Nemůžete jeho činy orámovat čísly a udělat si z života výsledek výpočtů. Ale jak se zdálo, většina lidí můj názor nesdílelo.

Bráchovo Předurčení jsem znala skoro nazpaměť. Byla jsem o tři roky mladší, ale už tehdy jsem tomu nevěnovala nijak valnou pozornost. V den co ho dostal z něj dělal naprostou senzaci. Nejprve se tvářil velmi vážně a opakoval řeči jako: ,,Je zde sepsán celý můj život." ,,Přísně tajná věc, El, kdybych ti ty dokumenty ukázal musel bych tě zabít." ,,Můj život už nikdy nebude stejný. Ani nevíte co mě čeká."

A skončilo to příští den tak, že se skoro plazil za každým z rodiny a velmi hlasitě se mu z Předurčení snažil předčítat nejzajímavější pasáže, které si i dost často upravoval k obrazu svému.

Já se třeba o bráchovi nedozvěděla nic nového. Shrnula bych to asi takhle: Bude milován, stane se slavným biologem, vymyslí nové věci, vylepší robotické jednotky, čeká ho několik těžkých období a bude muset něco obětovat. Prostě kecy, které si někdo odvodil podle Sillenových výsledků ze školy. Nic extra. Hlavně to byl jeden z důvodů, proč jsem nebyla schopná pochopit jak to, že ostatní okolo toho  dělají takové haló.

,,Takže budeš slavný biolog a to je vše. Celkem nuda, ne?" Popíchla jsem si polohlasem do bratra, vstupujícího do dveří kuchyně. Bylo slyšet jak se Sill nafoukl a kdyby nás zrovna nezavolala máma k sobě, rozhodně by se do mě s plnou vervou pustil.

,,Ano?" Řekl Sillen a přišel ke stolu na kterém byly rozleženy dokumenty a mapy.

,,Musíme si promluvit." Řekla vážně máma když jsme se postavili do kruhu okolo stolku. Nechápavě jsem se po ní podívala. Takhle s námi ještě nemluvila.

,,Víte, Madrid tu byla asi před dvěma dny a hledala signál cestovatele. Místo kde trhlina na okamžik proťala časoprostory nebyla jen tak někde. Bylo to na střední škole kousek od tohoto domu." Řekla nám autoritativně máma. Aha... Tak už je mi to jasné...

,,Dobře, tak nás musíš na tu školu nějak dostat nebo tak něco. Zařídit nám identitu a tak." Prohlásil brácha pyšně, že mu to došlo. Tydýt. Mamka se kupodivu pousmál, zvedla ze stolu dvě hromádky papírů a podala nám každému jednu. Myslela na všechno. Sice nevím kdy to stihla, ale je to opravdu obdivuhodné.

,,Ty El se budeš jmenovat Maia Clark. Budeš chodit do třeťáku a narozeniny ty jsou u vás obou stejné jako v realitě. A ty Sillene jsi Josh Clark. Budeš chodit do čtvrťáku. V těch dokumentech jsou vaše bývalá vysvědčení, kartičky zdravotní pojišťovny, občanka, nějaké peníze, rozvrhy a shrnutí toho, co se teď ve vašich ročnících učí. Běžte nahorů do svých pokojů a prostudujte si vše, co tu máte. Musíte si dávat opravdu velký pozor na to jak se chováte a co děláte. Od zítřka už tam nastoupíte. Ještě vám večer řeknu několik podrobností ohledně cestovatele. Ráno dostanete zase čipy a začněte hledat. Jo a abych nezapomněla, nemusíte se obávat, Madrid už je na školu přijatá taky...jako uklízečka." Dopověděla věci máma. Byla jsem z toho trochu zaražená. Vypadalo to, jako kdyby měla mamka v plánu nechat všechno na nás. Držela se v podstatě úplně v pozadí. Co má v plánu?

,,Dobře, matko. Pojď El, musíme se připravit na nástup do školy." Řekl lehce znuděně Sillen. Máma se na něj přísně podívala, jako kdyby jí zrovna praštil něčím po hlavě, ale pak si jen povzdechla, otočila se k Madrid a začala jí něco polohlasně vysvětlovat.

Sill je ignoroval a zamířil pryč. Já zůstala postávat v kuchyni s papíry v rukou. Chtěla jsem si to tu trochu prohlédnout. V kuchyni byla krásná vysoká neefektivní, ale pro tuhle dobu velmi potřebná lednice. V kuchyni byl také plynový sporák, velká kuchyňská linka, dřez a několik poliček. Mě ale zajímaly hlavně dvě plastová okna. Byl z nich opravdu krásný výhled. Fascinovaně jsem přistoupila k jednomu z nich a dívala se do zahrady. Musím se jít v nejbližší době podívat do lesa.

Najednou mi do mého zorného pole vyběhla přikrčená postava. Osoba nám opatrně otevřela branku a vyběhla do zahrady. Vyjekla jsem.

,,Elaio! Co tu ještě děláš, běž už do svého pokoje." Vyjela na mě máma. ,,Mami, ale na zahradě je-" Zarazila jsem se a obrátila k oknu. Přikrčeného kluka už nikde nebylo vidět. Nechápavě jsem přišla k oknu blíž. Kam zmizel?

,,El, prosím, nedělej hlouposti, nemám na to náladu." Povzdechla si matka a já se sklopenou hlavou vyšla z kuchyně. Možná se mi to jenom zdálo. Asi už blbnu. Jo to budou ty časové posuny, ušklíbla jsem se. Když jsem byla ještě malá, tak mi Madrid vyprávěla, že jeden z doktorů co testovali předchozí model stroje času, se přitom úplně zbláznil. Zašílel. Měl halucinace a podivně mluvil. Dlouho jsem se potom toho stroje bála a když mě k němu táta přivedl, byla jsem naprosto vyděšená. Táta mi pak dlouze vysvětloval, že stroj času nijak lidské psychice a mozkovým buňkám neubližuje. Stejně mi, ale trvalo, než jsem tomu byla schopná úplně uvěřit.
A teď se na mě podívej, tati. Cestují s mámou, bráchou i Madrid a zachraňujeme svět. No není to úžasné?

Zrovna jsem byla asi uprostřed schodiště, když se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Lekla jsem se až mi z rukou málem vypadaly všechny papíry. Že by to byla ta postava že zahrady? Musela být, nikoho jiného jsem tu neviděla a nebylo by snad ani možné dojít ke dveřím tak rychle odněkud z ulice.

Sešla jsem schody a podívala se do chodby. Nezdálo se, že by to bušení máma nebo Madrid slyšel, jinak by už přece něco dělaly.

Bušení se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. Trošku vyděšeně jsem položila štos dokumentů na schodiště a přišla ke dveřím. Třásla jsem se nerovozitou, neboť tohle bude můj první kontakt s člověkem z 21. století. A také to bude nepovolený kontakt od mámy. Ale co, už jsem taky skoro dospělá. Navíc při téhle misi nás máma posílá v podstatě samotné do terénu, ne?

Stiskla jsem zlatou kliku ve dlani a polkla. A když se ozvalo zabušení potřetí, prudce jsem otevřela.