V médiích je Elaia (Maja Strojek)

Pohled Elaiy

Už jsem byla připravená. Nikdy jsem se nemohla dočkat. Byla jsem nervózní jako malé děti jdoucí poprvé do školy. Všechny ty cesty jsem tak moc prožívala. Byla jsem do toho úplně šílená. Narozdíl od mé matky a bratra jsem to neviděla jen jako povinnost. Já to viděla jako něco neuvěřitelného. Podívat se na to, co předcházelo tomu, co je dnes...neskutečné.

Ačkoliv od toho incidentu uběhlo už několik měsíců, stále jsme měli dost práce s nápravou. Sice jsme nebyli sami, ale čím víc lidí se vracelo zpět, tím se výskyt časových trhlin zvyšoval. Museli jsme se snažit rozeznávat trhliny způsobené cestovateli a námi, těmi, kteří se snažili napravit hroznou chybu.

,,Elaio!" Zavolala na mě matka a já rychle vyskočila na nohy a vyběhla jí vstříc. Do poslední chvíle nám nechtěla povědět, kam cestujeme.

Právě teď jsme se nacházeli na okraji Anglie roku 1845. Šlo o zapadlou vesnici s rozlehlými lesy a poli. Opravdu se mi tu líbilo. Byli jsme  někde uprostřed léta a každý den se tu ráno probouzelo tisíce květin, aby zahlédly slunce. Já nic takového nikdy neviděla. Květiny jsme měli jen laboratorní a ve sklenicích pod speciálními světly. Za celý život jsem jich zahlédla snad jen dvacet. Ale tady... A ta vůně. Nevím jak bych to vysvětlila. Když tu pršelo, celý les voněl. Popsala bych to snad jen jako tmavě zelenou vůni. Zelená. Ta mi v mé době opravdu chybí.

Zatímco kostými co se tu nosily mi moc sympatické nebyly. Jednalo se o tlusté těžké naducané šaty, které sice vypadaly hezky, ale bylo v nich opravdu velké vedro. Je sice pravda, že z mé doby jsem byla zvyklá na mnohem větší vedro, ale i tak.

Ovšem tou nejhorší věcí rozhodně nebyly suknice, nýbrž korzet. Něco tak hloupého jsem nikdy neviděla. Pokaždé, když mi ho matka ráno dotahovala, myslela jsem, že se udusím. Držel mi záda ve vzpřímené poloze a jakmile jsem si s ním měla sednout ke stolu, bylo to opravdové peklo.

Když jsem zprudka zastavila před matkou, zpražila mě přísným pohledem. Omluvně jsem se usmála a sklopila oči. Před Nehodou byla máma mojí nejlepší kamarádkou. Celé dny jsme byly jen my dvě. Pomáhala jsem jí při výzkumech, chodila s ní na nejrůznější přehlídky vynálezů a do všelijakých muzeí a výstav. Vždy jsme si spolu rozuměly. Víc než bylo v mé době zvykem, neboť u nás obvykle přátelství nevznikla vůbec. Natož mezi matkou a dcerou. Ale pak přišla Nehoda.

,,Vevnitř už máš oblečení. Sillen už je převlečený. Čekáme jen na tebe a na Madrid." Sdělila mi máma a já se zašklebila. ,,Madrid půjde taky?" Zeptala jsem se. Madrid je mámina nevlastní sestra. Je trošku praštěná a já, no nebo vlastně všichni, jí moc nemusí.

,,Nepruď El. Potřebujeme ji, víš to. Čím víc nás je v jedné době, tím to jde rychleji." Zamračí se na mě máma, ale jde na ní jasně vidět, že ani ona z toho není dvakrát nadšená. Jen rychle přikývnu a vejdu do chaloupky.

Chaloupka je opravdu velmi malá. Skládá se sotva ze tří místností a strop je tak nízko, že i se svými 176 centimetry musím chodit lehce přikrčená, abych se nepraštila.

Pokračuji do místnosti přímo před sebou, kde nad postelí postává můj starší bratr. Letmo si ho prohlédnu a uznale pozdvihnu obočí. Blond vlasy má nahoře a uprostřed hlavy vyčesané vzhůru a několik pramenů si nechává spadat na čelo. Boky hlavy mu někdo sestříhl strojkem. Na sobě má černou koženou bundu ležérně rozepnutou a odkrývající bílé triko s obyčejným nápisem Levis. Na nohy si nasoukal elegantní černé džíny doladěné stylovými černobílými botaskami značky Adidas.

,,Ale, ale...jsi k světu, bro." Uculím se na bráchu a ten se zaksichtí. ,,Jsem navalenej jako kdybychom cestovali na severní pól." Odfrkne si a popotáhne si bundu. Nikdy neměl rád tolik oblečení. Nedivím se mu. I já jsem zvyklá na kratičké topy a minisukně.

,,Neříkej, že se ti bude stýskat po rozevlátých bavlněných košilích?" Zasmála jsem se a podívala se směrem k mému outfitu.

,,Ah...to byla muka, El, kousaly jako by byly utkané z kopřiv a ne z bavlny." Zafuněl brácha a přistoupil ke mně. Stejně jako já sklouzl pohledem k posteli. Nahnula jsem se a zvedla první kus svého nového oblečení. Nešlo o nic převratného. V rukách jsem svírala krátké černé šaty s rukávy a k tomu byla přišla džínová bundička.

,,A co boty?" Zeptala jsem se Sillena. ,,Jo, promiň. Tady." Natáhl se pod postel a vytáhl dívčí pár Adidasek. S úsměvem jsem si je vzala a vykázala ho z místnosti za důvodem převlečení.

Oblečení se mi skvěle padlo a cítila jsem se v něm opravdu pohodlně. Bylo to dost podobné stylu oblékání mojí doby a to se mi líbilo, neboť naší módu zbožňuji. Nebo jsem vždycky zbožňovala. Stejně jako dějepis. Právě proto se mi tyhle cesty tak moc líbí. Historie byla vždycky mojí vášní narozdíl od bráchy. Sillenova vášeň je biologie. Byl schopen trávit věčnost v laboratořích s roboty a v rukavicích, zatímco já chodila po operách a vzpomínala na první psané skladby, první zápisky do kamenů, první státy, první let na Mars i na první let do vedlejší galaxie. Mohla jsem materiály o těchto neuvěřitelných činech studovat donekonečna.

,,Ahoj!" Vtrhla do místnosti Madrid ve chvíli kdy jsem si zavazovala druhou botu. Jejda, tkaničky. Samozavazovací boty jsou teda mnohem lepší a rozhodně se nikdy během chůze nerozvážou.

,,Madrid, ahoj, jak se máš?" Podívala jsem se na ni s falešným úsměvem. Na pohled je Madrid velmi krásná. Snad krásnější než moje máma. Má kulatý obličej, velké rty, modrošedé oči a černé vlasy střižené na mikádo s ofinou. Vypadá velmi dětsky. Ale její problém poznáte hned jakmile promluví. Má specifický styl mluvení a celkově vyjadřování. Někdy mluví příliš rychle, pak se během věty zadrhne a začne mluvit pomalu. Má velmi monotónní hlas, který ale během sekundy může změnit na hlasitosti i výšce. A když chodí, zvláštně se u toho pohupuje. Mamka vždycky říká, že jde jen o nějakou genetickou poruchu, která se objevila o mnoho let později, ale jinak že je Madrid úplně normální žena. Což je vlastně pravda, protože Madridin mozek vykazuje normální signály jako mozek kohokoliv jiného. V podstatě jí vlastně nic není. Ale vysvětlujte to bezproblémovým a dokonalým lidem z naší doby, že...

,,Já se mám...dobře! Na tuhle dobu se moc těším bude...to zase změna. Byla jsem totiž...minule...někde v Egyptě...zajímavá doba, opravdu fascinující. Ta by se ti moc líbila...škoda, že to bylo příliš nebezpečné než aby mi tvoje máma dovolila vzít tě s sebou." Vychrlila na mě konec Madrid a já zmateně zamrkala. Nevěděla jsem, že jí máma pustila až do doby vzrůstu Egypta. Ačkoliv ta doba mohla být zajímavá, nebyla mojí prioritou. Mě vždy nejvíce přitahovala starověké Řecko a jejich báje o bozích.

,,Ahoj Madrid." Nakoukla do chatky máma. Taky už byla oblečená a to do prostých květovaných šatů s hlubokým výstřihem a končících pod jejími koleny.

,,Jilly! Nevěděla jsem kam jsi...šla." Usmála se na ni Madrid. Máma to neřešila a zase z chatky vyšla ven. Já i Madrid jsme se jí rozhodli následovat. Už byl taky čas.

Vyšli jsme znovu na louku a já se naposledy rozhlédla. Podle oblečení jsme museli vyrážet tak maximálně do roku 2030, takže už tyhle rozlehlé louky neuvidím a pravděpodobně už ani tuhle dobu. Nevím jestli to má být dobře nebo špatně. Z hlediska mé zvědavosti rozhodně špatně, ale z hlediska záchrany vesmíru... Bohužel. Kéž by to bylo všechno jednodušší, pomyslela jsem si a došla svoji rodinu.

,,Dobře. Můžeme?" Zeptala se nás máma. Všichni jsme mlčky přikývli a chytili se za ruce, což byla moje nejméně oblíbená část celého přesunu. Nebyla jsem zvyklá na dotyky a držení se za ruce bylo pro mě vždycky velmi nepříjemné.

Stála jsem přesně mezi Madrid a Sillenem. Vzhledem k tomu, že máma zrovna vytahovala z kabelky časový přístroj, museli se jí Mad a Sillen chytit za látku šatů.

Časový přístroj nebo spíš taková drobná čtečka údajů, která se pouze signály napojovala na Časový stroj, jenž umožňoval posun, vypadala jako dotykový telefon, ale takový ten starší prototyp, který po dotyku vyslaly do prostoru hologram displeje, kde jste nastavili patřičné údaje o přesunu. Už jsem pracování s ním viděla několikrát, tudíž jsem to neřešila a místo toho si zvědavě okusovala ret. Stále jsem přesně nevěděla kam cestujeme. Máma musela napsat číslo do displeje, který to pak zopakoval, takže mi nezbývalo než netrpělivě čekat s rukama sevřenýma pevným stiskem bráchy a těkavým stiskem Madrid.

Ozvalo se pípnutí, jak přístroj srovnával zadané údaje a odesílal je několik let do budoucnosti. Chvíli bylo ticho. Cítila jsem napětí a nervozitu, ačkoliv jsem k tomu neměla vůbec důvod.

,,Washington, Storybroke, 27. dubna 2019." Zavrněl přístroj a oslnila nás bílá záře.

Ahoj čtenáři!
Vítám vás u první kapitoly mého nového příběhu. Snad jsem prozatím splnila vaše očekávání.
Chtěla bych ještě říct, že příběh bude spíš romantický než sci-fi, ale neočekávejte žádnou přeslazenost. Spíš naopak.
Takže díky za vaše přečtení a hvězdičky a já doufám, že se uvidíme u další kapitoly.
Zatím ahoooj😘
Vaše Nell24a