„Budeš skypovat s mámou?" zeptal se JungKook, mezitím, co vytahoval něco ze skříně. Matthew se mu u toho motal pod nohama a dožadoval se pozornosti.

„Jo, čekám, až bude online." Odpověděla jsem.

Byla jsem hrozně natěšená. Nemluvily jsme spolu dlouho. Vlastně od doby, co jsem dojela sem, do Korey. Když se Matt narodil, pořád jsme byly na nože a nemluvily spolu. No chtěla jsem jí o něm říct. Poslala jsem jí email, do kterého jsem napsala, co všechno se za tu dobu událo a dala tam jeho fotky. Nečekala jsem, že to s ní něco udělá. Chtěla jsem jí prostě jen dát vědět, že už je babička. Ale ona mě pro jednou velmi mile překvapila. Zavolala a všechno jsme si vyjasnily.

Teď jsme měly mít po té dlouhé době poprvé skype hovor.

„Dobře, budu vařit oběd." Skříň zase zavřel.

„Mám si ho tam vzít sebou?" vzal Matta do náruče. Udělal na něj srandovní obličej a lehce ho zhoupnul, což ho samozřejmě rozesmálo. Je to takové sluníčko a stačí mi jeden jeho úsměv a hned mám lepší den.

„Jak chceš, nebude ti překážet?" trochu jsem se posunula, když se posadil na kraj postele a jeho si dal na klín.

Se zaujetím jsem ty dva sledovala. Dělám to vždycky, je to moje oblíbená činnost.

„Na chvíli to zvládnu." Polechtal ho pro změnu na bříšku. To si ten malý samozřejmě nechtěl nechat líbit a hned zaútočil na jeho ruku. JungKook ho chvíli nechával vyhrát, ale pak ho stejně sevřel pevně u sebe a zabránil tak jeho dalším pohybům.

Pořád se takhle kočkovali a vážně nechápu, odkud to Matthew pobírá, ale nějak tuším, čím to asi bude. Jaký otec, takový syn. Povahově se fakt nezapřou.

„Co všechno jí řekneš?" zeptal se a vyhledal můj pohled.

Matta mezitím zaujalo autíčko, které bylo na posteli a přestal alespoň na chvíli zlobit.

„Všechno." Pokrčila jsem rameny.

„I o tom?" nahodil malý úsměv a pokýval k mé ruce.

Následovala jsem jeho pohled, který spočinul na levém prsteníčku, kde byl usazený prstýnek z bílého zlata s jemným kamínkem. Fakt ale je, že by mohl vypadat jakkoli, no pořád by pro mě měl stejný význam. Oba jsme věděli, že dokud bude pod smlouvou, vzít se nemůžeme. Proto jsem byla tak nějak smířená i s tím, že se zkrátka ničeho podobného zatím nedočkám. Ale oni tam mají dodatek pouze o sňatku, o zasnoubení nikoli. Svatba se sice konat v dohledné době nebude, ale už jen to, že si dal na všem tak záležet a požádal mě o ruku, mě upřímně dojalo. A stačí to, pro teď.

„Nemyslíš si, že to je docela slabý kafe oproti němu?" kývla jsem na Matta, který si něco bručel pod nosem.

„To je asi fakt. To těžší už strávila." Uchichtl se.

Taky si osobně myslím, že tady ji už nic překvapit nemůže. Jestli se smířila s tím, že tady zůstanu a budu tady mít svou rodinu, zasnoubení a ostatní věci jsou vcelku nepodstatné.

„Jasně." Souhlasila jsem a pohled nespouštěla ze svého miminka, které pro změnu zaujal plyšový hroch. Od doby, co začal chodit, tak se jeho hračky povalují všude. Vždycky nějakou vezme a pak ji zase odhodí. Nemálokrát se stalo, že jsem šla v noci na záchod a najednou mi vypísklo něco pod nohama. To jsem si upřímně myslela, že se i podělám strachy, takové šoky.

JungKook mezitím odešel do kuchyně a jen mi popřál hodně štěstí při hovoru. Malý nejprve odešel spolu s ním, ale asi zjistil, že tam nic zajímavého nebude, takže byl za chvíli zpátky a zase pochodoval kolem, beroucí jednu hračku za druhou.

Ze zamyšlení mě vyrušil příchozí hovor. Hned jsem klikla na příjmout a vzápětí se na obrazovce ukázala známá tvář. Jakoby se za ty tři roky vůbec nezměnila.

„Ahoj." Usmála jsem se, div se nezatetelila na místě.

„Ahoj, Natasho." Úsměv mi opětovala.

„Jak se máš?" bylo to trochu divné, ale ani mi to nevadilo. Byla jsem zkrátka jen šťastná, že jsme věci mezi sebou urovnaly.

„Pracovně." Uchichtla se a já s ní. Vypadá to, že měla dobrou náladu.

„Radši mi řekni, jak se daří tobě." Pobídla mě.

„Mám se dobře, mami. Nic mi nechybí." Nepřestávala jsem se usmívat.

Chytila jsem Matthewa za ruce, když si začal hrát se šňůrkou na mých teplácích, a vyzvedla ho ke mně na postel. Seděla jsem v tureckém sedu a jeho jsem si posadila na klín.

„Matty, to je tvoje babička." Ukázala jsem na obrazovku a on zmateně vykulil hnědá očka.

„Je už velký." Komentovala to máma.

„Je. Fotky, které jsem ti posílala, jsme fotili pár týdnů po narození. Teď už chodí a dokonce řekne pár slov." Chválila jsem ho. Nedostali jsme z něj zatím nic jiného, než appa, mami a iší, což je plyšová myš, kterou dostal od Taehyunga k prvním narozeninám.

„Pěkné..." pořád se dívala skrz obrazovku a já v tu chvíli netušila, co si myslí.

„Jsi tam vážně šťastná, Natasho?" zeptala se.

„Nejšťastnější." Uculila jsem se a stiskla svoje miminko u sebe. On se samozřejmě hned roztomile rozhihňal a začal se natahovat pro vlasy, které mi spadaly přes rameno.

„To jsem ráda." Kývla hlavou.

Chystala jsem se jí zeptat, co dělá ona. Jestli stále pracuje v té samé firmě, je s Tobiasem nebo už s někým jiným, ale překazil mi to Matt, který začal povykovat, protože se JungKook objevil v místnosti.

„Ne zlato, táta vaří." Nechtěla jsem ho od sebe pustit, ale bylo to marné.

„Pozor ať nespadne." Vyhrkla jsem.

„Držím ho." Uchichtl se JungKook. Taktak ho zachytil v letu z postele na zem. To by bylo zase breku, kdyby spadl.

„On je tam?" zeptala se máma. Otočila jsem k ní hned hlavu a rovnou jí pokývala.

„Může jít na chvíli sem?" zatvářila jsem se překvapeně, ale znovu přitakala.

„Máš chvilku?" zeptala jsem se ho.

Beze slova se posadil na postel, když jsem mu udělala kousek místa a jemně odstrčil Mattovu ruku, která se mu nejspíš snažila vypíchnout oko.

„Dobrý den." Pozdravil slušně.

„Dobrý den." Odpověděla máma docela formálně. No neznělo to nijak zle, naštvaně nebo opovržlivě.

„Chtěla jsem se omluvit i vám za to, co jsem předtím řekla a jak jsem se chovala. Mrzí mě to." Překvapila mě, že se k němu chovala tak s respektem. No pravda je, že se setkali jen jednou a to mu pořádně ani nepodala ruku. Nějaká omluva a respekt jsou vcelku na místě.

„Děkuji, ale další omluvy nejsou třeba." Řekl upřímně a svou volnou rukou mě objal kolem ramen.

„Tak..." odkašlala si. „... se mi tam o ni dobře postarejte." Vím, že tohle se jí určitě neříkalo snadno a proto to na mě udělalo vážně dojem. Můj život už nejspíš bude napořád tady. Ona byla celou dobu proti tomu a vlastně na základě toho jsme se rozhádaly. Moc pro mě znamená, že to tak řekla.

„Postarám." Věnoval jeden úsměv jí, a pak i mně.

**

Věci se udály docela rychle, ale když se zpětně ohlédnu, nelituju jediné.

Protože tohle je přesně to, co mě dělá kompletní. Jestli jsem někdy měla pocit, že je to práce, co mě naplňuje, tak pak to byl slabý odvar toho, co cítím, když vidím vyrůstat své vlastní dítě. Matthew se narodil, když mi bylo dvacet dva let, ale kdyby to šlo, pořídila bych si hned další miminko. Nerozumím tomu, jak jsem mohla být tak pitomá a někdy vůbec uvažovat nad tím, že ho dám pryč. Kolem něj a Kookieho se teď točí celý můj svět, a co? Vůbec mi to nevadí.

Když měl Matthew jeden a půl roku, přestěhovali jsme se do vlastního bytu. On sice z jejich dormu nikdy oficiálně neodešel, protože to bylo proti pravidlům BigHitu, ale i tak jsme žili společně.

Mrzelo mě, že někdy musel odjet pryč a i na delší dobu, ale vybrala jsem si tohle sama. Musela jsem respektovat, že ho tam zkrátka váže smlouva a to minimálně další čtyři roky. I když tvrdí, že další podepsat nechce, nedovedu si představit, že by skončil s něčím, co má tak rád.

Zazlívat mu to nemůžu. Byl tady u všech důležitých událostí. Nepromeškal první zuby a ty probdělé noci. První kroky ani první slova. Měla jsem nejdřív trochu strach, co s ním rodičovství udělá. I když, nebudu si nalhávat, že já na tom byla líp. Těch pár krušných chvil před porodem jsem měla v hlavě jen to, že vlastně budu máma a netuším, co mám dělat. Jak se o něj postarám? Nikdy jsem neměla ani mladšího sourozence, u kterého bych mohla nabrat nějaké zkušenosti. Ale všechno to přišlo nějak samo, přirozeně. A on... nikdy mě nezklamal.

Všichni jsme si mysleli, že jestli si někdo další z kluků najde holku, bude to Jin nebo Namjoon. Možná bych ještě tipovala Jimina, ale všechny překvapilo, když to byl právě Taehyung. Ten najednou hodně rychle dospěl a z toho třeštidla, které se někdy zdálo jak bez mozku, se stal chlap, který byl schopný se postarat o svou přítelkyni.

Těžko říct, co nám ještě život přinese. No já s jistotou věděla, že to bude svatba, kterou už nějakou dobu plánujeme. Nechtěla jsem mít nic velkého, ale budu se muset přizpůsobit zvykům tady. Malá svatba je sto a více lidí, takže nic komorního ve stylu – rodiče, svědci a oddávající, se konat nebude.

Bude to asi ještě sranda, ale já se rozhodla, že si to budu užívat plnými doušky.

Celou dobu jsem něco hledala, nějaký cíl, poslání. Někteří lidé vědí brzy, co chtějí dělat a čeho chtějí dosáhnout. Někteří to neví celý život.

Ale já mezi ně nepatřím, protože jsem to svoje našla.

Natasha Beauford.

Další update už budou jen moje kecy, abyste se zbytečně nenadchli. Samozřejmě nenutím nikoho, aby to četl, ale bude to spíš takové poděkování vám všem, takže kdyby vás to přece jen zajímalo, zveřejním to nejspíš večer nebo zítra :).

Od teď se můžete těšit na pravidelné updaty fan fikce Just a feeling, takže šup na ni!