„Je všechno připravené?" zeptala jsem se JungKooka a dort uložila do lednice tak vysoko, aby neměl Matthew šanci ho objevit. Sice je malá pravděpodobnost, že by ji otevřel a něco si z ní vzal, no náhoda je fakt blbec.

„Já myslím, že je. Kluci by tu měli být tak za půl hodiny a stejně tak Louis s Harry a Evelyn." Přišel a utřel si zpocené čelo. Museli jsme trochu upravit náš skromný obývák k tomu, aby tu tolik lidí mohlo být, no moc jsem se těšila.

Matthew slavil svoje třetí narozeniny. I když z toho ještě sám není moc chytrý a myslím, že největší radost bude mít akorát z hraček, které dostane, no byla to příležitost taky pro nás dospělé – máme důvod se sejít a potlachat. Ani si nepamatuju, kdy jsme byli všichni společně. S Louis se sice potkávám často, ale s kluky ne, protože do teď moc pracovali.

„Dobře, stihneš sprchu? Já už tam připravím občerstvení a..." nestihla jsem doříct, protože mě pevně zezadu objal.

„Kookie." Uchichtla jsem se a snažila se ho odstrčit.

„Nemůžeme tak chvíli zůstat?" zafuněl mi do ucha.

„Nestihneš sprchu." Namítla jsem slabě, no pak ho za ně chytila a nadechla se příjemné vůně, která mě obklopila. Chybí mi... teda chci říct, je sice teď tady, ale je to už dlouho, co jsme spolu trávili čas. Jen sami dva. Ať už by to byla jen blbá večeře nebo procházka, cokoli. Mohla bych jen ležet vedle něj a povídat si a mazlit se. Nic víc. Jenže ani na to nebyl v poslední době čas.

„Tobě zpocený nevadím a jim to může být jedno." Uchichtnul se.

„No ták." Otočila jsem se k němu čelem a dala mu jemnou pusu na bradu.

S bručením pak odešel do koupelny a já se pro změnu vydala do pokojíčku, kde byl dnešní oslavenec. Sice jsem ho převlékla do lepšího oblečení, ale je mi jasné, že jakmile přijde Evelyn, pěkně ho zničí. Pak taky mám chuť plakat, jakmile vidím obsah jeho skříně. Nevím, co to je v Koreji za trend, ale lidi by tu pořád nosili párové oblečení. Trička do páru, čepice, boty, mikiny a já nevím, co ještě. Já během našeho vztahu s JungKookem podobným věcem opravdu nepropadla a veškeré jeho pokusy o nošení stejného oblečení hodně rychle zavrhla. No a on si to teď snad kompenzuje na něm.

Pokaždé přijde s novým oblečením, a když spolu pak ti dva někam jdou, Matt vypadá, jako jeho zmenšená kopie. Nejradši bych mu zatrhla i tohle, protože... dobře, jedna věc je roztomilá, ale oblíkat ho takhle celého?

Bohužel, nemám to srdce mu to rozmluvit a tak on na dále nakupuje trička někdy až s nechutně sladkými popisky a jeho super oblíbené farmery v různých barvách, ze kterých ten malý za chvíli stejně vyroste.

Nechala jsem ho, ať si dál hraje na koberci, a pak začala nosit občerstvení na stůl.

Opravdu na čas, když jsem do obýváku donesla poslední tác, se rozezvonil zvonek. Všechny jsem přivítala a byla ráda, když se pak JungKook konečně objevil v místnosti a začal se jim taky věnovat. Přestože jsme říkali, ať nic nenosí, Matthew dostal spoustu dárků. Jakmile dorazila i Louis s Harrym a Evelyn, byl to teprve cvrkot, protože na to, jak je Matt docela hodný ve svém věku, spolu se ti dva neuvěřitelně rozdovádí.

Jídlo ze stolu mizelo, nálada se zlepšovala a já opravdu litovala, že to tak rychle uteklo a kolem osmé večer se všichni rozešli domů.

JungKook se vypařil s nimi se slovy, že jde pro náš domluvený dárek, který jsme Matthewovi chtěli dát až teď, když už tu budeme jen my tři. Vím, že z něj bude nadšený a popravdě, já taky.

„Jak se ti líbí dárky, broučku?" zeptala jsem se ho, když jsem mu pomáhala do pyžámka.

„Supeu!" vycenil na mě jeho malé zoubky v rozkošném úsměvu.

Slyšela jsem, jak klaply dveře, a tak jsem vstala z postele a čekala, až přijde JungKook. Matthew se na nás oba díval dost nechápavě a stejně tak na koš, který příchozí donesl a položil před něj.

„Máme pro tebe ještě jeden dárek, Matty. Chceš se podívat?" posadil se vedle něj na postel a vybídl ho, aby otevřel košík. Sama jsem slyšela, jak to v něm ševelí a něco se hýbe.

Výraz toho malého, když uviděl štěně vevnitř, byl opravdu k nezaplacení. Pak se ale zamračil a košík znovu zaklapnul.

„Copak je? Tobě se nelíbí? Chtěl jsi přece pejska." Zatvářil se JungKook zmateně. Já v tu chvíli taky nechápala, o co se jedná.

„Maminka říká, že pořád nejsi doma, protože pracuješ, abys mi mohl koupit hezké dárky. Nechci dárky, chci být s tebou." Podíval se na něj smutně.

V tu chvíli, když to tak řekl, cítila jsem slzy v očích a jakmile se na mě podíval i JungKook, poznala jsem, jak mu ta věta zlomila srdce. Chtěl tu být, ale nemohl.

„Ach Matty." Zabalil ho do objetí a ten malý mu to opětoval.

Utřela jsem si slzy, a pak se posadila na Matthewovu druhou stranu. Objala jsem je oba a snažila se zadržet další slzy. Tak mi to bylo líto. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale tak jsme se oba snažili. Vím, že se mu hodněkrát stýskalo, ale nikdy jsem si nemyslela, že jeho nepřítomnost tak těžce nese. Co jsem to za mámu, že to na vlastním dítěti nepoznám, jak se trápí.

Nikdo z nás už pak nic neřekl. Možná je dobře, že se to štěňátko začalo dobývat z košíku ven. JungKook totiž neměl, jak vysvětlil svou nepřítomnost a nemohl mu ani slíbit, že to bude lepší. No a já se po tomhle taky nesnažila o nějakou útěchu.

Oba jsme ho pak uložili a psa vzali s sebou vedle.

Vyndala jsem všechny potřebné věci, které jsme pro něj už měli koupené a připravila mu jídlo. Granule jsem pokropila vodou, aby to měl snazší, no zdál se docela vyhladovělý, protože se na to okamžitě vrhl. Pousmála jsem se a podrbkala ho za uchem.

JungKook seděl celou tu dobu na gauči a hleděl před sebe. Vím, jak moc se ho dotklo to, co Matthew řekl a cítila jsem se i provinile za to, že jsem to byla já, kdo se mu snažil koloběh peněz dárků a jeho táty vysvětlit a očividně jsem dost selhala.

„Jsi v pořádku?" posadila jsem se vedle něj a chytila ho za ruku.

„Řekl jsem ti někdy, jak moc jsem vyděšený jsem byl, když jsi mi řekla, že jsi těhotná?" zeptal se úplně od věci.

„Později jsme byli vyděšení oba dva, no když jsem ti to řekla, překvapilo mě, jak klidně to bereš." Odpověděla jsem popravdě. Je to už docela dávno, no vzpomínky na to, co jsme oba tehdy prožívali mi nedovolily zapomenout. Až mě někdy mrzí, jak jsem přemýšlela a chovala se. Doufám, že jestli budeme někdy mít další dítě, budu to prožívat líp. Budu se těšit a budu vděčná za ten zázrak.

„Myslím, že jsem si tehdy ani pořádně neuvědomoval, co se stalo. To přišlo až později."

„Proč o tom mluvíme?" nedalo mi. Ne, že bych si s ním nechtěla povídat, ale přišlo mi divně to probírat. Stalo se, co se stalo a bylo naše společné rozhodnutí, že si Matthewa necháme. Od doby, co se narodil, jsem toho nikdy nezalitovala.

„Já si ho nezasloužím." Podíval se na mě se skleněnýma očima.

„Co to říkáš? Vždyť je přece náš. Můj i tvůj."

„Jsem jako táta hrozný, vždyť se na mě podívej. Zmeškal jsem tolik věcí. Jsem pořád jen pryč, a pak si myslím, že si ho zpátky koupím nějakými dárky. To je příšerné." Složil hlavu do dlaní.

„Není to kupovaní, prostě se mu snažíš vynahradit, že-..." nenechal mě to ani doříct.

„To je to hrozné. Mám být tady. Mám si s ním hrát, mám ho vzít ven a trávit s ním čas. Ne mu dávat všechno, na co si vzpomene a on mi nakonec řekne, že to nejsou věci, co chce, ale já. Je mi z toho na nic." Nevím, jestli se mi zdálo, že opravdu zaplakal, ale když jsem zvedla jeho bradu, oči mi prozradili, že skutečně pláče.

„Kookie." Povzdychla jsem si a objala ho.

Po nějaké době, co nás vyrušil pes, který se dožadoval pozornosti, jsme se od sebe konečně odtáhli. Nevěděla jsem, co udělat. Jak ho utěšit? Bylo mi líto obou, ale neviděla jsem žádné řešení.

„Skončím." Řekl a já v šoku přestala hladit psa, kterého jsem si vytáhla na klín.

„C-co?" otočila jsem k němu hlavu, abych se ujistila, že to myslí vážně.

„Buď se BigHit začne více podřizovat mým požadavkům, anebo skončím." Podíval se na mě odhodlaně.

„To přece nemůžeš, co kluci a... vždyť to miluješ." Začala jsem jmenovat první argumenty, které mě napadaly.

„Jenže jeho miluju víc. Copak to nechápeš? Možná skončím dřív než většina idolů na mém místě, ale já takhle dál nemůžu. A ani nechci. Zasvětil jsem tomu celý život. Prožil jsem naprosto skvělé věci a nikdy toho nebudu litovat. Mám teď ale pocit, že přišel ten čas, abych vedl jiný život."

Cítila jsem, jak mě polil pot. Řešili jsme mockrát jeho práci a to, jak vytížený je. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by nad tím mohl přemýšlet.

Teď, přestože tu vůbec nejde o mě, se cítím ještě hůř. Nejen, že jsem v cítění selhala jako matka, když jsem neviděla, jak se Matthew vlastně trápí, očividně jsem i mimo ohledně Kookieho pocitů.

„Nedělej ukvapené záměry, prosím tě." Odpověděla jsem naléhavě.

„Popravdě nad tím uvažuji už nějakou dobu. Z peněz, co mám bychom vyžili docela dlouho. Dodělal bych si školu, a pak bych mohl třeba učit tanec. To, že už nebudu idol neznamená, že se musím vzdát zpívání a tance, které mám tolik rád." Začal vysvětlovat a mně přišlo, jako by nad tím už vážně přemýšlel.

„Opravdu není brzo?" namítla jsem slabě.

Nebudu popírat, že se mi myšlenka toho, že by měl zkrátka normální práci a mohl být i s námi doma, líbila. No nechtěla jsem, aby se trápil. Jednou skončí a zpátky už se nebude moci vrátit.

„Myslím, že oni budou souhlasit." Asi ucítil podtext mé otázky.

„Jin se chce brzy ženit. Yoongi má své vlastní plány ohledně hudby, Hoseok básní o soukromém tanečním studiu a Taehyung má pro změnu dost nabídek na hraní. O zbytku sice nevím, no... myslím, že by si taky něco našli."

Zpracovávala jsem všechno, co mi tu říkal a rozhodovala se, co na to odpovědět.

„Ať se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat a podpořím tě. Jen si to opravdu pořádně rozmysli, dobře?" odložila jsem psa vedle a znovu ho pevně objala.

„Copak ty nechceš, abych tu byl s vámi?" zamumlal mi do vlasů.

„Hrozně chci." Odtáhla jsem se a jeho obličej vzala do dlaní. Přivřel oči a pousmál se, jakmile jsem se svým nosem otřela o jeho.

„Ale taky hrozně chci, abys byl šťastný." Pohladila jsem ho po kulatém líčku, a pak políbila.

„Moc tě miluju, už jsem ti to řekl?" opřel o sebe naše čela a oči zavřel.

„Hm... nevzpomínám si." Zahrála jsem a u toho se uculila.

„Tak to abych to napravil." Oči znovu otevřel a doslova se tou svou hořkou čokoládou, která v nich koluje, vpil do těch mých.

„Miluju tě, Natasho." Řekl už bez smíchu a zcela vážně.

„Taky tě moc miluju." Odpověděla jsem stejně.

A ať už to s námi dopadne jakkoli, nikdy nepřestanu.