Jimin's pov

„Je to tu perfektní,  kdy jste to stihli?" začala se Natasha rozplývat.

Mimoděk mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Ona a JungKook byli dnes na krátkém výletě. Nechtěl sice, aby nikam chodila, což chápu, ale po druhé straně neustále seděla doma a už jí to lezlo na nervy. Tomu se taky nedivím.

Předtím, než odjeli, pověřil nás JungKookie úkolem. Dostali jsme klíče od jejího a Louis apartmánu a měli jsme pomoci dokončit dětský pokoj. Bylo v něm už vymalováno a byl tam i koberec. Všechen nábytek byl vybraný a na nás bylo, abychom ho převzali, když stěhováci přijedou a nainstalovali ho. Těšil jsem se na to a byla to vážně legrace. Složit některé skříňky byl skoro nadlidský úkol, ale zvládli jsme a ještě se u toho dost nasmáli.

No teď byl hotový. Byla tam pěkná postýlka, která měla modrá nebesa, a taky z nich visely takové ty ozdoby pro děti. Měl tu taky spoustu hraček, i když bylo jasné, že chvíli potrvá, než vyroste, aby si s nimi mohl hrát. Do komody jsme taky uložili oblečení, které oni nakoupili nebo dostali.

Bylo to kompletní.

„Mělo to být překvapení, líbí se ti?" usmál se Jin a objal ji kolem ramen.

„Je to moc hezké, děkuji. Ale neměli jste si s tím dávat takovou práci." Rozplývala se.

Myslím, že my všichni do jednoho jsme se na ni nemohli vynadívat. Byla tak jiná. Ne, že by předtím nebyla krásná, ale teď jí to slušelo daleko víc. Celá jen kvetla a šlo to na ní vidět.

„Bude se mu to líbit." Usmála se, držíc se za velké břicho.

„Tak co si teď dát jídlo? Něco jsme donesli." Ozval se JungKook ukazujíc na tašky. Všichni jsme souhlasili a přesunuli se do obýváku. Jejich kuchyně a stůl byl moc malý, abychom se tam všichni vlezli.

„Kde je vlastně Louis?" zeptala se Natasha.

„Odjela za tím svým přítelem." Řekl jsem já. Potkali jsme se tu s ní, ale byla už na odchodu.

„Ona je jím jak posedlá." Zavrtěla na to hlavou se smíchem.

Dali jsme se pak do jídla a u toho si povídali.

„Nech to, odneseme to." Zadržel Namjoon Natashu, když brala plastové boxy.

„No ták, co jsem říkala." Zatvářila se naštvaně. Nikdo to už raději nekomentoval. V tomhle nebylo radno si s ní zahrávat. Pořád, jakoby si musela dokazovat, že všechno zvládne. Přitom by se na ni nikdo nezlobil, kdyby konečně přiznala, že zkrátka nemůže dělat úplně všechno. Vždyť je to normální v jejím stavu.

„Huh." všichni jsme zmlkli a otočili se k ní.

„Co je? Jsi v pořádku?" JungKook se hned postavil a stejně tak Jin.

„Jo, teda, jasně." Pomalu se narovnala.

„Noona, máš mokré kalhoty, ty ses počůrala?" zeptal se Taehyung přiblble. Na to vykulila oči a sáhla si na ně.

„Hm, ne, teda, asi mi praskla plodová voda." Vysvětlila.

„Cože?!" vykřikl pro změnu Namjoon.

„No, to znamená, že asi budu rodit." Všichni jsme na ni beze slova hleděli. Jasně, jednou to dítě musí jít ven, ale furt to bylo daleko. A ona teď najednou prohlásí, že bude rodit?! JungKookie říkal, že její termín je až za týden.

Pak se všichni probrali z tranzu a začali panikařit.

„Uklidněte se laskavě!" okřikl nás Jin.

„Hele, ještě nic necítím, jasný? Do nemocnice pojedeme, až budu mít nějaké kontrakce." Řekla Natasha, když hyungové, včetně mě, zase zmlkli.

„Jsi si jistá?" JungKook držel její ruku, jakoby se bál, že každou chvíli omdlí. Přitom tu byl na omdlení spíš on.

Mně se zdála ale velmi vyrovnaná. Říkala to tak v klidu, jakoby ani o nic nešlo.

„Jistě, může to trvat i pár hodin, jen bych tam ležela a nic by se nedělo. Všichni se uklidněte." Přikázala. Zůstali jsme teda sedět v obýváku, zatímco ona s JungKookem zmizela ve svém pokoji. Asi se šla převléknout, protože když se vrátili, měla na sobě jiné kalhoty.

Zapnuli jsme televizi a nikdo pak nepromluvil ani slovo. Vím, že všichni byli nervózní. I já byl. A to nebylo moje dítě. To nepočítám JungKooka, který se tu nervozitu ani nesnažil skrývat. Nespustil z ní celou tu dobu oči a neklidně se vrtěl.

Bylo už sedm večer, když zavelela, že bychom asi mohli jet.

„Máš bolesti?" zeptal se jí Jin a bral její tašku, ve které měla věci.

„Už jo, raději bych jela." Zkřivila obličej. Venku už bylo docela teplo, a tak jsme se ani nemuseli oblíkat.

„Zavážu ti to." JungKook si klekl před ní a začal jí zavazovat boty, mezitím, co my všichni jsme se také obouvali. Něco zamumlala a zase se zhluboka nadechla. Teď už na ní šlo poznat, že se něco děje. Vzal ji pak za ruce a pomohl postavit. Podepřel jsem ji z druhé strany, aby měla větší podporu, a společně jsme ji dovedli až k autu.

„Jimine, můžeš řídit? Musím vzít druhé auto, nevlezeme se do tohohle všichni." Dal mi klíče do ruky a já jen přikývnul. Nasedl jsem se za volant a Yoongi na vedlejší sedadlo.

Rozjel jsem se a zařadil se do provozu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl Jinovo černé auto. Držel se za námi.

Nemocnice odsud není sice daleko, ale je pátek a hodně lidí odjíždí na víkend pryč z města. Ať jsem se vydal kdekoli, všude byl provoz. Bylo téměř nemožné se vyhnout zácpě.

Proto jsme taky v jedné ztvrdli.

„Hej, kde jsme, trvá to dlouho." Řekl Yoongi, rozhlížejíc se po silnici.

„Já vím, ale nemám se kam hnout." Přikrčil jsem ramena, jakmile jsem uslyšel fňuknutí. Myslel jsem si, že to je Natasha, ale pro mé překvapení to byl Kookie, který byl ve tváři naprosto bílý.

„Prosím tě, už tam budeme?" vyhledal můj pohled. Vypadal docela zoufale a já si až pak všiml, že drží Natashu za ruku. Ta mu ji pěkně tiskla, dokonce jí u toho bělely klouby.

„Doufám, hlavně v klidu, jo?" sotva jsem to dořekl, ozvala se ona netrpělivě.

„To se ti snadno řekne, jeď už!" prskla naštvaně. Ruce se mi roztřepaly. Začínala mít dost velké bolesti a šlo to na ní poznat.

Nevím, proč nikoho z nás nenapadlo, že to tu bude tak vypadat. S takovou snad porodí v autě nebo co.

„Jsme v zácpě, já vážně nemůžu nic dělat." V autě bylo ticho, šel slyšet jen její splašený dech.

„Natasho, drtíš mi ruku."

„Věř mi, že to co zažívám já je stokrát horší, takže mlč!" okřikla ho. S Yoongim jsme se na sebe podívali, ale ani jeden nic neřekl. Zdála se být pěkně nabroušená.

„Vydržíš to, že jo?" zeptal se jí Yoongi s obavami v hlase.

„Snažím se o to, ale vážně bych teď radši nekde ležela, než seděla tady a trčela v posraný zácpě." Zavrčela skrz zuby. Očividně se nezabývala slovníkem a měl jsem občas i problém jí rozumět, protože na nás mluvila anglicky. Od doby, co se naučila náš jazyk, mluvíme jen jím. Docela změna po dlouhé době.

Chtěl jsem volat aleluja, když se kolona konečně rozjela. Naštěstí už to nebylo tak daleko. Přidal jsem, jak nejvíc bylo v mých možnostech a vážně bych si rád oddychl, když jsme tam dorazili, no tohle všechno je teprve začátek a i když jsem se snažil uklidňovat, že to není moje dítě a o nic nejde... stejně jsem byl na nervy.

Když jsme tam dojeli, Yoongi zavolal na sestru, která přijela s vozíkem. Hned na to za námi zastavilo i Jinovo auto a ven se vyřítil zbytek.

Ji pak někam odvezli a my zůstali stát u recepce, u které se vzápětí objevila sestřička, která nás přebírala.

„Kdo je otec?" zeptala se a v ruce držela nějaké papíry.

„On, kam jste ji odvezli?" zeptal se Jin a přistrčil JungKooka blíž k pultu. Ten byl celou dobu ticho jako pěna, ve tváři bílý jako smrt a jeho ruka byla nepochybně odkrvená. No... co si nadrobil, to má chlapec. Ať trpí.

„Na porodní oddělení, tatínek tam může jít hned, jak vyplní tyhle papíry." Usmála se, strkajíc mu do ruky nějaké formuláře. JungKook se podrbal ve vlasech a převzal si taky propisku. Všichni jsme mu koukali přes rameno, když vyplňoval všechna políčka včetně jména a příjmení dítěte. Jakmile jsem uviděl anglické jméno, došlo mi, že Natasha vyhrála.

„Místnost číslo 18 na konci chodby, zdůrazňuji, že všichni tam rozhodně nemůžete." Na to jsme jen pokývali hlavou a rychle se tam vydali.

„Ty tam půjdeš?" zeptal jsem se ho.

„Jistě, že tam půjde, musí ji přece podpořit." Řekl Jin dřív, než on. Kookieho obličej v tu chvíli snad rovnou zezelenal. Viděl jsem na něm, jak se to všechno uvnitř něj bouří. Hrozně tam chtěl pro Natashu být, no sám se bál. Asi bych se cítil na jeho místě stejně.

„Dobře to dopadne, neboj se." Poplácal ho Namjoon po ramenu. Jen přikývnul a šel za ty dveře. My jsme si sedli na židličky před ně, ale někteří byli tak neklidní, že sedět nevydrželi. Všichni jsme měli Natashu rádi, chtěli jsme, aby byla v pořádku. Bylo to sice jejich dítě, ale prožívali jsme to všechno s nimi.

„Teda, nevěděl jsem, že umí křičet tak hlasitě." Zamumlal Taehyung, na což mu Hoseok dal malý pohlavek.

„Je to jako zažívat to v přímém přenosu, trochu strašidelné." Okomentoval to Yoongi. To je pravda. Dveře to sice tlumily, ale všichni jsme ji mohli slyšet. Nechtěl bych být v Kookieho kůži ani omylem. Nejspíš bych omdlel ještě před těmi dveřmi.

No a najednou bylo ticho.

Všichni jsme se na sebe podívali, plní napjetí. Za dveřmi šel slyšet tichý dětský pláč.

A tak se Jeon Matthew narodil.

KONEC

Lidi, je to tu.

K dílu samotnému chci jen dodat, že nikdy jsem nerodila ani u porodu nebyla, takže jestli je někdo z vás znalý a ví, jak to probíhá a ví, že něco, co jsem tam napsala je blbost, tak se omlouvám.

Nebudu to jinak už komentovat, to si chci nechat k doslovu autora :)