JungKook's pov

„Znovu!" zakřičel Jae. Vážně jsem neměl náladu zrovna na něj. Od té doby, co se stalo mezi námi, nám dali jiného choreografa. Byl jsem vděčný, že odešel sám, měl jsem na něj pifku. Ani ne za ten zlomený nos, ale za to, co řekl Natashe.

Neměli jsme ho, ale náš choreograf teď onemocněl a my se máme účastnit jedné show ve Vietnamu a předvést tam jednu z písniček. Měla to být special stage, které já miluju, ale moc se mi nelíbilo, že tu budu Natashu muset nechat samotnou. O to víc mě štvalo, že červenec a srpen se mělo jet turné. V květnu měla svůj termín a bude pak moc brzo, abych ji nechal samotnou doma. Trápilo mě to, no nedalo se s tím nic dělat.

„JungKooku, pleteš kroky, buď laskavě přítomen." Na to jsem se jen zakabonil a postavil se tak, jak mám, když spustil hudbu od začátku. Byl jsem už pěkně unavený. Ráno jsem vstával brzo, protože jsem Natashu vezl do práce, a pak jel rovnou tady. Zase jsme se kvůli řízení pohádali. Vím, že by to nepřiznala, ale chybí jí to. Pořád se jen vymlouvá na to, že je na nervy, když řídím já, přitom už řídím víc jak půl roku a to dost často. Nejsem tak čerstvě po autoškole a jezdím opatrně. Ona jen žárlí, že řídím a ona ne. Popichuju ji pak, že by přes to břicho nedosáhla ani na volant. Je to ale jen sranda, její bříško je roztomilé a sluší jí. Nikdy jsem si to nemyslel o nikom jiném, ale o ní to říct můžu. Vážně s ním vypadá krásně.

Když jsme dotancovali, dal nám pauzu. Šel jsem se k pohovce napít a trochu se polekal, když Namjoonovi začal zvonit telefon. Má vážně příšerné vyzvánění.

Vzal to a já si ho už dál nevšímal.

„Jak se to stalo?" vykřikl najednou a my všichni včetně Jaeho, který byl s námi v místnosti, se na něj otočili.

„Ne, jasně, řeknu." Položil telefon.

„Co je, proč tak řveš." Převrátil Jimin otráveně očima a složil se na gauč.

„EXO měli nehodu. Volal mi to Suho." Řekl. To jsem zbystřil, a aniž bych to ovlivnil, srdce se mi rozbušilo.

„Nikomu se nic nestalo, jsou v pořádku, ale byla s nimi Natasha." To se podíval na mě.

„Co se jí stalo?" vyhrkl jsem a přišlo mi, že v tu chvíli snad ani nedýchám.

„Nic nevědí, ale museli ji vzít do nemocnice." Sotva to řekl, začal jsem brát své věci. Musím jít za ní, jestli se něco stalo, musím se to dozvědět. Bylo mi úzko při pomyšlení, že není v pořádku a stejně tak miminko.

„Kam jdeš?! Ještě jsme neskončili!" zakřičel na mě Jae.

„Kašlu ti na to, Natasha je v nemocnici, jestli jsi to neslyšel." Zavrčel jsem.

„Tak to hou, já jsem zodpovědný za vaši práci, nemůžeš jen tak odejít, kdy se ti to zlíbí." Zadržel mě. Měl jsem takovou chuť mu dát zase pěstí, možná by naše bitva dopadla tentokrát výhrou pro mě, ale nebylo čas na takové pitomé malichernosti.

„Dej mi pokoj, jedu za ní!" odstrčil jsem jeho ruku a vyřítil se ze dveří. Byl jsem zpocený a nebylo příjemné na sebe natáhnout ještě mikinu, no venku byla zima a mohl bych prochladnout.

Venku stálo její auto, a tak jsem ho hned odemkl s tím, že nastoupím a pojedu.

„Počkej, nechej mě řídit." Jin mi položil ruku na rameno. Podivil jsem se, co tady dělají. Museli jet druhým výtahem, když jsem já použil ten první.

„Hele jsi rozrušený, nech to na mě, dojedu tam rychleji, hm?" na to jsem neprotestoval a pustil ho. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce. Zadní místa se obsadila Jiminem a Namjoonem. Yoongi s Hoseokem a Taehyungem museli zůstat, protože více se nás do auta nevlezlo.

„Určitě bude v pořádku,"Jimin mi položil ruku na rameno.

„A co když ne?" snažil jsem se neznít zoufale, ale nevím, jestli se mi to podařilo. Moc jsem se o ně bál a měl jsem chuť se rozbrečet jako malý kluk, no musel jsem být silný.

Neodpověděli mi nikdo a já doslova odpočítával minuty do doby, než budeme v nemocnici. S provozem to trvalo tak půl hodinu. Nemocnice byla uzavřená a před ní byla spousta fanynek. Zprávy se šíří rychle a ony určitě měly strach o své oblíbené zpěváky.

Jin zaparkoval opodál, a pak jsme se všichni zamaskovali, co nejvíce to šlo. Prodrali jsme se skrz až k ochrance, která hlídala vchod, aby žádní fanoušci nemohli dovnitř. Bylo by to šílené, kdyby se pletli doktorům na chodbách. Ohrozilo by to celý chod nemocnice, protože jich tu bylo opravdu hodně.

„Natashu Beauford tu dovezli s EXO." Řekl Jin tomu muži. On jen přikývl a pustil nás dovnitř. Chtěl jsem hned jít na recepci a zeptat se, kde ji najdeme, protože nemocnice byla obrovská, no Namjoon mě chytil na paži a nasměroval jinde. Pak jsem uviděl Suha, který na nás mával od výtahů.

„Je nám líto, co se stalo, jste všichni v pořádku?" zeptal se Jin, sotva jsme k němu přišli.

„Co je s Natashou?" nenechal jsem Suha nic říct. Mně je jedno, co se stalo jim. Nezajímá mě ani jeden z nich.

„Nechtějí nám nic říct, nejsme příbuzní." Řekl lítostivě a všichni jsme nastoupili do výtahu.

„Vím ale, že se bouchla do hlavy, nevypadalo to vážně. Chvíli byla mimo, ale když jsme ji vytáhli z auta, probudila se. Normálně s námi komunikovala, zdála se v pořádku. Jenže pak se seběhly věci moc rychle a oni ji odvezli sem. Hned po ní i nás na preventivní vyšetření." Řekl nervózně.

„A teď to, co nám neříkáš." Vybídl ho Jimin. Zdál se být výjimečně zcela vážný a to, co řekl, vyznělo docela drsně.

„Krvácela vážně hodně, nevím ale, co to znamená." Zamumlal. V hlavě mi hýřily všelijaké myšlenky. Co to pro nás jen znamená. Byl jsem vážně vděčný za to, když výtah cinknul a my mohli vystoupit. Kdybych tam byl ještě o chvíli déle, asi bych se před nimi rozplakal ze zoufalosti.

„Tam ten doktor nás ošetřoval a předtím i ji, řekne vám víc." Ukázal Suho. Všichni jsme se k němu rychle vydali.

„Dobrý den, my patříme k Natashe Beauford." Řekl Namjoon slušně a doktor zvedl hlavu od svých složek.

„Je někdo příbuzný?" zeptal se. Mlčeli jsme, de facto nikdo z nás nebyl její příbuzný a myslím, že to muselo být poznat vzhledem k tomu, že je Američanka a my všichni čtyři Korejci.

„On je otec dítěte." Potáhnul mě Jin za kapuci dopředu a já teda přikývl.

„Dobře, teda, chci vidět vaši občanku." Začal jsem štrachat po kapsách a nakonec našel svou peněženku s doklady. Byl jsem nervózní. Pořád nevím, co jí je a on mě tu zdržuje takovýma kravinama.

„Dám to sestře, počkejte chvíli tady." Zašel do dveří a nechal nás tu stát.

„Co to do háje je? Kam jako šel!" naštval se Jimin.

„Nemůžou sdělovat informace cizím lidem, určitě se o to pokoušeli i kluci, aby se dozvěděli, co s Natashou je, musí si to ověřit." Jin se posadil na židli a ostatní ho následovali. Já ale zůstal stát. Nemám nervy na to, abych seděl. Hlava mě bolela od toho, jak jsem zadržoval slzy. Co když se jí stalo něco hrozného?

„Tak ale proč si bral jeho občanku?" nechápal Jimin.

„Jsem napsaný v těch papírech o dítěti, jako že jsem jeho táta. Kvůli tomu, že až se narodí, dostane naše občanství." Vysvětlil jsem, snažíc si zachovat klidnou hlavu.

Otvíral pusu, že řekne něco dalšího, ale to už přicházel zpět doktor. Všichni do jednoho se znovu postavili a postavili kolem mě. Cítil jsem z nich alespoň kousek podpory, i když to moc nepomáhalo.

„Slečna utrpěla poranění hlavy, ale není to nic vážného. Pak se ale vyskytlo krvácení. Dostala nějaké léky a teď odpočívá, necháme si ji tu přes noc a během toho se rozhodne, jak to bude dál." Pořád hleděl do těch papírů, a pak mi zpět podal mou občanku.

Chtěl jsem se zeptat, jak to myslí, co jako bude dál, no on pokračoval.

„Je to padesát na padesát, že to dítě přežije. To se rozhodne v následujících hodinách. Má tu péči těch nejlepších gynekologů, ale nikdo z nich není momentálně schopný určit, jak to bude dál. " Uviděl jsem v něm vážně jen náznak emocí.

Co říkal dál, to jsem už neposlouchal. V hlavě mi hučelo a viděl jsem rozmazaně. Všechno se zdálo perfektní, tak proč se to teď muselo takhle pokazit?

„Je na pokoji číslo 65 v tomto poschodí, můžete ji navštívit." S těmito slovy nás zanechal, šokované, mlčící.

„Kookie." Ucítil jsem Jinovu ruku na rameni.

„Nech mě." Setřásl jsem ji a vydal se hledat ten pokoj. Chci se přesvědčit, že je v pořádku alespoň ona. Naposledy jsem zatlačil své slzy a stanul před pokojem 65. Jemně jsem zaklepal a otevřel ho. Nebyl velký, ale byla v něm jen jedna postel, ve které ležela ona. Asi mě neslyšela, protože hlavu měla otočenou k velkému oknu, skrz které proudily sluneční paprsky. Měla bílou košili, která připomínala prostěradlo a vlasy rozpuštěné a rozstřapacené.

„Natasho." Oslovil jsem ji. Trhla sebou a ihned otočila hlavu.

„Ahoj." Pousmála se. Byl to divný úsměv a vůbec, proč se v takové situaci směje? Co je to.

Zavřel jsem za sebou dveře a šel se posadit k ní. Poblíž nebyla žádná židle, kterou bych si mohl přisunout k její posteli, ale ta byla dost velká, abych se na ni mohl posadit.

„Jak je ti, jsi v pořádku?" natáhl jsem se pro její ruku. Ihned jsem ucítil její pevný stisk. Tvář chtěla mít klidnou, ale uvnitř klidná nebyla, šlo to cítit.

„Mně nic není. Ale.."

„Vím." Kývl jsem hlavou. Nemusí mi to vysvětlovat. Hleděl jsem mlčky na její tvář, zatímco ona hleděla někam před sebe. Pak pustila mou ruku a obě dlaně si přitiskla na obličej.

„Já vím, že jsme ho nechtěli, ale nechci, aby umřel." Rozplakala se v tu ránu a klid byl ta tam. Čekal jsem na tohle a věděl, že tentokrát nebude plakat sama.

Vzal jsem ji jemně do náručí, co mi to hadičky, které měla v ruce, dovolily a stiskl ji.

„Taky nechci." Zaplakal jsem s ní. Jenže s tímhle ani jeden z nás nic neudělá.

„Doktor řekl, že kdyby mě operovali, nepřežil by to stejně, je ještě moc malý. Nemají mu jak pomoct, je to hrozné." Stiskl jsem ji pevněji a zavřel své oči, ze kterých šly slzy.

Chtěl jsem jí říct, ať nepláče, ať přestane, ale význam by to nemělo.

„Udělej něco, prosím tě." Zatřásla se. Jestli jsem byl zoufalý předtím, nevím, co byl tohle za pocit. Asi úplná bezmoc, protože jsem věděl, že jí nepomůžu. Pohoupal jsem ji něžně ze strany na stranu a svou tvář zabořil do jejich vlasů.

Byl jsem tam s ní celé odpoledne. Z pláče pak usnula a já se rozhodl si dát dole něco k jídlu. Neměl jsem sice náladu na jídlo, ale bylo by mi zle, kdybych si nedal alespoň něco malého.

Překvapilo mě ale, když jsem před pokojem uviděl hyungy. A tentokrát všechny.

„Co tu děláte?" zarazil jsem se a hned zavřel dveře do Natashina pokoje, aby se nevzbudila.

„Jak je Natashe?" vyhrkl Taehyung a stoupnul si.

„Jak myslíš, že jí asi může být? Předpokládám, že ti už vše řekli, když byli u toho." Odsekl jsem. Byl jsem podrážděný a nepochybně viděli mé rudé oči od pláče.

„JungKookie," zatvářil se lítostivě a pak, aniž bych tomu mohl zabránit, mě objímal. Chtěl jsem ho odstrčit, nestojím o ničí lítost. No místo toho všeho, co jsem chtěl, jsem udělal, co jsem nechtěl. Přitiskl jsem se k němu a rozplakal.

Byl jsem to tentokrát já, kdo potřeboval podpořit. Nebyla ve mně už žádná síla. Nic tam nezbylo.

„Prosila mě, ať něco udělám, ale já nemůžu." Vzlykl jsem.

„Nemůžu jí pomoct." Čelo jsem si opřel o jeho rameno, ať nikdo nevidí můj ubrečený výraz. I když to bylo snad to poslední, co mě trápilo.

„Já vím," zašeptal, uklidňujíc mě. Pomohl mi se posadit na židli, kde seděli i ostatní a do ruky mi dal kapesník. Setřel jsem si všechny slzy a snažil se, co nejrychleji uklidnit.

„Koupili jsme dole nějakou bagetu, měl by ses najíst." Podal mi ji Yoongi. Bez řečí jsem ji přijal a rozdělal. Tváře jsem měl bezpochyby napuchlé a byl bych raději, kdyby mě tak nikdo neviděl, ale na chodbě bylo teď docela rušno. Nebyli tu žádní normální lidé, ale často kolem prošla ochranka nebo někdo z Exo managementu.

„Kyungsoo má zlomenou ruku," zamyslel jsem se tak, že jsem ani neslyšel Chena, který se šel k nám posadit.

„A jinak jste všichni v pořádku?" zeptal se Jin starostlivě.

„Řidič nedopadl moc dobře, ale bude v pohodě. Sehun má otřes mozku, protože seděl ze strany, odkud narazila ta dodávka, a jinak jsou všichni v pořádku." Shrnul to. Všichni jsou v pořádku, tak proč i Natasha nemůže být? Tohle není fér.

„Jak je na tom Natasha, nechtěli nám nic říct." Zeptal se opatrně. Ignoroval jsem jeho otázku, i když vím, že směřovala na mě a dál jedl bagetu. Nejsem povinný nikomu nic říkat.

„Natasha je v pořádku, ale miminko není." Odpověděl mu Jin tiše.

„Musí si ji tady nechat a v těch pár hodinách se rozhodne, jestli bude žít nebo ne. To čekání je hrozné, všichni se snažíme doufat v to nejlepší, samozřejmě." Dodal Namjoon, sedící vedle mě.

„Tohle je msta." Zamumlal jsem.

„Co jsi říkal?" zeptal se nechápavě Jimin.

„Nechtěli jsme ho, mělo jít pryč, a tak nám ho teď vezmou." Řekl jsem hořce. V tu chvíli mi to tak přišlo. Nejdřív ty Natashiny řeči o potratu. Hádali jsme se kvůli tomu opravdu hodně, než uznala, že to není to správné řešení situace. A pak ta adopce. Nechtěli jsme ho a bůh nám to teď vrací. Je to jednoduché.

„Tohle neříkej!" vykřikl Taehyung.

„A co mám říkat? Celou dobu jsme jen diskutovali o tom, jak se ho zbavíme a když ho na chvíli začneme chtít, tak to dopadne takhle!" taky jsem zakřičel. Všichni do jednoho na mě zůstali zírat. Nepoužil jsem pro to sice hezké slovo, ale v podstatě je to pravda. Chtěli jsme se ho zbavit, abychom mohli dál žít naše životy. Teď se nám to nejspíš splní, ale nic nebude, jako dřív.

Odpadla mi jedna šichta a já se rozhodla vás dále nenapínat :)

Snad se díl líbil. Jinak, přečtěte si mou novou jednodílovku Elephant :)