Další den jsem si po cestě do práce rozhodla zkrátit chvíli v metru a zapnula si písničky v mobilu. V uších se mi rozezněla krásná melodie písní od anglických interpretů. Milovaná angličtina. Ta naše Music of English, kterou má skoro každý Američan i Angličan, mi velmi chybí. Člověk, jehož angličtina není rodný jazyk, musí dlouho žít v té zemi, aby se ji naučil. Tady jsou lidé během angličtiny často monotónní. A v korejštině se moc rozvášnit nemůžou, protože to bych nerozuměla zase já.

Když jsem dorazila do budovy, pozdravila jsem Louis.

„Co říkáš na odpolední kávu?" zeptala jsem se jí.

„Jsem pro, ale připrav si i kreditku, spojíme to s nákupy." Mrkla na mě. Je to nakupovací ďábel. A to doslova. Chodila by nakupovat nejradši každý den. Jediné, co ji ještě drží zkrátka je její plat.

„Dobře, sejdeme se tu ve čtyři?" na to mi přikývla a zvedla telefon, který jí zazvonil. Už jsem na ni jen mávla a vydala se k výtahu. Na chvíli jsem si zase nasadila sluchátka, ve kterém hrál Robbie Williams a zaposlouchala se do songu. Jakmile jsem vystoupila v daném patře a došla před dveře taneční místnosti, zmocnila se mě zase nervozita.

Jo, řekli jsme si, co jsem potřebovala vědět. Urovnali jsme věci na pravou míru, ale stejně jsem nervózní. Kvůli němu, jak se k němu mám chovat. Všechno je to pro mě nové. Kdybych byla ve státech, jednoduše bych tam vešla a... ne, vím, jak je to v Americe, ale byla bych úplně stejně nervózní, protože bych se měla potkat s klukem, se kterým chodím asi jeden den. Na to se nemůžu vymlouvat.

Stejně se sama divím, jak jsem tohle dovolila. Jak jsme došli tam, kde jsme? Zase je tady to bezcílné bloumání. Zase nemám cíl ani stanovené hodnoty. Stejně, jako tomu bylo celý život. Potuluji se a hledám něco, hledám cíl, ale on nikde není. Všechno v životě je tak komplikované.

Pár dnů zpátky jsme na sebe byli tak zlí a před dvěma dny bychom ze sebe vylíbali duši. Nevím, z čeho pramení naše nenasytnost, ale tuším, že to bude z toho, že je to pro nás oba něco nového, na co jsme čekali.

Moje myšlenkové pochody ustaly, když někdo otevřel dveře a já se málem vyvrátila.

„Ahoj, jdeš právě v čas, pan Kwan tu pro tebe nechal seznam úkolů na dnešní den." Juri se srdečně usmála a nechala mi otevřené dveře, ať můžu vstoupit. Z místnosti se ozývala hudba písně DOPE. Tuhle si pamatuji, protože se mi zalíbila a líbí se mi i tanec, který k ní nacvičili.

Překřičelo to i má sluchátka, proto jsem hudbu v telefonu vypnula, sluchátka složila do kabelky a vešla dovnitř. Tancovali, takže si mě nevšimli a já zamířila rovnou pozdravit Jae a převzít si od něj papír s úkoly.

1. Vyplnit žádost Kim SoHyung

2. Odnést poštu

3. Zajistit oběd

4. Sjednat schůzku s Min Ho

5. Archivace složky A3 až A7

Vážně po mě chce, abych šla na poštu? Já? To jsem ještě nikdy nedělala a schůzky jsem mu také nikdy nesjednávala. Kim SoHyung je údajně jeden účastník talentové soutěže, který se panu Kwanovi zalíbil a chtěl by s ním dál pracovat. Vyplnit žádost znamená, abych mu zavolala a on mi sdělil veškeré potřebné údaje. Ach to bude dlouhý den. Mezitím, co jsem to četla, hudba ustala.

Hned na to mě čísi ruce zezadu objaly.

„Dobré ráno." Podle nulové snahy říct to v angličtině mi bylo jasné, kdo to je. Cukla jsem sebou, protože mě to polekalo a pohlédla do očí Jaemu, který se tvářil vážně nechápavě. JungKook v jeho pohledu mě stále nemá rád. Asi přemýšlí nad tím, co se stalo. A já začala zase přemýšlet, jestli je dobré, aby o tom věděl. A nejen on, byli tu další lidé v téhle místnosti. Ani jsem nepomyslela, jestli by s tím pan Kwan nemohl mít problém.

Cítila jsem jeho dech na obličeji. Podle toho jsem poznala, že se mi chystá políbit na tvář. Odstrčil ho až Jin, který očividně pochopil situaci a objal mě.

„Dobré ráno, Noona, vyspala ses?" to už nikomu divné nepřišlo a mě docela spadl kámen ze srdce.

„Dobře, děkuji, Jine." Usmála jsem se i na Jaeho, který už se netvářil tak podezřívavě.

„Úkoly máš, já je musím trénovat." Řekl a dvakrát zatleskal.

Pozdravila jsem se s ostatními jen mávnutím ruky a dala se do své práce. Chtěla jsem se za každou cenu vyhnout JungKookovu pohledu, sama jsem byla trochu zklamaná, ale včera na tohle ani jeden z nás nepomyslel a já bych byla nerada, kdyby z toho měl kdokoli problém, ať už já nebo on.

Dopoledne jsem s nimi vůbec netrávila, na vyplňování formuláře a dohodnutí schůzky jsem potřebovala prostor, kde byl klid. Pošta byla jen kousek od místa, kde je firma, takže to jsem taky stihla ještě před obědem. Zavolala jsem pouze do restaurace a nechala objednat jídlo, které jim pak donesli. Taky jsem si dala jen něco malého a pokračovala hned v archivaci, abych to opravdu do těch čtyř hodin stihla a mohla jít ven s Louis.

Kolem dvou mi chyběla poslední složka, naneštěstí ale měla nejvíc listů. Otevřela jsem pořadač a chtěla se dát do toho, ať to mám z krku, když jsem před sebou místo papírů uviděla tmu. Něčí ruce jsem měla na očích.

„Hádej kdo?" uslyšela jsem za sebou. Sáhla jsem na ruce a hrála zamyšlenou.

„Jimin?" rozhodla jsem se ho poškádlit.

„Vedle." Hraně zavrčel a sundal ruce.

„Tvůj úžasný přítel JungKook, který pro tebe má překvapení. Nevím ale, jestli si ho zasloužíš, když nejspíš máš něco i s Jiminem." Zamračil se naštvaně a já se zasmála.

„Byla to jen legrace, věděla jsem, že jsi to ty." Zavrtěla jsem hlavou a zatahala ho za tričko. Jeho tvář se mírně leskla od potu a celý voněl po pánském deodorantu. Proto mi ani nevadilo, když mě za ruce zvedl ze židle a přitiskl k sobě. Pořád mě to nutilo do úsměvu, když jsem obmotala své ruce kolem jeho pasu.

„Proč se tak tváříš." To už mu koutky cukaly, když jsem vzhlédla k jeho obličeji.

„Jak tak?" pozdvihla jsem obočí.

„Culíš se." Odpověděl.

„Nevím, možná mi dáváš důvod k úsměvu." To už se konečně usmál i on. Svou hlavu jsem opřela čelem o jeho rameno a uvažovala, co všechno tohle se mnou dělá. Motýli v břiše zase hráli závody a moje tváře musely samy červenat.

Rukama sjel na má záda a bradu si opřel o mou hlavu.

„Co to bylo ráno?" zeptal se už vážně.

Jak na to odpovědět, já sama nevím, co to bylo.

„Proč jsi ke mně byla taková, to ses tak styděla?" položil mi další otázku.

„O to nejde. Napadlo tě ale, že by tu mohl být někdo, kdo by s tím nesouhlasil?" mluvila jsem do jeho hrudníku a vůbec mi to nevadilo. Bylo to lepší než čelit jeho tmavým očím.

„Jak to myslíš, jakože by byl někdo... myslíš pana Kwana?" docvaklo mu asi hned a i proti mé vůli se odtáhl a jeho čokoládový pohled zabodl do mého.

„Já nevím, jsem tu jen na stáži, možná by se mu to nelíbilo a Jae se koukal hodně divně." Je pravda, že ten jeho pohled mě zapříčinil, abych si to myslela. Možná jsem viděla náznak nesouhlasu v jeho očích, ale co já vím.

„Na to jsem vůbec nemyslel." Přiznal. Pustil mě a prsty si spravil zpocenou ofinu. Opřela jsem se o kousek stolu, co byl za mnou, a ruce složila na hrudi.

„Asi máš pravdu. Pan Kwan by nebyl zrovna nadšený. Hodně mu záleží na tom, abychom tvrdě pracovali. Kolikrát mám pocit, že ani nechce, abychom se něčím rozptýlili a odpočinuli si."smutně si povzdychl. Tohle naši situaci docela dost komplikuje. Jako by už tak nebyla komplikovaná.

Oba ponoření do svých myšlenek, jsme mlčeli. Nevím, jestli jsme mysleli na totéž, ale já myslela na to, jak to teď udělat. Vím, že co jsem řekla, už zpět vzít nemůžu. Nevím, jestli bych to i po tom všem chtěla. Ale to se budeme schovávat? Tohle vážně není fér. Jenže, život není fér.

„Promluvíme si o tom později, teď to překvapení." Vyrušil mě z přemýšlení a vzal za ruku. Chvíli váhal a čekal, jestli ho odstrčím tak, jako včera, ale to já neměla v plánu. Propletl naše prsty a já stiskla jeho ruku stejně tak pevně, jako on tu mou.

Na chodbě nebyl nikdo, kdo by nás viděl. Nevím, kam mě vedl, ale nebyla jsem v nevědomí dlouho, protože zabočil ihned do další místnosti, což byla místnost, kde cvičili tance. Nikdo tam už nebyl, na což se mi docela ulevilo. Dovedl mě doprostřed a pustil mou ruku.

„Počkej tady." Řekl a odešel k rádiu. Sledovala jsem ho v odrazu velké prosklené stěny, která byla naproti.

Stihl se vrátit, ještě než začala hrát písnička. S jejími úvodními tóny jsem okamžitě věděla, co to je a kdo to zpívá. Překvapeně jsem se ohlédla po něm.

„Zatančíš si se mnou?" zeptal se při prvních slovech Eda Sheerena zpívajícího Thinking Out Loud.

„Víš, že jsem v tom hrozná." Zavrtěla jsem hlavou a ve tváři nepochybně zčervenala.

„Budeme tancovat jako oni v tom klipu, povedu tě." Vážně to bylo romantické, ale vzhledem k tomu, jaké jsem byla dřevo, musela jsem se smát. Chytil mě za levou rukou a dvakrát zatočil.

„Jak jsi na tohle přišel." Musela jsem se zeptat. Tenhle styl hudby je něco jiného, než co dělají oni.

„Našel jsem to video na youtube krátce po tom, co jsi sem přišla. Skoro pořád jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybychom takhle tančili my dva." Jeho ruce obalily můj pas, zatímco já ty svoje položila na jeho ramena. Je pravda, že do tance jako je v tom klipu, to mělo dost daleko. Ale bylo to něco, co jsem zvládla. Přešlapování z nohy na nohu a několik otoček. U té jedné mě při zpáteční cestě vzal do náruče jako princeznu a zatočil se i se mnou. To mě taky rozesmálo.

„Líbí se ti." Komentoval to a stále mě nepouštěl.

„Tohle je druh tance, který jsem schopná zvládnout." Přitakala jsem se smíchem. Lepším krokům mě nikdo nenaučí, stejně, jako neušpinit se při používání hůlek u jídla.

„Hledal jsem si překlad toho textu, je to pěkná píseň." Zase se mnou zatočil.

„Je nádherná." Přitakala jsem.

„Takže jsi moje Noona." Vyhledal můj pohled.

„A ty můj Oppa." Odvětila jsem teda a on vyprskl smíchy. Zaklonil hlavu a vážně upřímně se smál.

„Co je, takhle se to říká, ne?" objala jsem ho kolem krku a on vrátil hlavu zpět, stále se smějíc.

„Sice jsem vždy chtěl, aby mi tohle moje dívka řekla, ale řekni mi raději nějakým americkým způsobem, bude to od tebe znít líp." Poradil mi, celý zčervenalý.

„Takže jsi moje zlato." Zkusila jsem a přikývl.

„Ještě nějak." Zaprosil.

„Já nevím." Uchichtla jsem se.

Zase se zatočil, určitě rád, že mě dostal do rozpaků. Doufala jsem, že to bude mít alespoň trochu stejně, ale nevím, proč se mi zdálo, že on se už neostýchá. Nestydí se přede mnou tolik, jako já před ním. Po jedné straně je to dobře, protože kdybychom se ostýchali oba, asi by mezi námi ani k ničemu nedošlo. Ale zase to moc neodpovídá tomu, co mi řekl Jin. Není tu ani stopy o tom, že by se měl bát kontaktu se mnou. Spíš je to víc on, kdo ho vyhledává, než já.

Písnička už pomalu končila, když se přestal tak culit a svým čelem se opřel o mé. Kvůli jeho rukou jsem byla skoro tak vysoká jako on. Nedalo mi to a rukama jsem zajela do jeho vlasů a nejednou je rozcuchala.

„Hej!" vykřikl.

„Nech toho, nebo tě ulíbám k smrti." Zavyhrožoval a hned na to se nejspíš rozhodl to splnit, protože přitiskl své rty na mé. Bohužel toho moc nestihl, jelikož někdo otevřel dveře do tělocvičny. JungKook mě hned postavil na zem a oba jsme se otočili.

„Tady jste." Vešel dovnitř Jimin.

„Pan Kwan si žádá skupinu v kanceláři a ptá se, jestli jsi dokončila svou práci, Natasho."

„Musím to jít dokončit." Zazmatkovala jsem a mířila ke dveřím, kde ještě pořád stál náš vyrušitel.

„Počkej," zatahal mě za ruku.

„Kdy se uvidíme, zítra je víkend." Připomněl mi, chytajíc mě zpět do náruče. Nehleděl na to, že Jimin ještě stále stojí ve dveřích.

„Musím dodělat svou práci a ty bys měl jít. Domluvíme se pak." Řekla jsem rychle a dala mu pusu na líce. Možná jsem ho tím odbyla, ale před Jiminem, který mi doslova propaloval záda, nic víc dělat nebudu.

Děkuji moc za komentáře k předešlému dílu. Vždy mě to nakopne pokračovat v psaní, protože to nedělám jen pro sebe, ale hlavně pro vás :)