„Já jsem ve dvaceti onemocněla rakovinou vaječníků. Dva roky jsem podstupovala chemoterapii a na konec mi je museli vzít, to je vlastně důvod, proč nemůžu mít děti." Řekla paní, která seděla naproti nám spolu se svým mužem. Mluvila dost vyrovnaně o takové věci na to, že ji to poznamenalo do konce života.

Natasha seděla vedle a držela mě za ruku. Za celou tu dobu nepromluvila ani slovo, kromě pozdravu. Naštěstí nebylo ani potřeba, aby mluvila, protože mluvili hlavně oni. Co dělají, kde bydlí. Taky nám ukazovali fotky jejich domu, který je až mimo Soul. Byl krásný. Velký a perfektní pro dítě. Její manžel pracoval jako energetik v továrně a řídil dost lidí. Zabezpečil by je dost na to, aby ona mohla zůstat s dítětem doma. Zdáli se naprosto ideální.

„Máme asi trochu citlivou otázku, ale proč vy chcete dát miminko pryč?" zeptal se její manžel. Nebyla to divná otázka, už jsem si zvyknul, protože přesně takhle nás zpovídala i paní na sociálce, která tohle setkání zprostředkovala.

„Je to hlavně proto, že se to stalo hodně neplánovaně a jsme moc mladí na to, abychom vychovávali dítě." Odpověděl jsem klidně.

„Oba si myslíme, že vy se o něj postaráte lépe, než my dva." Na to přikývnul a jeho pohled sjel na Natashu, která stále zarytě mlčela.

„Tvá přítelkyně nemluví korejsky?" zeptala se pro změnu ta žena.

„Mluvím." Odpověděla Natasha a konečně zvedla svou hlavu.

„Promiňte, mlčela jste, tak jsme si nebyli jistí, jestli víte, o čem tady mluvíme." Usmál se muž.

Naši konverzaci přerušila právě paní ze sociálky, která měla složku plnou papírů s tím, že jestli se teda domluvíme, můžeme podepsat smlouvu ohledně adopce. Muž i žena pod ní už byli podepsaní.

„Klidně si to pořádně pročtěte, nikam nespěcháme." Na to jsem jen přikývl. Bylo toho docela hodně a trvalo nám to už kvůli tomu, že Natasha luští znaky o dost pomaleji.

Dítě bude odebráno hned po narození a svěřeno do péče adoptivní rodiny.

Biologická matka a otec nemají nadále žádná práva týkající se nezletilého dítěte.

Biologičtí rodiče nesmí kontaktovat adoptivní rodinu dítěte a snažit se o jakýkoli kontakt s nezletilým.

Očekával jsem něco takového, ale bylo hrozné to vidět černé na bílém. Jednou ho dáme pryč a už není žádná cesta zpátky.

„Jsou to standardní podmínky, pokud máte k něčemu dotaz, klidně se ptejte." Na to jsem jen zavrtěl hlavou a do ruky vzal propisku. Pustil jsem Natashinu ruku, abych to mohl podepsat. Nedíval jsem se na ni, když jsem jí papír podával. Cítil jsem se dost mizerně.

Překvapilo mě proto, když se sedačka vedle mě prohnula a ona se postavila.

„Já to nepodepíšu."

„Natasho." Zvedl jsem k ní překvapeně pohled. Její tváře byly mokré od slz a vypadala vážně rozrušeně.

„Je mi to líto, ale nemůžu, snad najdete někoho jiného." Zaplakala a utekla ze dveří místnosti. Ihned jsem se omluvil a šel za ní. Klíče od auta mám u sebe, takže se nebojím, že by sedla v tomhle stavu za volant, no může utéct někam jinam.

Naštěstí jsem ji dohnal na parkovišti před budovou.

„Počkej přece." Chytil jsem ji za ruku a ona sebou cukla, jak byla rychle rozejitá.

„Nechej mě! Jestli mě k tomu donutíš, odletím zpátky do Ameriky!" vykřikla. Vyděšeně jsem zavrtěl hlavou.

„Co to říkáš, nikdy bych tě k tomu nenutil. Přestaň říkat takové věci!" potáhl jsem ji proti její vůli k sobě. Vypadala vážně odhodlaně.

„Neudělám to, klidně mě za to nesnášej, ale nemůžu."

„Nebudu tě nesnášet." Povzdychl jsem si, chytajíc její tváře do svých dlaní. Nerad to přiznávám, ale trochu se mi ulevilo. Nevím z čeho přesně.

Sám to moc nechápu, no vracel jsem se do budovy a páru bohužel oznámil, že adopce nebude. Bylo mi to líto pro ně, oni se těšili na dítě a my na poslední chvíli ucouvneme. Nebylo to slušné a uvědomoval jsem si to.

V autě jsme pak oba mlčeli a hrálo jen rádio. Zastavil jsem u velkého supermarketu, protože mi Jin poslal zprávu, že mám něco koupit. Nabídl jsem jí, ať počká v autě, určitě byla pořád rozrušená a nechtěl jsem, ať takhle někam jde, no prohlásila, že půjde se mnou.

Vzal jsem košík a spolu jsme vešli do velkého obchodu. Díval jsem se do telefonu a projížděl regály, házejíc do nákupního košíku vše, co bylo potřebné.

V drogérii jsem koupil něco na sprchování, neobtěžujíc se k tomu čuchnout. Mají si takové věci vybírat sami a ne tím pověřovat mě. Pořád jsem měl na bradě roušku, byla tak menší pravděpodobnost, že mě někdo pozná. Obávám se ale, že kdyby tu byly nějaké fanynky, tak o nás už ví. A to hlavně kvůli Natashe, která strhávala pozornost všude, kam šla. Jednak ty vlasy, a pak bříško, které už se ani nesnažila zakrývat. Nedivím se, v šestém měsíci jí všechny její věci byly už malé.

„Natasho, potřebuju jít ještě..." přešel jsem k ní. Stála zády ke mně a na něco hleděla.

„Ty pláčeš, co je?" vzal jsem ji kolem ramen a ona hned zabořila svou hlavu do mé hrudi.

„Je mi to tak líto." Zavzlykala. Pohled jsem upřel na místo, u kterého stála, a uviděl malé dudlíky.

„Já vím, že to není dobré. Měla jsem to podepsat, ale nedokážu to. Nemůžu ho dát pryč." Její hlas byl tlumený, jak mluvila do mého trička. Hladil jsem ji po zádech a snažil se ji uklidnit.

„Je to v pořádku." Svou bradu jsem opřel o její hlavu a pevněji ji stiskl.

„Zlobíš se?" zvedla ji pak a já se na ni podíval.

„Nezlobím, není to pro mě o moc snazší než pro tebe." Prsty jsem jí začal stírat slzy.

Zavřela oči a sama se snažila uklidnit. Zhluboka dýchala a já doufal, že už je v pořádku.

„Nechejme teď věci, tak jak jsou, ano? Můžeme o tom mluvit jindy, nikdo na tebe netlačí, je to v pořádku." Zopakoval jsem a vzal ji zpět do objetí. Cítil jsem, jak se její ramena nadzvedla, když se opět zhluboka nadechla, a pak poklesla s výdechem.

Stáli jsme tam tak asi deset minut, no naštěstí hodně lidí touto uličkou nechodilo a bylo teprve poledne, takže většina byla stejně v práci.

„Už dobrý?" zeptal jsem se, když se odtáhla. Setřela si všechny slzy a přikývla. Má jediné štěstí, že nenosí žádný make-up, oči měla sice zarudlé, ale jinak vypadala pořád dobře.

„Fajn, koupíme zbytek věcí a vypadneme odsud." Navrhnul jsem.

„Dobře." Zněla odpověď. Pořád měla takový ten hlas po pláči, ale hodně se mi ulevilo, že už nebrečí. Přijde mi, že to dělá v poslední době často. A ať se snažím, jak chci, vždy musí přestat sama, nejsem schopný ji utišit. Štve mě to, cítím se pak zoufalý a nejradši bych začal plakat s ní. No musím se zachovat jako chlap. O čem by to bylo, kdybychom plakali oba dva? To přece nejde.

„Koupím ti něco pěkného, co bys chtěla?" otočil jsem se k regálům, u kterých jsme stáli.

„Co třeba tenhle dudlík, hm? Myslíš, že se mu bude líbit?" vzal jsem do ruky modrý dudlík, na kterém byl nakreslený medvídek. Bylo to roztomilé.

„Vážně chceš kupovat dudlík?" podivila se.

„No jasně, mimina mají rády dudlíky, nebo snad ne?" nechápal jsem pro změnu já. Oba jsme hleděli na několik druhů dudlíků. Bylo jich tam vážně spousta a pak taky byly rozdělené podle věku dítěte.

To je divné, myslel jsem, že je jen jeden druh dudlíku. No mýlil jsem se.

„Asi by měl nějaký mít." Zauvažovala teda, taky to studujíc.

Chtěl jsem podotknout něco o tom, jestli bychom neměli koupit rovnou dva, ale zpoza její hlavy jsem uviděl nějaké holky, které si nás prohlížely.

Povzdychl jsem si.

Mám rád fanoušky, jen někdy mi vážně není příjemné, když si mě takhle fotí. A hlavně, když je se mnou Natasha. Nikdy se k tomu vyloženě nevyjádřila, ale vím, že jí to není příjemné a já jí do toho nechci zatahovat.

„Tak si nějaký vyber, já jdu něco vyřídit." Čím dřív to bude, tím dřív bude klid. Nevěnovala mi víc pozornosti, protože do toho byla vážně zabraná, a tak jsem se vydal k nim.

„Ahoj!" pozdravila mě jedna. Mírně jsem se usmál a pozdrav jí opětoval.

„Jsi tady s tvou holkou?" zajímalo druhou.

„Ano, jsem tu s Natashou." Přikývnul jsem.

„Je v pořádku? Vypadala rozrušeně." Moc se mi nelíbilo, že si ji tak prohlížejí, ale v jejích očích nebyla nějaká nenávist, takže jsem se nemusel bát nadávek z jejich strany. Už jsem se setkal s lidmi, co jí neměli rádi.

Proč? To asi nikdy nepochopím, ale prostě tady existovala jistá nenávist fanynek. Všem jsem vždy zdůrazňoval, že pokud budu ubližovat jí, ublíží tím i mně. Některé to pochopily a některé si pořád jedou to svoje. Jsem ale rád, že se k ní nemají jak dostat. Nejhorší jsou v tomhle sociální sítě, ale na tohle ona moc není, takže se nemám čeho bát.

Odvětil jsem jí, že už je jí fajn. Chtěly se semnou vyfotit, a tak jsme to provedli rychle a já se rozloučil. Natasha mezitím zmizela v regálu naproti i s košíkem. Po cestě jsem vzal sterilizovanou zeleninu, která byla na seznamu, a když jsem ji dohnal, dal ji do košíku.

U pokladny jsem na posledy překontroloval seznam, který mi Jin poslal do sms. Bylo toho vážně hodně. Pochopím, kdyby mě poslal pro pár věcí, ale nakupuju snad na několik dní.

Dávali jsme věci do tašek a já pak zaplatil. Byly čtyři, a plné k prasknutí. Jasně, musel jsem tam dát i věci mimo seznam, jako například čokoládové sušenky, na které mám už hrozně dlouho chuť.

„Nedotýkej se těch tašek." Řekl jsem klidně a bral si účet. V periferním vidění jsem si všiml, že chce jednu vzít.

„Přestaň, jsem jen těhotná, nemám chorobu, ze které by odpadávaly ruce." Zabručela a chystala se ji zvednout.

Vytrhl jsem jí ji ihned z ruky a zamračilo se.

„JungKookie!" vykřikla napáleně.

„Nepokoušej mou trpělivost, už jsem ti několikrát říkal, ať nezvedáš nic těžkého. Tobě to možná nejdřív těžké nepřijde, ale ublížíš si!" na delší proslov jsem vážně neměl sílu. Je to jako mluvit do dubu. Já jí rozumím, že chce žít normálně, že není nějak nemocná, ale ubližuje takovými kravinami sobě i tomu dítěti.

Odula tváře, ale už to nekomentovala. Vzal jsem ty tašky a spolu jsme mířili domů. Řídil jsem, teda, teď vždy řídím. Nemyslím si, že je to pro ni bezpečné. Stejně tak bych byl radši, kdyby konečně přestala chodit do práce, ale ona je jak beran, co jde hlavou proti zdi.

Vážně to s ní není jednoduché.

Někteří už tipovali, že žádná adopce nebude. Přemýšlela jsem nad tím dlouho, ale přece bych jim tohle neudělala, no ne? :D