„Budu řídit!" vzal mi JungKook klíče z rukou, když jsem chtěla otevřít dveře od svého auta a nasednout na místo řidiče.

„Nesmíš být ve stresu." Řekl jen a já naštvaně dosedla na zadní sedačky, protože místo spolujezdce zabral Namjoon.

„Řízení pro mě není stres. Spíš mě stresuje, když ty řídíš." Připásala jsem se. Mlčela jsem celou cestu, co oni si povídali. Ani mě nepřekvapilo, když jsme přijeli do dormu místo ke mně a k Louis. Hrozně jsem s ní chtěla mluvit, po telefonu jsme toho moc nestihly, ale očividně to bude muset počkat. Jeli jsme přes noc a já byla i tak unavená. Hlavu jsem si opřela o okno a pokračovala v tom, co jsem dělala v letadle – ve spánku.

JungKook's pov.

„Vezmu vaše tašky." Řekl Namjoon při pohledu na Natashu, která spala na zadním sedadle. Poděkoval jsem mu a vypnul motor. Vystoupil jsem z auta a pomalu otevřel zadní dveře. Pás ji držel, takže na mě nevypadla. Opatrně jsem jí ho odepnul, a pak ji vzal do náruče. Jak má ve zvyku, rukama objala můj krk a spala dál. Kolenem jsem zavřel dveře auta a vydal se do domu. Namjoon už uklidnil všechny, aby neřvali, že Natasha spí. Proto jsem je pozdravil jen kývnutím a bez zouvání jsem ji odnesl rovnou do postele, kde jsem jí s největší opatrností dostal alespoň z mikiny a z bot a přikryl ji dekou. Boty jsem pak vzal a šel s nimi zpět.

„JungKookie! Jaká byla svatba." Tae mi postřapatil vlasy, když jsem se zouval.

„Byla pěkná." Usmál jsem se, sundávajíc si bundu. Ostatní pro nás měli přichystané jídlo, za což jsem byl fakt rád. V letadle jsme sice něco dostali, ale nebylo to nic moc. Teplé jídlo od Jina vždy přijde vhod.

Namjoon už jim samozřejmě líčil poznatky z toho krásného místa, kde jsme byli a oni si neodpustili poznámky o tom, že jsme oba zhnědli.

„Natashi se tam taky líbilo, předpokládám." Zasmál se Jimin.

„Byla tím uchvácená. U svatby brečela." Prásknul jsem ji. Nebudu zatloukat, že i já měl trochu na krajíčku. Vždyť se mi ženil bratr. A připravoval to déle než rok. Stálo to vážně za to.

Pak už jsem nic dalšího neřekl. Pořád jsem měl v hlavě náš poslední rozhovor. Byl jsem ztracený v tom všem a cítil se docela bezradně. Bylo tak jednoduché jí říct, ať prostě jde na potrat a vyřeší tak všechny naše problémy. No bylo tu něco, co mě nutilo si myslet, že to není správné. Neměl jsem zatím šanci o tom mluvit s někým dalším a bál jsem se, že bude naštvaná, když to někomu řeknu.

„Kookie, kdepak jsi!" Hoseok do mě strčil a vytrhl mě tak z přemýšlení.

„Asi má zase ten svůj stav, kdy nevnímá nic kolem." Poznamenal Jin a já zamrkal.

„Zamyslel jsem se." Pokrčil jsem rameny jednoduše. Všechny jsem je přejel pohledem a zastavil se na Namjoonovi, který mě pozoroval. Proč mám pocit, že něco ví. Při nejmenším něco tuší.

„Vyklop to svým starším bratrům." Pokýval Taehyung důležitě hlavou. Sklopil jsem hlavu a povzdychl si. Vážně nevím, jestli můžu, ale jsou jako mí vlastní bráchové. Můžu se na ně přece spolehnout.

„Vlastně je to tak, že jsme s Natashou, nějak..." zakoktal jsem. Vůbec to nechtělo ven.

„Natasha tam zjistila, že je těhotná." Řekl Namjoon. Všichni do jednoho zalapali po dechu a to včetně mě.

„Já jsem tam byl, když to zjistila." Vysvětlil mi.

„A proč jsi mi něco neřekl?" naštval jsem se. Byl první, kdo to věděl? To není fér, já to měl vědět první.

„Nechtěla ti to ani říct." Odfrkl si. Páni, to je pro mě teda novinka. Chtěla mi to zatajit? Vážně by to udělala.

„Řekl jsem jí, že pokud to nepřizná, řeknu ti to sám, takže mi můžeš být vlastně vděčný." Prsty jsem si nervózně prohrábl vlasy. To mě překvapilo nepřipraveného.

„No, i tak je tu pořád tento problém." Založil jsem si ruce na hrudi a sledoval vyjevené hyungy. Tae měl směšně otevřenou pusu, no smát jsem se při téhle situaci nemohl.

„To jsi tak nezodpovědný, JungKookie." Řekl Jin a já se zamračil.

„Hele na mě to nesváděj!" zavrtěl jsem hlavou.

„To dítě si asi sama neudělala, takže nevím, na koho jiného bych to měl svádět." Odpálkoval mě.

„A co jsem asi měl udělat. Ona ty prášky brala a bere, prostě nefungovaly, jak měly. To vážně neovlivním." Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Vážně netuším, kam tím jako směřuje. Poprvé jsem byl nezodpovědný, a taky jsem si to vyčítal. Ona mi pak řekla, že se o to postará, a tak jsem to neřešil. Nebyla to moje vina, a ani její. Prostě se to stalo.

„Měl jsi použít jinou ochranu, copak nechápeš, že jí to teď zničí život?!" na to jsem jen pootevřel pusu. To snad nemyslí vážně.

„A mně ne? Jsem v tom snad taky!" vykřikl jsem rozhněvaně.

„Jo, jenže to dítě čeká ona a ne ty." Zavrtěl hlavou, jako bych byl úplný idiot.

„Vážně jsem vám to tu neřekl, abyste mě za to soudili. Spíš jsem doufal, že o tom budu moct s někým mluvit, ale asi jsem se spletl." Chtěl jsem se postavit a odejít. O takové řeči nestojím. Je mi teď ještě hůř.

Yoongi mě ale potáhl zpět na gauč.

„Nechceme tě soudit. Jen, asi jsem z toho vážně překvapený." Zamumlal Jin trochu kajícně.

„Mýlíš se, jestli si myslíš, že si to neuvědomuji. Jsem v tom s ní a vážně jsme oba vyděšení z toho, že se to stalo. Ocenil bych spíš nějakou radu, co dělat." Povzdychl jsem si a dlaněmi si protřel tvář. Únava na mě začala působit.

„Chtěl bys, aby si to nechala vzít?" na to pořád nějak neznám odpověď.

„Vyřešila by se situace, ale nevím, jestli bych s tím pak dokázal žít."odvětil jsem na to.

„Potrat je špatný." Řekl Taehyung a všichni včetně mě, jsme se na něj podívali. Trochu zčervenal, ale pořád se tvářil vážně.

„Jste oba mladí na to, abyste měli dítě, ale měli byste mu dát šanci na život. Kdysi jsem četl, že dnes můžeš čekat dítě, a až se narodí, dáš ho k adopci. Bude žít a najde rodinu, která mu dá, co potřebuje." Byl jsem překvapený nad tím, jak přemýšlí. Po dlouhé době řekl něco opravdu užitečného.

„Myslíš, jako že by si ho nechala, a pak by ho dala pryč?" ujistil jsem se, že to chápu dobře. Na to jen přikývl. Všichni jsme chvíli mlčeli a asi zpracovávali tuhle možnost.

„A není to pak pro matku těžké? Vzdát se svého dítěte? Chci říct, žena ho nosí devět měsíců v břichu, musí k němu mít nějaké city po tak dlouhé době." Ozval se pro změnu Jimin.

„Musíte se sami rozhodnout, co s tím, Kookie. Může jít na potrat, udělat to, co říká Taehyung, nebo si ho nechá. Buďme ale upřímní, dovedeš si představit mít dítě?" vzal mě Hoseok kolem ramen.

„Jednou jo, ale nevím, jestli už teď." Šeptl jsem.

Bylo mi do pláče z té nevědomosti. Až moc těžké rozhodnutí, které jsem sice sdílel ještě s někým, ale ten člověk na tom byl úplně stejně. Tuším, že možná ještě hůř. Štvalo mě, že pro ni nemůžu být větší podpora. Chtěl bych být nad věcí a prostě uvažovat racionálně. Jenže tady se asi projevila moje nevyspělost. Nebyl jsem schopný nad tím takhle přemýšlet.

Tak tady jsme si trochu přiblížili, co si o tom myslí JungKook. A jak vidno, je asi pěkně v háji, bobánek :D. No uvidíme, jak se to všechno odvine dál.