Vyplňovala jsem nějaké formuláře a přede mnou byly ještě dopisy, které jsem musela napsat. Zvací dopisy pro lidi, kteří se měli účastnit nového castingu SM. Byla jsem hodně zabraná do své práce, protože už se blížil konec mé pracovní doby a JungKook mě měl vyzvednou. Byla jsem z toho na nervy. Dnes jsem jela do práce metrem, aby on mohl vzít mé auto a přijet pro mě. Jin se sice měl svést s ním, protože potřebuje do obchodu, který je odtud kousek, takže říkal, že na něj dohlédne. No i tak. Byla to jeho první jízda mimo autoškolu. A ještě ve špičku, která teď ve tři odpoledne právě začala.

A nebyl to jen strach o něj, ale taky o to auto. Co si budeme povídat.

Vyrušilo mě klepání. Zvedla jsem hlavu, a to už osoba, která klepala, vstupovala do místnosti.

„Ahoj, Natasho, ruším tě?" usmál se Chen, což jsem mu překvapeně opětovala.

„Ahoj. Ne,nerušíš, potřebuješ něco?" odložila jsem propisku. Vešel do kanceláře, která teď, kromě mě, byla prázdná. Jindy tu se mnou jsou ještě další lidi. nNjsem tak důležitá, abych měla vlastní kancelář. Bohužel.

„Můžu na chvíli dál?" jen jsem přikývla. Posadil se na volnou sedačku, která byla hned vedle té mé, a upřel na mě svůj čokoládový pohled.

„Tak co je?" zasmála jsem se nechápavě.

„Neviděli jsme se nějakou dobu, bylo docela dost práce, ale chtěl jsem za tebou jít a říct ti, že mě mrzí, co se stalo." Řekl pomalu. Můj úsměv zmizel, aniž bych to ovlivnila. Nechtěla jsem to už vytahovat.

„Všechny nás to mrzí. Bylo to moc fajn a Sehun to pokazil." Dodal, pečlivě kontrolujíc mou reakci. Skoro jsem si pod jeho pohledem připadala jak při rentgenu.

„Nic se vlastně nestalo." Zavrtěla jsem hlavou, přerušujíc tak oční kontakt.

„Ale stalo, nezachoval se k tobě pěkně. Neřekl to sice přímo, ale všichni víme, že je občas trochu svéráz." Protočil očima. Já to nevěděla, tipovala jsem ho spíše na klidného člověka. Má takovou auru. Přesto, že je z nich nejmladší, působí vyrovnaně a vyspěle. No trochu jsem se spletla.

„Byla to i moje chyba." Povzdychla jsem si.

„Jak to myslíš?" nechápavě nakrčil obočí.

„Je tu jedna věc, která se mi stala před rokem a pořád je tu se mnou. Vím, že by mi neublížil, jen jsem se v tu chvíli vyděsila. Reagovala jsem přehnaně." Odkašlala jsem si. O tomhle se mi nemluvilo zrovna snadno. Potěšilo mě, že jim nejsem lhostejná a nejspíš ho vyslali, aby mi tohle řekl, no vážně jsem to nechtěla zase vytahovat. Jednoduše zapomeneme na to, co se stalo.

„Ublížil ti někdy dřív?" zeptal se po chvíli ticha. Chvíli mi nedošlo, co tím myslí.

„Ne, ne JungKook." Vyhrkla jsem. Divím se, že ho něco takového vůbec napadlo.

„Myslel jsem si, chová se k tobě, jako bys byla panenka." Pousmál se a já nepochybně zčervenala.

„Když jsem tu byla minulý rok na stáži, okradli mě dva muži. Dostala jsem taky nějaké rány a občas se mi o tom i dnes zdá. Nesnesu, když se mě někdo hrubě dotýká. Proto jsem i tak vyjela. Nějak neovládám své chování v tomhle směru." Přiznala jsem tiše.

„To je mi opravdu líto." Řek překvapeně a hleděl na mě bez mrknutí oka.

„Není to ničí vina. Chtěla bych na to zapomenout. Prostě dělat, že to nebylo." Navrhla jsem a on pokýval mlčky hlavou.

„Jen jsem měl ten pocit, že je to všechno hodně špatné. Ty jsi odešla a Namjoon se Suhou se docela pohádali. Suho samozřejmě bránil Sehuna, je to náš člen a Namjoon pro změnu tebe. Nikdo nevěděl, co se stalo, a tak to byla hádka o ničem. Mrzelo mě, že ten den skončil tak špatně." Poškrábal se ve vlasech.

„To jsem nevěděla." Vyhrkla jsem. Namjoon se o žádné hádce ani slovem nezmínil a stejně tak i ostatní.

„Už je to v pohodě. Oni asi nějak neovládli své vůdcovské sklony, tipuji. Každý bránil toho svého." Zasmál se. Věřím, že tehdy to směšné moc nebylo.

„Je mi fajn, díky, že jsi přišel. Můžeš všem říct, že je vše ok." Uzavřela jsem to.

„Určitě to rádi uslyší. Nicméně, slyšel jsem, že tě náš manažer bude chtít angažovat v dalších aktivitách a taky proto bych nerad, aby bylo mezi námi nějaké dusno." Postavil se. To je pochopitelné. Jestli je to pravda, tak jsem o to radši, že přišel. Jestli s nimi budu muset pracovat, bude dobré mít vše vyřízené.

„Dobře. Měj se hezky, uvidíme se." Rozloučila jsem se. Ještě na mě zamával, a pak odešel. Chvíli potom jsem hleděla na formuláře přede mnou a přemýšlela nad tím vším. Docela mě zaujalo, jak mluvil o manažerovi. Vážně bych stála o nějakou takovou práci. Možná si i tak trochu pohrává s myšlenkou, že bych jednou chtěla být taky manažerka. No přemýšlet o tom, nebo dokonce mluvit, je ještě moc předčasné. Jsem na tohle moc mladá a taky si myslím, že v Koreji by někoho takového na tak vysokém postu nepřijali. A ještě k tomu holku. Co jsem si všimla, všichni manažeři jsou tu muži. Ale nevadí, ještě se uvidí, kam mě má práce a život celkově zavede.

Pustila jsem se do toho a do půl hodiny už naštěstí měla hotovo. Zrovna, když jsem otevírala dveře, uviděla jsem JungKooka, který se očividně chystal klepat.

„Ahoj!" usmála jsem se překvapeně. Pozdrav mi oplatil a něžně mě políbil na tvář.

„Jak jsi zvládnul jízdu?" zavřela jsem za sebou dveře od kanceláře a oba jsme šli zpět k výtahu.

„Auto je celé, nemusíš mít strach." Ušklíbl se a já ho praštila do ramene. Ať ani radši nežertuje o takových věcech. Záleželo mi na tom autě, to je sice pravda, ale kdyby se stala nějaká nehoda tak je jasné, že by mě zajímalo jen to, že je v pořádku.

„Mám řídit zpět?" zeptala jsem se a sledovala, jak mačká příslušné tlačítko s přízemím.

„Zapomeň, dojel jsem tady, dojedu taky zpátky." Řekl na to zatvrzele a já pokroutila hlavou. Po cestě dolů se k nám přidal ještě nějaký pán v obleku, kterého jsme slušně pozdravili, a pak dva kluci, kteří jsou mi ale velmi povědomí. Když se s nimi ale JungKook pozdravil, došlo mi, že to asi musí být zpěváci.

„Změnil jsi společnost, že jsi tady?" zasmál se jeden.

„Ne, jsem spokojený tam, kde jsem." Odpověděl JungKook a taky se usmíval. Očividně je s nimi za dobře, to je po dlouhé době někdo.

„Přijel jsem pro Natashu." Kývnul ke mně a já jen mávla rukou.

„Jasně, tys dělala ty zvukové zkoušky posledně!" vyhrkl druhý z nich.

„To jsem já." Přitakala jsem.

„Já jsem Taemin a tohle je Onew." Jakmile řekli jména, tak mi došlo, že patří ke skupině, která spadá pod SM Entertaiment. O Taeminovi jsem slyšela, jak jsem posledně jela s EXO na ten rozhovor. Prý je dobrý tanečník.

„Těší mě." Slušně jsem odpověděla.

„A co že přijel, ty už máš papíry JungKookie?" ptal se Onew zvědavě.

„Jasně." Odpověděl frajerky, na což jsem protočila očima.

„Asi dva dny." Ucedila jsem a on do mě hned šťouchnul.

„Co je, jsem z toho na nervy, že budeš řídit. A ještě k tomu moje auto." Řekla jsem popravdě. Všichni tři se zasmáli.

„A ty řídíš dlouho?" proč to všechny tak zajímá. Někdy mi přijde, že lidi v Koreji neřídí. Alespoň ti, co znám, tak ne. Tak odkud se bere krucinál ten velký provoz ve městě? Nechápu.

„Od 16. Nejsem sice nějak zkušená řidička, ale přece jen už mám nějakou praxi." Odpověděla jsem.

„Počkej, ty jsi vlastně Američanka. Jo." Přitakal Taemin.

„Proč vy o mně víte a já o vás ne?" zatvářila jsem se nechápavě.

„No, jsi cizinka, pracuješ tu, a pak taky chodíš s ním, to je dost důvodů, abychom o tobě už slyšeli." Pokrčil rameny nezúčastněně. Na to jsem neměla co říct. Že vyčnívám, jsem si už zvykla, dobře. Asi mi nezbývá nic jiného, než se s tím smířit.

Pak už výtah cinknul a my všichni vystoupili. Rozloučili jsme se stručným pozdravem a my s JungKookem vyšli na parkoviště, které bylo před firmou. Bylo tam dost aut. Hodně lidí chodí do práce později, a pak později odchází. No já si to raději odbudu ráno, a odpoledne mám volné. Vstávat se mi ani za nic nechce, ale můžu si pak užít ještě kousek dne.

V té změti aut jsem uviděla to své, tak jsem k němu hned zamířila. Až když jsem tam došla, tak mi došlo, že nemám klíčky. Chtěla jsem se ozvat, ať odemkne, ale v tu chvíli to cvaklo a světla zablikala. Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce a hned se připásala.

Sledovala jsem, jak si sedá za volant a taky si připíná pás.

„Máš nastavená zrcátka a všechno?" ujistila jsem se, když nastartoval.

„Jel jsem tady s Jinem, ten mi dal školení jako instruktor v autoškole, přitom bych ho ani potřebovat neměl." Protočil očima. Zařadil rychlost s tím, že se rozjede, ale já ho zase zastavila.

„Vážně nemám jet já?"

„Natasho! Bože, já už mám řidičák. Uklidni se, pojedu pomalu!" zabědoval s pohledem upřeným na strop. Povzdychla jsem si a zády se pořádně opřela o sedačku. Kdyby byl moc mizerný, určitě by to neudělal.

„Dobře, jeď už." Pobídla jsem ho teda. Vyjel z parkoviště, a pak se normálně zařadil do provozu. Vážně nejel moc rychle, za což jsem byla fakt ráda. Nebála jsem se vyloženě, jen to byl takový divný pocit. Vždycky jsem řídila já a teď řídí on. Je to prostě zvláštní.

Pustila jsem rádio a hned jsem se cítila o něco líp. Po 45 minutách zastavil před mým apartmánem. Trvalo mu to sice o něco déle, než to normálně jezdím já, ale jeho jízda byla docela plynulá, na to, že řídí tak krátce.

„Jsi šikovný." Pochválila jsem ho teda a on se usmál. Určitě ho to potěšilo.

„Toho si cením, jen se příště tak nestresuj. Nikdy bych nejel tak, abych nás ohrozil." Zavrtěl hlavou a vytáhl klíče ze zapalování, které mi pak podal.

„Nechceš si teda to auto vzít? Když už můžeš řídit." Vzala jsem si klíče a on se zatvářil překvapeně.

„Jasně, že ne. Byl to dárek." Odpověděl. No jo, dárek.

„Budu jen rád, když někde pojedeme, a ty mě necháš řídit." Dodal hned na to a já se uchichtla.

„Nechápu, proč o to tolik stojíš. Teda, teď tomu rozumíš, udělal sis řidičák, ale předtím. Co máš furt s tím, že je divné, když řídí holka. To si musíš něco dokázat?" podívala jsem se na něj zpytavě.

To, že mám pocit, že si udělal řidičák vlastně jen proto, abych nemusela řídit já, ani nedodávám. Jimin si ho dělal, aby se s Jinem mohli případně střídat. Nikdo další ho nemá a ani si ho nedělá. Jen JungKook, který je nejmladší, ho z nějakého, vážně neznámého důvodu, musí mít.

„Možná trochu." Zamumlal.

„Nechápu to, vysvětlíš mi to nějak?" pobídla jsem ho teda.

„Je to o tom, jak se na mě dívají ostatní. Jsi ode mě starší, nechci si připadat jako dítě, o které se staráš. A myslím, že přesně takhle mě oni vidí." Nedíval se na mě, když to říkal. Byla jsem z toho překvapená. Vůbec jsem netušila, že se mu to takhle zdá.

„To není přece vůbec pravda. Já mám někdy pocit, že si snad myslíš, že jsi převzal zodpovědnost mé matky na sebe. Když jsi pořád tak starostlivý a ochranářský. A taky dost žárlivý!" obvinila jsem ho.

„Jenže to jen mezi námi. Jiní lidi si myslí, že nejsem na vztah s tebou vyspělý."

„Jak jako vyspělý, vždyť sám pořád říkáš, že nás dělí jen dva blbé roky." Protočila jsem očima. Nerozumím této konverzaci. A přitom jsem ji sama začala – jak ironické.

„Prostě se snažím dokázat, že už mi není blbých patnáct, ale jsem dospělý a prostě můžu mít dívku, jako jsi ty." Řekl už docela naštvaně.

„Ty nevíš, co se říká, a tak to ani nepochopíš." Zabručel.

„Co se říká?" nechápavě jsem se zeptala.

„Všichni mě pořád vidí jako malého kluka, co neumí mluvit na kameru a stydí se před holkama. Jenže já jsem vyrostl. A snažím se to dokázat." Zopakoval zase.

Oba jsme chvíli mlčeli a nejspíš sledovali auto před námi, co taky parkovalo. Byl to malý Volkswagen Passat, tmavě modré barvy, takže Louis už taky skončila v práci.

„Dobře." Otočila jsem pohled zpět k němu a on zvedl svou hlavu.

„Mrzí mě to, a jestli to pomůže, můžeš řídit kdykoli budeš chtít a klidně ti to auto i půjčím." Na to se pousmál.

„Domluveno."

Takže nakonec se Natasha s EXO pěkně usmířila, žádné rozbroje nadále nebudou :D. Achjo, už těch dílů zas moc extra nezbývá. Tuším ale, že Things we wanted skončí stejně dřív, než tohle. Pak alespoň budu moci rozjet Paper Hearts :).

Ono je to těžký, mám pořád nové nápady a vždy, když něco napíšu, mám hned chuť se tu s vámi o to podělit, ale zase tu nechci mít rozepsaných deset fan fikcí :D.

Otázka: Co jste měli dnes na oběd? (nic lepšího mě fakt nenapadlo :D)