Je to tu! Je to tu! 

„Jste připravení na velkou párty?" zakřičel Suga do mikrofonu a lidé kolem mě, včetně mě, začali křičet hlasité ANO!

Byla půlka března a my oslavovali ukončení nahrávání a dance practise na nadcházející comeback skupiny. Pan Kwan usoudil, že práce bylo opravdu dost. Na konci února už bylo vyčerpání opravdu znát. Navíc, všechna práce byla hotová. Rozhodl se proto dát nějakým lidem volno a zároveň je pozval na slavnostní večer ukončení téměř půlroční práce. Někteří lidé ani nepřišli, nejspíše si užívali večer se svými rodinami a jiní se zdrželi pouze na nutnou večeři. Zbylo nás tady tak dvacet, co jsme propadli novodobým hitům a trsali jako o život. Trochu mi to připomínalo diskotéku. Jen bez alkoholu a cigaret.

Tancovala jsem jako o život a snažila se napodobovat Jiminovy pohyby, které se mě pokoušel učit. Byl vážně dobrý tanečník. Vypadal u toho tak dobře. Na rozdíl ode mě, samozřejmě. Když už jsem cítila krůpěje potu na čele, rozhodla jsem se je opustit a napít se. Bylo už něco po jedenácté v noci a mě z toho hlasitého prostředí začala bolet hlava. Rozhodla jsem se proto, že se ztratím zadním vchodem. Vyšla jsem ven a nadechla se čerstvého nočního vzduchu. Klub byl dál od centra, a protože nebyl příliš známý, bylo jednoduché ho zarezervovat jen pro nás. Díky tomu jsem taky slyšela ruch velkoměsta z povzdálí. Byl to příjemný večer. Na vše jsem na chvíli zapomněla. Že už je to 7 měsíců bez rodiny. Chyběla mi, to ano, a i přesto, že mi chybí USA, bude se mi tady po tom stýskat. Hrozně moc.

Z přemýšlení mě vyrušil až člověk, který taky otevřel zadní dveře a vyšel před budovu. Jeho tvář byla ve stínu, ale podle červené kostkované košile jsem poznala, kdo to je.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se. Od naší poslední hádky se mnou nepromluvil ani slovo. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale zjistila jsem, že mě to vážně trápí. To mě taky nutí nad tím přemýšlet. Nad ním přemýšlet.

Mlčky přešel ke mně, až mu světlo pouliční lampy zasvítilo do tváře.

„Čas se krátí." Řekl.

„Jak to myslíš?"

„Řeknu to jen jednou." Neodpověděl. A já byla víc a víc zmatenější.

„Záleží mi na tobě a mám tě rád." Vydechl, zatímco já se nadechovala, že něco řeknu.

„A mlč, protože teď ti dám svou první pusu." Vykulila jsem oči. To mi to tak jen...

Moje myšlenkové pochody ustaly, nedořekla jsem ani to jedno slovo, když vzal mé tváře do svých dlaní a přiblížil svůj obličej k mému. Cítila jsem jeho dech na svých rtech a to mě taky přimělo zavřít oči. Hned na to se jeho rty střetly s mými.

Ještě nikdy jsem nikoho nelíbala a nevím, jestli to mělo být takhle, ale jeho ústa mi vzala všechen dech. Nebo to spíš bylo to, co jsem cítila. Snad milion motýlků létalo v mém podbřišku. Létali ale jen krátkou dobu, protože vše pominulo, jakmile se odtáhl.

Otevřela jsem oči a uviděla ty jeho, které na mě spod spadlé ofiny vykukovaly. Nevím, jak dlouho trvalo, než oční kontakt znovu přerušil.

„Chci ještě jednu." Zašeptal prosící a znovu si mě k sobě přitáhne a sladce políbí. Okusuje mé rty tak něžně, pomalu, jestli neumřu od blaha teď tak snad nikdy. I přesto jsem stála zkoprněle, se zavřenýma očima a rukama svěšenýma. Jeho ruce sjely na mé lokty, které lehce nadzvedl. To mě taky přimělo položit je na jeho hrudník, a čím víc se jeho polibky staly vášnivější, tím více jsem tiskla jeho tričko ve své pravé dlani.

Aniž bych nad tím dál přemýšlela, nenechala jsem ho prosit o vstup do mých úst. Najednou se z lidí, co v životě nikdy nikoho nepolíbili, stala dvojice, vášnivě se líbajíc uprostřed noční ulice. Nebylo mi nepříjemné, jak se ke mně tisknul a kdyby to šlo, chtěla bych být ještě blíž.

A v tu chvíli, všechno bylo jedno. Co jsem si myslela, co jsem řekla, co jsem dělala, co jsem chtěla i nechtěla. Všechno bylo pryč. Zůstala tu jen ta chvíle a my dva v ní.

**

Nic jsme si pak neřekli. Přišlo mi, že není třeba mluvit, ale když jsem se na to dívala zpětně, měli jsme mluvit. Byla jsem teď celá na trní z nadcházejícího pracovního dne. Jak se k sobě budeme po tomhle chovat?

Po tom večeru jsem měla jeden celý den na to, abych nad tím přemýšlela. Nemohla jsem spát celou noc a pořád si připadala, jako bych se vznášela nad postelí. Jak je možné, že to ve mně zanechalo tak hluboký dojem. Kde je to: je to asiat, je jiný, je mladší, takový můj přítel určitě nebude?! Pryč. Pořád jsem nucena si přehrávat tu chvíli kdy mě líbal a s hořkostí jsem si uvědomila, že by mi nevadilo, kdyby to udělal znovu. A co naše jazyková bariéra? Je to vůbec reálné mít s ním vztah? Je to pro něj reálné? A pro mě? Bože, brzy mi praskne hlava.

Byla jsem se projít podél vnější hradby Deoksugung. Byl krásný jarní den. Užívala jsem si prostředí a kupodivu ani lidí zde nebylo mnoho. Když jsem byla na konci a rozhodla se, že se otočím a půjdu nazpět, začal mi vyzvánět mobil. To se často nestává. Doma to bylo běžné, ale s lidmi v USA jsem teď komunikovala jen přes Skype, protože volání bylo velmi drahé.

„Ano." Řekla jsem proto anglicky. Bylo tam nějaké číslo, které jsem asi neměla v adresáři.

„To jsem já." Ozvalo se korejsky.

„JungKook, mluv anglicky, je pro mě velký problém rozumět přes telefon." Řekla jsem, snažíc se skrýt své nadšení.

„Promiň, kde jsi. Přišel jsem za tebou, ale nejsi doma." On za mnou přišel, to je sladké. Ruku jsem si dala na pusu a snažila se zklidnit. Nezni trapně Natasho, ještě před nedávnem jste na sebe byli jak psi! Okřikla jsem se v duchu.

„Jsem u Deoksugung. Procházím se. Přijedeš?" to poslední jsem vyvalila ani nevím, jak a hned na to se zastyděla.

„Noona, copak nevíš, že když se pár projde kolem hradeb Deoksungung, tak se s největší pravděpodobností brzy rozejde? Sejdeme se jinde, počkej mě u Chongdong muzea, je to kousek, přijdu tam." Zavěsil.

Asi jsem musela vypadat vážně divně, když jsem stála s telefonem u ucha a pusu měla otevřenou jako blázen. Když se pár projde..., to je jako co? Myslí si, že když mi jednou dá pusu, tak jsme nějaký pár? Trochu mě to rozčílilo, ale po druhé straně jsem měla zase ten šimrající pocit v břiše.

Sbalila jsem svůj mobil do malé kabelky a vydala se směrem, kde jsem tušila muzeum. Nepospíchala jsem, od mého bydlení je to tu asi 15 minut. V hlavě mi to hýřilo nejrůznějšími myšlenkami. Co mu asi tak řeknu. Co on řekne mě a co se stane. Čím víc jsem se blížila té budově, tím víc jsem byla nervóznější. Bylo tam docela dost lidí, ale jakmile jsem spatřila osobu s rouškou přes obličej, která postávala u živého plotu, zamířila jsem k ní. Kvůli tomu jsem ani nevěděla, jak se tvářil, když jsem přišla.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho. Zatvářila jsem se nechápavě, když neodpověděl. Natáhl se pro mé ruce a potáhl blíže k živému plotu tak, abych já stála čelem k náměstí před budovou a on zády. Pak si sundal roušku a rozkošně se pousmál. Vážně si myslím, že je to rozkošné?

„Ahoj." Zopakoval po mě, ale pro změnu v korejštině. Na to jsem se musela pousmát. Je fajn, že na sebe mluvíme každý jinou řečí, ale rozumíme si.

Stejně, jako včera večer, vzal mé tváře do dlaní a naklonil se ke mně. V tom jsem ho ale zarazila.

„Počkej," zastavil se. Byl ale tak blízko, že jsem nemohla odolávat.

„Nebo až pak." Rozmyslela jsem si to a sama si stoupla mírně na špičky. Tentokrát jsem byla první, kdo ho políbil. Bohužel jen na chvíli. Je třeba začít řešit situaci a ne se líbat.

„Kam jdeš." Zamručel, když jsem o krok ustoupila. Posmutněle se na mě zadíval a já ho téměř zpražila pohledem.

„Nemůžeme se místo mluvení pořád líbat." Zavrtěla jsem hlavou.

„Já myslím, že můžeme." Odporoval.

„Ne, teď budeme mluvit JungKooku." Zvedla jsem prst v náznaku, že to myslím vážně. Pousmál se a chytil ho.

„Jsi roztomilá, když se snažíš být naštvaná." Prohlásil měkce a já si povzdychla. Tohle asi vůbec nebude jednoduché.

„Na to, jaký si ke mně byl předtím, z tebe ty komplimenty padají velmi snadno." Obvinila jsem ho za to, jak se choval předtím a jeho tvář zvážněla.

„Dobře." Očividně rezignoval. Pak prohlásil, že nebudeme mluvit tady na ulici, ale půjdeme do nějaké kavárny. Nasadil si zpět roušku a vydal se nějakým směrem. Já hned vedle něj. Čím víc jsme byli obchodnímu centru, tím více lidí přibývalo a do pár jsem bohužel i vrazila. Ten jeden mě taky vytlačil z mé osy chůze. Narazila jsem do něj.

„Jsi v pořádku?" zeptal se hned a chytil mě za loket.

„To je dobré." Pokývala jsem hlavou a chtěla se dát zase do kroku. Taky pokračoval, ale s mou rukou v jeho. Výhružně jsem se na něj podívala, a tak ji pustil. Není to o tom, že bych to nechtěla, ale co, políbili jsme se jen dvakrát a teď budeme dělat jako co. Chci o tom nejdříve mluvit, pak tohle dělat, možná...

V kavárně jsem si objednala obyčejné latté a on čokoládu. Porozhlédl se kolem a sundal si roušku. Mnoho lidí tu nebylo, navíc jsme měli velké soukromí, protože stoly byly v boxech a rozděleny velkými dřevěnými přepážkami.

„Proč jsi tak odtažitá, co špatného jsem udělal." Zeptal se hned, co donesli naši objednávku.

„Nic jsi neudělal, ale takhle to přece nejde. Co myslíš, že bude teď? Dvakrát jsme si dali pusu a už z nás děláš pár?" napila jsem se café latté.

„Ale já myslel, že... ty mě nemáš ráda? Vysvětli mi, co ode mě chceš." Svíral čokoládu mezi dlaněmi a měl v ní zabodnutý i svůj pohled.

„Nemysli si nic špatného, ale to co jsem ti řekla, jak jsme se pohádali, však víš, co myslím." Na to přikývl.

„Není to tak, ne úplně, ale je to něco jiného, než jsem čekala, že v životě budu mít. Ty jsi jiný, tahle země je jiná. Všichni, koho znám, jste perfektní, líbí se mi tady, ale je to... prostě je to jiné. Bože, já vím, že se opakuji, ale nevím, jak jinak to vyjádřit." Zoufale jsem semkla rty.

„Ty máš strach, co ti doma řeknou na korejského kluka?" odpil si z brčka a trochu se zašklebil.

„Mimo jiné jo. Jenže ty nechápeš, že svého přítele jsem si představovala jinak a teď nechci říct, že je na tobě něco špatného. Ale vždycky jsem si sebe zkrátka představovala vedle někoho jiného."

„Vedle namakaného Američana." Skočil mi do řeči se smíchem. Tak já se snažím vést vážnou konverzaci a on takhle.

„Jo, třeba vedle namakaného Američana!" rozhodla jsem se mu vrátit.

„A já nemám žádné svaly nebo co? Řekni mi pořádný důvod." Protočil očima.

„Tak co třeba to, že na konci srpna odjedu a už se sem nevrátím." Řekla jsem a jeho smích pominul. Stejně tak i můj.

„Nevrátíš?" sklopil hlavu zpátky ke své čokoládě.

„Nejspíš ne, můj život tady skončí, protože já jsem doma v Americe. Čeká mě ještě jeden rok na vysoké škole. Už nebude důvod se sem vracet." Propletla jsem své prsty na rukou do sebe a položila je na stůl. Ačkoli se to zdálo daleko, už je to méně než půl rok, co budu tady. Pobyt se krátí a dny plynou. Vše je moc rychlé.

„Ale budeš mít důvod. Vrátíš se přece za mnou." Položil své ruce na mé.

„A já budu mít důvod jet za tebou do Ameriky." Rozpletl mé prsty od sebe a vzal mou pravou ruku. Její prsty zapletl do svých.

„Vždyť už tak nevidíš svou rodinu, jsi tak vytížený kvůli práci, kde bys našel čas na mě."

Na to neměl co říct, protože to byla pravda. Teď jsem tady a ještě k tomu pracuju tam, kde on. Můžeme se vidět každý den. Jenže já budu hodně daleko a on stále bude pracovat tady.

Mlčky si hrál s mými prsty a asi přemýšlel, co na to říct. Mohli jsme tak sedět asi deset minut, když mou ruku pustil a narovnal se.

„Mně je teď jedno, co bude pak. Já chci s tebou zažít svou první lásku. I za cenu, že pak skončí. Nebudu kolem tebe více chodit a dělat, že pro mě neexistuješ, když to není pravda. Po tom všem bych to už ani nezvládl. Prosím tě o šanci. Konec asi bude bolet, ale já jsem schopný to obětovat pro to pěkné, co můžeme mít." Opravdu nevím, kde vzal taková slova. Bylo to vážně moc pěkné, možná trochu smutné, když mluvil o konci, ale to byla naše realita.

S úsměvem jsem si ho prohlížela. Dnes měl ve vlasech vyčesanou ofinu a vepředu ji měl rozdělenou. Takhle se mi moc líbil. Nebyl ani nijak namalovaný, byl pěkný i bez jejich make-upu a linek. Byl přirozený.

„Tak dobře, budeme své první lásky." Nevydržela jsem to a rozšířila svůj mírný úsměv.

„Budeme své první lásky." Zopakoval.

Áááách, doufám, že nejste zklamaní, že jsem je dala dohromady tak brzo. Já se ale na psaní o Natashe a JungKookovi moc těšila a teď si to užívám plnými doušky. 

Rozhodně to nebude úplně klidný vztah a věřím, že vás to nudit nebude. Taky se omlouvám za nějaké nesrovnalosti, do reality to má fakt daleko, i když jsem se tam snažila zapojit nějaké ty prvky - jako místa, jména, která by mohla být reálná. Jsem sice k-pop fanda, ale korejskou kulturu dopodrobna nestuduji. 

Snad se líbilo, potěšíte mě nějakým komentářem :)