„Natasho, mám dnes důležité jednání. Potřebuji, abys je odvedla na jeden rozhovor, a pak zase zpátky sem, zvládneš to?" byla jsem zastavena na chodbě panem Lee Hunem. Překvapeně jsem pozdvihla obočí. To je jako vážně na mě?

„No já nevím, pane." Zakoktala jsem v překvapení.

„Důležitá čísla máš, nezapomeň na ochranku a dokumenty, co musí rádio podepsat. Pak je vezmi na oběd." Mluvil tak rychle. Opravdu jsem měla problém ho stíhat.

Než jsem se nadála, pokračoval ve své chůzi k výtahu. Nerozumím, co tohle bylo, ale hádám, že se to brzy dozvím. Otevřela jsem formuláře, které mi podal ve složce.

Exo, Sukira, rádio s live přenosem. Aha. Co?

Nevěděla jsem pořádně ani, kde je mám najít. Rozhovor se měl konat za hodinu a půl. Po cestě k informacím jsem vytáčela první číslo. Ředitel ochranky mi poskytl nějaké muže, kteří budou za chvíli připraveni i s autem. První část splněna. Na recepci mi slečna řekla, kde dnes mají trénink, a tak jsem se vydala výtahem ještě o pár pater výš.

Nebyla jsem překvapená, že se ze studia linula hlasitá hudba. Jestli ale zkoušejí, máme docela skluz. Určitě se musí převléknout, umýt, a jestli je na tohle ještě bude někdo krášlit? Hm, tak to jsme ve slušném časovém skluzu.

Otevřela jsem dveře, neobtěžujíc se s klepáním a vstoupila. Stejně by to nikdo neslyšel.

Tancovali a jejich choreograf stál naboku a sledoval je. Přešla jsem k němu a poklepala mu na rameno. Když se ke mně otočil, vysvětlila jsem mu situaci a on jen zakýval hlavou. Přešel k rádiu a vypnul hudbu.

„Končíte, máte rozhovor." Kývnul na nechápající skupinu, která se k nám hned otočila.

„Ale ne, kdo tu je!" vykřikl Baekhyun a začal se ke mně řítit.

„Nedotýkej se jí, nebo ti JungKook něco zlomí." Rozesmál se Chanyeol.

„Co oči nevidí, to srdce nebolí, rád tě zase vidím." Nebylo mi po chuti někoho objímat. Jenže objetí je plná Korea. Člověk se s někým pozná a každý by ho hned objímal. Alespoň mám ten pocit, že se ke mně tak chovají, protože jsem cizinka. Pokud se neznají sami mezi sebou, tak to nedělají a jsou dost formální. Občas nechápu jejich chování.

„Ahoj, mám za úkol vás dopravit na rozhovor." Pozdravila jsem, odtahujíc se z jeho dosahu.

„Jsi náš nový manažer?" zavtipkoval Suho a já pokrčila rameny. Pro dnešek asi jo.

„Vypadáš jinak." Baekhyun si mě pořád prohlížel, až jsem z toho byla nervózní.

„Viděl jsi ji před týdnem, vypadá stejně jako předtím." Nechápal Sehun, což rozesmálo ostatní včetně mě. Pravda, vedla jsem zvukovou zkoušku na té akci a oni tam vystupovali. Tam jsme se viděli naposledy.

„Hele, je mi to vážně líto, ale musíme jít. Potřebuji, abyste se převlékli a trochu upravili. Dole čeká auto." Přerušila jsem jejich konverzaci, která se ihned rozběhla. Bylo jich tu osm, zažívala jsem tak trochu deja vu. Stejně jako minulý rok, když jsem něco takového měla s mými kluky. Taky jich bylo hodně a byli v konverzaci nezadržitelní. Ah, to už jim říkám moji kluci? Jen jeden z nich je můj, pokud vím. Aghr.

„Dobře, pospíšíme si, ano?" byla jsem ráda, že je Suho, jako správný lídr, popohnal. Ve výtahu jsem znovu překontrolovala veškeré dokumenty a snažila si zapamatovat jméno toho, kdo to tam má organizovat.

Naštěstí jim to netrvalo dlouho a za chvíli už všichni nastupovali do velké dodávky, včetně mě. Za námi jelo ještě jedno auto, kde byla ochranka. Jejich příjezd je ohlášený, takže se dá očekávat, že na ně budou čekat fanoušci.

„Natasho, jak se ti líbí práce." Zeptal se Chen a já trochu zčervenala, když mě oslovil. Když jsem se s ním setkala naposledy, netajila jsem se, jak moc mám ráda jeho zpěv. Cítila jsem se trochu jako fanynka a on byl pořád můj idol. Bylo to zvláštní a vážně jsem se snažila koncentrovat.

„Je to super, ale některé dny jsou vyčerpávající. Nemám pak čas na nic." Přiznala jsem a otočila svou hlavu na zadní sedačky, kde seděl zbytek. Měla jsem to výsadní postavení, sedět na sedadle spolujezdce.

„Ani na JungKooka." Baekhyun očividně velmi rád rýpe. Trochu mi to připomíná Jimina. Ten si taky neodpustí žádné popíchnutí. Už vím, kdo tu roli zastává tady.

„Ne, je pak naštvaný." Usmála jsem se klidně, čímž jsem ho asi překvapila. Možná čekal, že zrudnu a budu koktat, nebo co já vím. Ale mluvení o něm, jako o mém příteli mně už nepřivádělo tolik do rozpaků.

„Vrátila ses do Korey kvůli němu?" zajímalo Suha, na což jsem přikývla.

„To taky, a pak, našla jsem si tu opravdu dost přátel. Líbí se mi tady a není to špatné místo k žití. Doma jsem dostudovala, a pak se vrátila sem." Řekla jsem stručně a oni přikývli. Teda, ti co mě poslouchali. D.O. byl očividně hodně zaujat svým mobilem až úplně vzadu a stejně tak Xiumin. Čím míň posluchačů, tím líp.

„Korea je super. A pak taky, jsme tu my." Řekl Sehun a všichni ho obdařili nechápavými pohledy. Docela roztomile se pak začervenal.

„A co Bangtan Boys a jejich plány." Zajímalo Kaie.

„Já moc nevím o jejich práci, nemluvíme o tom. Mají mít teď comeback, a tak trénují. To je vše co vím." Přiznala jsem. Tohle nebyla moje starost. JungKook se občas svěřil, když se něco podařilo, nebo naopak, když ho něco dost naštvalo, ale byly to takové útržky. V podstatě nevím nic o tom, co zamýšlejí.

„Ty tam s nimi bydlíš?" zdá se mi to, nebo z normálního rozhovoru se stává výslech.

„Ne, mám svůj byt, bydlet tam by mě zabilo." Zasmála jsem se, otáčejíc se zpět. Doufala jsem, že pak ukončíme tuhle konverzaci, ale otázek jsem se nezbavila až do našeho příjezdu ke studiu. Čekala tam masa fanynek. Nechápu, jak se dokázaly vměstnat do tak malého prostoru před budovou. Ochranka ale dělala svou práci dobře. Udělala místo, a tak mohla skupina projít. Já jsem šla poslední, s hlavou sklopenou. Čím míň mě uvidí, tím líp pro mě.

Od doby, co se objevila ta fotka na internetu, a JungKoook pak v jedné show řekl, že je to pravda, lidé si mě všímají. Myslím, že to je hlavně proto, že jsem jiná. Vyčnívám. V hudebním byznyse je hodně zpěvaček, co se sice barví, ale když jde člověk normálně po ulici, vidí samé tmavé hlavy. Všichni normální lidi tady mají vlasy černé nebo tmavě hnědé. Jen já je mám plavé. Už se mi proto několikrát stalo, že když jsem někde šla sama, nějaké holky mě poznaly. Bylo to vážně divné. Některé mě oslovily, jiné se jen divně dívaly a něco si šuškaly.

Hlavu jsem zvedla, až když jsem byla téměř u vchodu. No dělat jsem to neměla. Holky, které tam stály, mě poznaly. Nevím, jestli jsem jim v tu chvíli nechtěla rozumět, nebo jsem vážně nerozuměla, ale vím s jistotou, že to, co říkaly, pěkné nebylo.

Chvíli jsem na ně překvapeně hleděla, jako bych si to snažila uvědomit, ale pak mě někdo potáhl za ruku a prudce postrčil dovnitř. Dveře se zavřely a křik z venku se stal tlumeným.

„Natasho, vůbec si nedělej nic z toho, co říkaly. Nic o tom neví." Řekl Sehun, stále držíc mou ruku. Nechápavě jsem se podívala na něj, a pak i na ostatní, kteří stáli dost blízko.

„J-Já.." zakoktala jsem a chtěla říct, že vlastně ani nevím, co říkali.

„Nechápu, jak tě někdo může naštvat děvkou, když jsi tak milá holka. Někdy ty fans nejsou normální." Vyjekl naštvaně Kai a já překvapeně nazdvihla obočí.

„Vlastně jsem jim nerozuměla, nikdo mě sprosté slova nenaučil a já je sama nevyhledávám." Pravda je, že když nadávám, tak jen v angličtině. A myslím, že JungKook, i když dělá, že nic, moc dobře rozumí, co říkám.

„Jsou k tobě takto hnusné často?" zajímalo Baekhyuna.

„Já nevím, moc jim nerozumím a netrápím se tím." Pokrčila jsem rameny a pak se pohledem zapřela na moje zápěstí, které pořád držel Sehun. Jakmile následoval můj pohled, hned ho pustil a nervózně se podrbal ve vlasech.

„To je dobře, nestojí to za to. Nejsou to pravé fans, když nepřejí svému idolu štěstí." Prohlásil Kyungsoo chytře a všichni mu dali za pravdu. Trochu nervózně jsem zvedla dokumenty, které jsem držela a přejela je pohledem. Chtěla jsem se rozejít a najít někoho, kdo by se o ně postaral, ale naštěstí si nás všimla jedna slečna.

Vzala je do místnosti, kde se nahrávalo, a instruovala, jak bude rozhovor probíhat. Ode mě si vzala jen papíry, které mi vrátila potvrzené, a já se posadila co nejvíc mimo záběr. Pak jsem už nevnímala, co se tam děje. Vzala jsem do ruky telefon a hrála nějakou hru. Přerušila mě pak příchozí zpráva od Jina, který se ptal, jestli se dnes stavím na jeho skvělou večeři.

„Budu tam, pokud to nejsou nudle." Zněla má odpověď.

„Co máš proti nudlím?! :-O" přišlo mi obratem.

„Je mi z nich blbě." Odvětila jsem a u toho se pro sebe uchichtla.

„Dobře, nudle nebudou, JungKook se ptá, co děláš."

„Jsem na rozhovoru se skupinou." Napsala jsem rychle.

„S jakou?" to už přišla zpráva od JungKooka. Ach jasně, kontrolující přítel je zpět.

„S EXO."

„Proč s nimi jsi ty?" protočila jsem očima, i když to vidět nemohl.

„Pověřil mě tím šéf." Vysvětlila jsem.

„Doma si o tom promluvíme." Přišlo mi znovu.

„Není o čem mluvit, oppa, nezlob mě."

„Oppa..." to už jsem musela krýt smích svými dlaněmi. Neříkám mu tak, nikdy. Teda, pokud to není ze srandy. Je to pro mě divné, i když vím, že si tak tady říkají. Na to jeho slavné Noona sem a Noona tam, jsem si zvykla. I když mám radši, když ho slyším říkat mé jméno. No občas jsem mu to napsala do sms zprávy, aby mu to nebylo líto.

„Jsi tvrdohlavá."

„Taky tě miluju." Odepsala jsem a telefon uzamkla.

Trvalo další půlhodinu, než ten rozhovor skončil. Měla jsem pak hlad, bylo poledne a já od rána pořádně nejedla. Když jsme se prodrali zpět skrz fanoušky, řekla jsem řidiči, ať zajede do nejbližší restaurace. Naštěstí to nebylo daleko a tentokrát jsem to byla já, kdo se vyřítil jako první z auta.

„Vezmeš nás jíst? To je super." Okomentoval to Chanyeol radostně. Čtyři z nich zabrali jeden stůl a já zůstala sedět s tou další čtyřkou. Chtěla jsem si sednout sama, ale byl čas obědu a zabírala bych celý stůl zbytečně.

U mého stolu seděl Sehun, který se mi zdá, nějak podezřele vyhledává mou společnost. Teda, ne že by mi to nelichotilo, ale mám z něj přesně ten divný pocit jako z Jimina před rokem. Pak Chen, ze kterého jsem byla docela nervózní, Baekhyun a Suho.

„Já chci nudle!" vykřikl Baekhyun a já vyvalila oči.

Každý si začal diktovat objednávku. Všude nudle, všude nudle, já nechci! Byla jsem nucená si objednat jen polévku.

„Jak dlouho tu zůstaneš." To už jsem nevydržela a zaúpěla.

„Jsem vážně u výslechu? Je to trochu otravné." Zasmála jsem se a Baekhyun se zamračil. Očividně rád pokládá otázky lidem.

„Jsem zvědavý, navíc, nevím, kdy se zase uvidíme, abych se mohl ptát." Řekl chytře a já protočila očima.

„Zatím mám pracovní povolení na dva roky. Pak se uvidí, věci se do té doby můžou změnit." Řekla jsem nezaujatě a odpila si vody, kterou jsem si nechala donést.

„Zažádáš o trvalý pobyt?" zajímalo Suha.

„Žádala jsem, ale zamítli to. Získat ho je velmi těžké." Přiznala jsem, spravujíc si vlasy z čela.

„Jsou na to speciální požadavky, hádám." Na to jsem jen přikývla. Až moc speciální, než abych je splnila.

„Buď je to svatba, dítě, nebo výjimečná situace. Nemám ani jedno z toho." Zavtipkovala jsem. Všichni na mě do jednoho hleděli překvapeně.

„Jak to myslíš? To opravdu není jiná šance?" zamračil se Chen a já zavrtěla hlavou.

„Dokonce mi bylo sděleno, že kdybych byla těhotná, tak pouze dítěti by bylo přiděleno korejské občanství. Já bych získala jen trvalý pobyt. Podmínky jsou vážně striktní." Pokrčila jsem rameny.

„To vysvětluje, proč je tu tak málo cizinců." Okomentoval to Sehun. Byla jsem ráda, že o tom už nemluvíme. Bylo to trochu divné. Donesli nám jídlo a já se do toho pustila. Po něm jsem znovu zavolala auto, které bylo na nedalekém parkovišti, a do kterého se všichni naskládali.

Kolem jedné jsme dorazili zpět do sídla firmy. Oni už si šli po svých a já měla taky svou práci, kterou jsem chtěla dodělat, než odejdu domů.

„Natasho," mířila jsem k druhému výtahu, když mě ještě někdo zastavil.

„Uhm, potřebuješ ještě něco?" usmála jsem se mile na Sehuna.

„No, nic konkrétního, ale napadlo mě, co tak strávit nějaký čas společně." Na to jsem nechápavě pozdvihla obočí. Jak jako společně a proč?

„Popravdě, Shinee jedou své turné, my teď tolik nepracujeme a často nemáme co na práci." Opravdu jsem musela vypadat nechápavě, ale co má Shinee společného s nimi a proč mi to vlastně říká.

„Trávíme s nimi hodně času a je sranda, mohli bychom se spřátelit i s někým jiným a napadli mě BTS, když teď známe tebe a ty znáš je." Proč se mi tohle zdá celé na hlavu postavené?

„A co by sis představoval." Pobídla jsem ho teda. Fajn, dám tomu šanci.

„Třeba společné odpoledne, nebo večer, kdy bychom měli všichni volno. Mohli bychom grilovat, máme kousek zahrady a gril, co myslíš, domluvila bys to?" dobře, možná to nezní úplně nejhůř.

„Já se každopádně zeptám." Přikývla jsem.

„Fajn, tak, kdybychom se neviděli, dáš mi tvé číslo? Ať se pak můžeme domluvit." Mlčky jsem teda vytáhla svůj telefon, do kterého napsal on své číslo a já do toho jeho, své.

„Super, tak se zatím měj, ahoj." Rozloučil se.

To jsem vážně zvědavá, co na to řeknou kluci.

Ještě bude malé drama s Exo, co myslíte, kdo z nich si tam zahraje? :P Myslím, že jsem to docela naznačila.

Jinak, moc dílů už to mít nebude :( Pak se budeme s Natashou a Kookiem rozloučit. Ale! Teď si ho docela užívám v příběhu, který píšu, a který má zatím zveřejněný jen prolog. Jakmile dokončím tohle nebo Things we wanted - začnu se zveřejňováním Just a feeling :)

Jsem docela překvapená, že je tahle ff tak oblíbená a jen doufám, že z mých dalších nebudete zklamaní. SITH asi nahodila slušnou laťku, jak tak koukám :D.

Jinak, jak jste na tom vy? Máte rádi EXO? Posloucháte nebo ne? :)