„Víš, že už jsi slavná?" zasmála se Louis a já vyprskla čaj zpět do svého hrnku.

„Co?" zamračila jsem se a nahýbajíc se tak k tabletu, který držela v ruce. Je to její oblíbená činnost. Vždy, když vstane, ještě v pyžamu si uvaří kafe, vezme tablet a projíždí ty její novinky. Co kdyby jí něco uniklo. Je v tomhle směru hrozná – stejně jako v nakupování.

Hned na to jsem spatřila nějaký článek, který měla otevřený. Nestihla jsem ty znaky přelouskat tak dobře, sice jsem se je naučila, ale porozumění mi chvíli trvá. No viděla jsem tam svou fotku, a pak taky JungKooka. Bylo to z včerejšího SM koncertu.

„Oni tam taky byli?" zeptala se, podávajíc mi tablet.

„Jo, jako hosté, tak jsme se tam potkali." Zamumlala jsem, hledíc na to.

„To odezní, už několikrát mě s nimi vyfotili a nic z toho nebylo." Odpověděla jsem, tak trochu uklidňujíc sama sebe. Když jsem pro ně ještě pracovala, média si mě všimla, ale pak vyšlo najevo, že jsem součástí týmu, takže z toho žádný velký boom nebyl.

„Tak sjeď dolů." Poradila mi. Prstem jsem přetáhla a dojela až na konec článku. Byly tam fotky. Hodně fotek. Sotva jsem zvětšila první, vykulila jsem oči.

„Líbáte sem, víš, nejsem si jistá, jestli to teď odezní tak snadno." Ušklíbla se a já div pohledem nesežrala obrazovku tabletu. Opravdu nás někdo vyfotil, zrovna když jsem scházela ty schody a on mě tak chytil, a pak jsem mu dala pusu. Ale proč? Proč by to někdo dělal. Novináři neměli přístup do prostoru arény před začátkem akce. Musel to být buď někdo z personálu, nebo nějaká skupina, bylo tam už tolik lidí, že se to pak mísilo.

„To je průšvih." Povzdychla jsem si, odkládajíc zařízení. Teda, JungKook sice panu Kwanovi řekl, jak to je. On se zdál být tak nějak smířený s tím vším, ale myslím, že nikdo z nás nepočítal, že by se to dostalo někam ven. Po mém příjezdu jsme se shodli, že to nebude nikde říkat. Nechtěla jsem být vystavená tomu tlaku. Navíc jsem tu už tak docela rozeznatelná a bojím se, že by mě někdo mohl poznávat.

„Píšou tam i tvé jméno." Tak jasně, to není těžké si dohledat. To je vlastně už to nejmenší.

„Můžeš se připravit na nálet pomstychtivých fanynek." Zdá se mi to, nebo si to užívá? Měla bych být za to naštvaná, ale trochu mi to příjde vtipné. Alespoň tak odlehčí situaci.

„Nemám žádné sociální sítě, krom facebooku, kde by mi mohly psát své nenávidějící dopisy. A pak, na facebooku se mi nezobrazují zprávy od cizích lidí, pokud je sama nevyhledám, mám tam všechno blokované." Zasmála jsem se. Nejsem zastánce instagramu, twitteru ani čehokoli jiného. Facebook mi stačí. Mám tam pouze okolo stovky kontaktů, což jsou hlavně bývalí spolužáci ze základky, střední a vysoké školy. Pak pár přátel z dětství. Udržujeme si tak kontakty. Jinak to na nic nemám.

Najednou jsme uslyšeli odemykání a hned na to bouchnutí dveří.

„Achjo, dát mu ty klíče byla chyba, chodí si sem, jak se mu zlíbí." Utrousila Louis s povzdechem.

„Já tě slyšel a rozumím dobře!" uslyšela jsem z chodby.

„O tom není pochyb." Zabručela kamarádka zvedajíc se ze židle. Nevím, proč se k sobě chovali tak, jak se chovali. Nebyli na sebe nějak zlí, to zas ne. Ale JungKook ji z nějakého důvodu neměl moc rád a ona se rozhodla mu to vracet. Když jsme se o tom jednou bavily, vyjádřila se, že je prý naštvaný, že tu bydlím. Nevím ale, co si myslel, že zůstanu bydlet s ním v jeho pokoji a dormu plném kluků? To by mě zabilo dřív nebo později.

„Nesu snídani," objevila se jeho hlava ve dveřích kuchyně. Na sobě měl sportovní oblečení a v ruce držel tašku. Podle jeho lehce zpocených vlasů u spánků soudím, že si byl zaběhat. Já se k tomu přemáhám už nějakou dobu, hlavně kvůli tomu, že se v posledních dnech cpu jak nezřízená střela. No jsem líná a líná.

„Doufám, že jsi ještě nejedla." Dal to na stůl a já zavrtěla hlavou. Sklonil se a dal mi malou pusu. Pak, jako doma, vzal talířky a začal na ně dávat, co bylo v plastových boxech. Okamžitě, jak jsem spatřila nudle, se můj žaludek převrátil naruby. Myslela jsem, že je to jen můj blbý pocit, ale čím víc se mi vše hrnulo zpět do krku, tím rychleji jsem utíkala k záchodu. Nestihl za mnou ani dojít a já vyvrátila včerejší večeři.

„Co je? Je ti zle?" vešel do koupelny bez zaklepání hned, co jsem si myla zuby. Fuj, naposledy jsem zvracela po Silvestru, ale to mi bylo daleko více špatně. Teď mi udělala zle jen ta vůně. Asi mám proti tomu vážně averzi, jinak si to nedovedu představit.

„Ne, jsem v pohodě, ale ty nudle schovej, nemůžu je ani cítit." Utrousila jsem. Nechápavě sledoval, jak jsem vyplivla pastu a vypláchla si pusu.

„Co máš proti nudlím?" pořád zaraženě stál.

„Já nevím, v poslední době je nemůžu ani cítit. Vážně jsem toho přejezená, mrzí mě, že jsi koupil snídani a já místo toho hodila šavli." U posledního jsme se oba zasmáli. Hm, tolik naše ranní překvapení. On se najedl sám, zbytek nechal Louis v ledničce a já to radši přečkala v obýváku. Bylo mi trochu divně od žaludku, ale to bylo asi hlavně proto, že jsem před chvílí zvracela. No nebylo to tak hrozné jako vždy, když člověk zvrací. Nebylo mi nijak zvlášť zle.

„Vážně jsi v pořádku?" posadil se vedle mě, objímajíc mě kolem ramen.

„Jo, já si myslím, že to bude taky trochu uvolněním z těch nervů. Bylo to teď v práci vážně náročné a byla jsem i dost nervózní, aby vše dobře dopadlo." Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a oči nespouštěla z pořadu, který běžel v televizi.

„To je možné, byl na tebe velký tlak." Připustil. Oba jsme chvíli mlčeli, ale pořád jsem cítila, že se na něco chce zeptat.

„A co ty sny." A jasně, je to tu. Svou noční můru, jehož byli svědky všichni, když jsem poprvé přijela, jsem měla ještě několikrát. Je zvláštní, že ve Státech to bylo všechno pryč. Neměla jsem špatné sny. Až po návratu sem.

„V poslední době nic." Odpověděla jsem klidně. Během těch čtyř měsíců jsem ji měla tak jednou za čtrnáct dní. Příjemné to nebylo, ale dalo se to přežít. Spíš mi přišlo, že si s tím dělá až moc velké starosti. Dost často tu spí, a když jsem byla nejdřív proti, aby tu zůstával, i když ráno trénují, stejně je nakonec po jeho. Chodí si tu, jak se mu zlíbí. Krotila jsem ho, už kvůli Louis, ta pořád chce mít trochu svého soukromí a to naprosto respektuji. Pokaždé, co se mi to stalo, mě hodně rychle vzbudil, takže to nedošlo tak daleko, jako první den tady. No trochu jsem se bála, že to zase zažiju a on tu nebude. Nikdo mě nevzbudí a já to budu ve snu prožívat znovu.

„Já vím, že se o tom nechceš bavit, Natasho. Mám o tebe jen strach. Předtím jsi je doma neměla, tak proč tady?" zeptal se nechápavě. Nedokážu na to sama pořádně najít odpověď.

„Možná je to prostě tím, že jsem se vrátila sem, kde se mi to stalo. Já vážně nevím. Ale netrap se tím. Jsou to jen blbé sny. A nemám je tak často, určitě brzy odezní." Šťouchla jsem do něj ve snaze mu zlepšit náladu. Vždyť teď bylo všechno super. Dokončila jsem svůj velký úkol, budu mít více času a zase můžeme být spolu. Vše je tak, jak má být.

„Spíš bychom měli probrat trochu jiné věci." Zavrtěla jsem se a hned na to vstala. Šla jsem pro tablet na stole, a pak mu ho podala. Nechápavě ho odemkl a vykoukl na něj ten článek.

„Jo tohle, můj twitter je vážně přehlcen dotazy všech možných fanoušků." Povzdychl si. To je ta moderní doba, vše se šíří moc rychle. Někdy až příliš.

„Už několikrát mě s vámi vyfotili, ale nebyl z toho problém, jenže tuším, že z toho bude." Přiznala jsem, kývajíc hlavou.

„Pan Kwan asi nebude nadšený, ale docela se už uklidnil. Dokonce se mě minule ptal, jak se máš." Zvedl hlavu a já překvapeně vykulila oči.

„Jo, viděl tě totiž na té akci minulý měsíc, říkal, že jsi šikovná, že ses dostala tam, kde jsi. Nepřiznal to sice, ale cítí se být pyšný, protože byl toho tak trochu součástí." Zasmál se. Teda, to jsou mi novinky. Nedovedu si představit pana Kwana, jak říká něco takového. Mrzí mě, že jsem u toho nemohla být.

„To je pro mě pocta." Neskrývala jsem nadšení, což ho rozesmálo ještě víc.

„Tohle ho sice nepotěší, ale co už s tím. Tak to prostě ví. Až se mě někdo zeptá, prostě to přiznám. Myslím, že jsme spolu dost dlouho, aby se tomu mohlo říkat vážný vztah. Nejsme žádný úlet, abych tě zatajoval." Pokrčil rameny. Tak vážný vztah jo, to zní jako fakt vážně. Bože, jsem vážně pitomá.

„Pak taky, není skoro nikdo v hudební branži, kdo by nevěděl, že patříš ke mně. Jsou to jen fanoušci a média, komu se to doneslo až teď. Nemá cenu se tím trápit." Překvapilo mě, že je k té věci tak klidný. Je to ale dobře, uklidnilo to i mě.

Kolem jedenácti jsem se konečně rozhodla se převléctz pyžama. Vzala jsem si jiné oblečení, a pak jsme šli ven na procházku.Kolem poledne jsme se vydali i do restaurace. Pozor, americké restaurace. A cojsem si dala? Pořádné americké brambory a steak z hovězího. Páni, samajsem byla překvapená, kam jsem to do sebe dala, když to byla obrovská porce, apak taky, ještě ráno jsem seděla u záchodu a teď tu do sebe cpu. Snad miz toho zase nebude zle. Budu jen doufat.

Chudáček Natasha. Nemá to v práci jednoduché - nervy pracují, tělo pracuje. Máte taky někdy nevolnosti, když jste z něčeho moc nervózní? :D Já docela jo, ale abych zvracela - to zas ne.

Doufám, že se vám díl aspoň trochu líbil :)