„Haneul, jak daleko jsi s těmi kamerami." Řekla jsem do sluchátka a čekala odezvu. Byl tu hrozný šrumec. Všude kolem poletovali lidé, přesně jako na koncertu kluků, který jsem měla šanci vidět před rokem v Beijing. Dnes je to ale s tím rozdílem, že jsem toho součástí i já. Nejsem tu sice žádná důležitá, ale SM pořádá akci, na které vystoupí nějací umělci, a já mám na starost jejich zvukové zkoušky. Vážně jsem byla poctěna, že mi dali tento úkol. Jasně, byla tady spousta lidí, kteří měli důležitější věci na práci, ale připadala jsem si s tím sluchátkem hrozně důležitě.

„Sung říká, že je vše na svém místě." To bylo znamení, abych kývla na zvukaře a i na členy EXO, kteří stáli na pódiu. Myslela jsem, že budu dost nervózní, až přijedou. Přece jen, je to moje oblíbená skupina. Párkrát jsme se ale ve společnosti potkali, a pak taky jsem teď byla docela ve stresu.

Sledovala jsem dění kolem. Staralo se tu o to docela dost lidí, no na stage byl jen náš tým. Já, Haneul, Sung a Hannah. Tedy nepočítám lidi, které ani neznám a sedí u těch zvukových tlačítek a zbytek kameramanů. Sung byl hlavní kameraman a řídil ostatní. Haneul byla u osvětlení a Hannah řídila ty lidi u zvukových zařízení. Zbytek byl v backstage. Tam napětí asi vrcholilo, účastníci přijížděli i se svými týmy, chtěli svou šatnu a podobné věci. Tady to byla oproti tomu ještě pohoda. Naštěstí jsme plnili časový plán.

„Natasho, takhle to nejde. Musí mě zabírat, když zpívám, na začátku to tak je vždy." Z přemýšlení a koukání do blba mě vyrušil Kai, který sešel pár schůdků do hlediště, kde jsem stála.

„Sungu!" zakřičela jsem, až se polekal.

„Už ti řekl asi stokrát, ať ho zabereš, tak na koho s tou kamerou míříš!" omluvně jsem se podívala na osobu vedle sebe a mířila k hlavnímu kameramanovi.

„Když ten nový to nezná tak dobře, neví, kdy kdo zpívá." Zanadával, už taky značně unavený.

„Je to jednoduché, jsem tam já, a pak jsou tam tihle čtyři kluci. A pak se tam budeme střídat. Jen na začátku potřebuji, abyste mě zabrali a ne ostatní. Zpívám jediný." Přešel Kai k nám, vysvětlujíc.

„Jojo, sjedeme to ještě jednou." Zamumlal si Sung pro sebe a já přikývla.

„Mikrofony sedí?" zakřičela jsem na zbytek, který dělal kraviny na stagi.

Všichni pokývali hlavou a já zase stiskla tlačítko u sluchátka.

„Hannah, zapiš to, zvuk sedí." S osvětlením pak problém nebyl, a naštěstí i kamery seděly. Mezitím, co se tu chystala dívčí skupina Girls Generation, jsem si odskočila do malé kuchyňky, kde se sdružovali zaměstnanci, když měli chvíli čas. Vzala jsem si jedno silné kafe a doufala, že mě to trochu nakopne. Když jsem se vrátila, vše se spustilo nanovo. Nastavit kamery, osvětlení a zvuk. Pořád dokola. Dolaďovali jsme poslední detaily, když se začali sjíždět hosté dnešní show. Byly to skupiny z jiných společností, které byly pozvány. Věděla jsem, že kluci tu mají být taky, ale upřímně jsem nedoufala, že bych je potkala. Jsem až moc zaměstnaná.

No během zkoušení jednoho extra vystoupení SM The Ballad, mě vyrušil můj osobní telefon, který jsem taky měla nastavený pro sluchátko.

„Ano." Ohlásila jsem se, držíc si druhé ucho, abych přes ten kravál slyšela.

„Vypadáš vážně důležitě s tím sluchátkem v uchu." Ozvalo se zasmání.

„JungKook, kde jsi." Protočila jsem očima, taky se smíchem. Určitě mě odněkud sleduje, ale mezi těmi lidmi jsem neměla šanci ho zahlédnout.

„To bys ráda věděla, doufám, žes nám alespoň zajistila dobré místa." Ozval se pro změnu druhý hlas, tuším, Namjoon. On to má na odposlech a teď se mi určitě všichni smějí.

„Bohužel, to není v mé kompetenci," setřela jsem je, stále se rozhlížejíc okolo sebe. Pak jsem uviděla partu v bílých sakách, která stála skloněná u něčeho. Určitě to něco je telefon a jsou to oni. Ty jejich srandičky.

„Natasho," z rozhovoru mě vyrušila Taeyeon. Promluvila na mě do mikrofonu, a tak jsem hned vzhlédla.

„Tohle nám svítí do očí." Ukázala na reflektor. Vyšla jsem schůdky na pódium a postavila se vedle ní. Tohle bylo vážně otřesné.

„Haneul! Vždyť z toho oslepnou!" zakřičela jsem a Chen vedle se začal smát. Jakmile světlo zhaslo, ruku, kterou jsem si kryla oči, jsem sundala.

„Natoč to jinak, musíš je osvětlit, ale ne takhle." Instruovala jsem.

„Hele, někdo se na tebe přišel podívat." Strčil do mě. JungKook s Yoongim na mě mávali zpod pódia. To asi proto, že jsem típla ten hovor. Jenže já jsem v práci, bohužel. A jsem v ní permanentně od osmi do osmi už asi týden a JungKook je naštvaný, protože nemám čas na něj. Teda, ne že by žádný nebyl, ale vždy přijdu domů ke mně a Louis, kde už na mě čeká s tím, že si uděláme pěkný večer, ale já u něj vždy vytuhnu. Teda, pokoušel se takto první tři dny, ale pak už nepřišel. Mrzí mě to, ale dostala jsem velký úkol a snažím se ho splnit.

„Dobře, funguje to takhle, může být?" zeptala jsem se, když se osvětlení změnilo a osvětlovalo nás tři pro změnu ze zdola. Oni oba přikývli a já dala pokyn, že se to zkusí ještě jednou. Šla jsem pak rychle pryč z pódia. Nesešla jsem úplně dolů a už cítila JungKooka jak mě tahá.

„Hej!" zakřičela jsem, ale v hudbě se to naštěstí ztratilo.

„Coje, neviděl jsem tě pořádně čtyři dny." Zasmál se, objímajíc mě.

„Dej mě na zem." Protočila jsem očima a chytila kolem krku pro lepší stabilitu. Jeho tvář byla dnes namalovaná. Ne, že by se mi to nelíbilo, ty linky některým opravdu sluší, ale pořád mám tak trochu vsugerované, že kluci se prostě nemalují.

„Až mi dáš pusu." Zavrtěl hlavou.

Tenhle jeho přístup je mi známý. Noona až uděláš tohle, pak já udělám tohle. Noona udělej tohle a já udělám tohle. Je to rozený vyjednávač.

Sklonila jsem se proto k jeho obličeji a jemně ho políbila.

„Teda, na to že jsme se tak dlouho neviděli, jsi ke mně pěkné chladná." Řekl nespokojeně, spouštějíc mě na zem. Za což jsem byla vážně vděčná.

A co čeká, někdo se na nás může dívat, je to sice nepravděpodobné ale nebudu tu nikomu dělat divadlo.

„Promiň, vynahradíme si to jindy, mám teď práci." Napravila jsem mu vlasy. Jinak jsem se ho raději nedotýkala, protože věřím, že si ho So Young vzala do parády.

„To říkáš pořád." Ozval se pro změnu Yoongi. Oba jsme se na něj podívali a já pozdvihla obočí.

„Pokud vím, mám jen jednoho přítele, kterému se musím věnovat." Odvětila jsem nechápavě, ale zároveň pobaveně.

„Noona, už si u nás dlouho nebyla, pořád jen pracuješ!" uslyšela jsem křik Taehyunga a uviděla zbytek jejich skupiny. Pak jsem si všimla, že už se pomalu začínají plnit sedadla hostů i umělců. Za chvíli to vypukne.

„To je teď jen kvůli tomu. Pak to bude zase klidnější." Uklidnila jsem je. Tuším ale, že od té doby, co jsem jednou upekla krocana, tak mě chtějí využít na další takové jídlo. Moc neumím vařit, ale v poslední době jsem k tomu nucena, protože mě nějak přešla veškerá chuť na nudle. Už jsou to více jak tři měsíce, co jsem se tu vrátila a jediné, co mi opravdu chybí, je právě americké jídlo. Bože brambory! Já chci brambory. Hm, moje chutě jsou divné v poslední době. Je to ale hlavně kvůli té vyčerpávající práci. Cpu pak páté přes deváté a nepřekáží mi to.

„Běžte si už sednou, já musím jít, uvidíme se pak." Popohnala jsem je a oni se mrzutě odporoučeli k sedadlům, kde byla napsána jejich jména.

„Pojedeš dnes s námi?" chytil mě JungKook za ruku a zastavil mě tak v tom, abych vyšla zpět na pódium.

„Myslím, že ne. Nevím, v kolik tady skončím a budu pak určitě unavená." Odvětila jsem lítostivě.

„Noona, kdy jsme byli na chvíli spolu." Zaúpěl.

„Já vím, ale záleží mi na tom, copak to nechápeš? Je to jen na chvíli, bude to pak volnější." Povzdychla jsem si. Já jsem tak shovívavá k jeho práci, proč on se mnou tohle nesdílí? Měl by to pochopit líp, než kdokoli jiný.

„Měla bys brzdit, jde vidět, jak jsi vyčerpaná." Zněl starostlivě.

„Jsem v pořádku, už vážně musím jít. Zavolám, dobře?" pustila jsem ruku, která klesla podél jeho těla.

„Dobře." Svěsil ramena a šel za ostatními. Poznala jsem, že je naštvaný. Nevím ale, co si představoval, když jsem souhlasila, že se vrátím. Tohle mě živí. Já nemůžu být doma a čekat, až za mnou přijde. Z toho se neuživím. Bydlím sice s Louis, ale o nájem se na půl dělíme samozřejmě. A pak taky jídlo, doprava, oblečení, kosmetika. Už jsem se o sebe musela postarat sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mi posílal peníze.

To mi taky připomnělo mou mámu, se kterou jsem od mého odjezdu nemluvila. Trucuje a já taky trucuju. Nevím, jak dlouho to potrvá a jestli se vůbec udobříme. Možná že jo, ale tuším, že to bude až za dlouho. Mrzelo mě to, ale to ona mě vyhodila z domu. A nelituji svého rozhodnutí. Tady jsem konečně plná. Mám tu skvělé přátele, našla jsem si dobrou práci, která je sice občas vyčerpávající, ale taky mě baví. A pak je tu JungKook, který mě donutil přemýšlet o tom všem. A je vlastně hlavním důvodem, proč jsem tady.

Za to, kolik mám reads a votes, a že jsem teď na chvíli na 52 místě ve ff, tu máte nový díl. Jsem hrozně ráda, že se vám fan fikce líbí :)

Jinak, zveřejnila jsem prolog k další ff, ale tu rozjedu až dokončím buď tuhle, anebo Things we wanted. Jen, pokud by vás zajímalo, co dalšího chystám, můžete se mrknout.

Poslední věc, objednala jsem si hafo korejské kosmetiky :D Zjistila jsem, že mi došlo všechno, co jsem do teď používala a rozhodla se vyzkoušet něco nového. Tak jsem na to zvědavá.

co vy, máte s tím nějakou zkušenost? Můžete něco doporučit nebo byste chtěli, abych pak třeba napsala svoje pocity z produktů? :)