V noci jsem místo spánku přemýšlela nad tím, co se stalo. Co jsem to jen řekla. A co to řekl on? Myslel tím, že si dovedl představit vztah s Američankami obecně nebo se mnou? Ale proč by se teda ke mně celou tu dobu choval tak škaredě. Odtažitě, jako by byl na mě naštvaný. Proč to vlastně řeším. Nechci zranit jeho city, ale čím více si to uvědomuji, tím více na mě dopadá realita. Jsem tu dočasně. Mám lidi tady ráda, ale není to můj domov. Tohle nejsem já. A nedovedu si představit, že bych měla přítele, který by žil tady a měl by povahu, jakou většina lidí mají tady. Není to špatná povaha, je to milé, ale můj přítel musí být... vlastně ani nevím. A JungKook je k tomu všemu ještě o rok mladší než jsem já.

Říká se, že kluci jsou mentálně o pár let pozadu, to znamená, že můj přítel by měl být správně ještě starší, než jsem já a ne mladší. Jen ta představa a jsem v rozpacích.

Ráno jsem vypadala doslova jako panda. Mimořádně jsem musela použít make-up na kruhy pod očima, abych vypadala trochu jako člověk. Spravila jsem si své rozcuchané vlasy a zapletla si z nich francouzský cop. Kvůli němu jsem skoro nestihla posnídat, protože čas se krátil a já musela do práce.

Rozloučila jsem se s Cho Hee, která se dnes výjimečně rozhodla být doma. Stejně tipuji, že bude pracovat – a utíkala na tramvaj.

Do budovy jsem dorazila půl hodiny na čas a rozhodla se zastavit za Louis. Ta mi uvařila kávu a spolu jsme si sedly na sedačky v hale.

Nedalo mi to, a i když jsem se rozhodla, že to nebudu dál rozpitvávat, řekla jsem jí, co se stalo včera. Třeba mi pohled někoho jiného pomůže si udělat ve věcech jasno.

„Ale né, on se ti nepřímo vyznal." Zatvářila se sladce.

„To ale neřeší mou situaci." Zamračila jsem se. Tohle jsem vážně slyšet nechtěla. Mohla říct něco jako, určitě si dělal legraci nebo myslel Američanky obecně a ne tebe, co šílíš.

„Asi jsi mu tím ublížila Natasho. Lidi tady se tak sice netváří, ale většina z nich je dost citlivých. Měla bys to nějak pořešit." Odpila si své kávy a pohodlněji se opřela o opěrku gauče.

„Ale jak? A taky, tahle situace je celá absurdní. Celou dobu na mě byl hnusný. Choval se, jako bych neexistovala a když už musel vzít mou existenci na vědomí, byl jak osina v zadku." Řekla jsem narovinu.

„A navíc, je to, prostě je to ještě dítě, on sám neví, co cítí a je ode mě mladší." Nafoukla jsem tváře.

„No, nechci ti nějak oponovat, ale jako dítě zrovna už nevypadá." Zahleděla se někam za mě. Otočila jsem se taky a viděla tam postávat pár lidí z týmu. Mezi nimi byl i on, ale byl otočený zády. Chtěla jsem se otočit hned zpět, ale nešlo to tak snadno, jak jsem si myslela. Pořád se oháním tím, že je dítě, ale Louis má pravdu, nevypadá tak. Ve tváři možná ano, ale jeho tělo říká, že už je dospělý. Většina z nich byla tak vysportovaná, V a J-Hope měli velmi útlé postavy, ale ten zbytek už vypadal docela vyspěle.

„Ach kdybych byla mladší. Vidíš ten zadek." Uslyšela jsem tichý vzdych a ihned vystřízlivěla.

„Louis! Co to kecáš." Zasyčela jsem a otočila se zpátky k ní čelem.

„Panebože, no tak má hezký zadek, víš, co tady vidím za hvězdy. Na každém si najdeš něco, co se ti líbí, mám vážně boží práci." Zčervenala a já do ní lehce strčila.

„A navíc, jsi jediná, s kým můžu probírat takové věci, copak vy jste se doma o tomhle s kámoškama nikdy nebavily nebo co?" zavrtěla hlavou nenápadně.

„Já na tyhle věci moc nejsem." Přiznala jsem bez mučení.

„Na jaké? Vždyť jsou to jen řeči, nikdo nechce, abys s někým hned skákala do postele." Řekla nechápavě a já nepochybně zrudla. Tohle mi bylo trochu cizí jen, co je pravda. Jasně, nežijeme v pravěku, abych nevěděla nic o sexu a o klucích, ale i přesto, že je mi už devatenáct, žádného přítele jsem neměla. Nějak tu za tu dobu nepřišel nikdo, s kým bych ráda trávila čas a sdílela s ním všechny ty zamilované věci. Můj problém je, že jsem asi velká romantička, i když se tak snažím nepůsobit. A další věc, můj panický strach z prvního milování narůstá, čím víc jsem starší.

„Tys ještě neměla kluka!" vyjekla a já do ní zase strčila. Musí to tak řvát?!

„No a co, na tom přece není nic špatného." Jestli jsem nebyla pořádně rudá do teď, teď mi musely zčervenat i uši.

„To nikdo neříká, zlato. Ale je to roztomilé." Vzala do ruky svůj i můj prázdný hrnek.

„Dej na mě a neodsuzuj všechno hned na začátku. Nic nemusí být tak, jak se zdá." Vstala a se slovy – musím makat – se vydala do malé kuchyňky odnést nádobí.

Ještě jsem tam chvíli seděla, ale už mi docházel čas a já musela do práce. Nastoupila jsem do výtahu i se skupinkou, na kterou jsem se předtím dívala a pohledem hledala jeho pohled. On se na mě ale ani nepodíval. Co taky čekám, že jo?

Docela se mi ulevilo, když padlo moje patro a já se prodrala skrz lidi ven. Mířila jsem s ním v závěsu ke dveřím nahrávacího studia. Oba jsme tam vrazili, až se na nás lidé vevnitř otočili.

„Ahoj." Pozdravila jsem slušně a vyhledala Juri s Il Sungem, kteří dnes vedli nahrávání nějaké písničky.

„Natasho! To se s námi ani nepřivítáš." Vykřikl V a utíkal ke mně. Na chvíli jsem si začala myslet, že na mě i skočí, ale asi si to na poslední chvíli rozmyslel. Objal mě normálně a stejně tak zbytek týmu. Juri za mnou přišla jen jednou. Kvůli novým songům tady teď musí hodně pracovat. Stýskalo se mi.

Zasedla jsem za stůl vedle nich a převzala si papíry, které mi tady nechal pan Kwan a dala se do přepisování a vyplňování. Přestala jsem na chvíli vnímat i ruch kolem, nahrávání písniček a i to, jak se střídali v kabině.

„Natasho." Oslovil mě Jin a já zvedla hlavu.

„Ano?" mile jsem se usmála a sledovala, jak si přisedl vedle mě. Poohlédla jsem se po ostatních, ale v kabině nahrával jen Jimin a Juri seděla u toho množství tlačítek. Ostatní odešli nejspíš pro oběd, protože hodiny říkaly, že už je po poledni. To mi připomněl také můj kručící žaludek.

„Je všechno jak má být?" zeptal se. Nechápavě jsem nakrčila obočí. Jak má být?

„Co myslíš?" odložila jsem propisku. Tohle bude delší rozhovor, zdá se.

„Víš, já mám zásadu nikdy neprozrazovat ničí tajemství, ale už se nemůžu dívat, co se děje. JungKook mi řekl, co se stalo. Co jste si řekli včera." Sklopila jsem hlavu. Takže mám o dost víc důvodů, proč se stydět před dalším člověkem, za to, jak jsem nejspíš urazila nejen jeho ale i ostatní.

„Tak pak víš, že asi něco není tak, jak má být."

„Myslela jsi vážně, co jsi řekla? Nemusíš se cítit špatně, já ti rozumím. Teda, snažím se tomu porozumět. Chápu, že pro tebe asi není jednoduché si zvyknout na to, jaký je život tady, ale když by ses zamilovala, nebyla bys schopná tohle všechno akceptovat?" jeho slova mě donutila se zamyslet.

„Já nevím..." protočila jsem propisku, kterou jsem vzala znovu do ruky, mezi prsty.

„Já si ale myslím, že mu na tobě záleží. On to neřekl přímo, on takhle o dívkách moc nemluví. Vlastně, vůbec nemluví o žádných." Trochu se pousmál.

„Nepřiznal to nikdy mezi námi, ale myslím, že ani ještě neměl dívku a to by i odpovídalo jeho chování. Docela se všem holkám straní." Na to jsem se zatvářila nechápavě. Straní, jako že se jich bojí? Včera u té hádky nevypadal, že by se mě bál.

„Včera to tak nevypadalo." Komentovala jsem teda. „A navíc, celou dobu, co jsem tady je na mě škaredý, lidi se obvykle chovají jinak, když jim na někom záleží."

„JungKook je trochu trouba. Mám pocit, že se hrozně stydí to přiznat sám sobě, natož ještě někomu dalšímu. Nejspíš je vyděšený už jen z představy, že se mu nějaká dívka líbí." Zavrtěl hlavou pobaveně. Jo, tak to máme podobně. Dobře, možná nejsem vnitřně vyděšená nebo tak, když se mi někdo líbí, tak o něm bez ostychu přemýšlím, ale taky nejsem schopná o tom mluvit před někým. Stačil mi rozhovor dnes ráno s Louis.

„Kdybys ho viděla v ten den, co jsi měla tu nehodu. Všichni jsme byli moc smutní, co se stalo a vůbec jsme nevěděli, jak jsi na tom. On mi přišel úplně zoufalý. Pořád plakal, že zpívat nebude, a že bychom raději měli jet za tebou do nemocnice. Máme tě vážně rádi, ale myslím, že i když to tak nevypadá, jemu ses dostala pod kůži nejvíc." Na to jsem upřímně neměla slov.

„Řekl ti vážně všechno z toho večera?" zeptala jsem se a on nechápavě nadzvedl obočí.

„Prý s vámi všemi neustále flirtuji a nejvíce s Jiminem a V, myslíš si, že je to pravda?"

„Jimin se o tebe snaží, to mi bylo jasné, už když jsem viděl ty jeho jiskry v očích první den. Jeho ale neber tak vážně. Myslím, že jsi spíš jeho platonická láska, než aby mezi vámi mohl fungovat normální vztah. U Taehyunga nevím, on je hodně přátelský ke všem. Je mu jedno, jestli je to holka, anebo kluk. Oba o tobě sice básní, ale víc bych v tom asi nehledal." Zasmál se.

„Tak platonická láska?" zasmála jsem se taky.

„Nevím, jak jinak to nazvat." Pokrčil rameny. „Ale přemýšlej o tom, co jsem ti řekl. Prosím tě za něj, abys tomu dala alespoň šanci, protože jsi první dívkou, ke které něco projevil. Nechci, aby se zklamal hned napoprvé, mohl by se pak uzavřít napořád."