„Takže do Jižní Korey chcete odjet pouze za prací?" zeptal se mě muž kolem čtyřicítky oblečený v drahém obleku. Seděl naproti mně a přijde mi, že jeho oči viděly až do mého žaludku.

„Není to pouze práce. Jak můžete vidět v papírech, byla jsem tam jeden rok na stáži. Hodně jsem si tu zemi oblíbila a i lidi v ní. Našla jsem si tam daleko více přátel, než mám tady v Americe, a pak jsem taky získala tu nabídku skvělé práce, která mě tak bavila, akorát, že u jiné firmy." Vysvětlila jsem váhavě. Vážně jsem si dávala pozor na každé jedno slovo, které jsem řekla. Jen aby nic nepochopil tak, jak to pochopit nemá.

„Korejsky se učíte?" něco si zapsal do svých poznámek.

„Ano, v konverzaci si stojím dobře, se znaky mám ještě trochu problém." Řekla jsem popravdě.

„Kdo vás učí?" další otázka.

„Přítel." Promnula jsem si zpocené ruce. Přišlo mi, že jsem skoro stejně nervózni, jako při těch pitomých státnicích. Taky mi šlo o hodně.

„Váš přítel umí korejsky?" nevzhlédl ke mně a dál si něco psal.

„S mým přítelem jsem se potkala na své stáži a od té doby jsme spolu. Je Korejec." Odvětila jsem, pozorujíc neustále jeho výraz ve tváři. Byl tak monotónní, vůbec jsem nedokázala odhadnout, co si myslí, nebo jak to pro mě vypadá.

„Taky získal občanství, nebo tam žije trvale od narození?"

„Žije tam trvale od narození." Zopakovala jsem po něm.

„Dobře, teď se zeptám na pár věcí ohledně rodinných vztahů. Potřebuji, abyste mi odpověděla." Na to jsem přikývla.

„Vaše rodina žije tady?" odpověděla jsem přikývnutím.

„Matka pracuje?"

„Je advokátka." Řekla jsem.

„Otec?"

„Odešel od nás, nestýkáme se." Táta se mi už hodně dlouho neozval. Očividně o to ani nestojí a já, mám-li se přiznat, taky moc ne. Byla jsem malá, když odešel. Neměla jsem na něj ještě takové vazby, a tak jsem neviděla potřebu ho vyhledat. No čím víc jsem na nože s matkou, tím častěji nad tím uvažuji.

„Přítel pracuje?" na to jsem opět přikývla.

„Kdybyste přišla o vaši práci, dokázal by vás zajistit?" na to jsem se zatvářila nechápavě, ale taky přikývla. Sice jsme o tom nemluvili, ale já tak nějak doufala, že se o mě alespoň trochu postará. Opustím kvůli němu všechno, co znám tady, i když dobrovolně.

Následovala ještě spousta dalších otázek, strávila jsem tam asi půl hodinu a on pak řekl, že můžu jít. JungKook čekal venku a hned vstal ze sedačky, když mě uviděl.

„Tak co?" zeptal se hned. Na to jsem jen pokrčila rameny. Upřímně nevím, vážně nevím.

„Mám tu počkat, má jednání s tím ambasadorem. Chtějí ještě jednou přezkoumat mou žádost a doložené podklady." Vzala jsem ho za ruku a posadila se na židli. Bylo tu úplné prázdno. Občas kolem prošel nějaký muž v obleku nebo žena v podpatcích, ale to bylo vše. Taky tu byl dost chlad, oproti sluncem rozpálených chodníků v Los Angeles.

„A jaký z toho máš pocit?" snažil se ze mě vypáčit alespoň něco.

„Myslím, že ho nedostanu." Zavrtěla jsem hlavou. Vše se mi do teď zdálo až moc perfektní, a vždy tu musí být něco, co se pokazí. Nemůže to jít tak snadno, i když bych si to přála.

„Proč?" nadzvedl nechápavě obočí.

„Krom té práce není žádný vážnější důvod, abych ho dostala, a pak taky, na to mi stačí jen pracovní vízum." Vysvětlila jsem. On si možná ani neuvědomuje, že kdyby chtěl získat americké občanství, neměl by nejspíš nejmenší šanci. Teda, pokud bych si ho nevzala. A to by nás pak určitě taky podrobili nějakému pohovoru kvůli imigraci.

Nic na to už neřekl. Seděli jsme tam v tichosti asi půl hodinu. Měla jsem chuť už odejít, ale za dalších patnáct minut se vrátil ten pán, se kterým jsem měla rozhovor.

„Tady je rozhodnutí." Dal mi do ruky papír. JungKook mi koukal přes rameno, když jsem ho rozdělávala. Bylo tam něco drobným písmem, ale myslím, že nás oba do očí praštilo velkým – ŽÁDOST SE ZAMÍTÁ.

Povzdychla jsem si a ruku s papírem nechala klesnout podél mého těla. Čekala jsem to, ale i tak jsem byla zklamaná.

„Co je to?" vzal ho do ruky a podíval se zblízka. Hned na to začal nadávat a nejspíš dost sprostě, protože na to nestačila ani moje slovní zásoba.

„Hej, to nemyslíte vážně!" zakřičel na toho muže, který už odcházel. Chytila jsem ho za cíp košile, když se k němu chtěl rozejít a obdařila ho varovným pohledem. Tohle se nesluší.

„Řekněte mi jediný důvod, proč by to neměla dostat?!" řekl naštvaně korejsky a muž se překvapeně otočil, když zjistil, že mluví nejspíš na něj. Omlouvala jsem se mu pohledem, když mířil zpět k nám.

„Je mi to líto, ale občanství se uděluje jen na základě sňatku nebo v záležitosti týkajících se nezletilých dětí, kdy matka dítěte může získat trvalý pobyt a dítě se automaticky stává občanem. Pak jsou tu výjimky, do kterých vy ale nespadáte." To jsem tak trochu čekala. Sňatek nepřichází v úvahu a dítě už vůbec ne. Takže mám prostě smůlu.

„To ale nevadí, pořád můžete zažádat o pracovní vízum, které je na dva roky. Příští rok můžete zažádat znovu. Třeba do té doby nastane nějaká z těchto situaci." No to určitě nenastane – pomyslela jsem si. Nicméně pracovní vízum bude muset prozatím stačit.

„Děkuji, zažádám o pracovní vízum." Přikývla jsem teda.

„Dobře, všechny vaše podklady mám, vyřízení by mělo být do tří týdnů." Zdál se být, o něco přívětivější. Oba nás pozdravil, a pak se vydal dlouhou chodbou pryč.

„To snad není pravda." Zaklel JungKook. Byl opravdu naštvaný, ale vím, že tím tak trochu skrýval zklamání. Docela se to v něm mísilo.

„Budu mít pracovní vízum, to nevadí." Chytila jsem ho za ruku a stiskla ji. Uklidňujíc tak nás oba. Dva roky je dlouhá doba. Třeba se věci opravdu změní. Je tu možnost, že už spolu možná ani nebudeme a já nebudu mít důvod nadále tam žít. Nebo to jde třeba nějak prodloužit. Rozhodně to nesmíme brát jako nějaký konec.

„Vadí." Zavrčel pořád rozčíleně.

„Hej, no ták." Stáhla jsem ho zpět, když chtěl naštvaně odejít.

„Je to perfektní," oponovala jsem a vzala jeho obličej do dlaní. To ho taky donutilo, aby se na mě konečně podíval. Jeho oči, které nejdřív šlehaly blesky, trochu zněžněly.

„Mám zkoušky, mám práci, dokonce mám v Koreji kde bydlet a teď získám pracovní vízum, které mi zajistí dva úžasné roky jenom kousek od tebe. Je to skvělý začátek." Pousmála jsem se. Na chvíli zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. To mu taky pomohlo se více uklidnit.

„Musím se vrátit do Soulu už zítra," řekl.

„To je v pohodě, já nemám ještě nic sbaleno. Nemám ani letenku. Vše zařídím a mezitím mi vyřídí to pracovní povolení. Pak přiletím." Své ruce jsem sundala z jeho tváří a objala ho kolem pasu.

„Budeš jí to muset říct." Podotkl, obalujíc mé tělo svými pažemi. Bradu položil na mou hlavu a pořádně mě stiskl.

„Já vím, mám z ní trochu strach." Na to se uchichtl a já s ním. Pravda ale je, že mi do smíchu vůbec nebylo. Bude hodně naštvaná. Soudě z našich rozhovorů tuším, že mi zařizuje práci někde v její kanceláři. Vůbec se ale nezeptala, jestli o to stojím. Nezajímá ji, jestli třeba nemám své plány. Vlastně, nezajímám ji já obecně. Alespoň mám ten pocit.

„Chceš, abych tam byl s tebou?"

„Ne, raději ne. Já se jí potřebuji postavit sama. Určitě by na tebe byla hnusná, protože by jí došlo, že tam chci kvůli tobě." Zamumlala jsem do jeho trička.

„A nechceš snad?" slyšela jsem v jeho hlase pousmání.

„Fajn, jsi hlavní důvod, ale mám tam i jiné přátele. A stýská se mi po nich. Po Juri, So Young a hlavně po Louis. A pak taky, zvykla jsem si trávit večery s tou tvojí bandou kámošů, dost často mi tu chyběl nějaký rozruch." Přiznala jsem.

„Jsou to i tví kamarádi." Oponoval a odtáhl se. Oba jsme se rozešli automaticky k východu.

„No právě." Utrousila jsem. Ať už chci nebo ne, stýská se mi po jejich veselé povaze. I když jsou to kluci a k těm já nikdy neměla moc blízko, získali si mě.

„Neřeklas mi pořádně, jak to bude s tvým bydlením." Prohodil, když jsme mířili k autu, které jsem dnes měla půjčené od mámy. V poslední době mi ho půjčuje docela často, protože ji vozí Tobias do práce a i z práce – no, on nikde pořádně nedělá, takže má spoustu volného času. A tak otravuje vzduch doma, kde jsem i já.

„Budu bydlet u Louis. Její spolubydlící si našla přítele, se kterým je už dlouho a prý se rozhodla, že se k sobě přestěhují, takže má volnou ložnici." Řekla jsem potěšeně. Dobře, pominu-li, že zamítli mou žádost, tak věci vážně nemůžou být lepší. Měla jsem strach, že nenajdu nic vhodného a za dobré peníze, protože bydlení v tak velkém městě je opravdu nákladné. A pak taky, budu mít sice skvělou práci při organizování koncertů, ale velké peníze za to nebudou, abych si mohla dovolit cokoli.

„Teda, to se s ní budu vídat i mimo práci." Zděsil se a já do něj strčila, když jsem dosedla na sedadlo řidiče.

„Nějak moc počítáš s tím, že tam budeš moci chodit." Obvinila jsem ho se smíchem, sahajíc pro pás.

„Klidně můžeš chodit ty za mnou, ale vážně nezaručuju, že nám do pokoje někdo nevejde v blbou chvíli." Odpálkoval mě a já nepochybně zčervenala. Vyhledala jsem jeho obličej a zjistila, že on je na tom podobně. Vážně se při mluvení o takovýchhle věcech pořád červenáme. A to už máme tolik roků. Alespoň já jo, ale i tak to pro mě bylo takové zvláštní téma. I když je to vlastně normální.

„Dobře, dobře, kam jedeme?" nastartovala jsem a potichu zapnula rádio.

„Hm, nauč mě řídit, Noona." Prohodil a já vykulila oči.

„To jako vážně?" zapřela jsem se o volant.

„Jo, nikdy jsem to nedělal a od konce června jsem zapsán na kurzy." Odpověděl nezaujatě. Teda, to se dovídám věci.

„Budeš si dělat řidičák?" ujistila jsem se, že dobře slyším.

„No a co? Nebudeš mě pořád vozit, cítím se fakt divně. To kluk by mě vozit holku a ne naopak." Zatrucoval, klepajíc prsty o své koleno. Já mezitím vyjela z parkoviště před ambasádou a mířila si to k jednomu velkému parkovišti, kde by na takové věci mohly být vhodné podmínky.

„Nechci ti brát iluze, ale vážně nevím, jestli když uděláš řidičák, tak tě nechám řídit." Řekla jsem popravdě a v hlavě si představovala trasu. Provoz tady byl hustý, byla přesně odpolední špička. Nejsem sice nějak zkušená řidička, ale taky nejsem žádný nováček, řídím už od svých šestnácti, což je v Americe povoleno. Za těch pět let už mám něco naježděno, i když vím, kde jsou mé limity.

„A to jako proč." Cítila jsem, že na mě otočil hlavu.

„Protože..." nadechla jsem se, ale pak zase vydechla. Co na to říct? Bude úplně nezkušený, začátečník. Jenže jak jinak má ty zkušenosti získat, že? Tohle je blbá situace.

„Budu se o tebe bát." Řekla jsem teda. Na to byl ticho.

„Ale nemůžeš mi v tom zabránit." Namítl.

„Jasně, že nemůžu, ale měl by sis předtím uvědomit, jak je řízení nebezpečné. Podívej se na tu hromadu aut kolem. Stačí jediná chyba a nejen, že můžeš zabít sebe, ale i celou posádku auta. Je to... vážně je to velká zodpovědnost a přiznám se, že já sama si to někdy ani pořádně neuvědomuju." Připustila jsem.

„Jel bych opatrně. Nechtěl bych, aby se tobě, nebo někomu něco stalo." Zněla odpověď.

„Já vím." Zamumlala jsem.

„Jen, já už mám něco málo naježděné, tady můžeš řídit už od šestnácti. Viděla jsem to tehdy stejně, jako ty. Jasně, jsi po autoškole, nemáš zkušenosti, ale nějak je musíš získat. No vysvětli to lidem, co se o tebe bojí." Pousmála jsem se. Moje máma se tehdy taky bála. Teda, hlavně se bála o naše auto, ať ho někde nepodřu nebo tak. To bylo pořád... „dávej bacha!", „pozor, je tam sloup!". Už si ani přesně nepamatuju, kdy nastal ten zlom, že mi začala trochu důvěřovat a já mohla jezdit sama.

Probírali jsme řízení ještě nějakou dobu a já pak zastavila u bistra, abychom se mohli najíst. Na ambasádě to trvalo opravdu docela dlouho a mně vyhládlo. Kousek od bistra bylo taky velké parkoviště, kde skoro nikdo nejezdí. Je to takové osamocené, úplně na samém konci pláži. Většinou každý parkuje blíže.

Zastavila jsem na jeho začátku a odpoutala se.

„Tak jdeš?" podívala jsem se významně a on vzrušeně vyskočil z auta. Nad tím jsem se zasmála a taky vystoupila. Posadila jsem se na sedačku spolujezdce a popsala mu, co je k čemu.

„Z leva je to spojka, brzda a plyn. Tohle auto má manuální převodovku, takže musíš řadit ručně. Jinovo auto má tu páčku trošku jinou, protože on ji používá jen při rozjezdu a couvání. Když se chceš rozjet, sešlápneš levou nohou spojku úplně nadoraz, zařadíš jedničku a pak jemně přidáváš plyn." Vysvětlovala jsem. Chytila jsem ho za ruku a ukazovala, jak zařadí jedničku a dvojku. Na trojku tu ani nemá šanci se rozjet. Ukázala jsem mu taky, kde jsou stěrače, blinkry a podobné blbosti, ale to spíš ze zajímavosti.

„Teď sešlápni spojku." Nařídila jsem a on to udělal. Pak otočil klíčem do poslední fáze a auto nastartovalo.

„Můžeš ji pustit." Pobídla jsem ho. Sundal z ní nohu a čekal na další pokyny.

„Když startuješ, používáš ji jen u toho. A teď zařadíš. Pamatuj ale, že když se budeš rozjíždět, budeš pomalu pouštět levou nohou tu spojku a pravou přidávat plyn. V každém autě spojka zabírá jinde. Tahle docela vysoko, takže ji necháš, aby se postupně zvedala a nahoře ji podržíš." Pomohla jsem mu rukou zařadit jedničku.

„Uber ten plyn." Zasmála jsem se, když se auto rozřinčelo.

„Plyn je moc citlivý, stačí, když ho stlačíš jemně a budeš pořád držet."

„Jenže jak mám dělat každou nohou dvě různé činnosti." Rozhodil rukama.

„Ruce na volant!" okřikla jsem ho a on se zakabonil. Chtěl lekci jízdy, tady ji má.

„Pomalu tu spojku pouštěj a pravou nohu nechej lehce na plynu." Instruovala jsem pořád. Chvíli jsme jen hrčeli a stáli na místě, ale pak se auto přece jen rozjelo. Trochu jsme poskočili, ale dali se konečně do pohybu.

„Jedeš!" vykřikla jsem a on se potěšeně zasmál.

„Pusť spojku." Nařídila jsem a on poslechl. Pak jsme začali zrychlovat.

„Ne plyn, nešlapej na něj." Okřikla jsem ho.

„Proč ne?" zabručel napáleně.

„Hele, právě ses poprvé rozjel, tahle rychlost ti bohatě stačí." Zavrtěla jsem rázně hlavou. Ne, že bych se snad bála, tady neměl do čeho napálit. Stálo tu jen jedno auto, a kdyby vyjel z parkoviště, dojel by maximálně tak do písku na pláži, no i tak. V případě nouze jsem neměla, jak ho zastavit.

„Dobře dobře." Držel pevně volant, i když jsme mohli je tak 10 kilometrů za hodinu. Vypadal u toho vážně srandovně.

„Už je tu konec parkoviště, co mám dělat? Co mám dělat?!" začal zmatkovat a já se uchichtla.

„Toč doprava." Poradila jsem mu. Přišlo mi, jako by na chvíli uvažoval, kde je vlastně pravá strana a my už byli opravdu blízko konci parkoviště. Chmátla jsem proto po volantu a začala jím točit k sobě. Auto změnilo směr, a zase jsme měli před sebou kousek rovinky.

„Nezmatkuj, v klidu." Usmála jsem se. Jezdili jsme takhle dokola asi deset minut a on už nevypadal při každém točení s volantem alespoň tak vyděšeně.

„Fajn, teď sešlápni spojku a brzdu, ta je hned vedle." Připomněla jsem. Udělal to a oba jsme sebou cukli.

„Jemně!" rozesmála jsem se. Byl tak necitlivý vůči těm pedálům. I když, já byla nejspíš to stejné na začátku, to nemluvím o tom, jaký jsem měla problém si zvyknout na řazení. To je pro mě občas zlo i teď.

Provinile se na mě usmál. Zavrtěla jsem hlavou, a když držel spojku, vyřadila jsem.

„Teď sám. Sešlápneš spojku, zařadíš jedničku, což je k sobě a dopředu, a pak jemně přidáš plyn, zároveň pouštějíc spojku." Popisovala jsem mu kroky. Mumlal si to tam pro sebe a snažil se dělat, co jsem říkala. Rozjel se asi pětkrát a vždy mu to docela trvalo. Jednou nám auto dokonce chcíplo. Tak ráda bych ho viděla v té autoškole. Určitě to bude sranda.

„Není to nejhorší." Okomentoval to pak. Už se stmívalo, tak jsme se zpět vyměnili a já zamířila k hotelu, kde byl ubytovaný.

„Vše je to o tréninku, snad neznám člověka, který by sedl za volant a byl jako ryba ve vodě. Všechny ty pohyby a ta plynulost. Vše to přijde až časem." Odpověděla jsem.

Na večeři jsme si objednali pizzu a já tam s ním přespala. Mámě jsem napsala jen sms. Bylo jí jasné, kde jsem a mně zase bylo jasné, jak dostanu seřváno. Divím se, že ji to ještě neomrzelo.

Druhý den si musel balit a večer mu letělo letadlo. Loučení pro mě teď nebylo tak špatné, když jsem věděla, že už brzo poletím za ním. Vše je tak jak má být.

Nezlobte se na mě za to "občanství", netuším, jaké jsou podmínky, ale pozitivum to jedno má: Natasha poletí!! :D

Tenhle díl je extra dlouhý, má asi 2800 slov :D husté, tak snad vás to moc nenudilo.