„Natasha Beauford." Ozvalo se z reproduktoru a já se postavila. Mířila jsem k pódiu, kde stála děkanka univerzity a v ruce třímala můj diplom. Za zády jsem slyšela potlesk sedících lidí a upřímně se při stoupání po schodech snažila, abych si ten hábit nepřišlápla.

Dotkla jsem se symbolicky žezla, a pak přešla k děkance. Ta mi podala ruku a přála spoustu úspěchů do budoucího života. Poděkovala jsem jí a mířila si to druhou stranou pódia zpět ke svým sedadlům. Na chvíli jsem zavadila pohledem o židle, které byly na pozemku školy přeplněné rodinnými příslušníky studentů.

Byla jsem už schodů, když mě upoutala nějaká osoba vzadu. Překvapeně jsem pozdvihla obočí a na obličeji se mi bezpochyby rozlil široký úsměv, když jsem ji rozeznala. Už jsem více nehledala svou mámu v publiku, oči jsem měla jen pro něj.

Posadila jsem se na své místo a upřímně se nemohla dočkat, až skončí předávání a já odsud budu moci vystřelit jako raketa. Bohužel jsem podle příjmení mezi prvními, takže seznam byl docela dlouhý. V hábitu i v čepici mi bylo nehorázné vedro, protože na nás svítilo slunce a na něm bylo tak přes třicet stupňů.

Na konci jsme si poslechli ještě studentskou hymnu, a pak se každý rozešel za svou rodinou. Ihned jsem vstala a začala se prodírat tím hrozným davem lidí. Doufám jen, že se mi to nezdálo.

Sundala jsem si tu pitomou čepici a pořád se rozhlížela kolem. Kde je?

A pak mi někdo dlaněmi zakryl oči. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla, ale když se zeptal, "kdo to je", bylo mi to po hlasu zcela jasné.

„Ty jsi tady!" můj křik se mezi lidmi ztratil, o to jsem starost už neměla. Skočila jsem na něj, až byl nucen několik kroků ustoupit do zadu.

„Vážně jsem si nemohl ujít pohled na tebe v tom hábitu." Odpověděl se smíchem, držíc mě.

„Proč jsi něco neřekl." Objala jsem jeho krk, když mě postavil na zem a trochu se vyhoupla na špičky, abych byla dostatečně blízko jeho obličeje, připravená ho líbat ihned, jak odpoví.

„To by přece nebylo překvapení." Vycenil zuby v jeho krásném úsměvu. A to už jsem nevydržela. Popadla jsem ho za tváře a pořádně políbila.

„Já tě miluju, dnešek nemůže být lepší." Zavřela jsem na chvíli oči a tvář vystavila slunci. Vážně nemohl. Teprve teď, jakoby mi došlo, že jsem vlastně odpromovala. To je skvělý start pro nový začátek. A ještě k tomu se tu objeví on. Myslela jsem, že se uvidíme až pak, co přiletím do Korey a tohle mě kompletně překvapilo. Ale moc mile.

„Já-„ chtěl odpovědět, ale byl přerušen někým, kdo na mě volal. Málem bych zapomněla na svou mámu. Jsem to ale dcera. Až teď jsem vlastně začala být nervózní. Ona je tady, on je tu! Bože, a co teď?

„Předtím, než tě představím, tak chci, aby sis nebral nic, co případně řekne, k srdci. Rozumíš?" zvážněla jsem a i jeho úsměv trochu opadl.

„Nic mi přece nemůže udělat." Řekl nejistě.

„To sice ne, ale ona zatím nemá tušení o mých plánech." Přiznala jsem se studem. Podle toho, jak mě načapala při jednom hovoru s ním jí asi došlo, že to mezi námi úplně neskončilo, ale mluvili jsme spolu celou dobu korejsky, a tak nevěděla, o čem vlastně mluvíme. Věděla jsem, že kdyby na to přišla, nebylo by to vůbec dobré. Nehodlala jsem dělat ještě větší dusno než to, co mezi námi panovalo.

„Tys jí to neřekla?" sykl překvapeně, protože u nás byla už dost blízko i s Tobiasem.

„Zamkla by mě doma a nikam nepustila." Řekla jsem zpět skrz zuby a hned na to se otočila, nasazujíc úsměv. Bylo to myšleno sice jako metafora, ale nemělo to dost daleko od pravdy.

„Mami." Kývla jsem, protože s Tobiasem přijeli pozdě, ještě jsme se dnes nepozdravili.

„To je on?" kývla k osobě, stojící vedle mě.

„To je JungKook, mami. Přiletěl, aby mě podpořil na promocích." Zdůraznila jsem jeho jméno. On slušně pozdravil.

„Dobře, ještě ti chceme znovu pogratulovat k promocím, volala babička, prý se jí máš ozvat. Předpokládám, že domů vzít nechceš." Řekla zcela netečně.

„Nechci." Dala jsem jí za pravdu. Ne, nebudu si kazit tento den. Protože on je jeden z nejšťastnějších v mém životě. Nezkazí mi ho.

Už na to nic neřekla a odešla. Hm, to šlo celkem klidně, řekla bych.

„Focení!" ozvalo se od jedné studentky z reproduktoru. Stála na pódiu a svolávala ostatní, abychom udělali jednu skupinovou fotku.

„Počkáš?" pustila jsem jeho ruku.

„Jistě, budu stát tady." Pak mě ještě popohnal a já se vydala za ostatními. Nasadila jsem si zpět svou čepici a postavila se tak, jak mi bylo řečeno. Chvíli trvalo, než se taková hromada lidí zorganizovala, ale fotograf nás pak vyfotil i při vyhazování čepek. Chytila jsem pak nějakou a ani jsem si v té změti nebyla jistá, jestli je to ta moje. I když, bylo to de facto jedno. Vrátila jsem se pak za ním a spolu jsme šli do šatny, kde jsem měla věci a taky vrátila ten hábit.

Povídali jsme si po cestě o pěkných blbostech. Já nás vedla na autobus, kterým jsme dojeli do Santa Monicy. Nezastavovala jsem se ani doma, vedla jsem ho rovnou k pláži, a protože už bylo docela pozdě odpoledne, nebylo tam zase tolik lidí.

„Počkej, to tady ty boty jen tak necháš?" zeptal se překvapeně.

„Už mě z nich docela bolí nohy a nemyslím si, že by je chtěl někdo ukrást." Mávla jsem rukou, vyzouvajíc si své lodičky na nižším podpatku. Hodila jsem je k palmě a on mě následoval. Potáhla jsem ho pak za ruku a vedla vstříc k vodě.

„Asi pořád nevěřím, že jsi tady." Prohodila jsem, sedajíc si na břeh. Dovolila jsem vodě, aby omývala mé nohy.

„Chtěl jsem ti udělat radost, a pak taky sobě, protože jsi mi chyběla." Nechal mě, abych si opřela hlavu o jeho ramenu a svou ruku dal na ty má, která jemně hladil. Miluji, když tohle dělá. Vlastně zbožňuji, když spolu můžeme jen tak být, sedět nebo ležet vedle sebe a dotýkat se. Tak aspoň vím, že se mi to vážně nezdá.

„Taky jsi mi moc chyběl." Odpověděla jsem. Sledovala jsem velké vlny, na kterých se houpali surfaři se svými prkny. Lehký vítr s vůní soli mi rozhazoval pramínky vlasů. Bylo to skvělé odpoledne.

„Kde vlastně bydlíš? Teda, ubytoval ses někde?" moc ráda bych ho nechala u nás, ale tuším, že máma by s tím nesouhlasila a já se nechtěla hádat. Ještě pořád nemám to vízum, může se stát, že ho nezískám a budu muset zůstat tady. Napořád.

„V jednom hotelu dál od centra. Hledal jsem nějaký, který by byl odsud blízko, ale příliš na výběr tu nebylo." Přiznal.

„To nevadí, můžu tam zůstat s tebou, kdybys chtěl." Řekla jsem jen tak a čekala, co na to odpoví.

„To bys mohla?" překvapeně na mě otočil hlavu.

„Jasně, zakázat mi to snad nemůže, vždyť už mám 21. Teď už jsem i v Americe oficiálně dospělá." Podotkla jsem a on se zaculil. Nojo, mně je 21 a jemu 19. Nevím, jestli nezačínám být v depresi z našeho věku. Občas, když na to pomyslím, přijde mi to zvláštní. Vážně chodím s mladším klukem? Já?

„Nenaparuj se, jo?" usadil mě a já se zasmála.

„Promiň, ale pořád nějak zapomínám, že ty máš teprve devatenáct." Neodpustila jsem si.

„Jak teprve? Dobře, možná nejsem dospělý tady, ale u nás doma už jo." Oponoval mi.

„Dobře, dobře, ale pořád je to o dva roky méně, než mám já." Zabořila jsem paty do mokrého písku, bylo to moc příjemné.

„Věk je jen číslo, Noona. Nezabývej se malichernostmi." Políbil mě na spánek. Na to už jsem neměla co říct.

Je to tak, jak to je. Jednou se to stalo, jednou to tak je. Jednou jsme se prostě zamilovali a milujeme se.

Chtěla jsem poděkovat za tolik čtení a votes :) Ani jsem si nemyslela, že by to někdy četlo tolik lidí.