Natasha's pov

Myslela jsem, že si vyzvracím žaludek. A přitom to nevypadalo zrovna nejhůř, dokud jsem teda nezacítila vůni těch koblih. Pak se mi vše nahrnulo dopředu a já byla ráda, že jsem to na ten záchod doběhla.

„Hej, jsi v pohodě?" ne, bože běž pryč. Vážně netoužím, aby mě takhle někdo viděl, kdokoli! Neměla jsem u toho ráda ani svou mámu.

„Běž pryč." Řekla jsem naštvaně.

„Přece tě tu nenechám." Určitě u toho protočil očima. Chtěla jsem mu odseknout něco dalšího, ale můj žaludek neměl na nějaké přehadování čas. Pak jsem ucítila ruce, jak berou mé vlasy. Soudě podle jemného tahání, mi je dával do gumičky, což se mi vážně hodilo. Alespoň se nepletly s tím, co šlo do záchodové mísy.

Nesnáším zvracení, je to jedna z nejhorších věcí na světě. Když jsem vyzvracela snad vše, co jsem snědla za včerejšek, bolelo mě šíleně břicho a tvář jsem měla celou mokrou od slz.

„Už dobrý?"

„Běž pryč, já vážně nechci, aby ses díval, jak zvracím." Utřela jsem si pro jistotu pusu, a pak se opřela o kachličky vedle záchodu. Nemám sílu jít nikam, a pak taky, bojím se, aby to na mě nepřišlo zase. To už bych sem po svých rozhodně nedoběhla.

„Pomůžu ti do postele, nebudeš tady tak sedět." Vzal mě za ruce s tím, že mi pomůže na nohy.

„Já nechci." Zabědovala jsem. Úplně ignoruje fakt, že jsem ho už dvakrát poslala pryč.

„Pojď, opláchni se." Na to jsem se rozhodla neodporovat. Umyla jsem si tvář a vypláchla pořádně i pusu, abych se alespoň trochu zbavila té hnusné pachuti. Upřímně jsem byla ráda, že koupelna byla trošku za rohem, při přechodu do pokoje jsme alespoň nestrhli moc pozornosti. Nepotřebuji, aby mě takto viděl ještě někdo další.

„Cítíš se o něco líp?" Přikryl mě peřinou, což jsem rozhodně uvítala, neměla jsem sílu se pro ni ani natáhnout.

„Možná trochu." Zamumlala jsem do polštáře, zavírajíc své oči. Bolelo mě snad všechno. Moje hlava, břicho a byla jsem moc slabá. Takhle jsem si vážně nepředstavovala první den v novém roce.

„Dobře, zajdu pro něco na zklidnění žaludku, odpočiň si." Vážně jsem teď neměla v plánu dělat něco jiného než ležet. Spíš jsem byla trochu nervózní, že vůbec nevím, kolik je hodin a babička musí být nervózní, že se neozýváme a nejsme už dávno doma.

„Kookie." Zastavila jsem ho, když vstával a mířil ke dveřím.

„Vezmi můj telefon a napiš babičce, neví, co s námi je, prosím." Požádala jsem ho teda. Hovor by byl pro něj asi dost těžký, ale esemesku snad zvládne napsat.

„Jasně." Pokýval jen hlavou a už ho nebylo. Vnímala jsem jen, jak se vrací a pokládá něco k mé posteli. Slyšela jsem taky tlumené hlasy odvedle, ale nepřekáželo mi to. Na chvíli jsem i usnula, ale byla to vážně jen chvilka. Jin mi pak donesl čaj a po něm to bylo zase o něco lepší. Pořád jsem ale měla podrážděný žaludek a vše mě bolelo. Rozhodla jsem se pak vstát, v pokoji jsem si oblékla své věci a šla vedle. Tam před televizí seděl jen JungKook s Jiminem.

„Natasho, jaktože neležíš?" ozval se Jimin hned, co si všiml, že stojím v místnosti.

„Chtěla bych už jet domů, vážně díky za to, že jste se o mě postarali, ale chci se osprchovat, obléct si své oblečení a lehnout si do vlastní postele." Vysvětlila jsem. Nehledě na to, že babička už bude nervózní, kde jsem tak dlouho.

„Zůstaneš tady nebo chceš jet se mnou?" zeptala jsem se JungKooka, který se ke mně taky hned otočil.

„Samozřejmě, že pojedu s tebou." Postavil se. Jimin se musel zašklebit, jako to dělá vždy, ať už jde o jakoukoli konverzaci mezi námi dvěma. Nerozumím, že ho to baví. Ale nic moc si z toho už nedělám. Kluci jsou nejspíš zkrátka takoví.

Rozloučila jsem se pak s Jiminem a ten slíbil, že pozdraví ostatní, kteří byli ve městě. Byli tu už jen dva dny do jejich i mého odjezdu, je pochopitelné, že chtějí poznávat město a pořádně si to tu užít. Ležet můžou i doma v dormu.

Zavolala jsem taxíka a byla ráda, že dům prarodičů je takový kousek. Po cestě mi bylo vážně špatně. Nepřidalo mi ani to, že sotva jsme otevřeli dveře, babička se přiřítila a vyptávala se na podrobnosti. Hned co však viděla můj zelený obličej, okomentovala to slovy, že připraví svůj vyprošťovák. Neměla jsem sílu odporovat. Šla jsem se osprchovat, převléct, a pak jsme si s JungKookem dali její skvělou polévku. Docela mi bodlo, když jsem do sebe dostala něco teplého. Prohřálo mě to zevnitř a nepodráždilo žaludek, za což jsem vděčná.

Celý ten den jsem pak proležela. Říkala jsem mu, ať jede zpět a něco s nimi podnikne, jeho čas se tu krátí, ale on nechtěl. A já si po druhé straně alespoň mohla užívat jeho starostlivost. Leželi jsme pak oba dva a jen si povídali. O něčem a o ničem, o všem.

*

„Natasho, ať se ti daří u zkoušek, budeme na tebe myslet." Přál mi Namjoon. Přijde mi, že v poslední době se vyskytuji na letišti častěji a častěji. A nejblbější na tom je, že je to vždy za účelem nějakého loučení. Buď někdo odlétá mně, nebo někam odlétám já. Sice jsme letěli stejným směrem – Los Angeles, ale jejich let byl v jiný čas. Chtěla jsem to ještě pře-rezervovat, abychom mohli letět spolu, ale bylo to po svátcích beznadějně vyprodané.

„Děkuji, doufám, že to dobře dopadne." Lehce jsem objala jeho i zbytek.

„A doufám, že se brzy uvidíme." Mrknul na mě. Achjo, to je ještě ve hvězdách.

„Určitě jo." Řekl JungKook, chytajíc mě do své náruče. Namjoon to bral už jako znamení, že se má stáhnout. Šli se už odbavit, takže jsem každému ještě zamávala, a pak se otočila na poslední osobu. Už zase loučení. Zbavím se ho někdy? Bohužel nemám ten pocit. Jestli to mezi námi bude pokračovat, pořád tu budou chvíle, kdy se budeme muset loučit. Myslím ale, že si na to nikdy nezvyknu. Nejde to.

Svůj pohled jsem pak stočila na něj a pousmála se.

„Mé zkoušky jsou v polovině dubna, pak mám promoce, no a pak se... uvidí." Povzdychla jsem si, hlavu opírajíc o jeho rameno. Máme hodně času před sebou odděleně. A nebylo vlastně úplně jisté, jestli budu moci v Koreji žít napořád. Možná se pak uvidíme, ale napořád to nebude.

„Dej mi vědět, jak to bude pokračovat s vízem, možná bych pro to mohl něco udělat, nebo pan Kwan." Řekl váhavě. Tomu nejspíš sám nevěří.

„Jestli se vrátím, musíš mu to říct. Alespoň jemu ano. Určitě se budu chtít potkat s lidmi z týmu a už vážně nechci nic předstírat. Před nimi ne." To je pravda, kdybych měla navštívit zase Soul, chci vidět Juri, So Young... u Jaeho si nejsem až tak jistá, ale rozhodně si před nimi nechci na nic hrát.

„Povím mu pravdu hned, jak přijedeme." Chytil mou bradu, aby mi viděl do očí.

„Neplakej." Zamumlal hned na to trochu zoufale.

„Mám strach z té nejistoty." Přiznala jsem. Pořádně jsem ani neviděla skrz mlhu, kterou způsobily slzy. Většina se mi ale podařila zadržet. Musím věřit, že to bude dobré a vše dobře dopadne.

„Já vím, já vím." Šeptl a přitiskl mě k sobě. Pořádně jsem se nadechla jeho vůně, abych si ji mohla dostatečně zapamatovat.

„Ale miluji tě a tentokrát to řeknu já, všechno dobře dopadne." Řekl povzbudivě, sklánějíc se ke mně. Náš polibek byl mokrý, ale to mi nezabránilo, abych si ho užila jako poslední.

„Taky tě miluji, buď opatrný při tréninku." Na to už jen přikývl. Slyšela jsem, jak ohlašují jejich let, a tak jsme se už museli skutečně rozloučit. Sama jsem se pak s kufrem vydala do kavárny. Nemělo cenu sem jet dvakrát, když moje letadlo mělo odlet za hodinu a půl.

A tak jsem zase osaměla. Ve svém životě a s mými myšlenkami.

Celkem nudný díl o ničem, ale i takové musí být. Brali byste už konec nebo ještě nějakou akcičku :D