Večer bylo bruslení. Dalo mi opravdu velkou práci, abych ho přemluvila. Brusle jsou snad jediný sport, který neumí. Konečně jsem si připadala, že jsem v něčem lepší a patřičně jsem si to užívala.

Do centra to trvalo kvůli počasí skoro přes hodinu a jako vždy nebyla skoro nikde šance zaparkovat. Podařilo se mi to ale, a už jsme si to mířili k půjčovně bruslí. Já své měla, ale on ne.

„Co když spadnu," začal se stresovat a já se smála.

„Tak budeš na zemi." Popíchla jsem ho. Zamračil se na mě a následoval mě k provizorní boudě, která byla postavena na náměstí, kde bylo i kluziště.

Řekla jsem pánovi číslo jeho nohy a on mi podal jedny brusle.

„Ber to jako výzvu, nemůže existovat jen to, co umíš, jsou tu i jiné věci, ve kterých nevynikáš." Oznámila jsem mu a posadila se na první volnou lavičku, abychom si mohli obout brusle.

„Tak mi zkus nějakou, krom bruslení, jmenovat!" řekl.

„Hm," zamručela jsem a přemýšlela. U toho jsem se soustředila na nazouvání bruslí a dělat tyto dvě věci najednou mi nešly.

„Ha, žádnou nevíš. Jsem dokonalý ve všem. Umím zpívat, tancovat, jsem dobrý na všechny sporty krom bruslení..." začal jmenovat ten egoista.

„A jasně, taky jsem skvělý přítel, umím dobře líbat, objímat, milovat." Na to jsem vyprskla smíchy. Ten si ale věří, chlapec.

„Nemáš nějak moc sebevědomí? Už bychom měli jít na ten led, ať z toho egoismu vystřízlivíš." Postavila jsem se a propíchla ho pohledem.

„To je zdravé sebevědomí, je třeba vědět, v čem je člověk dobrý." Odpálkoval mě a já jen pokroutila hlavou. Pomohla jsem mu s bruslemi, a pak jsme oba pomalu došli k mantinelu. Opravdu jsem čekala, že tu bude více lidí, ale to je jedině dobře. Hodně lidí je tento den u rodin, a tak nejdou bruslit.

Nožem bruslí jsem vstoupila na led. Teda páni, taky jsem na tom už nějakou dobu nestála.

„Tak co bude." Otočila jsem se a zase trochu popojela. Začala jsem se cítit o něco jistěji. Přece jen, takové věci se nezapomínají.

S pobaveným výrazem jsem ho sledovala, jak opatrně vstupuje na led a drží se mantinelu.

„Umíš lyžovat?" zeptala jsem se a s jedním odrazením se dostala až do jeho blízkosti.

„Trochu, proč?" hlavu nezvedl a pořád hypnotizoval očima ty brusle, jakoby se je snažil přimět, aby samy bruslily nebo co.

„Pokrč nohy a drž balanc, jako když ses učil lyžovat, to ti pro začátek pomůže se na tom udržet." Poradila jsem mu a on se zašklebil. Udělal ale to, co jsem řekla, a natáhl se pro mou ruku. Bylo mi jasné, že když zavrávorá a bude padat, strhne mě se mnou, ale jednu modřinu na zadku jsem pro něj ochotná obětovat. Když on se zase obětoval, že tu se mnou půjde.

Jezdili jsme kolem mantinelu opravdu šnečím tempem. Po pár kolečkách ale šel poznat trochu rozdíl. Zdál se mi jistější. Trochu mu dělaly problém odrazy, ale když už se rozjel, alespoň to nevypadalo, že se každou chvíli skácí k zemi.

„Zdržuju tě, půjdu už ven a zajdu raději pro něco k jídlu a pití, ty si můžeš zajezdit." Zabručel a já se zasmála.

„Jezdíme tu jen půl hodiny, to tak rychle vzdáš?" dobírala jsem si ho.

„Nebuď na mě zlá, Noona, snažím se." Narovnal se, aby se na mě mohl podívat. V tu chvíli ale zavrávoral a já ho popadla za paži. Naštěstí jsme byli blízko u kraje, takže jsme oba udrželi balanc.

„Tak fajn, potáhnu tě ke vchodu." Oba jsme se rozesmáli. Nehodlala jsem ho trápit. Přibruslila jsem před něj a chytila ho za ruce. On trochu pokrčil nohy, aby držel balanc a já pomalu začala bruslit k východu z kluziště.

„Ale na poprvý to není vůbec špatný, půjdeme ještě párkrát a naučíš se to." Popíchla jsem ho a on se na mě zamračil. Myslím, že sem už asi nepůjdeme, soudě podle jeho výrazu.

„Zajdu něco koupit, co by sis dala?" vystoupil mimo led a hned se cítil líp.

„To je jedno, vezmi něco." Mávla jsem a ještě chvíli ho sledovala, jak si zouvá brusle. Nechal je u našich věcí, popadl svůj batoh a vydal se k dřevěnému stánku s občerstvením, od kterého se linuly ty nejkrásnější vůně. Doufala jsem, že vybere něco sladkého, mám chuť spíš na tohle.

Rozhodla jsem se ten čas teda zúročit a rozjela se po kluzišti. Díky malému množství lidí jsem mohla jet i rychleji a nebát se, že do někoho narazím. Stihla jsem objet několik koleček, ale samotnou mě to vážně moc nebavilo. Začala jsem proto mířit k východu. Byla jsem od něj tak na dva metry, když to někdo napálil do mě. A že to byla pecka.

Spadla jsem dopředu a naštěstí stihla nastavit ruce, takže jsem se nebouchla do brady.

„Panebože, já se moc omlouvám!" vyhrkla osoba. Nestihla jsem ještě ani vstát a už mi pomáhal zpět na nohy, teda, spíš na brusle.

„To je dobrý." Asi jsem zněla trochu otřeseně, ale byla to vážně rána a nečekala jsem to. Ruce mě ani tak nebolely, jako kolena. Tam budu mít asi pěknou sadu modřin.

„Jsi v pořádku? Nemáš nic zlomený nebo tak?" zavrtěla jsem hlavou a pohledem se zapřela do zelených očí docela mladého kluka. Stihla jsem si ho prohlédnout jen rychle. Měl na sobě sportovní bundu a volné kalhoty. Brusle měl určitě hokejistické. No jasně, hokejisti jsou mezi normálními bruslaři jako prasata, to jsem si mohla myslet.

„Příště bys měl dávat větší pozor." Asi jsem zněla trochu napruženě, napálil do mě tak neomaleně, co si vůbec myslí?!

„Vážně mě to mrzí, nedával jsem pozor, můžu ti to nějak vynahradit?" ukázal mi svůj úsměv. A to dost sympatický úsměv. Zpod čepice na mě vyčuhovaly špinavě blond vlasy a na tváři se mu vytvořily ďolíčky. Mohl být tak o hlavu vyšší než já, což i vysvětlovalo ten náraz. Takový tank by porazil kde koho.

„Jo, tak, že do mě příště nevrazíš." Odvětila jsem, ale taky se pousmála. Nehodlám si kazit den.

„Můžu ti to vykompenzovat tím, že tě pozvu na horkou čokoládu?" pozdvihl obočí mezitím, co jsme oba přejížděli na kraj, abychom nezavazeli ostatním lidem v bruslení.

„Promiň, ale já tu s někým jsem." Řekla jsem klidně. To mi taky připomnělo JungKooka, který šel něco kupovat. Fronta byla ale dost dlouhá, nejspíš tam ještě stojí, když není nikde poblíž.

„Aha, tak by se k nám tvá kamarádka mohla přidat. Přece mi nedáš košem." Určitě jsem pod jeho výrazem zčervenala, jako vždy, když se nějaký kluk baví se mnou tímto způsobem.

„Já vážně..." začala jsem, ale uslyšela volání.

„Noona," otočila jsem hlavu na stranu a uviděla, jak stojí s nějakým kelímkem na kraji kluziště.

„Takže chodíš na výšku a necháváš u sebe bydlet zahraniční stážisty?" pohledem jsem střelila zpět ke kudrnáčovi přede mnou.

„Ne a nezlob se, už musím jít." Nechala jsem ho tam stát a rozjela se k okraji.

„Cos koupil?" zeptala jsem se hned, co jsem se zapřela o dřevěný mantinel.

„Horkou čokoládu, doufám, že ti bude chutnat." Podal mi kelímek a já si odpila. Na tohle jsem přesně myslela. Voněla, už když jsme sem přijeli.

„Perfektní." Pousmála jsem se. Kelímek jsem postavila vedle sebe a prstem ukázala, aby se ke mně přiblížil.

„Co je?" nechápal, ale trochu se naklonil. Bez dalšího reptání jsem ho chytila za šál a dala mu jednu čokoládovou pusu. A pak další. Ne to se jen usmál a taky si odpil z kelímku. Líce měl úplně zmrzlé, asi byl čas pomalu jít.

„Ty, Natasho, kdo to byl?" kývnul někam před sebe, když jsem si zouvala brusle a dávala je do tašky.

Podívala jsem se stejným směrem a uviděla toho kluka v zelené bundě. Mohla jsem si ho prohlížet tak jednu minutu, ale on můj pohled vycítil a zamával. Zavrtěla jsem jen hlavou a vstala.

„Jeden debil, který mě srazil na bruslích." Zabručela jsem napáleně. Ještě pořád cítím ta kolena.

„Srazil? Jak to?" vzal mou tašku a já ho chytila za druhou, volnou ruku.

„Chtěla jsem jít ven z kluziště, ale on se řítil jak blázen. Vůbec jsem ho neviděla. Podle jeho bruslí je určitě hokejista a ti jezdí jako blázni. Neuvědomují si, jak můžou ohrozit lidi kolem sebe." Táhla jsem ho k autu. Mám hrozný hlad. Ve stánku si nic nevybral, a tak ani nic nekoupil krom té čokolády. No pořádné jídlo někde v restauraci bude určitě lepší.

„Aha, nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo, usmíval se na tebe." Podotkl a já se ironicky uchichtla.

„Je to jen namyšlený blbec, nejdřív mě srazí, a pak si myslí, že to spraví pouhým úsměvem. To jsou přesně ty typy, které nesnáším. Myslí si, že přijdou, usmějí se a mají vše omluveno a ještě se jim holka skácí do náruče." Prskla jsem, nasedajíc na sedadlo řidiče. To, že mě naštvalo, jak ho nazval stážistou, jsem radši ani nezmínila.

„Aspoň máš jasno v tom, co se ti líbí." Řekl na to jen. Chvíli jsem sledovala volant, a když mi došlo, co řekl, uchichtla jsem se a otočila svou hlavu k němu.

„Myslíš?" pozdvihla jsem obočí a on se na mě taky otočil, zapínajíc si pás.

„Myslím, že jsem tě přesvědčil." Přikývl.

„Přesvědčil."

Děcka, udělala jsem zkoušku, takže za to tady máte další díl :D

Jinak, s Jiminem jednodílovka nebude, místo toho jsem pro něj vymyslela lepší a delší ff, těšíte se? :P Ještě to musím ale propracovat a promyslet, a pak taky by bylo lepší nejprve dokončit nějakou tu rozepsanou, ať tu nemám hafo rozepsaných věcí. Ony jsou ale defacto všechny dopsané, jen záleží na vás, kdy přidám další díly :)

Otázka: Film na kterém fičíte, nebo je prostě váš oblíbený :)