„Moc jsme si vás oblíbili."

„Doufám, že budete v pořádku."

„Noona, uzdrav se nám."

„Všechno bude určitě v pořádku."

„Museli jsme ji operovat, má 15 stehů na pravém boku, bude ale za nějaký čas v pořádku, musí odpočívat."

„Nebojte se, držíme vám místo do vašeho návratu."

Hrozně mě bolela hlava. Vše bylo moc rozmazané. Nemohla jsem zaostřit. Asi jsem byla vzhůru brzo po narkóze. Měla jsem sucho v ústech, ale žaludek takový, že jsem měla pocit, že budu zvracet. Nevím kolik bylo a kolik jsem prospala, neměla jsem pojem o ničem.

**

Když jsem otevřela oči podruhé, už jsem viděla zřetelně bílý strop. Nebylo vůbec nic rozmazané. Cítila jsem, jak někdo drží mou ruku. Podívala jsem se na člověka sedícího na posteli svírajíc mou dlaň a uviděla Jimina se starostlivým výrazem v tváři.

Viděla jsem ho perfektně, ale moje tělo bylo tak těžké, pokusila jsem se zvednout ruku, ale nešlo to. Přišla jsem si, jako paralyzovaná.

„To je v pořádku, odpočívej, Natasho." Bylo to snad poprvé, co mi řekl jménem. Skoro všichni mají ten svůj výraz, kterým mě oslovují.

„Nemůžu se hýbat." Zachraptila jsem zoufale.

„Jsi ještě moc slabá, musíš odpočívat." Palcem hladil hřbet mé ruky.

„Co se mi stalo, proč jsem tady." Snažila jsem se odkašlat si, ale šlo to velmi těžce. Vše šlo těžce. Nebyla jsem unavená, byla jsem tak vyčerpaná, že mé tělo mě nechtělo poslouchat.

„Spadla jsi, ale pod kola přijíždějícího auta. Měli jsme o tebe všichni velký strach. Nikdo nám nechtěl říct, kde jsi. Všichni byli nervózní, kde jsi, a když to prasklo, před naším vystoupením, JungKook se rozplakal a So Young mu musela udělat nový make-up." Křivě se usmál.

„To mě mrzí." Zamumlala jsem a pohledem vyhledala sklenici vody, která stála u nočního stolku.

„Nás to mrzí, máš teď velkou jizvu a určitě bolesti." Hned mi podal vodu a svou rukou podložil mou hlavu. Pomohl mi ji nadzvednout a já do sebe dostala alespoň jeden doušek čerstvé vody. Pálení v krku odeznělo, ale přišlo něco jiného.

„Já hledala jen tu visačku." Mlha byla zpátky a podle toho jsem poznala, že pláču.

„Já vím, já vím." Zatvářil se lítostivě, až jsem si myslela, že sám začne plakat. Sklonil se ke mně a něžně mě objal. Plakala jsem a během toho ani nepostřehla, že další lidé otevřeli dveře. Jimin je ale mávnutím ruky poslal pryč, takže jsem ani nevěděla, kdo to byl.

„Budeš v pořádku, všechno bude. Tady budeš už jen pár dní, a pak budeš odpočívat doma. Všichni tě budou navštěvovat a nosit ti dobroty. Slibuju. Neplakej už." Začal mi hned stírat slzy a hladit mě po tváři. Chtěla jsem přestat, ale nešlo to, přišla jsem si strašně zoufalá. Jsem tu sama, bez své rodiny, ano, mám tu přátele, ale to mi nenahradí mou mámu. Nejspíš jsem úplně zaspala Vánoce a stále ležím tady.

Byla jsem moc unavená. Z pláče, ze všeho. S jeho ruky hladíc mi vlasy jsem usnula. Uběhlo několik dalších dní, které jsem byla v nemocnici, a pak mě Louis odvezla domů. Bála jsem se, že se zblázním samotou, ale každý den za mnou přišel někdo z týmu. Donesl mi nějaký dáreček a povídal si se mnou. Nejčastěji jsem vídala Jimina, který chodil vždy až večer, protože měli přes den náročný program. Až mi to skoro začalo být podezřelé. Byl tu ale také Jae a So Young nebo Juri. Taky jsem trávila čas s Louis, která mi nosila čokoládové muffiny s tím, že musím nabrat, co jsem v nemocnici ubrala. Upřímně si myslím, že nabírat nepotřebuji. Předtím jsem byla víceméně se svou postavou smířená.

Nejsem modelka a vím, že se stavbou své postavy ani nikdy nebudu. Obdivuji ženy, co jsou krásné a štíhlé. Obdivuju korejské modelky. Jsou opravdu nádherné. Ale na mě jsou až velkým ideálem krásy. Já se držím reality a pořekadla, že žena by měla být ženou a měla by mít prsa a nějaký zadek. Vše s mírou samozřejmě. Taky dle mého názoru nemá cenu se k tomuto ideálu přibližovat, protože já bych se jim nepodobala ani za milion let. Přestože pleť mám světlou, jak je to v Koreji populární díky svým ruským kořenům, ty mi ale taky mimo světlé pleti předaly světle hnědé vlasy a zářivě modré oči. Mám typicky světlé obočí i řasy.

Nicméně její krmení muffinami se odmítnout nedaly. Moje domácí mi taky vyvařovala hordy dobrého jídla. Nový rok byl ta tam. Ještě pár dní a budu moci jít zpět do práce. Těšila jsem se. Nechtěla jsem všechny obtěžovat tím, že sem museli chodit. Byla jsem sice ráda, ale nechtěla jsem je otravovat.

Poslední den, kdy jsem byla doma, jsem si večer chystala své věci na zítra. Už mi chybělo vybírání oblečení a můj ranní rituál u televize a pořadu, který jsem s mými znalostmi korejštiny absolutně nepochytala. Ale byla to dobrá kulisa u snídaně.

„Natasha, návštěva." Uslyšela jsem lámavou angličtinou zespodu. Docela jsem se podivila, že mě přišel někdo navštívit, když se zítra se všemi uvidím. Sešla jsem ale dolů a zarazila se už na schodech, když jsem uviděla JungKooka stát na prahu dveří, kde bydlím.

„Pracuji." Vyhledala jsem pohledem Cho Hee a přikývla, že rozumím. Odešla a zavřela se v pracovně. Je to opravdu vytížená žena. Mohla bych ji klidně obvinit z workoholismu. Nedělá nic jiného, než jen pracuje. Je to blázen. Přitom je to velmi milá a krásná žena, mohla mít dávno přítele, kdyby se neoddávala tolik práci.

„Ahoj." Pozdravil mě ode dveří večerní narušitel a já mu kývla na pozdrav.

„Donesl jsem O Mandu." Ukázal na krabičku v ruce.

„Tak pojď dál." Nemám nejmenší tušení, co to O Mandu znamená, ale pochopila jsem, že je to nejspíš nějaké jídlo, když se s tím vydal do skromné kuchyně.

S otázky v očích se podíval na linku, a když jsem zase přikývla, našel dva talířky. Já si mezitím sedla za stůl a natáhla se po hůlkách, které tam vzápětí položil spolu s jídlem.

„Jsou to rolky z ryb plněné nějakou zeleninou, houbami a masem, snad ti to bude chutnat." Popsal mi jídlo přede mnou. Sám se do něj hned pustil. Mně to trvalo o něco déle. Nasadila jsem si správně hůlky a vzala mezi ně jednu rolku. Málem mi spadla těsně před pusou, ale stihla jsem se do ní zakousnout. Když on mě už dávno po jídle a díval se na mě, já měla ještě dvě rolky. Rozhodla jsem se, že to vzdám.

„Nechutná ti?" pozdvihl obočí a založil si ruce na hrudi, opírajíc se o opěrátko židle.

„Ano, ale dojím to později." Zavrtěla jsem hlavou a složila hůlky vedle jídla. Nahlas si povzdychl a vzal je do rukou.

„Mohla by ses to naučit, takhle by tě nikdo nemusel krmit." Držel jednu rolku a pokynul mi, abych si kousla.

„Tohle nemusíš dělat, dojedla bych to později, příborem." Zamračila jsem se. Bože byl tak jízlivý. Proč sem vůbec chodil? Jestli ho k tomu donutili ostatní, mohl jít na půl cesty, sníst jídlo sám a vrátit se. Ne mi znepříjemnit večer.

„Mlč a jez." Protočil očima. Zatvářila jsem se naštvaně a zakousla se do rolky. Snědla jsem je obě a byla vážně plná. Poděkovala jsem mu a utřela si pusu ubrouskem. Nejspíš jsem měla nějakou zeleninu u úst, protože tak to bylo vždy, když mi někdo pomáhal s jídlem.

Pohodlně jsem se usadila a zapila jídlo vodou. Opřela jsem se po jeho vzoru o opěradlo židle a začala ho taky propalovat pohledem.

„Užíváš si to?" řekl nepříjemně.

„To mi řekni ty. Proč jsi sem chodil, když jsem ti tak na obtíž?" utrousila jsem. Na tohle vážně nemám dále nervy. Jestli neodejde hned, asi se budeme hádat.

„Myslíš, že jsi mi neobtíž?" pozvedl obočí.

„Tak mi už řekni, co máš za problém? Já mám dobrý pocit, že jsem se dovedla se všemi spřátelit. Dokonce můžu říct, že jsem si je oblíbila. Všichni jsou v pohodě, jen ty se pokaždé tváříš, jako kdybych ti otravovala život. Co jsem ti kdy udělala, že mě tak nesnášíš." Vykřikla jsem už. Překvapeně se narovnal. Asi nečekal, že bych na něj byla tak zlá, ale vážně mi už leze na nervy.

„Není to, že bych tě nesnášel." Zavrtěl hlavou.

„Jenže ty jsi taková... s každým nejlepší kamarádka a necháš je, aby si mysleli, že mezi vámi bude víc!" poslední slova na mě zakřičel. Měla jsem co dělat, abych pobrala, co vlastně říkal. Vlastně to byla zajímavá hádka. Já se snažila mluvit korejsky, ale někdy sem tam nacpala anglické slovo, nebyla jsem schopná s mou slovní zásobou říct vše, jak jsem chtěla a on měl očividně opačný problém.

„O čem to tu mluvíš?! Já nikomu nic neslibuji, ani nenaznačuji. Chci být kamarádka!" postavila jsem se. Je čas aby šel.

„Ne? Takže se ti zdá normální, že po tobě Taehyung a Jimin tak touží? Flirtuješ s nimi při každé příležitosti, nedá se na to dívat." Polkla jsem, když se postavil taky. Musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se mu dívala do rozzlobených očí.

„To, co tu říkáš, není pravda. Jimin je ke mně jen milý a V je víc dítě než dospělý kluk, co by o mě stál." Ironicky jsem se uchichtla.

„Navíc, tohle je reálné asi, jakože bych někdy měla něco s tebou. Jste tady všichni tak jiní. Rozhodně ne pro vztah se mnou. Přátele ano, ale nemohla bych mít s žádným z vás ani nikým jiným v týhle zemi vztah založený na lásce. Můj budoucí přítel bude pravý Američan, jako jsem já. Žádný asiat!" Normálně jsem měla chuť začít se smát. Já že s někým flirtuji? Panebože, já snad v životě s nikým neflirtovala. Už tak pro mě bylo docela těžké zvyknout si na přítomnost tolika mužského pohlaví, protože ta v práci převládá a moje sebevědomí je na bodě mrazu, co se týká lásky. Ale nikdo z nich mi naštěstí nedal záminku, abych se cítila jakkoli nepohodlně, takže jsem si zvykla.

„Ach tak." Řekl jen tohle a zůstal na mě hledět. Na chvíli jsme na sebe koukali beze slov. On překvapeně a já... asi jsem si začala uvědomovat, co jsem vlastně řekla.

Sebral mikinu, kterou měl položenou na židli a dal se na odchod. V hlavě mi běhalo tolik myšlenek. Nevěděla jsem, proč jsem to řekla, byla to vůbec pravda nebo to bylo v návalu vzteku?

Rychle jsem šla do předsíně, kde se chystal obouvat a chytila ho za paži.

„Počkej, já to takhle říct nechtěla. Omlouvám se." Zastavila jsem ho.

„A jak jsi to myslela?" zvedl ke mně pohled skleněných očí.

„J-já..." nezmohla jsem se ani na slovo.

„Takhle nás vidíš? Všechny? To je mi opravdu ze srdce líto, protože já si to představit dovedl." Pootevřela jsem ústa ve snaze říct něco dalšího, ale nedovolil mi to. Popadl kabát a utekl ze dveří. Co jsem to udělala.