Nebála jsem se, že by mohli dole něco zaslechnout, dům byl velký, vůbec mě to netrápilo.

„Počkej, jsi tak rychlá." Zasmál se a lehce zčervenal, když jsem dlaněmi zajela pod tričko s úmyslem, že ho sundám.

„Neříkal jsi sám, že čas běží rychle?" okomentovala jsem to a přetáhla mu ho přes hlavu, když to konečně dovolil.

„Ale teď jsem tady, máme spoustu času." Oponoval, ale přitom vůbec neprotestoval. Možná bych se měla stydět, že jsem iniciátor toho všeho, ale už jsem byla moc dlouho bez něj. Moje hormony se asi zbláznily. Moje dlaně se bez ostychu dotýkali jeho rukou, ramenou, a pak sjely i na tancem tvarovaný hrudník.

Mezitím, co já překonávala sama sebe, jeho rty zaměstnaly na chvíli ty mé, a pak sjely na bradu a krk. Určitě mi naskočila husí kůže. Jakoby mi byla zima, ale přitom jsem celá hořela. Už mi nevadilo, že mě vidí takovou, jaká jsem, nikdy mi nedal důvod, abych se za sebe musela stydět, a to si pořád uvědomuji, jak vypadám a jak vypadají holky, které vídá ve své práci. Nic to se mnou ale nedělalo. Byl můj.

„Počkej, já nemám..." odtáhl se s vykulenýma očima.

„To nevadí." Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem už mimo realitu, nic mě nezajímalo, chtěla jsem to prostě udělat.

„Jak," na to jsem mu zase skočila do řeči.

„Prostě mi věř a neřeš to, fajn?" zase jsem zaměstnala jeho rty, takže neměl šanci říct něco dalšího. Už se tím ale taky nezaobíral. Bylo mi takové teplo, moje kůže byla na některých místech zarudlá, ale ani to, že zítra ty flíčky budu nejspíš maskovat, mě nezajímalo.

Náš splašený dech bylo to jediné, co šlo v místnosti slyšet, a taky mi přišlo, že je v ní snad sto stupňů. Nic nám ale nezabráni pokračovat. Chtěli jsme jenom náš ráj a ten byl nadosah.

**

„Jsem vážně nezodpovědný, že jsem na tohle nemyslel i předtím." Řekl.

„Takže my se pomilujeme a ty řekneš nejdřív tohle?" začala jsem se smát. Přikrývku jsem si přitiskla na prsa a otočila se na bok tak, abych viděla do jeho lesknoucího se obličeje. Vlasy, které teď měly svou původní, černou barvu, byly trochu slepené na spáncích a jeho pohled byl lesklý. Pořád jsem cítila horkost z jeho těla, když byl tak blízko.

„Promiň, miluji tě." Opravil se a já se zaculila. To bylo lepší.

„Taky tě miluji." Dala jsem mu malou pusu na rty a zády dolehla zpět na matraci. Hlavu jsem položila na jeho holé rameno a přitulila se blíž, i když už to nejspíš nešlo.

„A k tvé předchozí větě, nikdy bych to předtím nedovolila, kdybych ty prášky nebrala." Vysvětlila jsem.

„A proč je bereš?" zeptal se.

„Abych nebyla těhotná?" odvětila jsem přiblble a on se uchichtnul. Opravdu jsem čekala, že se zeptá na nějakou inteligentnější otázku.

„Dobře, ale bylo to předtím jen jednou, a pak až teď."prsty mě hladil na ramenu.

„Beru je už od svých sedmnácti." Vysvětlila jsem jednoduše. Budu-li k sobě ale upřímná, asi trochu lžu, když říkám, že bych si na to poprvé vzpomněla. Stalo se to hodně neplánovaně, alespoň pro mě.

„A je to zdravé?"

„To nevím, musela jsem je začít brát, protože jsem měla problémy a moje doktorka mi to doporučila." Bylo to tehdy pro mě vážně těžké. Začít si takhle brát nějaký prášek pravidelně ve stejný čas. Teď už to dělám automaticky, ani se nad tím nepozastavuji.

„Neměla bys je brát, jestli není." Řekl vážně.

„Bere to každá druhá holka na planetě, myslím, že je to v pořádku." Pousmála jsem se. Ach ten má starosti. Kdyby nebylo toho, mohlo by z toho poprvé vzniknout něco, co by ani jeden z nás nechtěl a co pak?

Změnili jsme pak téma a já byla docela ráda. Možná jsme rozebírali naprosté pitomosti, které nebyly vůbec důležité, ale nepřekáželo nám to. Mohla jsem jen poslouchat jeho hlas a to mi stačilo.

Z toho poklidu nás vyrušil až zvonící mobil. Moje to nebylo, takže jeho muselo.

„Kdo ti teď volá?" překvapeně jsem se odtáhla, aby mohl vstát a dojít ke svým kalhotám, které byly před postelí. Posadil se a sehnul se k nim. Hned, jak měl telefon, svalil se zpět do lehu a já zaujala stejnou pozici, jako předtím. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a propletla naše nohy, aby mě mělo co hřát.

„Jimin hyung." Zabručel s pohledem upřeným na displej.

„A je celkem vytrvalý, tak to vezmi." Pobídla jsem ho se smíchem. Zakabonil se na obrazovku telefonu a hovor přijal.

„Jiminie, co chceš?" vyhrkl. Zavrtěla jsem hlavou, to je pěkný pozdrav teda.

„Vážně nevoláš v dobrou chvíli... je tu se mnou... ne, je tady půl dvanácté v noci." Říkal s pohledem upřeným do stropu. Vážně mě mrzí, že nerozumím, co mu Jimin říká na druhé straně. Bylo to ale moc potichu, a pak taky mluvil tak rychle, že bych ani tak neměla šanci.

„Zavolej zítra!" řekl naštvaně a to už jsem vybuchla v smích. Otočila jsem se na bok, abych mohla sledovat jeho naštvaný výraz. Tváře měl naduté a rty našpulené.

„Chce s tebou mluvit." Dal mi telefon a já pozdvihla obočí. Na to jen pokrčil rameny.

„Jimine, ahoj." Pozdravila jsem teda. Dívala jsem se na telefon a snažila se přijít na to, jak se to dává na reproduktor. Znaky mi to ale moc neusnadnily. Když jsem mezi nimi spatřila ten malý reproduktor, klikla jsem na něj a telefon položila na polštář mezi mou a JungKookovou hlavou.

„Už můžeš mluvit, je to na reproduktor." Oznámila jsem mu.

„Noona, jak se máš!" ozvalo se rozjařeně.

„Mám se dobře, ale nepovíme si to spíš, až budete tady, teda, přijedete?" ujistila jsem se a z druhé strany se ozval jeho typický smích.

„Jistě, chtěl jsem tě jen pozdravit. Ne, abyste dělali něco nekalého!" rozhodl se nás podpichovat. S JungKookem jsme si vyměnili pohledy a já nepochybně zčervenala stejně, jako on v tu chvíli.

„Dobře, neměj strach. Těším se na vás a pozdravuj ostatní." Rozloučila jsem se. JungKook pak vzal telefon a vypnul ho.

„Ty jeho blbé řeči, nevím, proč mají potřebu si mě pořád dobírat. Když jsi tam nebyla, měli pořád něco." Protočil očima už poněkolikáté a já se zasmála.

„Ber to s nadhledem. Tím je nejvíc naštveš." Poradila jsem mu. Chvíli jsme si pak ještě povídali a z toho všeho jsem pak usnula.

Byla jsem tak unavená. V noci jsem se probudila jen jednou, a to, když mi táhlo na ramena, jinak jsem měla slušné soukromé topení, které se ke mně celou dobu tisklo. Proto jsem kolem tří ráno vylezla z pod peřiny a natáhla na sebe alespoň tričko na spaní. Pak jsem se uvelebila zpět a spala dál.

Procitla jsem, až když jsem uslyšela JungKooka mluvit. Proč mluví? A na koho vůbec. Vždyť mu volal Jimin včera, to bude každou chvíli někdo?

Otevřela jsem oči a zamžourala do pokoje, ve kterém bylo hrozné světlo. Včera jsem zapomněla zastřít, a tak se dovnitř odráželo světlo z té masy sněhu, která napadla. Protáhla jsem se, a pak se podívala směrem ke dveřím. Stála tam babička.

„Ale dobré ráno," zamávala na mě.

„Babi, co je, spím." Oznámila jsem jí rozmrzele.

„Je ráno a přišel Santa, vážně se o to necháš připravit." Řekla stejným tónem, jako vždy, když jsem byla malá a nechtěla jsem vstát.

„Už jsem vzhůru." Zabručela jsem teda rezignovaně. Chtěla jsem jí to dokázat a vstát, ale v sekundě jsem si to rozmyslela, protože jsem na sobě měla pořád jen to tričko na spaní.

Jen, co odešla, zabořila jsem hlavu zpět do polštáře. Achjo, nenávidím vstávání a je mi jedno, kolik je hodin. Přiznám se, že mě trochu bolelo tělo, ale to hlavně proto, že jsem nebyla na nějakou fyzickou námahu zvyklá, a i když to zní divně, trochu bych to mohla přirovnat k fyzické námaze.

„Vstávej, Noona, přišel Santa Clause." Sotva jsem zavřela oči, ucítila jsem jeho ruce, které se obtočily kolem mého pasu a jeho dech na šíji. Spokojeně jsem zamručela, když mě párkrát políbil ze zadu na krk.

„Vstávej." Zopakoval.

„Jsem vzhůru." Namítla jsem a otočila se k němu čelem. Vážně vypadal kouzelně právě teď. Rozcuchaný, žádný make-up ani vylepšovátka, přirozený. Prostě on. A můj. Alespoň teď.

Natáhla jsem se k jeho rtům, kterých jsem neměla nikdy dost.

„Tak se jdeme podívat na toho Santu." Zaklela jsem, když se odtáhl a úplně zmizel z mého objetí. Oblékla jsem se do svých pohodlných jeansů a k tomu si vzala svetr se sobem, který si oblékám vždy, když rozbalujeme dárky. Mám ho už od svých patnácti. Je to dlouhá doba na svetr, ale mívám ho jen jednou-dvakrát do roka na sebe, takže to vydržel a já se postavou od té doby příliš nezměnila.

„Teda páni!" vyhrkla jsem, když jsme scházeli schody. Babi a děda už seděli u stromečku a pili svou ranní kávu.

Chtěla jsem se do něj hned pustit, že tě dárků koupil opravdu moc, ale neměla jsem srdce, abych kazila tuhle skvělou atmosféru.

Venku zase sněžilo, nedivím se, když pustíme televizi nebo rádio a tam budou hlásit, jaká vznikla v Illinois dopravní kalamita. Sněhu bylo venku opravdu bohatě, stejně, jako ledu, který se ukrýval pod ním. To bylo občas nebezpečné.

„Tak šup sem, jsem natěšená na ty dárky." Popohnala nás babi. Taky jsem se těšila, co pěkného v nich najdu, ale nejradši bych se jen dívala na tu hromadu. Babi se ujala velení hned, co jsme si sedli s JungKookem na gauč a začala rozdávat dárky podle jména.

Dostala jsem vážně nádhernou šálu od babičky, taky velmi vtipné pyžamo se sobem, to si ze mě JungKook nejspíš udělal srandu, podle jeho výrazu. Měla jsem radost z každého dárku, ale daleko víc mě těšilo, když jsem viděla, jak to těší je. Pak už pod stromkem zbyl jen poslední malý dáreček.

„Poslední a pro tebe!" řekla babička nadšeně. Podle balícího papíru mi bylo jasné, od koho to je. S jasným zájmem jsem začala trhat papír a z něj na mě vykoukla černá, sametová krabička.

„To nemyslíš vážně?" zalkla jsem se. „Cartier" .

„Otevřeš ji, nebo se budeš dívat jen na ten obal?" zeptal se JungKook a já ho probodla pohledem, teda, vážně jsem to chtěla v tu chvíli udělat, ale zvědavost mi nedala. Když jsem ji otevřela, vykoukl na mě bílý baldachýn a na něm ležel stříbrný náhrdelník se středně velkým přívěškem srdce. To bylo poseto malými kamínky. Byl decentní, ale byl krásný.

Byl vážně krásný. A musel být taky pekelně drahý. Postřehla jsem dědovu poznámku ve smyslu, že se chlapec musel plácnout přes kapsu, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Neměl jsi tolik utrácet." Dotkla jsem se srdce na mém krku, když mi ho zapnul.

„Peníze nic neznamenají." Odpověděl jenom. Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo jsem měla slzy v očích z toho, jak jsem byla z toho dárku dojatá.

Tak JungKook už si Natashu trošku kupuje :D Jako co si budeme povídat, asi má strach, že ho zase opustí.

Otázka: Kdybyste si museli vybrat, byla by to kachna nebo kuře? (bavíme se o jídle)

Otázka 2: Jednodílovka se kterým členem BTS? (který ještě nebyl - Taehyung, Jimin, J-Hope)

Já musím říct, že jsem vždy holdovala jen kuřatům, protože mám celkem strach ze zkoušení jídel. Moje mamka kačenu nejí - smrdí jí po peří, když se peče. Pak jsem to jednou zkusila a na to, jak nesnáším vaření, tak jsem se ji dokonce naučila i péct a k tomu i zelí a bramborový knedlík :D Asi mám nějakou duck obsession :D

P.S.: o víkendu budu se svou čínskou kamarádkou a ta mi připraví její hometown meal a já mám vážně strach co to bude!