„Jaké je tvé příjmení, JungKook?" zeptal se děda a já nechápavě pozdvihla obočí. Vážně nevím, proč ho to zajímá. Seděli jsme v obýváku. Po babiččině skvělém obědu, jsem se nemohla ani hnout.

„Mé celé jméno je Jeon JungKook, pane." Odpověděl mu a já se uchichtla. Vážně mu nemusel říkat pane. On je na tohle ale nejspíš zvyklý, proto to tam pořád cpe.

„Natasho, měla bys vážně legrační celé jméno, kdyby sis ho vzala." Zasmál se a já protočila očima. Až na to, že tak to u nich, tuším ani nefunguje plus i kdyby fungovalo, rozhodně bych ho nepřevzala. Je to divný.

„Myslím, že mluvit tady o svatbě je docela brzo, dědo." Utrousila jsem a upřímně nechápala jejich pobavené obličeje.

„Řekni mi, jak je to v Koreji se vztahy, liší se to nějak nebo ne? Docela mě to zajímá." Prohlásila babi a já zaúpěla. Dobře, vážně jsem počítala, že se ho budou na něco ptát, ale oni ho neustále bombardují otázkami už od jeho příjezdu. Musí z toho být chudák unavený, ještě k tomu, když strávil víc jak patnáct hodin na cestách, celou noc.

„Moc se neliší.  Odpověděl JungKook klidně. Na to jsem se uchichtla, pěkně je odbyl.

„Tak už ho netrapte, je hrozně unavený. Nechceš si jít spíš odpočinout?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny. Asi mu bylo blbé odejít takhle od konverzace, ale já se na to už nemohla dívat. Navíc, kvůli tomu málu spánku jsem byla taky docela unavená. Odpolední šlofík by se vážně hodil.

„Jdeme, večeři nezmeškáme, neboj se." Řekla jsem babi, vstávajíc. Ta se jen usmívala a přikyvovala hlavou. Nestihli jsme vyjít ani do patra a děda už měl puštěnou televizi s nějakým záznamem ze zápasu.

„Pěkně tě vyzpovídali." Zkonstatovala jsem, svlékajíc si mikinu. Skočila jsem do postele skoro po hlavě. Byla obrovská. I on to prohlásil, když ji uviděl. Takovou jsem neměla u Cho Hee, ani on ji nikdy neměl. Možná v nějakém hotelu, ale to se o ni musel dělit s někým dalším.

Zabalila jsem se do příjemné peřiny a čekala, až přijde za mnou. Skopl své papuče a začal se soukat pod peřinu. Hned jsem ho potáhla za tričko k sobě a hlavu si, jako vždy, položila na jeho rameno.

„Pořád mi nějak nedochází, že jsi tady." Prstem jsem se zahákla za lem trička u krku. Snad jako bych se bála, že by někde odešel.

„Mně taky ne. Stalo se to moc rychle. V jednu chvíli jsi mi zavolala, a pak jsem najednou seděl v letadle sem." Otočil hlavu na stranu a nos zabořil do mých vlasů.

„Miluju tě, už žádné konce." Řekla jsem vážně.

„Saranghae, už žádné konce." Zopakoval a já se pousmála. Chvíli jsme byli v tichosti. Už jsem pomalu usínala, když ještě promluvil.

„Natasho, ještě jsem ti neřekl, že den před novým rokem sem přijedou hyungové." Na to jsem se překvapeně nadzdvihla na loktu, abych mu viděla do obličeje.

„Počkej, to vážně? Jak to?"

„Chtějí teď být se svými rodinami, ale když se dozvěděli, že sem letím, chtěli tě taky vidět. Rozhodli se, že by bylo fajn tady strávit nový rok." Pořád mě hladil ve vlasech.

„Těším se na ně." Více jsem se naklonila a políbila ho na rty, které si to žádaly.

„Ale hlavně, že jsi tu ty." Uchichtla jsem se, lehajíc si zpět.

„Neboj se, mě se už tak snadno nezbavíš." Zamumlal.

A pak jsme nejspíš usnuli oba dva. Z toho tvrdého spánku mě probudil až budík. Ještě štěstí, že jsem ho nastavila a my nezmeškali večeři. Vypnula jsem My turn to cry a posadila se.

JungKook byl pořád zabalený v dece a měl půlnoc. Musela jsem se usmívat nad jeho roztomilým obličejem. Takhle bych se chtěla probudit každý den a vědět, že je vedle mě. Bože co se to děje, co to je? Kdy jsem začala být taková? Po půl roce vztahu, který jsme měli, a pak ta skoro čtyř měsíční co... pauza? Nevím ani. Vážně jsem tomu tak propadla, že si nedovedu představit znovu jeho odjezd? A že už teď vím, jak budu odškrtávat dny do mých promocí, abych se mohla vrátit zpět. Do Korey.

„Vstávej, už je zase čas jíst." Pohladila jsem ho po ramenu, které vykukovalo z pod peřiny.

„Už zase? Bude ze mě koule, Noona." Zabědoval do peřiny a já se uchichtla. No ten určite.

„Je to štědrovečerní večeře, zítra jsou Vánoce." Prsty jsem sjela na jeho krk, tvář, až do vlasů. Prohrábla jsem mu ofinu přesně tak, jak to má rád.

Když se konečně vybral z peřin, oba jsme se převlékli do pěkného oblečení. Přece jen, byla to slavnostnější příležitost. Dole jsem babičce ještě pomohla s krocanem a společně jsme to připravily na stůl. Zapálila jsem vprostřed čtyři svíčky, a pak se posadila vedle JungKooka, který už tam seděl spolu s dědou.

Všichni jsme si popřáli dobrou chuť a dali se do jídla, které bylo, jako obvykle od babičky, naprosto perfektní.

„Krocana jsem ještě neměl." Okomentoval JungKook, strkajíc si maso do pusy. Bylo pro mě trochu nezvyklé ho vidět jíst vidličkou a nožem. I když, krocana by hůlkami asi neukrál.

„A co se u vás tak jí?" babi to samozřejmě považovala za skvělý začátek hovoru.

„Hodně nudle a rýže, mořské plody a taky kuřata jsou oblíbená. Já mám rád asi všechno." Usmál se.

„Taky jsem zkoušela chobotničky, sice chutnají dobře, ale vážně nevypadají pěkně, na pohled." Okomentovala jsem to. Všechno to jídlo tam je tak jiné, než tady. Brambory pečené na sladko s cukrem, ty jejich moučníky. Trochu se mi po té extravaganci stýskalo. Tady jsou jen na každém rohu burgery, burgery a burgery. Vážně jsem se jimi cpala, když jsem se vrátila zpět domů, ale jednou mi z nich začalo být tak zle, že je od té doby nemůžu ani vidět.

„Páni, tos byla odvážná." Zasmál se děda. Nojo, kdyby viděl, jak jsem se na to tvářila poprvé. Vážně jsem si to nechtěla dát do pusy.

„Byla u toho vtipná, pořád jsem jí přesvědčoval, že je to opravdu dobré. Je to delikatesa." JungKook očividně myslel na totéž.

„A už jsi měl pravý americký burger, JungKooku?" zeptal se ho děda pro změnu.

„Nejsem v Americe poprvé, byl jsem tady asi před třemi lety, trénovat tanec a učit se od amerických choreografů. To jsem tady pár jídel vyzkoušel. Burgery jsou skvělé, ale moc nezdravé na to, aby je člověk mohl často jíst." Vysvětlil.

„To je pravda, člověk si může dopřát, ale s mírou." Dala mu babička za pravdu.

„Nebudeme se bavit o jídle, když právě jedno jíme, ne?" utnula jsem konverzaci. Měla jsem problémy se soustředit na to, co mám v puse, když jsem před sebou měla obrázek hamburgerů.

Nikdo na to už nic neřekl a v tichosti jsme jedli dál. Po večeři jsme si všichni sedli do obýváku a chvíli si povídali. Pak to děda nevydržel a pustil si zase reprízu nějakého zápasu. Je do toho sportu jak blázen.

„Můžu?" spíš jsem to oznámila, než abych se zeptala, a prostě jsem položila svou hlavu na JungKookova kolena. Americký fotbal na štědrý večer mě fakt nezajímal.

Trochu sebou cukl, ale nezůstal napjatý dlouho. Přišlo mi, že se trochu stydí, když si něco projevujeme před mými prarodiči, ale nedivím se mu. Já to měla u něj doma taky. Je to zvláštní, alespoň předtím, když jsme tam přijeli, to bylo zvláštní.

„Robe, to fakt necháš běžet tohle? Pusť tam nějakou vánoční komedii, na to se nedá dívat." Řekla babička naštvaně, když jeden obránce shodil útočníka protějšího týmu tvrdě do bláta. Bolelo mě to za něj už od pohledu.

„Ach jo, tady nemá člověk chvíli klidu." Protočil děda očima a předal ovladač babi. Na chvíli jsem zavřela oči a vnímala jen jemné prsty, které si hrály s mými vlasy. Bylo to příjemné. Celá tahle vánoční atmosféra. Od krbu šlo příjemné teplo, v obýváku bylo přítmí a osvětlovala ho pouze televize a velký vánoční stromek. Byly pod ním už dárky, chyběly tam jen ty, co měl JungKook nahoře v kufru, to jich tam rapidně přibude, jestli je tam dá.

Když jsem uslyšela hlas mé oblíbené herečky Jennifer Aniston, hned jsem otevřela oči. Běžel tam s ní nějaký film, o to nehodlám přijít.

A běžel dlouho. Babi s dědou už šli dávno spát, jen my pořád seděli na gauči a sledovali televizi.

„Rozumíš tomu dobře?" napadlo mě najednou a otočila jsem se na záda tak, abych mu viděla do obličeje.

„Trochu, je těžké to chytat." Přiznal a já se uchichtla.

„Měl jsi něco říct, nemuseli jsme se na to dívat." Protočila jsem očima. To je blázen, sedíme u toho skoro dvě hodiny a on se určitě nudí. Přitom je tu tolik jiných věcí, co můžeme dělat.

„Líbilo se ti to, nechtěl jsem, abys o to přišla." Řekl na to.

„O nic bych nepřišla, ten film můžu vidět kdykoli."

Trochu jsem se nadzvedla a chytila lem jeho trička u krku.

„Co je?" podíval se zase dolů.

„Dáš mi pusu?" pousmála jsem se, vyčkávajíc na jeho reakci.

„Kolik jich budeš chtít." Zamumlal, když se ke mně skláněl. Bylo tak známé, když mi věnoval několik cudných pus, dělal to vždycky předtím, než z toho vzniklo něco většího. Ale tentokrát jsem to byla já, kdo naši pusu prohloubil. Objala jsem jeho krk a nechala se vzít do náručí.

Hm, ty díly jsou trochu nudné, jak to tak znovu čtu... no vzpomínám si na dobu, kdy jsem to psala. Neskutečně mě to bavilo :D Takže... trpte!

Otázka: Kdybyste se mohli podívat do jednoho jediného města na světě, které by to bylo?