Chvíli trvalo, než si mě všiml, ale pak se rozešel tak rychle, jak mu to kufr dovolil. Utíkala jsem naproti, a když byl u mě, nedbala jsem lidí a sprostě na něj skočila.

„JungKookie!" vykřikla jsem nahlas a pořádně ho stiskla. Svůj kufr nechal stát vedle, a taky mě objal. Aniž bych to kontrolovala, slzy se valily z mých očí. Byla jsem tak ráda, že je tady. Nevím, k jakému pocitu bych to přiřadila. Celé moje tělo se tetelilo a mozek byl jako vygumovaný.

Nestihl mi říct ani slovo a já brala jeho tvář do dlaní a líbala ho. Bez ostychu. A nečekala jsem na jeho odezvu dlouho. Byla to taková doba. Bojovala jsem proti tomu. Mělo to skončit, ale moje srdce říká něco jiného a mozek raději mlčí.

„Nevěřím, že jsi vážně tady." Popadla jsem dech a začala si stírat své slzy.

„Neplač, vážně jsem tady, to je šťastné, ne?" ukázal mi tolik žádaný úsměv.

„Chyběls mi." Zatahala jsem ho za kus rozepnuté bundy, a taky se pousmála.

„Nenuť mě říkat, jak moc jsi chyběla ty mně. Myslel jsem, že je to vážně konec." Prsty položil na mou tvář a něžně ji hladil. Povzdychla jsem si a za jednu ruku ho chytila. Vzala jsem jeho prsty do svých, a pak svou hlavu opřela o jeho hrudník. Do nosu se mi dostala tolik známá vůně. Skoro jsem zapomněla, jak voní. A jaké cítím bezpečí, když mě u sebe schová. Jako by byl schopný mě uchránit před celým světem.

Po pár minutách našeho mlčení a objímání jsme začali vadit lidem, kteří přišli z dalšího letu. Chytila jsem jeho ruku a táhla ke kafé baru.

„Vážně teď nejsem schopná řídit, vím, že jsi asi unavený z cesty, ale můžeme si něco dát a na chvíli si tu sednou?" zvedla jsem k němu svou hlavu.

„Jistě, navíc, počasí venku vypadá opravdu šíleně." Okomentoval chumelenici za prosklenými okny terminálu. Objednala jsem dvě horké čokolády a společně jsme si sedli ke stolu, který se uvolnil. Bylo tu opravdu narváno. Některé lety byly kvůli počasí zrušené a lidé se zdáli být neklidní. Určitě pospíchají za svými rodinami a přáteli. Vždyť zítra už je štědrý den! Pořád bylo lepší trčet na letišti, než se proplétat mezi lidmi v nákupním centru. Jelikož byl jeho příjezd tak na poslední chvíli, musela jsem se přidat k tomu davu, co nakupuje dárky na poslední chvíli. Budou to jeho první americké Vánoce, musí mít hodně dárků. Sice jsem si toho příliš nemohla se svými financemi dovolit, ale doufám, že mu to udělá radost.

„Takže říkej, co se stalo v Koreji za dobu, co jsem pryč." Pobídla jsem ho, ohřívajíc si ruce na hrnku.

„Ani nic moc, máme teď dlouho pauzu a další comeback až na podzim příštího roku. Jsem za to vážně rád, protože to bylo velmi vyčerpávající. Sice občas vystoupíme na nějaké akci, ale žádný dlouhý trénink nebo nahrávání." Na to jsem přikyvovala a natáhla se po jeho pravé ruce, kterou měl volně na stole. Věnoval mi další pousmání a své prsty propletl s mými.

„Docela jsem se ale trápil. Neměl jsem nic na rozptýlení." Povzdechl si.

„Já se nezastavila, píšu práci o stáži ve vaší firmě. Státnice se blíží a vážně mám hodně učení. Teď o Vánocích si chci užívat klid." Řekla jsem na to, abych změnila téma.

„A co pak? Už máš nějaký plán?" odpil si čokolády.

„Nemám." Zabručela jsem a prsty si vjela do vlasů.

„Všechno je jinak, než jsem myslela." Přiznala jsem bez velkého mučení. Komu jinému bych se měla svěřit, když ne jemu.

„Jak to?" pobídl mě.

„Když jsem se vrátila zpět, moje máma už měla nový dům v Santa Monice, a taky nového chlapa. Bylo vážně divné žít v domě s mužem, kterého absolutně neznám. Taky mě donutila, abych opustila školu v Kansasu a přehlásila se na tu v Los Angeles. Nesnáším to tam." Zaklela jsem.

„Nenávidím Los Angeles, moji novou školu a máminýho chlapa. Je na mě tak hnusná! Nic jsem jí neudělala, poslouchám na slovo a ona mi neřekne jedinou hezkou větu. Nechci znít urážlivě, ale vážně jsem ráda, že trávím Vánoce se svými prarodiči a ona je někde v Aspenu s Tobiasem." Zavrčela jsem naštvaně. Myšlenka na to mě dokázala tak rozohnit.

„Přežiju to do promocí. Pak už na ní nebudu závislá. Odstěhuji se." Pokývala jsem hlavou a upřímně, už teď jsem se nemohla dočkat.

„To je mi líto, Noona."hladil prsty mou pravou ruku.

„Mně taky. V Americe mě asi nic nedrží, jak jsem si myslela. Nejspíš půjdu tam, kam mě srdce táhne." Zopakovala jsem babiččinu větu, kterou řekla předevčírem.

„Jak to myslíš? Chceš žít na Floridě? Jednou jsi o tom mluvila." Zeptal se.

„Když získám vízum a práci, vrátím se za tebou. Jestli o mně ještě budeš stát." pousmála jsem se nejprve na naše ruce, a pak vzhlédla do jeho obličeje.

„T-to myslíš vážně?" vykulil tmavé oči a pootevřel sladce pusu.

„Nebudu ti nic slibovat, protože ještě pořád mi zbývá několik měsíců do zkoušek, ale kdyby tu byla ta šance, uvažovala bych o tom." Přitakala jsem teda. Nepřemýšlela jsem nad tím dopodrobna. Za tu dobu se může stád ledacos, ale vážně nevím, co budu po promocích dělat. Můžu odejít do kteréhokoli místa v USA, ale nikde nikoho neznám. V Kansasu mám pár přátel, ale tam není zaměstnanost tak dobrá, abych si tam našla práci tak brzy po škole.

„To by bylo perfektní, Natasho, byl bych hrozně rád, já... nevím ani co mám na to říct." Zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Vážně si ale nic neplánuj, důležité je, abych si našla nějakou práci, protože už nebudu nikým sponzorována, a pak taky vízum. Už bych tam nebyla za studijním pobytem, ale musela bych žádat trvalý pobyt." Vůbec jsem neměla ani tušení, jak žádost o povolení k pobytu, vypadá a jaké jsou podmínky pro přijetí. Vše ale půjde časem, ještě nic není jisté. Byla by to velká změna v mém životě.

„Já jsem šťastný, že nad tím vůbec přemýšlíš, pořád jsi říkala, že Korea není tvůj domov a Státy jsou."

„Pořád jsou můj domov, ale věci tady se změnily. Je mi to všechno líto, ale nejde s tím nic udělat. Pojďme se ale bavit o něčem lepším." Pobídla jsem ho. Nechtěla jsem dál mluvit o něčem, co jsem nevěděla, jestli přijde. Během čokolády mi řekl, co nového se stalo v jejich dormu. Jak si Jimin udělal řidičák a odřel Jinovi auto při první jízdě. Pak taky, že Hyuri a Chung se budou brát už na podzim a on je Chungův svědek.

Počasí se sice neuklidnilo, ale já jo, takže jsme se mohli dát na cestu. Naložil své zavazadlo do kufru auta a já mezitím odhrnula sníh z čelního skla.

„Vlastně jsem úplně zapomněl na tvé prarodiče. Řekni mi něco o nich." Pobídl mě hned, jakmile jsem se vyplantala z přeplněného parkoviště.

„Jsou moc hodní, budou se ti líbit, neboj." Usmála jsem se.

„No spíš, abych se já líbil jim." Utrousil, což jsem okomentovala uchichtnutím.

„Jsou trochu zvědaví, ale to hlavně proto, že jsi první přítel, kterého jim představím. Řekla jsem jim, jaký jsi. Nic je nepřekvapí." Uklidnila jsem ho.

„Doufám, že jsi mluvila v dobrém." Zasmál se na to a já protočila očima, i když to nejspíš neviděl.

„Uklidni se, všechno je fajn." Natáhla jsem svou ruku a poplácala ho po kolenu. V kolonách jsme strávili o dost víc času, než já ráno. Prohlédl si alespoň kousek z Chicaga. Dokonce v dálce mohl vidět obrovský vánoční stromek u Skinnerova parku.

Kolem desíti dopoledne jsem parkovala na vyhrazeném místě před domem prarodičů.

„Mají krásný dům!" vyhrkl JungKook překvapeně. V Soulu se moc rodinných domků nevidí, možná proto ho tak překvapilo. Do centra Chicaga je to docela daleko, pořád jsme ve čtvrti, kde jsou i bytovky a vyšší budovy, ale všechny už mají prostor na nějakou zahradu nebo alespoň dvorek.

A dům prarodičů se řadí k těm nejkrásnějším. Děda pracoval na burze s drahými kovy předtím, než odešel do důchodu. Teď oba nežijí ani tak z důchodu, jako spíš z toho, co on našetřil za léta na burze.

„Je to přesně jako z těch amerických filmů a ta výzdoba." Komentoval to pořád, když vyndával svůj kufr ven. Vzala jsem jeho malý batoh, abych mu alespoň nějak pomohla a u toho si všimla, že se hnula záclona. Takže oni už šmírují. S uchichtnutím sama pro sebe jsem zamknula auto a otevřela mu jak branku, tak pak i vchodové dveře, od kterých jsem taky měla klíč.

„Jsme doma!" zavolala jsem do útrob domu. Ani si nic nedělali s tím, jak nápadné to bylo, když oba byli v sekundě v předsíni. My si stihli sundat akorát naše bundy.

„Už jsme vás čekali, cesta byla v pořádku?" usmála se široce babi a já pokývala hlavou. JungKook vedle mě přešlapoval trochu nervózně a asi čekal, až ho představím. Rozhodla jsem se to nenapínat, vždyť o nic nejde.

Prostě jsem je představila, jak se sluší a patří. JungKook jim podal ruce, když mu ji oba nabídli a trochu se uklonil tak, jako to dělá vždy.

„Běžte si vybalit, já mezitím udělám kávu, nebo raději čaj?" zeptala se babi hodně rychle a on se podíval nechápavě nejdřív na ni, a pak na mě.

„Musíš mluvit pomaleji, není pro něj snadné vám rozumět." Vysvětlila jsem hned a jeho se zeptala, co si dá. Odpověděl, že jen čaj, tak jsem to přetlumočila babi. Očividně byl nesvůj z mluvení v angličtině. Asi jí už dlouho nepoužíval a teď jsou tu ještě lidi, které nezná.

„Dobře, jdu to připravit," odešla hned a děda v jejím závěsu.

„Pokoj je nahoře," pobídla jsem ho zase a on se vydal za mnou.

„Je vážně divné, že máme boty." Podíval se na své nohy a já se zasmála. Popravdě, já si po příjezdu domů taky nemohla nějak zvyknout. Byla to příjemná svoboda, když člověk přišel dovnitř, zul se a měl holé nohy. Docela se mi po tom stýská.

„Protože je venku tak hnusné počasí, nezůstaneme v tomhle." Ukázala jsem na naše špinavé boty.

„Normálně si je zuj, mám tu takové pantofe, ve kterých chodíme." Vysvětlila jsem a otevřela dveře do pokoje. Chodba byla tmavá, bylo tam jedno okno, a tak jsme oba trochu zamžourali nad náhlým přívalem světla z mého pokoje.

„Já už se tu trochu zabydlela, ale klidně dej své oblečení do skříně, místa je tam dost. Koupelna je za těmihle dveřmi i se záchodem. Víc nevím, co by tě mohlo zajímat." Zamyslela jsem se a on odsunul svůj velký kufr ke skříni.

„Jen čistě ze zajímavosti, jak dlouho tady budeš, že máš tak obrovský kufr? To jsem při mém příjezdu neměla ani já." Zasmála jsem se a sledovala, jak se přezul do pantoflí. Asi se nemohl dočkat, až si ty boty po tak dlouhé době vyzuje. Já ho napodobila, a pak skočila do ustlané postele.

„Nemám moc oblečení, ale..." začal ho odepínat a já vyvalila oči.

„To si děláš srandu?!" vykřikla jsem pobouřeně. Skoro celý ten kufr byl plný balíčků zabalených v barevném papíru.

„Jsou Vánoce, ne? Sice jsem moc nevěděl, co koupit tvým prarodičům, ale hyungové mi poradili, tak snad se jim to bude líbit." Pousmál se a vytáhl malou kupku oblečení, kterou dal do skříně.

„No dobře, tak fajn, tři dárky bych pochopila, jakože koupíš každému z nás jeden, ale jich je tam tak deset!" chtěla jsem se na to jít podívat zblízka, ale hned mě zarazil.

„Nedotýkej se jich, až zítra ráno budeš moct, teď dělej, žes nic neviděla." Zaklapl kufr i s dárky a zapnul ho. Dělá to schválně, ví, jak jsem zvědavá! Umřu do zítra!

„Neměl jsi jich kupovat tolik, cítím se vážně hrozně." Zabručela jsem a plácla sebou zpět na postel. Co těch mých pár dárků? A to jsem si myslela, jak skvěle jsem nenakoupila.

„Chtěl jsem ti jen udělat radost." Posadil se vedle a mou hlavu si dal do klína.

„Jenže já ti tohle nikdy nekoupím, není to fér." Odeskla jsem napruženě.

„Nechci, abys mi to vracela. Jsem šťastný, že můžu zažít poprvé pravé Vánoce, a hlavně, že můžu být tady s tebou. Jsou to jen věci, nic neznamenají." Prsty vjel do mých vlasů a začal je laskat. Zavřela jsem na chvíli oči a vzdychla. Pravda, jsou to jen věci.

Důležité je, že on je teď tady se mnou.

Mám otázku, vadí vám, když vám dávám takové otázky nebo ne? :D Jestli ne, můžete odpovědět na následující:

Nejoblíbenější song od západního umělce?

Gif: Jen na něj skočit pro objetí!