Myslela jsem, že budu mít problém usnout, ale jelikož jsem ráno měla spoustu aktivit pro zařizování štědrého dne, byla jsem docela unavená. Usnula jsem proto docela brzy po telefonátu i po rozhovoru s dědou. Štědrý den byl už pozítří a mně přijde, že teprve teď jsem se dokázala oprostit od všeho a začít si to užívat.

Taky mě hřál pocit, že Vánoce nejspíš strávím s JungKookem, kterého jsem neviděla přesně 114 dní. Jsem asi blázen, ale opravdu to dokážu spočítat. Celé září, říjen, listopad a větší část prosince.

„Ty jen kveteš." Okomentovala to babička, když jsme na druhý den dodělávaly cukroví.

„Včera volala tomu svému milému a prý říkal, že přijede." Řekl děda mezi řečí, co si olizoval prsty od těsta.

„Dědo!" okřikla jsem ho. Jednak kvůli tomu, že to hned napráskal, a pak taky za ujídání těsta, které jsme s babičkou pracně připravily na pečení.

„Vážně? Takže ho tu můžeme očekávat?" zeptala se babi.

„Já... doufám, že to nevadí. Ani jsem se nezeptala." Trochu jsem se zastyděla. Hned jsem počítala, že s tím budou souhlasit, přitom by klidně mohli být proti.

„Určitě je to v pořádku. Alespoň ty Vánoce budou o něco veselejší, když tvá máma se svým milým Tobiasem jeli raději do Aspenu, než aby trávila Vánoce s rodinou." To poslední zavrčela. Pravda ale je, že mně to moc nevadí. V Santa Monice jsem se dusila. Je mi dvacet a moje máma stejně kontroluje můj prospěch ve škole. Měla mě pod drobnohledem. Co dělám, kam jdu, s kým jdu. Do toho Tobias, který mi nebyl už vůbec sympatický. Nerozumím, proč s ním máma je. Kdyby byl bohatý, dobře, byly by to peníze. Jenže ono to vypadá, že ona si ve svém věku musí něco dokazovat. Asi ji drží přes ten sex, nebo vážně nevím. Rozhodně to ale není ona, kdo z něj tahá peníze. Je to tentokrát naopak.

„Je to jejich volba." Utrousila jsem a mezitím vykrajovala různé ornamenty z těsta. Vážně jsme byly ve skluzu, ale je to hlavně moje vina. Neměla jsem na nic náladu a ona to sama chudák nezvládala. Taky jsem letos přiletěla později, než minulý rok.

„Vymění toho burana za vlastní dceru, to je otřesné." Pořád si mlela svoje. Nebudu jí to vymlouvat. Jsem ráda, že jsme tu jen v sestavě, která je a veselejší to bude, až přiletí poslední osoba.

„Už víš, kdy přiletí?" změnila téma a dala první várku do trouby.

„Ještě ne, říkal, že mi napíše nebo zavolá. Nicméně, let jen do Los Angeles trvá asi jedenáct hodin. Tam bude určitě muset přestoupit, a pak jsou to letecky ještě čtyři hodiny."

Těsta už moc nezbývalo, vykrájela jsem, co se dalo a vše se dalo péct. Utřela jsem si ruce od mouky a zkontrolovala svůj telefon. Blikal zeleně, takže mám buď nějakou aktualizaci nebo zprávu či hovor.

A zpráva!

„Plánovaný příjezd v 6:35 tvého času. Těším se."

Zítra ráno je tady. To je ještě 15 hodin a zase se uvidíme.

„Přiletí zítra, pojedu ho vyzvednou, půjčíš mi auto, dědo?" otočila jsem se na ně a přistihla je, jak mě sledují. Nechápavě jsem pozdvihla obočí, co to jako má znamenat.

„Poprvé tě vidíme takovou, musíme si užít první lásku naší vnučky." Řekla babi a já se zakabonila. Doufám, že jim JungKook nebude pořádně rozumět, to mě před ním alespoň neztrapní.

„Auto ti půjčím, ale nechej ho raději řídit, provoz je moc vysoký na holku." Řekl děda a já se začala smát.

„Zvládnu to, JungKook nemá řidičák." Přešla jsem zpět ke kuchyňské lince s úmyslem si natočit vodu z kohoutku. Z toho všeho pečení mi vyprahlo.

„Nemá? A kdo dnes nemá řidičák?" podivil se děda a s babi si vyměnili překvapené pohledy.

„Víš, on měl osmnáct teprve minulý rok a jeho práce je... opravdu velmi náročná. Neměl čas si ho udělat." Oni vlastně ani neví, co on dělá. Myslím, že si to nechám nějakou chvíli pro sebe. Pomlčím o šílených fanynkách, kostýmech a černých linkách, které si nechávají dělat kolem očí. Myslím, že by to nejspíš nezavrhli, ale ze začátku budou rádi, když se srovnají s našimi rozdíly tak, jako já.

„Takže je od tebe mladší? Tos neřekla." Obvinila mě babička.

„Je to trochu zvláštní, ale nějak nám to nepřekáží." Pokrčila jsem rameny. Já s tím ze začátku měla vážně velký problém. Chtěla jsem, aby můj kluk byl opravdu vyspělý, ochránil mě před vším a byl vůdčí v našem vztahu.

Všechno se ale ukázalo jiné. JungKook je mladší a i přes jeho tichou povahu umí být vůdčí, když se já nedokážu k něčemu rozhoupat – a to je dost často. A co se mentální vyspělosti týká, spíš já jsem mentálně pozadu. Necítím se na tolik, kolik mám. Pořád jsem asi zarytá šestnáctka. Možná rozumná, ale občas naivní. Nic nevědoucí o životě. A o lásce.

„Jsem na toho chlapce zvědavý víc a víc." Prohlásil děda a z lednice si vybral pivo. S tím se pak odebral do obýváku sledovat nějaké sportovní zápasy.

„Mám připravit pokoj? Nebo si ho vezmeš k sobě." Babi se tvářila na můj vkus až moc neutrálně, ale vím, že hořela zvědavostí, co jí na to odpovím.

„Další pokoj není třeba." Rozhodla jsem se to uvést na pravou míru. Trochu jsem se styděla, asi jí došlo, že tohle máme za sebou, ale po druhé straně si říkám, že mi za chvíli bude dvacet jedna. To se jako do konce života budu bát přiznat, že už jsem něco s někým měla? Jsem dospělá.

„Dobře, jen jsem se zeptala." Řekla a hned na to zabědovala, že zapomněla na to cukroví. Trouba byla tak tichá, že jsme na chvíli zapomněly, že se v ní něco peče. Naštěstí bylo vše v pořádku a já se dala do zdobení. Uteklo mi tak celé odpoledne a rozhodla jsem se, že půjdu večer brzy spát. Bylo mi jasné, že budu mít problém s usínáním, ale uvařila jsem si bylinný čaj a hodinu po něm se vydala do postele.

Budík jsem si nastavila na 4:30. To je za 7 hodin.

Čaj sice moc nezabral, ale naštěstí jsem usnula a vzbudila se přesně na úvodní tóny My turn to cry od Exo. Mám to jako budík a krásně se tím probouzí. Nejdřív jsem byla otrávená, že musím vstávat, ale jakmile mi došlo, kvůli čemu tak brzy vstávám, vystřelila jsem z postele jako raketa. Měla jsem dost času na přípravu. Musela jsem se pořádně probudit, protože sednout za volant rozespalá by opravdu nebyl dobrý nápad.

Dala jsem si proto pořádnou snídani a k tomu si zapnula i televizi, kde zrovna běželo předvánoční Dobré ráno Ameriko! Podvědomě jsem ale stále sledovala hodiny nad futrami dveří, které vedly vedle do kuchyně.

V 5:15 jsem byla už oblečená do šedých džínů a huňaté parka bundě. Musela jsem si vzít i rukavice a čepici s šálou, protože byla vážně zima. Venku sněžila a cesta se leskla. Budu muset jet opravdu opatrně, ale mám dostatečnou rezervu.

Tak brzo ještě nebyl provoz tak silný, jak jsem si myslela, že bude. Bývá to tu někdy hrozně ucpané, člověk stojí v zácpách i hodinu. Já nikde dlouho nečekala, občas na nějakých světelných křižovatkách. Díky řízení mi ta další hodina taky dost utekla a v 6:28 jsem parkovala před terminálem letiště O'Hare. Tak dobře, jestli jinde provoz nebyl, tady to bylo naprosto napráskané. Možná bych řekla, že to bylo i horší než v Soulu. Důvodem bylo hlavně to, že se blížily Vánoce. Lidé odlétali a přilétali za svou rodinou a známýma. Měla jsem velké problémy tu vůbec zaparkovat. Parkoviště jsem musela objet dvakrát, než tam bylo místo. Jakmile se mi dědův Seat podařilo vměstnat mezi dvě auta, zatáhla jsem ruční brzdu a vystřelila z auta. Na dálkové ovládání jsem ho zamkla a rychle utíkala do terminálu. Jednak jsem se nemohla dočkat, a pak taky bylo osm stupňů pod nulou.

Snažila jsem se nevnímat ten mumraj kolem a vydala se k nejbližším odletům a příletům. Bylo tam napsáno, že letadlo z Los Angeles už přistálo. Takže si musel vyzvedávat kufr. Nebo už je někde tady? Srdce mi bilo jako splašené. Měla jsem strach, abychom se tu vůbec našli, ale to bylo po překonání té dálky snad to nejmenší. Našla jsem východ, odkud vycházeli lidé se svými kufry a čekala před ním.

Po patnácti minutách jsem byla vážně už nervózní. Kde je tak dlouho? Přiletěl vůbec tímto letadlem?

A pak jsem uviděla povědomou postavu zabaluchanou v obrovské bundě a s kufrem, který mu byl skoro po pás.

Děcka (pardon za to dětinské oslovení), ale kdybyste mi takhle psali komentáře pořád, tak tu máte díly jeden za druhým.