Dny se střídaly v noci a noci zase v dny. Už se blížila zima, ale tady žádná nebyla. Pořád to tady žilo. Jako nikdy nekončící párty. Proto mi občas přišlo, jakože jsem se zasekla v čase.

Na konci září jsem nastoupila do posledního ročníku vysoké školy. Všichni nám neustále připomínali blížící se zkoušky, ale já to neposlouchala. Dělala jsem do školy vše, co se dalo, ale nehodlala jsem se v listopadu stresovat zkouškami, které měly přijít až někdy v květnu.

Svou bakalářskou práci jsem zpracovávala o své stáži. Naneštěstí mi to přineslo jen spoustu bolestivých vzpomínek. Několikrát jsem měla hovor s panem Kwanem kvůli nesrovnalostem a informacím, které jsem potřebovala a neměla. Opravdu mě překvapil, když se rozpovídal, jak se daří jemu i týmu.

Kluci měli dlouhou pauzu a jejich comeback měl přijít až za rok na konci léta. Vystupovali od svého debutu téměř v kuse, potřebovali si odpočinout. Byla jsem za ně ráda. Na vlastní oči jsem viděla, jaká dřina to byla, fyzická i psychická.

Najednou tady byly Vánoce. Část svátků jsem strávila u svých prarodičů v Chicagu. Tam jsem měla alespoň nějaké Vánoční pocity. Myslela jsem na to, co asi dělá JungKook. Mají nějaká vystoupení? Nebo může být se svou rodinou? Tolik bych si za něj přála, aby si pořádně odpočinul.

„Pověz mi o tom tvém výletě, Naty." Oslovila mě babička a já se pousmála. Takhle mě oslovuje jen ona a děda, nikdo jiný. Je milé, jak zkracuje mé jméno.

„Bylo to vážně skvělé, babi. V Koreji se mi moc líbí, našla jsem si tam spoustu přátel a zažila skvělé věci. Jejich kultura je vskutku fascinující." Rozpovídala jsem se. Začala jsem popisovat všechny lidi, které jsem potkala a místa, která jsem navštívila a až u konce si uvědomila, že vlastně pláču.

„Holčičko,"vzala mě do náruče přesně tak, jak jsem to potřebovala.

„Stýská se mi, moc se mi stýská." Opřela jsem se o její rameno a nechala slzám volný průběh.

„To ti tak chybí lidé tam? Myslela jsem, že tady doma máš více přátel." Nechápavě mě hladila po vlasech.

„Že je v tom nějaký chlapec, hm." Odhazovala mou ofinu na stranu a já smrkla. Styděla jsem se o tom mluvit. Nemluvila jsem o tom s nikým, jen s Louis. A teď jsem několik měsíců mlčela. Mámu zajímalo jen, jestli je konec. Nic víc.

„Tak to vyklop, jsem přece tvoje babička." Zamrkala a já se pousmála. Po kom je máma, když ani po dědovi ani po babičce ne? Moje máme je tak chladná. Nedá mi objetí, nezajímá se o mě. Babička je naopak naprosto perfektní. Tohle umí dokonale.

„Je v tom kluk, ale jeho život je tam a můj tady. Už jsem s ním od srpna nemluvila a moc se mi stýská." Snažila jsem se utřít si slzy. Nejspíš ze mě vyvrcholilo všechno, co jsem za tu dobu střádala.

„To je sladké, zažila jsi svou první lásku, broučku." Řekla něžně a popostrčila ke mně čaj, co donesl děda.

„Řekni mi o něm něco." Složila ruce do dlaní a zatvářila se zvědavě. Odpila jsem si čaje a taky se trochu pousmála.

„Je dost jiný, jeho povaha je sice tichá, jako ta moje, ale když jsme byli spolu, vždy jsme měli o čem mluvit. Byla jsem opravdu nesvá z toho, že se mu líbím. Vždyť, oni mají v Koreji úplně jiný ideál krásy než my tady v Americe. Pochybovala jsem o tom vztahu dost, ale dala tomu šanci. Ukázalo se, že je opravdu milý a udělal by pro mě cokoli. Dokonce mě jednou i bránil před urážkou jednoho kolegy. Porval se za mě, i když věděl, že nemá proti němu šanci. Vážně se mě snažil přesvědčit, abych zůstala." Povzdychla jsem si.

„A jak vypadá? Určitě musí být hezký, když se tobě líbí." Já se zasmála a nepochybně zrudla. Babička se zdála být tak zaujatá, byla srandovní. Nikdy jsme spolu o těchto věcech nemluvily.

„Je, vážně má krásný úsměv a ve tváři mi trochu připomíná dítě." Přiznala jsem, červenajíc se.

„Ale když mě vzal do náruče, cítila jsem se s ním opravdu bezpečně. Nechybělo mi v tu chvíli vůbec nic." Zase ze mě vyšel další povzdech. A teď mi toho chybí až moc.

„Jsi nešťastná." Konstatovala a já jen rezignovaně pokrčila rameny. Věřím, že to přejde. Rozchody bolí, je o tom tolik písní, tak na tom přece musí být něco pravdy. Asi jsem ale nečekala, že ta bolest bude taková. Vše je tak těžké.

„Zlato, máš celý život před sebou. Udělej promoce a běž tam, kam tě srdce táhne, nikdo neříká, že tvá budoucnost musí být tady." Řekla, jakoby to bylo naprosto jednoduchá záležitost. Prostě odpromovat a odjet někam pryč. A žít tam.

„Máma by byla proti. Urazila ho, řekla, že si nepřeje, abych chodila s někým, jako on." Zamumlala jsem slabě.

„Až skončíš školu, nebudeš na ní závislá. Bude to už jen tvůj život. Teď poslouchej, co ti říká, protože tě živí, ale pak to tak nebude." Usmála se a vykouzlila tím úsměv i mě.

Celý večer jsem pak seděla u krbu a přemýšlela nad tím, co mi řekla. Nezdála být se pobouřena tím, jaké je JungKook národnosti ani nic podobného. Byla jsem překvapená, jak jednoduše se s ní o tom dalo mluvit. Kolem dvanácti v noci, kdy prarodiče už spali, měla jsem notebook na kolenou a snažila se zjistit nějaké novinky ze světa K-popu. Exo měli vážně skvělý comeback, stejně tak i jiné skupiny. Přes Vánoce byla nějaká vystoupení, kde se objevili i BTS. Dlouho jsem váhala, než jsem klikla na video z jedné show, kde zpívali mou oblíbenou, For You.

Po tom, co video skončilo, popadla jsem mobil a zmáčkla jedničku. Automaticky se vytočilo jeho číslo a já čekala. Nestihla jsem si ani spočítat, kolik hodin je právě teď u nich a jen jsem doufala, že ho při něčem nevyruším.

„Ano prosím." Ozval se jeho hlas. Nevím, jestli si nevšiml, kdo mu volá, nebo ho to vůbec nezarazilo.

„Tady Natasha." Ohlásila jsem se teda. Pak bylo ticho. Čekala jsem na cokoli, co by řekl, ale nic se neozývalo. Možná tak třicet sekund jsme slyšeli jen náš dech.

„Noona, tys zavolala." Nevím, jak bych popsala jeho hlas. Jestli byl nadšený nešlo poznat, možná v něm trochu převládal smutek a taky bolest.

„Jak se máš?" šeptla jsem a doufala, že to uslyší.

„Jsem teď u rodičů a řešíme svatbu Chunga s Hyuri. Byl jsem se podívat do domečku. Vzpomněl jsem si přitom na tebe." Odpověděl pomalu. Z povzdálí jsem slyšela nějaký hluk, asi od toho, jak se baví. Pak zaznělo pár nárazů a ticho. Asi se někde zavřel.

„Já jsem u své babičky v Chicagu. Mluvila jsem s ní o mé stáži." Řekla jsem jen a prsty si začala hrát s pramínky svých vlasů. Musela jsem se hodně kontrolovat. Nechtěla jsem plakat do telefonu, ale slyšela jsem jeho hlas po tak dlouhé době. Přišlo mi to až nereálné. Že se mi to všechno jen zdá.

„Řeklas jí o mě?" zeptal se a já přikývla. Až po pár sekundách mi došlo, že to nevidí.

„JungKookie, moc mi chybíš. Vím, že jsem říkala, že vše bude dobré, ale nic není. Vše se mi zdá horší." Rozplakala jsem se. Nevím, jestli to poznal, polykala jsem své slzy téměř neslyšně. Byl to tichý pláč.

„Já vím, Noona. Taky se mi stýská. Dal bych nevím co, abych mohl přijet za tebou. Objal bych tě, a nikdy nepustil." Setřela jsem si své slzy a pro sebe se pousmála.

„Přileť." Řekla jsem jen.

„Nedělej si legraci, je to kruté." Vyhrkl trochu nesrozumitelně. Jsem ráda, že se jeho angličtina za tu dobu příliš nezhoršila. Nevím, jak bych byla schopná mu rozumět. Zato moje korejština byla o dost horší. S nikým jsem nemluvila a slovní zásoba šla opravdu do temných míst.

„Myslím to vážně, jestli můžeš, přileť. Přileť za mnou." Zopakovala jsem hned.

„Mám přiletět? Opravdu?" ujišťoval se a já se zasmála.

„Jsem teď na 14 dní v Chicagu, přileť sem." Zopakovala jsem po druhé.

„Pak dobře, nemám nic, co by mě tu drželo. Zavolám, abych ti řekl dobu mého příletu." Uslyšela jsem zvláštní postraní zvuky z telefonu.

„Co teď děláš?" zeptala jsem se nejistě.

„Běžím do svého pokoje, sbalím si a poletím. Brzy se uvidíme."

„Brzy se uvidíme." Zopakovala jsem, a pak zavěsila. Promnula jsem si obličej, který byl horký od krbu i od slz. My se vážně uvidíme. Pocity se ve mně trochu mísily. Jsem šťastná, že tu bude. Poruším tím ale předsevzetí se dostat ze smutku. Takhle tu zase bude to loučení. Co to bude pak? Budeme ještě spolu nebo je to jen... co to vlastně je?

Zamyšleně jsem hleděla do plápolajícího ohně a opravdu se vyděsila, když mi někdo položil ruku na rameno.

„Ještě nespíš, dědo?" překvapeně jsem se otočila.

„To jsi mluvila s ním?" neodpověděl na mou otázku a já přikývla. Sledovala jsem, jak se posadil do houpacího křesla naproti mně.

„Vypadala jsi smutná a zároveň nadšená, nerozuměl jsem ti ani slovo, jsi v pořádku?" na to jsem se pousmála. Mluvila jsem korejsky, je jasné, že mi nerozuměl. JungKook by mi na druhé straně taky nerozuměl, přes telefon je to pořád problematické.

„Já mu řekla, ať přiletí a on řekl, že přiletí." Vyhrkla jsem hned a až pak si uvědomila, jak vtipně to znělo. Očividně není korejština jediným jazykem, ve kterém ztrácím slovní zásobu. Sestavit pro mě normální větu v angličtině začíná být problém.

„Doufám, že to nebude problém, dědo." Zeptala jsem se a on zavrtěl hlavou. Moji prarodiče jsou prostě skvělí, víc k tomu říct nejde.

„První lásky jsou vždy takové. Vše prožíváme intenzivněji." Konstatoval.

„I tys to tak měl?" na to přikývl.

„A mám to tak do dnes, když jsem potkal tvou babičku, byla to opravdu speciální žena. Měl jsem strach ji oslovit. Líbila se mi už na střední škole, tehdy byla moc oblíbená a všichni se s ní chtěli přátelit. Poprvé jsem ji oslovil až na maturitním plese. Hrozně jsem se ztrapnil. Koktal jsem. Pak jsme se po škole asi rok neviděli. Dokud se její rodina nepřestěhovala a ona nezačala chodit na vysokou školu tam, kde já. O tom čase jsem byl už o něco vyspělejší a tolik jsem se nebál. Pozval jsem ji na rande a od té doby jsme stále spolu. Nevím sice, jaký tvůj přítel je a možná se můžu mýlit, ale i první lásky můžou být poslední. Pamatuj na to."

Dala jsem je k sobě moc brzo? Však on tam ještě nedojel a mně to bez něj psát nebaví :D