Moje letadlo odlétalo v pět hodin ráno místního času. To znamenalo, že až přiletím do Los Angeles, tam odpoledne. Nebo ne? Byla jsem moc zmatená. Let měl trvat přes deset hodin a do toho ten časový posun. Nevyznám se v tom.

Svůj největší kufr jsem měla už sbalený. Věci, které jsem chtěla mít v příručním zavazadle, jsem měla na posteli. Za sebou jsem nechávala prázdný pokoj, byl tam jen nábytek a koberec. Vše bylo bílé a bez barev. Přesně, jak jsem přicházela, tak jsem odcházela. S Cho Hee jsem se loučila brzy, dala mi svačinu na cestu a pořád opakovala, ať se opatruji a pilně studuji. A že ji mám někdy přijet navštívit. Nechala mi na ni i kontakt. Se slzami v očích jsem jí řekla poslední ahoj a nastoupila do auta, které stálo před bytovkou.

„Bude se ti po ní stýskat." Pousmál se Jin, řadíc se do provozu a já přikývla.

„Jasně, rok jsem s ní žila a už ji nejspíš v životě neuvidím." Otírala jsem si slzy a ještě jí stihla několikrát zamávat. Bylo devět večer, a protože jsem potřebovala odvoz na letiště, Jin mě svezl k nim do dormu, a pak mě odveze. Jít spát jsem ani nemusela. Letadlo odlétá v pět, musím tam být dvě hodiny předem a hodinu zabere cesta. Vyjet jsme museli už ve dvě ráno. Při představě únavné cesty se mi chtělo spát už teď.

„Necháme ten kufr v autě? Asi je zbytečné ho vytahovat." Zkonstatoval a já nemohla jinak, než přikývnout. Byl vážně velký a hlavně těžký.

Oba jsme se pomalu loudali do bytovky a hned po příchodu skopli boty. To balení mě opravdu unavilo. Jelikož jsem si do poslední chvíle užívala momenty tady, měla jsem na sbalení jen tento den. Myslela jsem, že to bude rychlejší, ale opak byl pravdou. Když už jsem si myslela, že všechny věci mám, vždy se objevilo něco, na co jsem zapomněla.

„Co sledujete?" Jin se svalil na gauč a málem tak zalehl nohy Yoongimu, který ho hned okřikl.

„Ticho, ticho! Už se potkali!" vyhrkl Taehyung pobouřeně, že někdo promluvil a narušil tak atmosféru. Stála jsem za křeslem, ve kterém seděl JungKook a na chvíli se taky otočila na televizi. Vážně je šest kluků tak zažraných do nějaké romantiky? Já zbožňovala Witney Houston a Kevin Costner patřil mezi mé oblíbené herce, ale nečekala bych, že zrovna oni budou takhle milovat Osobního strážce.

„Pojď se dívat, Noona, je to skvělý film." Ucítila jsem, jak mě někdo bere za ruku. Pousmála jsem se a sedla si do klína osobě, kterou už zítra opustím. Teď byl ještě na chvíli můj. No zítra už nebude.

Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a nohy volně spustila přes opěrku křesla. Neposlouchala jsem, jak příšerně byl ten film nadabovaný a raději poslouchala jeho srdce, které bilo tak blízko mé hlavy. Zavřela jsem oči a užívala se, když prsty hladil mé vlasy a tvář, jen tak lehce, jako automaticky. Kdo tohle bude dělat zítra večer? Nikdo, zítra už budu sama.

Na konci filmu všichni posmrkávali, když se Rachel loučila s Frankem, ale mě to nutilo se usmívat.

„Skončilo to špatně, proč se směješ?" zabručel Jimin.

„Ne, skončilo to dobře."oponovala jsem.

„Jak to? Vždyť spolu na konci nejsou." J-Hope nechápavě nazdvihl obočí.

„Ale on to přežil a měli šanci se rozloučit, ona je zpěvačka a on její strážce, nikdy by spolu nemohli mít normální vztah, takže si myslím, že tohle je dobrý konec." Řekla jsem svůj názor. Možná mi to vzdáleně připadalo, jako tahle situace, jen opačně. Dobře, nebyla jsem žádný strážce, ale on byl zpěvák a já byla normální. Pominu-li teda tu naši rozdílnost. Ani tak by z toho nejspíš neplynul happy end.

„Jdu si ještě lehnout, nastavím si budík a přesně ve dvě vyrazíme, ano?" řekl Jin. Bylo půl jedenácté. Ještě měl šanci si trochu zdřímnout. Suga přepnul televizi na jiný kanál a hned bylo veseleji. Já se ale rozhodla jít nahoru. Bylo mi divně. Ze všeho co se stalo a co tu teď nechávám.

„Chceš se osprchovat? Můžu ti donést osušky." Přišel JungKook do pokoje.

„Tak dobře, dám si vanu." Přitakala jsem. Třeba ze mě ta horká vody trochu smyje ty zvláštní pocity.

Začala jsem ji napouštět, a pořádně horkou, aby mi vydržela co nejdřív. Prohrabala jsem všechny zákoutí skříňek, co tu měl a dokonce objevila trochu pěny. Bylo jí ale hodně na dně. Dala jsem ji tam už během toho, co jsem vanu napouštěla, a tak se jí udělalo naštěstí dostatek.

Své oblečení jsem svlékla a položila do kouta. Bylo těžké tam nejdřív vlézt, už proto, že jsem měla zmrzlé nohy, a tak to moc pálilo. Překonala jsem to ale, a za chvíli mi čouhala jen ramena. Ruce jsem si položila na okraje a zaklonila hlavu. Všechno je tak, jak má být a všechno bude dobrý. S úmyslem myslet na pěkné věci, jsem vydechla všechen vzduch z plic a zavřela oči.

Snažila jsem se mít v hlavě prázdno a opravdu relaxovat, překazil mi to ale JungKook, který vešel dovnitř a v ruce měl obrovskou modrou osušku.

„Ty už ani neklepeš! Kde je nějaký tvůj ostych." Obvinila jsem ho a on se zasmál.

„Co kdybych neměla všude tu pěnu." Řekla jsem trochu uraženě, ale koutky mi cukaly.

„Přestaň už dělat takové drahoty. Je to zcela zbytečné." Protočil očima a posadil se na kraj vany. Osušky položil na stolík vedle a pravou rukou sáhl do vody.

„Máš to horké!" cukl překvapeně.

„To abych tu mohla být, co nejdýl." Trochu jsem na něj foukla pěnu a ta se mu usídlila na pravém kolenu. Zavrtěl nade mnou hlavou a vstal, že odejde.

„Počkej." Natáhla jsem se pro jeho ruku.

„Ještě něco by si lady přála?" udělal úklonu a já se zakabonila. To je vážně trdlo.

„Jo," na to pozdvihl obočí a čekal, co řeknu. Já ale jen ukázala na sebe, pak prstem na něj a na konec na tu vanu.

„Mám jít za tebou do vany?" vykulil překvapeně oči a já určitě zčervenala.

„Nikdo tě samozřejmě nenutí." Pokrčila jsem rameny a zpátky se tam pohodlně usadila.

„Myslím, že vynucovací prostředky by ani tak nebyly třeba." Zdál se být tím návrhem až moc nadšený a když se svlékal, trochu jsem zapochybovala, jestli to ode mě nebylo moc odvážné.

„Pozor, vycákáš všechnu vodu, JungKookie!" okřikovala jsem ho, když necitelně vlezl do vany a doslova mě odstrčil, aby se mohl opřít. Bylo jediné štěstí, že ta vana byla tak velká. Nějaká voda kvůli němu sice zůstala na podlaze, ale naštěstí jí nebylo moc.

„Co to děláš, já chtěla klidnou vanu." Obvinila jsem ho, když pak chytil mé lokty a přitáhl mé tělo blíž. Vážně jsem se nechtěla opírat, ale nedal mi na vybranou a já se svými zády opřela o jeho hrudník.

„Už budu hodný, musel jsem tu trochu udělat pořádek." Na to jsem vyprskla smíchy. Ten a nějaký pořádek? On opravdu není pořádkumilovný. Když jsem k němu ze začátku chodila, míval v pokoji uklizeno, ale čím delší dobu jsme byli spolu, tím se projevovala jeho stránka bordeláře.

Pak jsme oba zmlkli a poslouchali, jak kapky deště, které dopadaly na parapet, postupně zintenzivnily. Svou dlaň jsem vložila do jeho, která byla opřená o okraj vany a propletla si s ní prsty. On udělal to samé se svou druhou rukou, a pak je obě přitáhl k našim tělům. Ze zadu mě objal a svou bradu si opřel o mé rameno.

„Nejezdi nikam, Natasho." Špitl.

„Nech toho, víš, že to nejde." Odvětila jsem stejně slabě.

„Nenič tuhle chvíli, chci si nás pamatovat takhle." Trochu jsem ho napomenula vzápětí.

„Jak takhle?"

„Jako že se milujeme a jsme spolu. Jsme šťastní. To poslední, co chci vidět, než odjedu, je tvůj úsměv, ne pláč." Jeho stisk povolil a já naše ruce položila na má kolena, která kousek čouhala z vody.

„Nevím, jestli budu schopný se usmívat, až na to přijde." Oponoval.

„Tímhle nic nekončí. Naše životy jsou před námi, ještě toho tolik zažijeme. Ty budeš mít perfektní kariéru a já budu promovat, oba si pak najdeme partnery, kteří jsou pro nás ti praví, a budeme s nimi žít. Všechno bude perfektní." Snažila jsem se utěšit nás oba, ale ta slova byla tak zoufalá, že vůbec nepomohla.

„Nechci nikoho jiného, nejspíš zůstanu napořád sám." Řekl zatvrzele a já se smutně rozesmála.

„Máš teprve osmnáct, určitě sám nezůstaneš. Objeví se tu nějaká, která tě přiměje, aby ses do ní zamiloval." Hladila jsem ho po hřbetu ruky.

„Ale ne tak, jako ty."

„O tom je první láska. Sami jsme si vybrali, že tak uděláme. Že budeme své první lásky. Udělali jsme všechno, co první lásky dělají, ale zbývá tu poslední část." byla jsem ráda, že jsem k němu zády. Nechtěla jsem sledovat jeho smutný obličej a nechtěla jsem, aby on viděl ten můj.

„Rozejdeme se a budeme na to vzpomínat jen v tom nejlepším."

Když jsme byli ve vaně, déšť teprve začínal, ale když jsme mířili na letiště, byl to naprostý liják. Se všemi jsem se rozloučila už v dormu. Věděla jsem, že už je nejspíš nikdy neuvidím, ani jednoho. Oblíbila jsem si je. Byli tak veselí. Bude mi chybět ten rozruch kolem, jejich nezřízený smích a tanečky. Bude se mi tak stýskat. Ještě v autě jsem si utírala slzy a to mě čekalo ještě větší loučení.

„Můžeš nás třeba přijet navštívit, nebo tak." Řekl Jin, parkujíc před budovou letiště.

„Hm." Zabručela jsem a vystoupila. Moje tělo se otřáslo pod náporem kapek deště, které mě hned zavalily. Otevřela jsem kufr, ale Jin mě odstrčil, že ho vezme. Vzala jsem si proto pouze tašku na rameno a rychle mířila k terminálu. Už tak jsem byla mokrá a Jin vypadal ještě hůř, protože táhl můj kufr a nemohl jít tak rychle.

Postavil ho vedle mě, a pak mě objal. To už jsem se znovu rozplakala.

„Dej na něj pozor, jo?" zamumlala jsem uplakaně a on mě pohladil po zádech. Oba jsme věděli, o kom mluvím.

„To víš, že dám, o všechny se postarám a ty mi na oplátku slib, že budeš dávat pozor na sebe, ano?" řekl klidně. Jeho vyrovnaný hlas mě uklidňoval. Vážně jsem ho nechtěla pustit, byl mi nejblíže, věděla jsem, že mu můžu říct cokoli a on mě vždy utěší a poradí mi, co dělat. Tohle byla jeho perfektní vlastnost. Dokázal se proměnit v dítě, ale když bylo potřeba, byl tu ten dospělý, vzal do náručí a postaral se o všechny problémy.

„Ať se ti daří, Natasho," pustil mě a se slovy, že počká v autě, se rozešel ven z terminálu. Upřeně jsem sledovala jeho vysokou postavu, dokud nezmizel za dveřmi, v zachmuřeném Soulu. Tam, kam se já už nepodívám.

Pak jsem se podívala na druhého člověka, který pro změnu sledoval mě. Setřela jsem si své slzy z tváří a usmála se s mokrým obličejem. Neoplatil mi ho. Přešel rychle ke mně a své rty přilepil na ty moje. Cítila jsem z jeho polibků zoufalost a myslím, že jsem ho líbala stejně tak. Až když jsem se téměř zalkla slzami, museli jsme se vzdálit.

„Nejeď pryč, Noona, já tě prosím, zůstaň." Jeho hlas naznačoval, že už ani nečeká, že bych své rozhodnutí změnila. Byl to prostě poslední výkřik do tmy, ale s nulovou nadějí na odezvu.

Popotáhla jsem a hlavu otočila na bok, abych si zase mohla setřít slzy. Jen jsem je více rozmazala po mé zarudlé tváři.

„Bude to v pořádku, vzpomínáš, co jsem ti řekla?" polkla jsem a otočila se zpět k němu čelem. Jeho ruce držely můj pas sice pevně, ale já měla možnost hýbat s těmi svými, a tak jsem setřela i jeho slzy.

„Chci úsměv," pobídla jsem ho.

„Chci si tě pamatovat, jako toho usměvavého a veselého kluka, kterého jsem moc milovala, a který byl můj první." Zmáčkla jsem mu nos a on semkl rty.

„Nejde mi to, pořád myslím na to, že je to naposledy, co tě teď vidím." Zafňukal a můj obličej se zkroutil bolestí. Tohle vážně nechci, nechci trápit nás oba, ale je to tak správné. Čas to ukáže.

„Já vím." Hlavu jsem si opřela o jeho srdce a nadechla se jeho vůně. Už vážně naposledy.

„Miluji tě, všechno bude dobré." Hladila jsem ho ve vlasech.

„Saranghae." Šeptl. Odstoupil ode mě jako první.

Chytila jsem madlo svého kufru a vydala se do řady na odbavení. Když jsem tam došla, ještě jsem se otočila zpět. Pořád tam stál, zvedl ruku na pozdrav a věnoval mi uslzený úsměv. Přesně ten jeho, který si chci pamatovat.

„Sbohem, Koreo."

THE END

*

*

*

*

*

*

*

NEBO NE?

K mé otázce na k-dramata. Já zbožňuju The Heirs - Lee Min Ho a Park Shin Hye :D Byla jsem v šoku, že sem tak hotová z nějakého seriálu a zhltla sem to doslova za pár dní.