Tento měsíc jsem měla na cestování, ale neměla jsem chuť se odsud hnout. Přinutila jsem JungKooka, aby se mnou každou možnou chvíli někam zajel. Chtěla jsem si užít poslední dny tady a chtěla jsem si je užít s ním. Cestování bylo dopravou tak zdlouhavé. To mě taky přimělo, abych si půjčila auto. Teda, chtěla jsem to udělat a zajít do půjčovny, ale někdo mě předběhl.

„Já, vážně nevím, jestli tohle můžu přijmout." Stála jsem nervózně na chodníku a v ruce žmoulala klíče od Jinova Mercedesu. Hodně se divím, že v tomhle nezůstal Korejcům věrný a nemá raději Kiu nebo Hyundai. No uvítala jsem to. Mercedes už jsem jednou doma řídila.

„Nebudete platit za auto, když já to jedno mám. Věřím, že pojedeš opatrně a kdyby se náhodou něco stalo... nebudu dělat, že nemám na opravu." Řekl jen tak a já se zasmála.

„Peníze ti nechybí, je mi to jasné." Protočila jsem očima a klíče si dala do kapsy.

„Užijte si odpoledne." Usmál se na mě. Přikývla jsem a otočila se k tomu černému ďáblovi, který budu řídit. Přiznávám, že jsem byla trochu nervózní. Přece jen, je to už nějaká doba, co jsem řídila naposledy, a pak taky – ty značky. V navigování jsem se spoléhala výhradně na JungKooka, protože cestovat mimo Soul bez znalostí znaků bylo opravdu těžké. I v Busanu jsem byla značně zmatená. Nějaké znaky sice umím, ale během jízdy asi nebude prostor, abych je stihla luštit.

„Jsem tady, jdeme?" natáhl ruku, že se vydáme na metro.

„Jo, nasedni." Kývla jsem za sebe.

Nechápavě nadzdvihl obočí a sundal si batoh z ramene.

„Jin mi půjčil auto, takže nás odvezu." Uculila jsem se.

„Vážně? Skvěle!" vyhrkl. Dal mi malou pusu na přivítanou a nasedl na sedadlo spolujezdce. Já mezitím hodila svou tašku na zadní sedadlo a vyhoupla se na sedačku řidiče. Bylo opravdu velké, větší než mámin Land Rover. Taky se do něj museli vměstnat všichni, takže asi proto bylo takové.

„Musíš mě ale navigovat, nevím přesně, kde to je a nepřečtu ukazatele." Na to ze srandy vytáhl mapu, která byla v přihrádce, a začal ji studovat.

Dnes skončili s tréninkem velmi brzo. Proto jsme se rozhodli zvolit vzdálenější cíl a to park Seoraksan. Cesta měla trvat tři hodiny autobusem, takže počítám, že autem bychom to mohli stihnout za kratší dobu. Docela dlouho trvalo, než jsme se vymotali z velkého provozu Soulu, ale pak byla cesta po dálnici klidná. Držela jsem se ve svém pruhu a žádné problémy nebyly.

„Je to trochu divné, Noona." Ozval se po chvíli mlčení, co jsme poslouchali písničky na Jinově flashce.

„Co myslíš?" podívala jsem se na něj jen na sekundu, a hned na to se vrátila k silnici před sebou.

„Že řídíš auto. Vidím tě tak poprvé." Řekl a já se zasmála.

„A vážně se cítím zvláštně, že jsi holka a řídíš. Tím myslím, ne, že by ženy nemohly řídit nebo tak, ale cítím se teď hodně mladě, měl bych řídit já."

„Nemáš řidičák, jak bys chtěl řídit?" pozdvihla jsem pro sebe obočí a zavrtěla hlavou. To je trouba. Vážně mi nepřekáží, že musím řídit já. Nevnímám to tak. U svých přátel jsem často já ten řídící. Alespoň když jsme jeli na nějaký sraz, kde se pilo a podobně, vezla jsem nás pak domů.

„No právě, nemám ještě řidičák. Tady se projevuje ten věkový rozdíl mezi námi." Podrbal se ve vlasech a natáhl se pro pití, které bylo mezi námi.

„Nevadí mi to, jsem naopak ráda, už jsem dlouho neřídila a trochu mi to chybí." Rozhodla jsem se ho uklidnit a přijala flašku s vodou, když mi ji podával.

Ta cesta trvala jako nic. Ocitly jsme se na chvíli mimo civilizaci. V krásné přírodě kolem nás. Tenhle park jsem chtěla vidět od té doby, co jsem o něm četla něco na internetu.

Jeho území bylo převážně hornaté. A právě v těch horách se rozprostíraly ty krásy. Bylo to nedotčené stavbami, což je tady v Koreji velmi málo míst. Četla jsem, že v horských potocích se prý ukrývají nymfy a hrají. Je to samozřejmě jen nějaká legenda. Navštívili jsme nejstarší ženský buddhistický chrám Singheungsa. Veškerá architektura toho místa byla spojena s přírodou. Naprosto tam ten chrám pasoval.

Bylo už pozdě večer a byla tma, když jsme se vraceli zpět. Byla jsem tím výletem naprosto nadšená.

„Doufám, že podnikneme více takových výletů, když mi Jin půjčí auto. Budeme tak všude rychleji." Řekla jsem nadšeně. No únava na mě byla trochu znát.

„JungKookie?" mrkla jsem vedle sebe. Hlavu měl opřenou o okno. Usnul. Povzdychla jsem si a doufala, že dojedu v pohodě sama. Naštěstí tu nebylo moc křižovatek, kde bych se mohla ztratit. Z parku jsem se vymotala lehce, a pak už to byla jen hodina po dálnici. V Soulu nebylo zas tak těžké se vyznat, často tam byly ukazatele v latince.

Bylo kolem desíti večer, když jsem zaparkovala v jejich vjezdu. Vypnula jsem motor a zabrzdila auto ruční brzdou. Dobře, teď mi už vážně padala víčka. V okně obýváku se svítilo, byli ještě vzhůru. Doufala jsem, že mají něco k jídlu. Sice jsme se před výjezdem najedli, ale řízení mě vysílilo a potřebuji dodat energii.

Vystoupila jsem z auta a přešla k sedadlu spolujezdce. Otevřela jsem je a bála se, aby na mě nevypadl, ale držel ho pás, a taky stihl svou hlavu zaklonit a opřít si ji místo o okno, o sedačku.

„Kookie, vstávej." Pohladila jsem ho po paži. Zamumlal něco nesrozumitelného, tak jsem to zopakovala a odepnula mu pás.

„Jsme doma, pojď spát do svého pokoje." Pomáhala jsem mu z auta. Už byl docela vzhůru, nebýval tak dlouho ospalý po probuzení, jako já.

„Vezmu věci, běž." Popohnala jsem ho a vzala jen ty dva batohy ze zadního sedadla.

„Jste zpět!" Taehyung přiletěl do předsíně a skočil na JungKooka. Ten to ale ještě nečekal a oba spadli na zem.

„Co je s tebou Kookie, vždy mě uneseš." Začne se Taehyung hrozně smát, ale nevypadá to, že by se chtěl ze země zvednout.

„Usnul v autě, je ještě rozespalý." Překročila jsem je, míříc do kuchyně. Vážně jsem měla takový hlad, že jsem se moc neostýchala, že jim tam hrabu. Normálně to nedělám, vždy jsem tu s někým, i když mě Jin několikrát nabádal, abych si vzala kdykoli, cokoli. Nebývám tu ale zas tak často, abych se tu cítila tak doma, jako u Cho Hee.

„Měli jsme Sam getcham polévku, můžeš ji ohřát." Objevil se Jimin v kuchyni a něco vytahoval z lednice.

„Vážně? Děkuji." Poděkovala jsem a strčila hrnec, který vytáhl, na plotnu. Už jsem věděla, jak se to ovládá, takže za chvíli byla polévka teplá. Donesla jsem ji ke stolu, kde seděl JungKook. Hlavu měl v dlaních, očividně se mu chtělo pořád spát.

„Nemusíš jíst, jestli nemáš hlad. Běž do postele, já přijdu." Ujistila jsem ho.

„Ne, taky si trochu dám, teda jestli se semnou rozdělíš." Sledoval, jak jsem se do toho pustila. Dala jsem teda jídlo mezi nás oba a za chvíli nezbyla v hrnci ani jediná nudle.

Šla jsem ještě pozdravit ostatní a stručně říct, jaký byl náš výlet. Taky jsem se domluvila s Jinem, že mi klíče nechá a zítra můžeme zase někam vyrazit. Když jsem si líhala do postele, přemýšlela jsem, co podnikneme. JungKook spal v tu ránu, ale mě to ještě chvíli hýřilo myslí. Únava mě ale taky doběhla brzy a já usnula.

Druhý den jsem se dost nudila, alespoň dopoledne. Rozhodla jsem se proto jít do budovy společnosti dřív. Zastavila jsem se za Louis, a pak šla do tanečního studia, kde pilně trénovali. Pozdravila jsem Jaeho a taky So Young, která měla v ruce obrovský blok a něco do něj kreslila. S nadšením mi sdělila, že má nové návrhy na kostýmy a snaží se je dostat na papír.

Cvičili opravdu tvrdě a téměř bez přestávky. Jae neměl dobrou náladu a nedal jim čas na odpočinek. Nechal je vydechnout asi po dvou hodinách a vydal se někam pryč. So Young už mi společnost nedělala a zbytek se odklidil do šatny, aby se osvěžil vodou z umyvadla.

„Natasho, dnes to dlouho trvá, mrzí mě to." Vstala jsem, když jsem uviděla, jak ke mně míří JungKook.

„To nevadí, měla jsem sice plán, ale můžeme klidně jet jen někam poblíž a dát si dobrou večeři." Usmála jsem se. Objala jsem ho kolem pasu, ale rozhodla se netisknout blíž, jeho tričko bylo úplně mokré.

„Ale mě jo, za chvíli odjedeš, už není moc času." Řekl posmutněle a já mu zmáčkla nos.

„Ještě pořád jsem tady." Na to rozšířil úsměv a sklonil se k polibku. Sice jsme se viděli už dnes ráno, když odcházel. Přespala jsem tam, a tak jsem vstala a rozloučila se s ním. Bylo pěkné ho vyprovázet, bylo to tak dospělé. Jako bychom spolu žili. I když to má do pravdy daleko.

Mé rty mu šly naproti. Nikdo tu nebyl, nebylo třeba se zdráhat. To jsem si alespoň myslela, dokud se neozvalo hlasité zakašlání. Oba jsme se otočili ke dveřím, kde stál vyrušitel. Doufala jsem, že to bude někdo z kluků, nebo třeba So Young, ale byl to Jae a tvářil se vážně naštvaně.

Oba si nás prohlížel a asi hledal něco, co by mohl říct. Ani já nevěděla, jestli promluvit. Lhala jsem mu a je mi to do teď líto, ale jinak to nešlo.

„Takže tohle je pravda?" JungKook mě obdařil nechápavým pohledem.

„Nemohla jsem ti to říct. Nikdo to tady neví." Řekla jsem docela klidně. Opravdu mám 14 dní do svého odjezdu, teď už se nesmí nic pokazit.

„Takže jsi mi raději lhala? Ptal jsem se tě, jestli s někým z nich něco máš a tys řekla, že ne." Semkl svou dlaň v pěst.

„Ty víš, že by se to Kwanovi nelíbilo. Nevěděla jsem, jak se zachováš a taky, nic ti do toho nebylo." Pustila jsem JungKookovu ruku úplně a trochu ustoupila.

„Nelíbilo a líbit se mu to nebude. Nemysli si, že to po té tvé lži nechám jen tak!" vykřikl rozzlobeně.

„Jae, měl by ses uklidnit," promluvila konečně osoba vedle mě, bedlivě ho sledujíc.

„Ty buď ticho. Máš se soustředit na svou kariéru a ne randit s asistentkami. Nemáš na to ještě ani věk." Usadil ho Jae a on se zamračil.

„O tom, na co mám věk, rozhodnu sám. Natasha je moje noona, prostě se s tím smiř a běž otravovat někoho jiného."

„Ty jeden malý skřete!" rozhodně situaci nepomohl, spíš Jaeho ještě více naštval.

„No tak." Stoupla jsem si mezi ně, když se k nám rozešel a nevypadalo to, že by se JungKook měl dát na ústup.

„Za dva týdny odjíždím, tahle hádka je už vážně o nic." Šeptla jsem. Budou se hádat o mě? Za čtrnáct dní tady nebudu, to znamená, že ať už bych dala Jaemu šanci nebo ne, taky bych ho opustila, stejně, jako opustím JungKooka. Je to nevyhnutelné.

„Máš pravdu, možná jsi měla s každým něco a já nehodlám plýtvat svůj čas i energii pro takovou děvku." Odfrkl si a já překvapeně zalapala po dechu. Tohle mi k jindy milému Jaemu opravdu nesedělo. Byl vždy tak hodný, kam se to všechno podělo a kde se vzala ta slova?

Nestihla jsem o tom přemýšlet dál, protože JungKook mě odstrčil na bok a vrhl se na něj. Zdešeně jsem vykřikla.

„Nechte toho, hned!" nechtěla jsem se dostat do jejich sporu. JungKook do něj strčil opravdu tvrdě, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že tím Jaeho vyprovokuje a ten se nebude držet zpátky. Byl starší a jeho rány silnější. Lidé z vedlejší místnosti uslyšeli hluk. Začala jsem ihned křičet na Jimina, aby něco udělal. Když viděl, že jsou oni dva v sobě, byl nejdřív překvapený, ale pak rychle zareagoval.

„Zbláznili jste se? Co vám přeletělo přes nos!" Namjoon se zdál opravdu naštvaný, ale nikdo jeho rozčílení nebral na vědomí.

„Nebudu se tu zahazovat s dítětem, tady jsem skončil." Zavrčel skrz zuby a odstrčil JungKooka na stěnu. Ten se po ní svezl až na zem. Zdál být se trochu omráčený z té rány.

Jae třískl dveřmi a všichni v místnosti jsme se rozeběhli k osobě, která seděla na zemi a nevstávala.

„Panebože." Zamumlala jsem pro sebe, když jsem spatřila jeho natečené rty a nos, ze kterého tekla krev.

„Cos to udělal, ty blázne!" řekla jsem zoufale a z kapsy vytáhla kapesník. Opatrně jsem mu ho přiložila pod nos, aby mu ty pramínky krve netekly dál na bradu a tričko.

„Máš tu auto, Natasho?" zeptal se Jin a já přikývla.

„Vezmeme ho do nemocnice, ten nos může mít zlomený." To je asi pravda. Sama jsem nevěděla, co dělat, nemocnice se zdála jako nejlepší možnost. Jimin a Namjoon ho sebrali se země a všichni jsme se pomalu dostali do auta.

„Hej, hlavně neomdlívej, fajn?" Jin ho pleskal po tváři a já sedla za volant. Jela jsem, co mi to povolené rychlosti a taky provoz v městě, dovolil. Všechno se seběhlo tak rychle, nechtěla jsem jít do ordinace, a tak tam šel Jin. My, ten zbytek, jsme čekali venku v čekárně.

„Co se tam vlastně stalo?" zeptal se Jimin a já si povzdychla. Hádka kvůli takové stupiditě, a pak nějaká rvačka. Nerozumím, co to do JungKooka vletělo. Taky mě naštvalo, jak mě Jae nazval, ale vrhnout se na něj? Musel vědět, že proti němu nemá šanci. Mohli se prát jen pár minut, než někdo přišel a už je na pohotovosti se zlomeným nosem.

„Noona?" oslovil mě a já se probrala z transu.

„Přišel Jae v blbou chvíli. Když jsme byli v Číně, předtím, než mě políbil, se mě zeptal, jestli mám něco s někým z vás. Nemohla jsem mu říct pravdu, nikdo to nemohl vědět, a tak jsem řekla, že ne. Lhala jsem mu a on nás dnes viděl. Byl opravdu hodně naštvaný. Nazval mě děvkou a JungKook se na něj vrhl. Vážně to nestálo za jeho zlomený nos." Zavrtěla jsem sklíčeně hlavou. Bylo mi z toho mizerně.

„Jak, že tě nazval? Je dobře, jak se JungKook zachoval, chránil jen tvou čest." Řekl Jimin.

„Ale určitě věděl, že proti němu nemá šanci!" protočila jsem očima.

„Jsi jeho noona, Natasho, takhle nepřemýšlí. Kdybys byla moje, udělal bych to samé. On se z toho dostane, neboj." Pohladil mě po paži a já jen přikývla. Měl to být vážně skvělý den a sotva ho uběhne půlka, je po něm.

V ordinaci byli asi půl hodiny. Když vyšli, Jin se tvářil otráveně a JungKook se... usmíval? Měl vážně úsměv, ale takový, jiný, trochu přiblblý.

„Museli mu ten nos narovnat, dali mu nějaký oblbovák, proto se tak tlemí." Zavrtěl Jin hlavou a do ruky mi dal nějaké papíry.

„To je zpráva, bojím se, že kdybych to dal jemu, něco s tím provede." Na to jsem přikývla a vzhlédla k JungKookově tváři. V nose měl tamponky, asi aby mu netekla krev. Měl ho parádně nateklý a zarudlý. Vypadal vážně srandovně.

„Noona. I love you!" udělal prsty srdce a strčil jím do mě.

„Já vím, taky tě miluju, půjdeme domů, jo?" chytila jsem ho za ty prsty a propletla si je se svými. Klouby pravé ruky měl taky zarudlé, ale pozornost na sebe poutal neustále ten nos. Vím, že to bylo způsobeno těmi prášky, ale vážně ze mě opadl ten stres.

Oblbovací prášky z něj začaly vyprchávat asi po hodině a přepadala ho únava. Proto jsem ho uložila do postele a sedla si na její okraj.

„Mám bolavý nos," oznámil mi, jako bych to nevěděla.

„Já vím." Odpověděla jsem s uchichtnutím a hladila ho na čela a ve vlasech.

„Nevadí mi to. Popral bych se za tebe zase." Zamumlal s už zavřenýma očima.

„Jsi rozkošný." Pousmála jsem se.

„A stejně mě chceš opustit." Zněla odpověď a můj úsměv povadl.

„Nevybrala jsem si to." Šeptla jsem.

„Vybrala, máš raději Ameriku, než mě." Obdaroval mě svým tmavým pohledem. V jeho očích, které v přítmí vypadaly jako černé, jsem se topila.

„Miluji tě, vyspi se dobře." Políbila jsem ho na čelo a ukončila tak tuhle debatu. Nechala jsem ji otevřenou, ale pravda byla, že jsem vážně nevěděla, jak odpovědět. Ano, vybrala jsem si Ameriku. Ale Amerika je můj celý život. Tak proč víc a víc přemýšlím, že se mi odtud nechce odejít? A že bych na tomhle prostě nic neměnila?

Nojo, Natasha má dilema, Jungkook zlomený nos, co se ještě stihne odehrát, než odtamtud odjede?

P.S.: Přečtěte si mou další ff Paper Hearts, prosím! :)

Otázka: sledujete nějaké k-dramata? Jestli jo, tak jaké (nejlepší) ?

V TOM DALŠÍM DÍLE UŽ TO PŘÍJDE!!!!!!!