Týden v Busanu utekl až moc rychle. JungKook splnil jedno mé přání. Jedno krásné ráno, kdy všichni ještě spali, vzal mě běhat. Jsem absolutní antisportovec, ale běh mě vždy svým způsobem přitahoval a udivovala jsem lidi, které jsem vídala často běhávat v parku. Chtěla jsem jednou pozdravit slunce a vyběhnout na pláži. Bylo to kouzelné ráno.

Vydržela jsem běžet tak dvacet minut a to velmi pomalu, pak mě díky mé nulové fyzické kondici začalo píchat v boku a já se dala pouze do chůze.

Nechala jsem ho pobíhat kolem, aby vybil svou energii a sledovala ho u toho. Byl tu už konec července. Když se v červnu vrátil ze svých cest, měl ještě nějaké povinnosti v Soulu, a proto jsme naši cestu sem odložili. Další problém byl, že jsem nechtěla potkat jeho rodiče s tím, co jsem měla na obličeji. Na břiše to ještě trochu je, ale díky mastičce od doktora, se to ztrácí opravdu rychle.

„Pojď, Noona, poběžíme, posledních pár metrů." Proletěl kolem a zastavil přede mnou.

„Jsem hrozný partner na běhání, já vím." Zasmála jsem se.

„Jsi perfektní, jdeme! Dam ti náskok, kdo bude první u toho spadlého stromu." Ukázal na strom, který byl vzdálen ani ne sto metrů. Nebylo to daleko a během chůze se mé splašené srdce uklidnilo, a dokonce i plíce byly schopné normálně nabrat vzduch. Přikývla jsem tedy a čekala, až to odpočítá.

Rozeběhla jsem se pak, co nejrychleji to šlo. Připadala jsem si na chvíli, jako bych byla zpátky na základce a běžela sprintem stovku. Už je to všechno tak dávno. Základní škola, střední škola. Už jsem prostě dospělá. Ale rozhodně nejsem rychlejší.

I když jsem se tentokrát vážně snažila, za chvíli se moje nohy odlepily od země a já vykřikla.

„Stejně jsem tě chytil." Vzal mě do náruče a udělal několik otoček.

„Určitě jsi podváděl, nedal jsi mi slíbený náskok!" obvinila jsem ho se smíchem.

„Ne, náskok jsi měla. Jsem prostě moc dobrý v běhu a ty moc špatná." Odpověděl mi, taky se usmívajíc. Nechal mě seskočit dolů a sklonil svou hlavu.

„Sice jsme tam nedoběhli, ale vyhrál bych, takže jaká bude moje odměna?" zeptal se povýšeně a já ho strčila do břicha.

Nehodlala jsem mu to vymlouvat, v tomhle je očividně až moc sebevědomý.

„Co by sis představoval?" položila jsem si prst na rty a dělala, že přemýšlím.

„Jednu pusu sem." Ukázal si na pravé líce. Trochu jsem se tedy nadzdvihla na nohách a dala mu tam jednu.

„Pak sem." Následovala jsem jeho rty na druhé líce, pak i bradu, nos a nakonec i rty. Stiskl mě silněji v náručích a vyžádal si vstup do mých rtů. Byla jsem první, kdo to ukončil.

„Co je s tebou?" chytil mě za bradu a propíchl tmavým pohledem.

„Nic se neděje." Pousmála jsem se a chtěla se odtáhnout.

„Něco jo, jsi teď zvláštní, přijdeš mi pořád zamyšlená a nesměješ se. Řekni mi, Natasho." Řekl neústupně a já si povzdychla. Co mám vlastně říct. Sama nevím, proč jsem taková. Zažívám perfektní chvíle, ale... je tu to ale.

„Nechce se mi o tom mluvit." Sedla jsem si do písku. Chvíli překvapeně stál, ale pak se posadil vedle mě a začal prsty zajíždět to písku.

„Je to kvůli Hyuri? Nerozumíš si s ní? Jsi divná od doby, co je tady."

„Ona je perfektní." Hlavu jsem opřela o svá kolena, snažíc se uklidnit svůj splašený dech z běhu, a taky z polibku.

„Je perfektní s Chungem. Závidím, jaké to mezi nimi je. Jsou pro sebe jako stvoření." Zamumlala jsem. Když dlouho neodpovídal, nevěděla jsem, jestli vůbec slyšel, co jsem říkala.

„To my dva taky." Řekl rozhodně, až mě jeho tón překvapil.

„Nejsme a ty to moc dobře víš. Jsme úplně jiní. Teď na sobě ty rozdíly milujeme, ale časem bychom je začali nesnášet." Oponovala jsem.

„Nikdy bych nezačal nesnášet cokoli na tobě. Zbožňuju, jak jsi jiná. Máš legrační přízvuk a někdy si opravdu musím domyslet, co mi chceš říct, ale je to sladké. Jsi moc chytrá, ale bojíš se to ukázat. Občas je opravdu těžké se v tobě vyznat, možná někdy hned nepochopíme své druhy legrace, ale pak se vždy smějeme právě tomu, že to nechápeme. Nedovedu si představit, že by moje dívka měla vypadat jako Hyuri. Jsi tady tak jedinečná se svými plavými vlasy a modrýma očima. Můžeme se nabarvit a dát si čočky, ale nikdy nebudeme opravdoví. No ty jsi. A tím, že jsi se mnou, mě nutíš, abych si připadal speciálně, protože jsi zrovna moje." Ruku položil na mé rameno.

Přijde mi, že tohle je snad to nejdelší, co mi za celou dobu vůbec řekl. Možná, že je tohle to nejdelší, co kdy v životě komu řekl. O to jsem si toho vážila ještě víc. Pomlčela jsem o mých dalších pesimistických myšlenkách a přitulila se k němu.

**

Najednou byla zase neděle a my museli odjet zpět do Soulu. Ještě však předtím, stihl Chung požádat Hyuri o ruku a my to tak stihli oslavit. Řekla ANO! Byla jsem ráda za ně za oba. Vlastně za celou JungKookovu rodinu, která teď byla šťastná a žila přípravami svatby. Viděla jsem na něm, jak by si přál zůstat, ale povinnosti nás zase volaly. Já už se stáží skončila.

Po příjezdu jsem se byla pouze rozloučit s panem Kwanem a vyzvedla si nezbytné papíry. Loučit s týmem jsem se ale nemusela. Věděla jsem, že se tam ještě několikrát před mým odjezdem do států objevím. Čas jsem často trávila taky s Louis nebo Cho Hee, která začala bědovat už teď. Měla strach, koho dalšího jí sem agentura domluví. Víc a víc jsem si uvědomovala, že se konec opravdu blíží.

„Ach jo, ta manikérka byla úplně nemožná, ty nehty jsou hrozné." Stěžovala si Louis, zatímco jsme byly v salónu. Já měla nohy v horké vodě, aby se mi odmočily, a pak mi mohla slečna udělat pedikúru. Louis seděla vedle mě, nohy měla taky v horké vodě, ale na obličeji k tomu ještě nějakou zelenou masku. Opravdu si dopřávala beauty dopoledne se vším všudy. Vzala si kvůli tomu dokonce volno. Dlouho jsme spolu nikde nevyrazily a ona mě přemluvila, abych sem šla s ní. Byla to moje první zkušenost s tímhle, teda, ne že bych nevěděla, jak to vypadá v salónu, ale nikdy jsem neměla důvod do něj jít. JungKook mi večer před tím doslova vyhrožoval, že jestli něco provedu s barvou svých vlasů, tak mě zabije. Stříhání povolil do délky maximálně osmi centimetrů. Proč osm? Je to divné číslo, ale on je u toho měřil pravítkem. Vážně jsem se smála, ale jeho výraz byl až moc vážný. Doslova si vzpomínám, co mi k tomu řekl.

„Noona, já nežertuji." Zvedl prst a já ho za něj chytila.

„Ty máš ve vlasech každou chvíli něco jiného." Uchichtla jsem se.

„A právě proto by sis ty měla nechat své krásné přírodní vlasy." Oponoval.

Takže vlasy jsem nechala pouze prostříhat a zkrátit konečky. Popravdě jsem to myslela spíš ze srandy. Nikdy jsem nebyla na barvení a podobné věci. Jsem s tím spokojená, když je to tak, jak to je.

„Stejně si za tři týdny necháš nové." Odvětila jsem unuděně.

„Nojo, ale to ty je už neuvidíš, protože budeš doma v... kde se to vlastně odstěhuješ?" otočila se na mě se zeleným obličejem.

„Do Santa Monicy. To je ve státu California." Řekla jsem to, co byla má máma tak laskavá a sdělila mi v EMAILU. Pořád byla naštvaná a nereagovala na mé pokusy o spojení. Prostě mi napsala e-mail, kde napsala, že si mám zpáteční letenku koupit pouze do Los Angeles a k tomu napsala adresu, kde je náš dům. Bylo mi za to vážně smutno. Nevím, kolikrát se jí mám ještě omluvit. Ona dělá, jakože neslyší.

„Ach holka, to bude perfektní. Californie je plná obrovských pláží, barů a nádherných opálených surfařů, jak já bych tam jela." Vzdychla chtivě a já protočila očima.

„Až na to, že je to přesně 9572 km odsud." Zamumlala jsem. Dobře, pořád to bylo blíž než Kansas, ale stále tu byl ten Tichý oceán mezi těmi kontinenty.

„A místo opáleného surfaře máš bílého Korejce, hm, dobrý." Pokývala hlavou a já do ni šťouchla. Pravda je, že lidi v Santa Monice sluncem žijí. Moje kamarádka, která tam byla jednou na prázdninách, říkala, že na správném místě si člověk připadá, jako na nikdy nekončící párty.

„Pak už ho mít nebudu." Připomněla jsem jí.

„Netrap se tím, Natasho. Smutkem věci nevyřešíš." Řekla už vážně.

„Jak se tím mám netrápit? Bože Louis!" vykřikla jsem absurdně.

„Já vím, já vím. Tak mi alespoň řekni, jak bylo u jeho rodičů." Odvětila otráveně.

„Jeho rodiče jsou vážně milí. Škoda, že i má máma to nebrala tak v klidu jako oni. Jeho táta je docela tichý, asi vím, po kom to JungKook zdědil. Naopak jeho bratr Chung zdědil vše od jeho mámy. Ta byla hodně upovídaná. Jsou to skvělí lidé. Chung jim také představil svou přítelkyni Hyuri a požádal ji o ruku. Bylo to všechno vážně veselé." Vyprávěla jsem a ona poslouchala. Dělá, že jí to nezajímá, ale je mi jasné, že jí zajímá úplně všechno.

„No, a taky jsme to už udělali." Řekla jsem mezi řečí a ona vyprskla pití, které doteď pila. Hned ho položila zpět na stolík vedle a zvískla.

„Ale né! Ty už seš normálně dospělá. Jako fakt dospělá, teda já zírám." Já nepochybně zčervenala. Nechtělo se mi jí o tom říkat, ale byla vážně jediná, s kým bych o tom mohla mluvit. Nikdo jiný nepřipadal v úvahu.

„A? Řekneš k tomu něco víc? Já prahnu po detailech a ty jen sedíš a usmíváš se, dělej!" napomenula mě hned.

„Snad jen, že to bylo vážně speciální. Měla jsem trochu strach, ale pak jsem zjistila, že nebylo moc z čeho. Asi můžu být ráda, že jsem napoprvé netrpěla jak jiné holky." Ještě teď si vzpomínám na ty hrůzné články v The Girl, které jsem četla v patnácti. Holky psaly o jejich poprvé jako o spoustě krve a bolesti a hrůze. Teď si říkám, že jsem byla vážně pitomá, když jsem to četla.

„To nezáleží jen na tom, je taky důležité, jak tě dokáže naladit. Někdo to prostě umí a někdo ne." Mrkla a mně nepochybně zrudly i uši.

„Víc k tomu ani říkat nechci. Nelituji toho, bylo to možná i nad mé očekávání." Uzavřela jsem to teda. Rozhodně jsem jí nehodlala říkat detaily. Ty zůstanou jen v mojí a jeho hlavě. U nikoho dalšího.

„Já to stejně věděla. To tvoje ne ne, k tomu nedojde. Bylas udělaná už z líbání." Řekla.

„Louis!" zakřičela jsem a přísahám, že kdybych neměla nohy v té vodě, tak na ni skočím a uškrtím. Vykřikovat tady takové věci, kolem jsou lidi. Sice je malá pravděpodobnost, že anglicky budou rozumět, ale to člověk nikdy neví.

„Musela jsem si rýpnout, sorry." Zvedla ruce v obraně a smála se. Já taky nevydržela držet svůj naštvaný výraz a za chvíli jsme se bavily zase o něčem jiném. I po ní se mi bude stýskat. Po rýpalce Louis.

Lidi, už jen asi dvě kapitoly a.... Natasha bude pryč :P A jako zatím nenaznačuje nic, že by měla zůstat :( Pro co jste, sad end? Nebo happy end? Co by se tu více hodilo?

P.S.: Z toho gifu taky umírám :D