Uháááá je to tu! Je to tu!

„Je to skvělé, jsem překvapená, že tu jsou vidět hvězdy." Dívala jsem se na nebe. Nechala jsem se vést a užívala si pocitu, kdy mám bosé nohy v písku.

„Tohle jsem vždy chtěl." Zastavil.

„Co?" od hvězd jsem pohled přesunula na něj.

„Procházet se s tebou v noci na pláži pod hvězdami." Usmál se. Stiskla jsem jeho ruku ve své a opřela hlavu o jeho rameno.

„Chtěl bych to tak napořád." Šeptl a já tiše přitakala. Čas utíkal až moc rychle. Byl tu už červenec, bylo léto a teplo. Byl to skvělý čas, ale bylo ho moc málo.

„Noona, zůstaň." Vyhrkl najednou a já oddělala hlavu z jeho ramena. Odtáhla jsem se a oba jsme se k sobě otočili čelem, abychom lépe viděli. Stále ale držel mou ruku ve své, nepouštějíc ji.

„Jsem tady." Odvětila jsem nechápavě.

„Myslím to tak, že chci, abys tu zůstala napořád. Buď se mnou tady." Zopakoval. Tvář jsem zkroutila do bolestivé grimasy a zavrtěla hlavou. Bylo to zase tady.

„Já vím, že Amerika je tvůj domov, ale Korea by se jím taky mohla stát. Dej jí šanci. Dej mně šanci!" naléhal.

„Tohle není fér, chceš po mně, abych opustila něco, co miluji, ale sám bys to neudělal." Oponovala jsem.

„Já vím, ale ty zase víš, co mě tady váže. Kdybych neměl kluky a smlouvu, chtěl bych s tebou odjet, ale nejde to. Ty bys mohla dostudovat tady, máme skvělé školy, bylo by to perfektní." Bylo mi zle z jeho zoufalosti. Probouzel ji i ve mně. Tolik bych souhlasila, ale nevím, jestli bych si život tady dovedla představit.

„Nevím, co na to říct." Přiznala jsem. Všechny pocity se ve mně mísily. Netuším, jestli to bylo vůbec reálné. Kdybych žila tady, kde bych vzala peníze na studium? Teď mě sponzoruje moje máma, ale myslím, že kdybych se jí rozhodla říct o tom, že tu chci zůstat, zakázala by to. Rozhodně bych si brigádou nevydělala dost na pokrytí školného a taky bytu a jídla, co bych musela platit.

„Jen mi slib, že to nezavrhneš. Zkus nad tím prostě popřemýšlet." Přikývla jsem a dál jsme mlčeli. Sledovala jsem jeho tvář, která ve světle měsíce zářila. Stejně tak oči, ve kterých se odráželo světlo. Bez reptání jsem ho objala kolem pasu a přitiskla se blíž.

„Miluju tě." Špitla jsem, ale hned na to vyjekla, když mě vzal do náruče.

„Já tebe víc,  a proto tě teď namočím." Řekl ďábelsky. Po smutku ani stopy, míříc do moře.

„Ne, neblázni!" začala jsem se zmítat, ale moc mi to nepomohlo. Nohy už měl po kolena ve vodě a za chvíli jsem ji cítila i já. Kupodivu nebyla moc studená. Byly velké vlny, a tak za chvíli ztratil rovnováhu a oba jsme se ponořili. Začala jsem se smát. Vážně jsem si nemyslela, že se někdy budu koupat tak pozdě s někým v moři.

„Proč jsi to udělal." Stříkala jsem po něm vodu.

„Potřebovalas trochu zchladit." Vracel mi to. Skočila jsem mu na záda a tím ho taky potopila. Mohli jsme tam tak blbnout nějakou dobu, dokud jsme nezaslechli zvony kostela. Byla už půlnoc. Doplavala jsem proto ke břehu a lehla si na písek tak, abych cítila mořskou vodu na svých nohách.

„Tak co říkáš na moře? Je skvělé." Připlaval hned za mnou a lehl si vedle.

„Máš pravdu, nikdy předtím, jsem v moři nebyla a je to skvělé." Přitakala jsem. My měli moře moc daleko. Pacifik byl skoro stejně daleko, jako Atlantik. S rodinou, když u nás byl ještě táta, jsme jezdili na prázdniny k Michiganu. Moc ráda na to vzpomínám.

„Na co myslíš?" otočila jsem se k němu a uviděla, jak mě sleduje.

„Na dětství." Odvětila jsem prostě a pousmála se. Prohlížela jsem si jeho bezchybnou tvář a zase mi vplulo na mysl, že jednou ji už prostě neuvidím. Bude pryč.

„Pořád jsme ještě trochu děti." Prsty odhrnul mokré prameny mých vlasů z tváře a zastrčil je za ucho.

„To je pravda, alespoň u tebe. Já jsem tady ta starší." Popíchla jsem ho a on se rozesmál.

„Neprovokuj mě! Vytahovat na mě náš věk není fér, nemůžu za to, že jsem se narodil tak pozdě." Šťouchl do mě.

„Jsem už o dva roky starší, než ty, nevadí ti to?" zeptala jsem se.

„Ne, vždy jsem si tak trochu dovedl představit, že by má holka byla starší. Myslím, že když si dva rozumí, věk je jen číslo." Se zájmem jsem poslouchala, co říká. Pravda, věk je jen číslo a on na své roky byl vyspělý dost. Možná se v některých situacích choval trochu dětinsky, ale myslím, že to všichni kluci mají takové chvíle. Hlavně, když jsou spolu. Je to pak, jakoby se proměnili zpět v děti.

Beze slova jsem se postavila a pohlédla zpět na moře. Měla jsem vážně ještě chuť do těch vln skočit. Alespoň na chvíli. Pohlédla jsem na své promočené tričko a šortky, a rozhodla se, si je sundat. Jednou už mě viděl a je tma. Je malá pravděpodobnost, že se budu stydět.

Využila jsem teda své dočasné odvahy a svlékla si to.

„Pojď ještě plavat, musím si to užít, dokud jsme tady." Postavila jsem se po kolena do vody a otočila se k němu čelem. Překvapeně mě sledoval. Asi nečekal, že se nebudu tak ostýchat.

Nečekala jsem a skočila hned do první vlny, která se blížila. Za chvíli jsem taky slyšela šplouchnutí. Následoval mě. Plavala jsem dál od břehu a chtěla vyzkoušet, jestli ještě dosáhnu na dno. Málem jsem si ale lokla, byla tu už hloubka.

„Dávej pozor, ať se mi ještě neutopíš." Chytil mě a přitáhl k sobě. Z vody mu vykukovala jen nahá ramena, takže se taky rozhodl zbavit mokrého oblečení. Objala jsem ho kolem krku a nechala jeho rty, aby zajaly ty moje. Neuvědomovala jsem si, jak vášnivý byl. Líbilo se mi to takové, jaké to bylo. Prsty jsem prohrábla mokré vlasy a zaklonila hlavu, když polibky obdaroval můj krk. Vždy mě to dokázalo dovést do jiné reality.

Nevím, kdy přesně jsem cítila vodu, jak mi omývá nohy a písek přilepený na mých zádech. Kdy jsem se dostala na břeh. Moc starostí jsem si s tím ale nedělala. Měla jsem moc zaměstnané rty i ruce, které si dělaly, co chtěly. Když své mokré tělo přitiskl na mé, donutilo mě to nehty přejet po jeho paži. Myslím, že vím, kam to směřuje, ale přišla jsem si jako omráčená a nebrala jsem to na vědomí. Možná je prostě teď ten správný čas. Kdy mám v hlavě prázdno a receptory zaznamenávají jen tu slast.

„Pojď." Postavil se najednou. Přistihl mě nepřipravenou, ale ani snad nečekal, že něco udělám. Sám mě potáhl za ruku a někam utíkal. Až pak jsem uviděla objekt, ke kterému jsme směřovali. Byl to malý dřevěný domek možná tak 2x2,5 metrů.

„Co když to něčí je?" vyšlo ze mě jen, když otvíral dvířka domečku.

„Je, hrál jsem si tu s bráchou jako malý. Ještě pořád tady jsou naše věci." Začal se přehrabovat v nějakých věcech a za chvíli jsem poznala, jak to vypadá uvnitř. Rozsvítil malou lucernu, a ta rozzářila malou místnost. Byla perfektní pro dva malé kluky, kteří si tu chtěli hrát. Hodně věci ale byla zaprášená, protože s tím nikdo dlouhou dobu nic nedělal. Neměla jsem víc času si to dopodrobna prohlédnout, protože ke mně přistoupil ze zadu. Chvíli jsem na šíji cítila jeho horký dech a hned na to i jeho rty. Dostaly se až k ramínku mého spodního prádla. Jeho ukazováček, ho hned na to lehce sundal. Polkla jsem, když to stejné udělal na druhé straně. To mě pak donutilo se otočit.

Světlo v tom malém pokoji bylo moc tlumené. Ale i tak jsem poznala jiskru v jeho oku. Byly plné vášně a taky očekávání. Nevím, jak vypadaly ty moje, pocity se ve mně dost mísily. Věděla jsem, že by mi neublížil, ale pochybnosti o téhle situaci tam byly. Přesto všechno se tu ale taky objevil ten chtíč zažít konečně něco, na co jsem čekala. Mít ho tak blízko. Nechat se hladit a dotýkat se jeho. Touha po tom, jak by to bylo perfektní, překřičela ty obavy v mé hlavě, alespoň pro teď.

„Pojď se pomilovat, Natasho. Hrozně moc to chci." Myslím, že zítra se při vzpomínce na to, co teď řekl, bude červenat, ale teď nad tím vůbec nepřemýšlel. A ani já.

Horlivě kývajíc jsem mu vyjádřila souhlas, když mě něžně pokládal na složené deky, které byly na podlaze. Hned na to mi jeho rty vzaly dech a dokázaly mě zaměstnat na tolik, že až poté, co s nimi sjel dolů na můj krk, jsem si uvědomila, že postrádám své prádlo. Stud byl ale to poslední, na co jsem pomyslela. Soustředila jsem se jen na své ruce, které bez rozmyslu hladily jeho napnuté ruce. Sjely k jeho ramenům až na zátylek. Vlasy měl pořád mokré a kapičky vody, které jsme do teď měly na těle, se mísily s potem. Roztřeseně vydechl svůj teplý dech a jeho tmavý pohled vyhledal ten můj. Nevím, jestli se ještě ptal na svolení, nebo chtěl prostě jen upoutat mou pozornost. Já měla vše v mlze. Nevěděla jsem, kde začínám já a končí on. Nevěděla jsem, k čemu ty pocity přirovnat, protože to bylo něco, co jsem dosud nezažila. V ústech jsem měla sucho a srdce myslelo, že se rozskočí. Chvílemi na mě přicházely mdloby z přehršle slasti. Ale všechno bylo jedno, protože jsem našla svou druhou půlku.

A společně jsme našli ráj.

Dobře, je to odbyté, ale v závěru jsem se rozhodla, že tahle fan fiction bude prostě o romantice. Naznačila jsem... naznačila a to je vše. Jestli chcete víc, běžtre číst Things we wanted a Paper Hearts. Sice se to rozbíhá, ale bude tam toho víc. Jen se mi to moc nechce zveřejňovat, protože o to očividně není takový zájem, jako o tohle. No, uvidíme.

Snad se vám díl líbil, mám otázku: myslíte si, že Natasha opravdu odjede? Osobní názor, nebo co byste udělali vy :) Třeba díky tomu zapojím do komentářů víc lidí :D