„Jsem vážně nervózní." Řekla jsem a on se zasmál.

„Nemáš z čeho, bude to perfektní. Počkej, až uvidíš mého psa." Zdál být se naprosto nadšený. Právě jsme seděli v rychlovlaku, který směroval ze Soulu do Busanu a měli malý oběd, který je v ceně jízdenky. Měla jsem tak stáhnutý žaludek z toho, že do mě to jídlo musel cpát. Mám na nervy právo, setkám se s jeho rodinou. Bojím se, aby nereagovali stejně, jako moje matka. To by pak nebylo vůbec příjemné setkání.

„Tak už přestaň, Natasho. Těší se na tebe." Protočil pobaveně oči. Obdařila jsem ho vážně nedůvěřivým pohledem. Těší se na mě?

„Já jim řekl, že nejsi odtud. Že jsme oba každý úplně jiný, nevadí jim to. Budou rádi, až tě poznají." Strčil mi do pootevřených úst kousek kachny, která byla na oběd spolu s rýží. Přehltla jsem to, a pak si utřela pusu ubrouskem. Krajina kolem se míhala opravdu rychle. Vlak mohl jet až 300km/h. Nebylo to sice tak rychlé, jako Japonské rychlovlaky, ale díky tomu jsme do Busanu dorazili ani ne za tři hodiny. Jediná zastávka byla v městě Daejeon. JungKook vzal náš kufr, který byl nad našimi hlavami. Měli jsme jeden společný. Nepotřebovala jsem spoustu věcí, popravdě nejvíce místa zabraly dárky, které jsme vezli jeho rodině.

„Pojď, budou nás čekat před stanicí." Vzal mě za ruku a společně jsme vystoupili. Všude bylo hrozné množství lidí. Od Soulu se to moc nelišilo, ale nebylo třeba se tomu divit. Je to druhé největší město v Koreji. Držela jsem se ho pevně za rukáv, měl totiž dost problémů sám s kufrem, ještě aby držel mě. Šli jsme podchodem, a jakmile jsme vystoupali po jezdících schodech do velké haly vlakového nádraží, málem jsem přestala dýchat. Stres mě pohltil naplno. Určitě se jim nebudu líbit. Nebudu vědět, co mám říkat, jak se chovat. Ztrapním se. Před vlakovou stanici mě doslova musel táhnout. Nejraději bych se vrátila, sedla znovu na vlak a jela domů.

„Neboj se, bude to dobré." Otočil se na mě s malým úsměvem. Vážně jsem se snažila, ale nemohla jsem se přimět mu věřit. I když mu v jiných věcech věřím naprosto.

„Noona, budou tě mít rádi." Pohladil mě po tváři a věnoval malou pusu. Pak se otočil před sebe a mířil dál. Bylo tam dost lidí a já nevěděla, kdo z nich to je. To mi v klidu opravdu nepřidalo. Když pak na někoho z dálky zakřičel a ti lidé se ihned otočili, poznala jsem je.

Pustil mou ruku, která mi jediná dodávala trochu odvahy, a začal objímat paní ve středním věku. Jeho maminku, předpokládám. Hned na to staršího muže, asi otce a pak i kluka, který nemohl být o moc starší, než jsem já. Takže bratr.

„Tohle je Natasha." Probrala jsem se z tranzu. Vážně jsem se snažila usmívat, ale jak to vypadalo, upřímně nevím.

„Jeon Min Jee." Přijala jsem ruku jeho mámy a uklonila se po jejím vzoru. Klanění mi pořád přišlo zvláštní, ale nezbývalo mi nic jiného, než si na to zvyknout. Pak se mi představil i jeho otec a bratr Jeon Chung-Hee. Cítila jsem, že si mě velmi prohlíželi, no netvářili se nijak nepříjemně. Jeho maminka měla pořád úsměv na tváři. Asi byla vážně ráda, že vidí svého syna. Doufám jen, že mě nebude brát jako narušitele času, který spolu můžou strávit.

„Pojedeme, ať stihneme večeři, je pátek a provoz je opravdu hustý." Řekl Min Ki a otočil se k parkovišti, kde nejspíš měli auto. Trochu se mi ulevilo, že to berou tak v klidu, ale pořád jsem se cítila nesvá.

„Pojď." Ucítila jsem JungKookovu ruku a pevně se jí chytila. V druhé zase táhl náš kufr a mezitím rychle konverzoval se svým bratrem, taže jsem ani nepostřehla, o čem se to vlastně baví.

Auto bylo pouze pěti-místné, takže jsme vzadu seděli tři. I když jsem byla vprostřed, protože jsem byla nejmenší, nepřekáželo mi to. Viděla jsem tak dobře na silnici a na krajinu před námi.

„Tady je moře?" vyhrkla jsem s pohledem upřeným doprava.

„Jistě." Zasmál se Chung pobaveně.

„Omlouvám se, neuvědomila jsem si, ani, kterým směrem tohle město je. Moc to tady neznám, pouze Soul a Incheon." Odpověděla jsem docela zahanbeně. Teď si určitě musí myslet, že jsem úplně hloupá.

„Po večeři tě tam chci vzít, to už tam nebývá moc lidí." JungKook mě chytil za ruku a položil si ji k sobě na koleno.

„Ty bydlíš u moře, Natasho?" zeptal se zase Chung.

„Ne, ona bydlí v Kansasu, to je ve středu Ameriky." Odpověděl JungKook za mě a já přikývla.

„A je to tam pěkné?" zeptala se jeho maminka a já se pousmála.

„Je to perfektní, ale nejspíš se budeme stěhovat." Vysvětlila jsem.

„Není to perfektní, jsou tam tornáda a jsou vážně nebezpečná." Vyhrkl JungKook a já ho propálila pohledem.

„Tyjo, vidělas nějaké?" Chung se tím zdál opravdu zaujatý.

„Bývá jich tam docela hodně během roku. Ani ne tak v naší oblasti, ale před pár měsíci, když jsem byla navštívit svou mámu, bylo dlouho sucho, a pak se ochladilo a přišlo tornádo." Díky tomu jsem si taky vzpomněla na mou nevalnou návštěvu Spojených států na konci března.

„Páni, to je husté." Na to jsem se musela zasmát.

„Je to fascinující, ale je to nebezpečné a občas velmi smutné. Člověk buduje svůj domov a pak stačí jediná noc, kdy o vše přijde."

O tornádech jsme se pak naštěstí už nebavili. Pozornost se strhla na JungKooka. Jeho rodina byla samozřejmě zvědavá, co je u něj nového. Neviděli se skoro celý rok. Muselo to pro ně být velmi těžké. Celé dvě hodiny v autě nikdo nezavřel pusu. Nejtišší jsem byla já a jeho táta, který jen občas k něčemu něco dodal.

Slunce už bylo nízko, když jsme dorazili před rodinný dům. Byl opravdu malý, menší, než tam, kde bydlím já s mámou, ale velmi roztomilý. Měl malou terasu a na ní pověšenou velkou dřevěnou zvonkohru. Kvůli tomu množství zeleně jsem pochybovala, jestli jsme ještě vůbec v tom městě, ale JungKook řekl, že je to příměstská část, která k tomu patří. Byl tu velký klid. Občas po čtvrti projelo auto, ale hrály si tu děti a často jsem slyšela jejich smích. Bylo jich tu opravdu hodně.

„Pojďte dovnitř, dám se do přípravy večeře." Hnala nás Min Jee. Vzala jsem JungKookův batoh, aby vytáhl kufr dovnitř. Vevnitř to vypadalo stejně mile, jako se zdálo z venku. Předsíň byla opravdu maličká, museli jsme se hned vyzout a pokračovat dál, abychom neblokovali cestu.

„Eun!" JungKook pustil kufr vprostřed chodby a rozběhl se za štěkajícím psem.

„Už se nemohla dočkat, až přijedeš." Zasmál se Chung a dal kufr na bok. Vzal do náruče malého maltézského psíka a začal se s ním mazlit. Byl tak nadšený, že ho vidí.

„Seznamte se, tohle je Eun, mělas někdy psa, Noona?" zeptal se a strčil mi psa do náruče. Tomu bylo očividně úplně jedno, kdo ho hladí, hlavně, že se mu někdo věnoval a že je někdo doma. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Tak po tomhle určitě jednoho budeš chtít." Drbal ji za ušima a pes se slastně otáčel za jeho rukou.

„JungKookie! Budeš mít dost času se s ní mazlit pak, odnes váš kufr do pokoje a pojďte jíst." Zavolala jeho máma z kuchyně. Já položila fenku na zem a pomohla mu s věcmi.

„Vítej v mém království." Otevřel pokoj. Byl úplně jiný než ten, který má v Soulu. Tady na mě snad z každé zdi koukala nějaká komiksová postavička. Pokoj byl tak barevný na rozdíl od toho druhého.

„Páni, je to tak jiné." Řekla jsem překvapeně.

„Tojo, a taky malé pro nás oba." Zasmál se a já shlédla jednolůžkovou postel.

„Budu spát na zemi, máma mi dá nějaké peřiny." Na to jsem přikývla a rozdělala kufr. Ukázal mi, kde je koupelna a já se trochu osvěžila po dlouhé cestě. Převlékla jsem si pohodlnější oblečení a mezitím, co jsme se vyměnili, jsem vytáhla všechny dárky, které jim chtěl dát.

„Můžeme jít jíst?" vstoupil do pokoje a já vzhlédla, klečíc u kufru.

„Jo, jen jsem připravovala ty dárky." Za jeho pomoci jsem vstala a pobrala všechny ty věci. Přebral si tu větší část a společně jsme se vydali dolů do kuchyně. Sotva jsme otevřeli dveře od pokoje, začala se nám Eun motat pod nohama.

„Mami, dovezl jsem něco, co by se vám snad mohlo líbit. Necháme to v obýváku." Zavolal JungKook do kuchyně a já po jeho vzoru dala věci na pohovku.

„Už se těším, zlato, pojďte už ke stolu." Ozvalo se.

Jídlo bylo perfektní a i konverzace během něj nevázla. Vážně jsem se cítila dobře, jak se mě snažili neustále zapojovat do hovoru. Nervozita ze mě už trošku opadla, ale pořád tam něco malého bylo. To dělá asi ten respekt k jeho rodině a toho se nejspíš nezbavím.

„Takže ty studuješ a co tvá matka, co ta dělá?" zeptal se Min Ki, odkládajíc vodu.

„Má máma je právnička." Odpověděla jsem.

„To má velmi dobrou práci." Řekl překvapeně.

„Je trochu workoholička. Pracuje skoro pořád." Usmála jsem se.

„Byla tě tady někdy během tvého pobytu navštívit?" zajímal se dál.

„Ne, je opravdu vytížená, navíc od mé poslední návštěvy, kdy se stalo to s tím tornádem, dohlížela na opravy našeho domu, aby ho mohla prodat. Už tam nadále nechce žít." Vysvětlila jsem. O tomhle se mi mluvit moc nechtělo. S mámou jsme spolu od doby, co jsem byla v Číně, nemluvila. Byla na mě naštvaná a nehodlala mi to odpustit, dokud se prý nevzpamatuju.

„To je škoda. A co tvé plány? Promiň za mé vyptávání, ale mí dva synové si každý vybrali možnost hodně rychle odejít ze školy. Jsem proto hodně zaujatý k věcem ohledně studia." Zasmál se a ostatní s ním. Pravda, JungKook byl rád, když dokončil střední školu se svým vytíženým programem a Chung je v armádě taky od své střední školy.

„To je v pořádku. Nemám žádné plány. Popravdě, nikdy jsem moc neměla. Sem do Korey mě přivedla taky jen náhoda. Moje škola má dobré jméno v Americe, a taky nebylo jednoduché, se tam dostat. Studium mě baví, a proto jsem díky svému prospěchu měla možnost zúčastnit se nějaké stáže." Vyprávěla jsem teda, když ho to zajímalo.

„Na výběr jsem měla pouze Indonésii, anebo Koreu. Po tom, co jsem si přečetla, kolik je na ostrovech v Indonésii aktivních sopek, Korea byla jasná volba." Uchichtla jsem se. Pravda byla, že rozhodování bylo jednoduché.

„No, a tak jsem jela tady. Neměla jsem opravdu tušení o lidech a kultuře tady. Kulturní šok byl moc silný. A taky jsem se první dny cítila velmi osaměle. Seznámila jsem se ale se spousty skvělých lidí a ti mi tu dálku vynahrazují." Přiznala jsem. Z povídání mi vyschlo v krku, a tak jsem se napila ze sklenice, kterou jsme dostali k večeři.

„To je hezké. A jak dlouho tady ještě budeš? Co po promocích." Opravdu jsem byla trochu vyčerpaná z jeho neustávajících otázek, ale přišlo mi, že mě prostě chce jen poznat. Asi chtěl zjistit, co jsem zkrátka zač.

„Do konce srpna a po promocích, kdo ví, kam mě život zavane." Rozhodla jsem se to tedy utnout. Naštěstí mě zachránil taky JungKook, který se ujal slova a začal mluvit o tom, jak jsme se potkali.

Poslouchala jsem ho jen na půl ucha a byla ponořená ve svých vlastních myšlenkách o všem, o rodině, Americe, Koreji, JungKookovi, mně a já nevím o čem dalším.

Ještě jsem chtěla poděkovat za to, jak ste mi odpověděli na Ask, cením si toho :) Zajímalo mě jen, jaký máte na různé věci názor. Já sama nevím, proč mám potřebu tam do toho vždy nějak zakomponovat ne-asijskou holku :D. Asi se s tím dokážu více ztotožnit nebo co, těžko říct.

Takže díky ještě jednou i za komentáře a hvezdičky a připomínám svou další ff Things we wanted !! :)