JungKook's pov.

Ležel jsem na boku a hleděl před sebe na okno, které mělo zatažené dřevěné žaluzie, aby sem nešlo světlo z okolních lamp. Natasha spala a v klidu oddechovala. Pořád jsem ji hladil po paži, nemohl jsem se jí přestat dotýkat. Asi mi nějak nedocházelo, že jsem už doma a ona je tu se mnou.

Byla tak křehká, když spala. Vlastně, působila tak, i když byla vzhůru. Nerozumím, jak jí mohl někdo ublížit. Nikdy bych to nedokázal. Někdy mám strach ji pevně obejmout, abych ji nezranil. Cítil jsem se vážně hrozně pro její zranění. Nemohl jsem na to přestat myslet, a to byl nejspíš i důvod, proč jsem nemohl usnout.

Můj budík ukazoval už jednu hodinu ráno. Začal jsem mít hlad, večeřeli jsme naposledy v osm hodin večer. Vážně se mi nechtělo odejít, ale můj žaludek si usmyslel něco jiného. Opatrně jsem nadzvedl její hlavu a vyndal z pod ní svou ruku tak, abych ji nezatahal za dlouhé vlasy a neprobudil ji.

Měl jsem to teď o něco těžší, protože jindy je to ona, kdo spí u zdi, a já spím na kraji postele. Teď jsme si to museli vyměnit, protože jí bolela ta strana boku, na které vždy leží. Co nejtišeji jsem se snažil dostat z pod peřiny a pak i z postele. Naštěstí se neprobudila. Přikryl jsem ji více peřinou a vydal se dolů do kuchyně. Všude byla tma, hyungové už asi spí.

Dole ale v naprosté tmě běžela televize. Že by ji někdo zapomněl vypnout? Pokrčil jsem nad tím rameny a rozhodl se nahlédnout do lednice. Nic v ní samozřejmě nebylo, nikdo neměl po cestě z letiště náladu se stavit a nakoupit nějaké jídlo. Naštěstí ale zbyla troška nudlí a zeleniny z večeře. Ani jsem si to neohříval a vzal misku do ruky.

Šel jsem do obýváku s úmyslem sledovat chvíli televizi při jídle, ale zarazil mě obrys postavy, která seděla na pohovce.

„JungKookie? Co tu děláš tak pozdě." Rozsvítilo se světlo lampy a já zamžoural na Jimina.

„Nemůžu spát a mám hlad." Řekl jsem prostě a on se zasmál.

„Samé živočišné potřeby." Zavrtěl hlavou. Byl jsem rád, že jsme v pořádku. Měl jsem ho rád. Nejdřív jsem sice měl strach, že se opravdu o něco pokusí. Nevím, jak by to pak dopadlo, ale jistě jsem věděl, že v souboji o dívku bych neměl jedinou šanci. Byl starší a zkušenější. Holkám se proto líbil, a taky na sobě moc pracoval. Vypadal dobře a uměl mluvit daleko lépe než já. Bylo by jednoduché, aby Natashu získal jen pro sebe. On to ale neudělal.

„Co tady děláš ty tak pozdě?" zamumlal jsem s pusou plnou nudlí. I studené to bylo moc dobré.

„Nechtělo se mi ještě jít do postele." Odvětil na to a přepnul televizi na jiný kanál. Oba jsme mlčeli a já mezitím stihl spořádat všechny zbytky z večeře. Měl bych se víc hlídat, tak pozdní večeře nejsou zdravé. Mým jediným štěstím asi je, že musíme tolik trénovat, protože jinak bych z toho všeho jídla, co spořádám, byl na určitých místech určitě dost zakulacený.

„Je hrozné, co se stalo." Promluvil jako první a já k němu zvedl pohled. Od té doby, co jsme se před několika měsíci pohádali, to bylo poprvé, co o ní mluvil. Přišlo mi, jakoby to bylo pro nás zakázané téma.

„Má to i někde jinde?" zeptal se. Odložil jsem prázdnou misku a přikývl.

„Přes celý bok a břicho. Řekl bych, že to vypadá ještě hůř, ale nejvíce mě děsí to oko." Přiznal jsem. Její pravé pomněnkově modré oko teď modré nebylo. Její bělmo bylo zrudlé a modrá dostala zvláštní nazelenalý nádech. Pěkná zelená to ale nebyla, spíš taková nezdravá, nevěstíc nic dobrého.

„Zabil bych je, kdybych je potkal. Takhle někomu ublížit." Zavrtěl hlavou. Na to jsem nemohl jinak, než souhlasit.

„Je mi vážně mizerně za to." Přiznal jsem, mnoucí si oči.

„I mně a to není má dívka." Řekl hořce. Na to jsem se rozhodl nereagovat.

„Dávej na ni větší pozor, nezaslouží si, aby jí někdo takhle ubližovat." Obdařil mě svým vážným pohledem, který u něj nebyl až tak častý. Vlastně byl dost sluníčko, tvář si uměl zachovat na vystoupeních, když to bylo třeba.

„Dám." Odvětil jsem tiše. Pak jsme zase oba mlčeli. Uvažoval jsem, že už se vrátím zpět do svého pokoje, ale ještě mě zastavil.

„Jaké máš teď plány?" na to jsem pozdvihl obočí.

„Jak to myslíš?"

„Tak jak to říkám." Opřel se zády o pohovku a já se v křesle taky více uvelebil.

„Chtěl bych ji vzít na pár dní do Busanu. Můj bratr se vrací z mise, a tak se uvidíme všichni v rodině pohromadě. A pak vlastně nemám další plán." Nevím, co víc ode mě chtěl slyšet.

„Já myslím plán, jak ji přesvědčit, aby nikam neodjížděla." Protočil očima, jako by to byla jasná věc.

„Nejsem si jistý, jestli má cenu se o tohle vůbec pokoušet." Posmutněl se. Byla půlka června. Ještě dva a půl měsíce a nejspíš se rozloučíme napořád. Popravdě, trochu jsem doufal, že když to bude tak, jak je to teď, třeba oba zjistíme, že to bylo takové to pobláznění. Nabažíme se sebe a toho, že je to pro nás poprvé, a pak nebude rozchod tak bolestivý. No po druhé straně jsem věděl, že to není pravda. Čím delší dobu jsem ji znal a vídal, tím víc mi přišla úžasnější. A ta pravá pro mě.

„Přece to nevzdáš. Nic není ztraceno, ještě pořád je tu čas, abys ji přesvědčil." Překvapeně pozdvihl obočí, asi hodně překvapený mou odpovědí.

„Není, ale ty nevíš, jak miluje svou zemi. Hrozně se jí po Americe stýská. Má tam všechno, svou matku, přátele, školu, je to její domov tak, jako ten můj je tady." Neříkalo se mi to úplně snadno.

„Ale to všechno může mít i tady. To ji necháš jen tak odejít? Měl bys trochu víc bojovat. Nedej mi důvod, abych litoval, že jsem věci nechal takto." Věděl jsem, na co naráží a to mě taky donutilo, abych se zamračil.

„Nic nevzdávám, dobře? Udělám proto, co budu moct, ale nebudu ji držet tady, když by tu byla nešťastná." Trochu jsem zvýšil hlas.

„A taky si vezmi, kolik je nám let. O čem se tu bavíme? Já ji teď miluju a ona mě, ale jak to bude za pár let? Opustila by kvůli mně všechno, a pak bychom v čase zjistili, že už nejsme pro sebe ti praví." Teď se mi příčilo říct cokoli takového. Neviděl jsem to tak, ale stále jsem chtěl být alespoň špičkami na zemi. Tohle se jednou opravdu může stát. Přál bych si najít lásku jako můj otec a máma. Stále se milují o po tolika letech. Byli své první lásky a jsou spolu stále. Není nereálné, abych já také zůstal se svou první láskou. Komplikují to však naše rozdíly. Naše národy jsou jiné, stejně tak naše povahy.

„Na to, co bude, bys měl teď zapomenout a začít dělat něco proto, aby neodjela. A to pěkně rychle." Poradil mi naposledy a já mlčky přikývl. Všechny ty myšlenky se mi honily v hlavě i po cestě zpátky do mého pokoje.

Natasha ležela stočená v klubíčku pořád na stejném místě. Opatrně jsem vlezl zpět a snažil se trochu přikrýt dekou, kterou měla skoro celou u sebe. Nebral jsem to ale násilím, zima mi nebyla. Na konec se mi i podařilo usnout.

Když jsem se probudil, všude byla pořád tma. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem se nahnout přes Natashu a zjistit, kolik je hodin, ale nebyla tam. Až pak jsem si všiml postavy, která stála zády k posteli a něco usilovně hledala v batohu.

„Noona, co děláš?" ospale jsem rozsvítil světlo. Polekala se a batoh jí vypadl. Unaveně jsem se posadil na posteli a sledoval, jak si klekla zpět k batohu.

„Potřebuju najít ty léky." Řekla ochraptělým hlasem.

„Jaké léky?" vážně mi teď, v pět hodin ráno nic nedocházelo. Bylo ještě moc brzo. Spal jsem pár hodin.

„Hrozně mě to bolí, potřebuju si vzít prášek a nemůžu tu tubu s nimi, najít." Řekla nervózně. Promnul jsem si oči a postavil se. Přešel jsem až k ní a klekl si ke věcem. Prohledali jsme spolu všechny kapsy jejího batohu, ale žádné léky tam nebyly. Zaklel jsem a postavil se zpět, pomáhajíc i jí.

„Máme nějaké léky,"uklidnil jsem ji a sebe taky trochu. Vážně mě nejdřív vylekalo, co se děje.

Vzal jsem ji za ruku a vedl tmavou chodbou. K J-Hope do pokoje bylo otevřeno a od pokoje Namjoona se ozýval hlasitý chrápot. Zakroutil jsem nad ním hlavou – to je mu podobné. Proto s ním nikdo nechce bývat v hotelovém pokoji. Je vážně těžké tam usnout.

Sešli jsme dolů do kuchyně a já se vydal ke skříňce, kde by mělo něco být. Ona se opřela o kuchyňskou linku a já mezitím rozsvítil malé světlo. Pod něj jsem dal krabici s léky. Pravda je, že jsem jim vůbec nerozuměl. Vždy, když jsem měl nějaký problém, řekl jsem to Jinovi nebo Namjoonovi, ti mi dali, co jsem potřeboval. Ona ty znaky na lécích, ale nejspíš nepřečte, a tak jsem se o to musel postarat já.

„Tohle by mohlo pomoct." Vzal jsem krabičku, ve které bylo poslední pláto prášku.

„Píšou, že je to na bolest hlavy, svalů a menstruační bolesti." Četl jsem nahlas.

„To je jedno, něco mi prostě dej." Zamumlala, připravujíc si vodu na zapití. Doporučená denní dávka byly maximálně tři prášky. Vyloupl jsem jeden a podal jí ho. Hned si ho dala do pusy a zapila vodou.

„Určitě to brzo přejde." Řekl jsem lítostivě a ona pokývala hlavou.

„Pojď si lehnout, začne to působit a ty zaspíš." Lehce jsem ji potáhl za ruku a vedl zpět. Přišla mi jako zhypnotizovaná něčím, jakoby ani nevnímala a duchem byla úplně mimo. Uložil jsem ji do postele a zhasl světlo. Chvíli jsem ještě sledoval, jak se za oknem tma pomalu mění ve světlo, ale pak jsem taky usnul.

2K ??!!! Are u f*cking kidding me? Děkuji! Děkuji! Děkuji! Co víc k tomu mám dodat? No way.

P.S.: Ten gif je rozkošný, nemyslíte? :)