Opravdu jsem se snažila tu modřinu všemožně zamaskovat, ale čím víc make-upu jsem na to dávala, tím to vypadala hůř a hůř. Vzdala jsem ty pokusy a prostě to nechala tak, jak to bylo. Hrozně jsem se těšila na kluky, až přijedou, ale taky jsem měla hrozný strach. Co se stane, až uvidí tohle.

Ve městě jsem měla roušku, a tak si toho nikdo moc nevšímal. Měla jsem klíče od jejich domu, Jin mi je nechal, když jsem se tady s nimi loučila. Protože byla noc, zůstala jsem tam do rána, a pak sem víckrát nešla. Co bych tady taky dělala.

Seděla jsem na schodech a projížděla telefon, když zastavilo auto u chodníku. Hned jsem zvedla hlavu a úsměv se mi rozlil po tváři. Jsou tady!

JungKook vyletěl z auta a běžel mi naproti. Otevřela jsem náruč, ale on se zastavil těsně pod schody, na kterých jsem stála.

„Noona, co to máš s obličejem?" zděšení protkalo jeho čokoládové oči.

„To ti vysvětlím pak, teď se pojď přivítat." Sotva jsem to dořekla, skočila jsem na něj. Trochu se prohnul pod mou váhou, ale ustál to a pevně mě stiskl v sevření. Objala jsem nohy kolem jeho pasu a bez ostychu ho prostě začala líbat. Je tady, konečně. A ať si o nás myslí, kdo chce, co chce, tak dlouho jsem čekala, že se nejde krotit. Polibky mi opětoval, ale byl to on, kdo se první odtáhl.

Špičkami jsem se dotkla zase země a hlavu si opřela o jeho hrudník. Byla jsem tak ráda. Nevím, s čím bych ten pocit srovnala, ale vážně jsem měla takový klid v duši. Nemohla jsem se toho zkrátka nabažit.

„Tak ráda tě vidím." Zašeptala jsem a oči otevřela, když nadzvedl mou bradu.

„Taky jsem šťastný, že už jsme spolu, ale co se ti stalo, řekni mi to už." Vzal můj obličej něžně do dlaní a palcem se až nepatrně dotýkal modřiny na líci.

„Všechno ti řeknu, neboj se. Nechci jen kazit chvíli, na kterou jsem se tak těšila." Přitulila jsem se tváří k jeho ruce. Věnoval mi poslední malou pusu, a já pak šla pozdravit ostatní. Taky byli zděšení z mého obličeje, ale já si to bohužel neodpářu. Prostě teď nějakou dobu budu tohle mít. Můžu být vlastně ráda, že je to jen tohle, co mi udělali. Mohlo to být daleko horší.

„Koupila jsem po cestě nějaké jídlo, věřím, že přijde vhod." Tašku s mořskými plody a zeleninou jsem položila na stůl, mezitím co oni nosili své věci dovnitř. Rozhodla jsem se to ohřát, ať se můžou najíst a já s nimi. Z plastových boxů jsem to dala do velké pánve a ohřála. Přichystala jsem pak stůl, pro všechny hůlky, pro sebe vidličku a sedla si tam.

Za chvíli se ke mně přidal Taehyung, který si s věcmi moc hlavu nelámal a za ním i ostatní. JungKook pod stolem chytil mou ruku a přetáhl si ji k sobě na koleno. K jídlu jsme potřebovali jen jednu ruku. Pousmála jsem se a dala se do toho.

„Můžeš už nám vysvětlit, proč máš tuhle nepěknou ozdobu na tvém roztomilém obličeji?" propíchl mě Namjoon pohledem a já si povzdychla. Vážně pro mě nebylo příjemné to vysvětlovat na policii. Navíc se tam ptali dost podrobně. Musela jsem si vzpomínat na detaily, které bych nejradši do konce svého života, vymazala.

„Vypadá to vážně děsivě." Prohlížel si mě Jimin bez ostychu a J-Hope do něj strčil, když viděl, jak nepříjemné mi to je.

„Předevčírem jsem se byla s Louis bavit. Byl to vážně parádní večer. Já si pak volala s tebou." Podívala jsem se na JungKooka a ten přikývl.

„No a rozhodla se, že teda pojedu domů. Řekla jsem to Louis a ta chtěla ještě zůstat. Neviděla jsem v tom problém, stejně by mě taxík zavezl až před bytovku. K tomu opravdu dozor nepotřebuji. No problém ale byl, že před klubem žádný taxi nebyl. Vydala jsem se nějaký hledat, ale k hlavní silnici se šlo přes sídliště. No a tam mě přepadli dva nějací muži. Vzali mi mou kreditní kartu a veškerou hotovost, co jsem u sebe měla. Vážně jsem se bála, chtěla jsem utéct, protože jsem nevěděla, jestli mi nechtějí ještě něco udělat, ale nepovedlo se mi to. Jednomu z nich jsem zašlápla nohu podpatkem, ale naštval se, a tak mě uhodil. Pak odešli." Snažila jsem se to shrnout do stručných vět. Nechtělo se mi to rozebírat dál. Když jsem skončila, sledovala jsem jejich výrazy. Hleděli šokovaně, Taehyung měl dokonce otevřenou pusu. JungKook tiskl mou ruku velmi silně, nejspíš si to ani neuvědomoval.

„To je šílené, to se opravdu stalo." Vydechl Suga a já přikývla.

„Byla jsem to oznámit na policii, ale myslím, že je stejně nedopadnou." Z povídání mi vyschlo v ústech, a tak jsem se natáhla pro sklenici s colou.

„Určitě jsi jim je popsala, policie je musí chytit. Co když něco takového provedou někomu dalšímu?!" řekl rozzlobeně Jin.

„Snažila jsem se, ale bylo to velmi těžké. Je těžké na to vůbec vzpomínat. Byla jsem tak vyděšená. Byla tma a vše bylo rozmazané. Nejhorší byl ten pocit, kdy jsem nevěděla, co čekat. Mohli mi udělat cokoli horšího, mohli mě i zabít, já... vážně jsem ráda, že mám jen ty modřiny." Zatřepal se mi hlas. Pustila jsem JungKookovu ruku a utřela si slzy, které se mi objevily na tvářích.

„Neplakej." Zašeptal ihned a sbalil mě do náručí.

„Je to dobré, jsem v pořádku." Usmála jsem se přes slzy. Takhle jsem si jeho příchod domů nepředstavovala. Měla jsem být šťastná. Všichni jsme se měli smát a konverzovat o tom, co se stalo tady a taky o jejich zážitcích z koncertů. Určitě mají tolik krásných věcí, co říct, a já tu mezitím brečím.

„Vážně nechci kazit váš příjezd takhle. Pojďme se bavit o něčem veselejším. Stalo se, co se stalo." Odtáhla jsem se od něj a pobídla je, ať vyprávějí své zážitky.

Seděli jsme celý večer u televize. Netušila jsem, co tam běželo, snažila jsem se postřehnout, co říkají, protože se často překřikovali, jak vyprávěli své zážitky. Kolem jedenácté jsem byla už dost unavená. Dnes jsem si sem ale vzala nějaké své oblečení na spaní a kartáček. Umyla jsem se v JungKookově koupelně, a pak ho nechala, ať se může umýt on. Během toho, jsem se rozhodla si namazat ty modřiny. Doktor říkal ráno a večer. Ráno jsem to udělala předtím, než jsem šla do práce.

Vytlačila jsem trochu mastičky na levý bok a rychle to rozetřela. Tričko, které jsem měla dnes na spaní, bylo volnější, a tak měla mast chvíli, aby se vstřebala. Přesunula jsem se proto k umytému obličeji. Zkoumala jsem své zarudlé oko. Bělmo bylo zčervenalé, doufám jen, že to zmizí.

Usmála jsem se na něj, když jsem si všimla, jak stojí u dveří vedoucích do koupelny a sleduje mě.

„Kde všude máš ty modřiny?" překřížil si ruce a opřel o rám dveří. Já mezitím rozmazávala mast kolem oka a na pravém líci.

„Jen tady a trochu na břiše. Není to nic vážného. Trochu to bolí a to oko je vážně strašidelné, ale zahojí se to." Snažila jsem se říct optimisticky. Pravda je, že kvůli té modřině na břiše jsem si někdy musela brát léky. Nemohla jsem kvůli tomu usnout, jak mě bolela.

„Trochu? Co je to trochu." Odpíchl se od futer a vydal se směrem ke mně, když jsem zašroubovala tubičku.

„Prostě tam je, co chceš slyšet." Protočila jsem očima a chtěla uhnout pohledem. Nedovolil mi to ale, a chytil mou bradu.

„Ukaž mi ji." Vybídl mě a já se zamračila.

„Proč? Je to jen modřina." Procedila jsem skrz zuby.

„To je jedno, prostě mi ji ukaž." Řekl docela nekompromisně. Pustil mou bradu a pak chytil lem trička. Chvíli sledoval zfialovělý bok, a pak ho zase pustil.

„Nevypadá to, jako trochu." Odešel si sednout na postel. Vypadal docela naštvaně. Nahlas jsem si povzdychla, vážně jsem šťastná, že je tady a on teď bude naštvaný. To je snad to poslední, po čem toužím.

„Prostě je tam." Zamumlala jsem a zatvářila se nechápavě, když mě chytil za ruce a potáhl k sobě. Hlavu lehce opřel o mé břicho, dávajíc si pozor, aby mě to nebolelo a rukama objel mé boky.

„Moc mě to mrzí, Natasho." Zašeptal.

„Není to tvoje vina," prsty jsem postřapatila jeho rovné tmavé vlasy.

„Je, měl jsem tě ochránit. Nic by se ti nestalo." Zněla tlumená odpověď.

„Nebyls tu." Chytila jsem ho za tvář a pozdvihla, aby se na mě podíval.

„A to je právě to, nikdy nejsem tam, kde bych měl být." Zabědoval slabě a zavřel oči, když jsem ho hladila po tváři.

„Prosím tě, přestaň takhle mluvit. Není to ničí vina. Ty modřiny za chvíli zmizí a my zapomeneme na to, že se to stalo." Pustila jsem jeho obličej a vměstnala se do jeho náruče. Posadila jsem se zboku na jeho pravou nohu a pevně ho objala.

„Jsem moc ráda, že jsi zase zpátky a už nikam nepojedeš. Teď přichází ta šťastná část." usmála jsem se, i když to nejspíš neviděl.

Uvítala jsem, že jsme v klidu tuhle konverzaci ukončili. Zachumlala jsem se do peřiny a rozhodla se usnout. Klidná, že je tady vedle mě.

Achjo, přiznám se, nebaví mě to, jakože přidávat jen tohle a i když jsem říkala, že další ff přidávat nebudu, asi začnu s Thing we wanted, takže... kdo ještě nečetl díly, které jsou zveřejněné, tak šup na to a budem pokračovat! :)

https://www.wattpad.com/story/60950677-things-we-wanted

P.S.: Fakt mám chuť udělat na tohle trailer nebo na nějakou ff, ale už jsem to nedělala x let :D