Nastalo zase to loučení. Pořád jen loučení. Je to vážně otravné. Bohužel jsem odjížděla v noci a večer musela skupina být v jedné show. Střetli jsme se naposledy až v hale hotelu. Já byla připravená s věcmi a čekala na taxík. Všichni zůstávali tady, jen já odlétala zpět do Soulu.

„Příjemný let, Natasho, uvidíme se za měsíc a půl." Loučil se Taehyung a stejně tak i ostatní.

„Ještě měsíc a půl." Přikývla jsem a podívala se na JungKooka, který stál zase jako poslední přede mnou.

Asi přemýšlel, jestli mě má obejmout nebo něco takového, když byla poblíž Juri a i Jae. Čekali se mnou na ten taxík. S Jaem jsme se spolu teď moc nebavili. Já byla zdrženlivější, ale on dělal, jakože se nic nestalo. Držela jsem se toho tedy.

„Už jen měsíc a půl." Vzal mě do náruče. Svou hlavu jsem položila na jeho rameno a přitiskla se k němu.

„Rychle to uteče, určitě." Šeptla jsem. Zavřela jsem na chvíli oči a nadechla se jeho vůně. Pustil mě a věnoval mi malý úsměv.

„Miluju tě, ahoj v červnu." Zašpital mi do ucha a políbil mě na tvář. Opravdu ráda bych ho políbila normálně, ale myslím, že i tohle se jim zdálo podezřelé. Neřešila jsem to ale. Už tak mě mrzelo, že jsme se nemohli normálně rozloučit.

Řekla jsem poslední ahoj a vydala se do teplé noci.

**

„Party hááááááárd!" vykřikla Louis a já se zasmála. Obě jsme skákaly do rytmu písně. Všude kolem nás se to tlačilo lidmi, nedalo se, krom skákání, ani nijak jinak pohybovat. Bylo tu přetopeno a mně se vypůjčené šaty s flitry lepily na tělo. Určitě jsem měla pár kapiček potu na čele, ale vůbec mi to nepřekáželo. Strašně jsem se bavila.

Už bylo něco kolem půlnoci. Vypila jsem pár skleniček alkoholu, ale ani jednu jsem si nezaplatila. Vždy nás s Louis někdo pozval. Připadala jsem si tak sebevědomě. Líbil se mi ten pocit, ale uvědomovala jsem si, že je to částečně i kvůli alkoholu.

„Jdeme na bar, vyprahlo mi." Louis si upravila svůj velmi hluboký výstřih a já přitakala. Prodraly jsme se kolem lidí a zasedly na vysoké barové stoličky. Louis nám objednala a hned jsme si připily. Sálala ze mě horkost a hlava se maličko točila. Už jsem asi měla vážně dost.

„Půjdu se nadýchat vzduchu, je mi zvláštně." Poklepala jsem jí na ruku, když mluvila s někým, kdo seděl z její druhé strany. Ani se na mě neotočila a jen mávla rukou. To je jí podobné. Zasmála jsem se nad tím, určitě našla svou dnešní oběť.

Postrčila jsem skleničku zpět k barmanovi a vydala se k východu z klubu. V ruce jsem svírala svou kabelku a ihned, jak jsem spatřila kamennou zídku, vyhoupla jsem se na ni, co mi to šaty dovolily a rozhlédla se kolem. Byl tu relativní klid. U klubu postávalo několik lidí. Někteří kouřili, nebo se prostě jen bavili. Byla teplá noc. Hvězdy vidět nešly, ale to tady bylo normální. Způsoboval to známý světelný smog. Až moc světel. Někde jsem četla, že vidět opravdové hvězdy je dnes velmi těžké. Města produkují tolik světla, že to pohltí většinu oblohy a s ní i hvězdy.

Vytáhla jsem z kapsy svůj telefon a odemkla ho. Bylo těsně před půlnocí, 11. června. Ještě dva dny a skupina se vrátí zpět do Koreje. Každé ráno jsem byla jak na trní. Den jeho návratu se blížil. Už byl téměř nadosah.

Spolu s časem a datumem na mě vybaflo taky červené sluchátko a u toho číslo 12x. Ach ne. Že on si umí vybrat dobu, kdy zavolá. Rozklikla jsem to a poslední pokus o hovor byl asi před 16 minutama. Klikla jsem proto na jeho jméno a hned se to rozezvonilo. Chvíli to vyzvánělo, a když jsem to chtěla už položit, zvedl to.

„Noona, co děláš? Měl jsem strach, když jsi to nebrala." Vyhrkl hned.

„Promiň, neslyšela jsem tvůj hovor." Omluvila jsem se hned.

„Volal jsem ti minimálně desetkrát." Zněl trochu naštvaně.

„Jsem s Louis v jednom nočním klubu, je tam hrozný hluk, vážně jsem neměla ani šanci to zaslechnout, omlouvám se." Zopakovala jsem opět svou omluvu. Je tak kontrolující. Nevoláme si sice často, ale sotva mu to jednou nezvednu nebo neodpovím hned na sms, naštve se.

„Ty jsi v nějakém klubu? Víš jak je to nebezpečné?!" vyjekl a já se uchichtla. Přesně tuhle reakci jsem čekala. Jak jsem byla v Číně, říkala jsem mu o tom, ale asi to nebral na vědomí. Mluvili jsme o to pak ještě jednou, když jsme se s Louis domluvili a on byl rázně proti. Nevím, čeho se tak bojí.

„Nic mi tu nehrozí. Jsem v pořádku. Navíc, za chvíli si vezmu taxi a ten mě doveze až před můj panelák. Určitě nepojedu nějakým nočním spojem MHD." Uklidnila jsem ho. Jednak ty spoje byly opravdu po půlnoci omezené, a pak taky bych se toho sama bála.

„Jeď domů, hned. Až přijedu, vezmu tě, kam budeš chtít, slibuju." Zaprosil.

„Co se děje, děláš z toho vědu." Protočila jsem očima, i když to vidět nemohl.

„Mám o tebe jen starost. Někdo ti může tak pozdě v noci ublížit." Odpověděl.

„Ne, ty se spíš bojím, že se tady bavím s někým jiným." Uhodila jsem a nasadila pobavený výraz. Určitě ho štve tohle. Zase ta jeho žárlivost. Po jedné straně mě to opravdu hřálo u srdce. Moc mu na mně záleží. No po druhé to bylo trochu ke vzteku, musí mi přece trochu věřit.

„To taky." Připustil.

„Neboj se, rozumíš?" zopakovala jsem snad po sté.

„Když já vím, že nejsem dokonalý."

Na to můj úsměv zmizel a já si povzdychla.

„Mohl bys o sobě konečně přestat pochybovat? Já tě miluju a pro mě jsi dokonalý. Jsi jediný, o koho se zajímám. Všichni ostatní jsou mi jedno, tak už si to konečně uvědom." Řekla jsem zcela vážně.

„Jen se bojím, že o tebe přijdu." Šeptl. Na to jsem neměla co říct. Člověk by řekl, že když ho zbožňuje tolik fanoušků, má sebevědomí na rozdávání, ale on je až moc skromný a podceňuje se. Je to sice sladká vlastnost, že i po té slávě je stále tím obyčejným klukem, no utvrzování ho o mé lásce neustále dokola bylo někdy únavné.

„Nepřijdeš." Reagovala jsem jasně.

„Běž už spát, JungKookie. Je pozdě. Já si vezmu taxi a pojedu domů. Už je vlastně středa, takže je to jeden den do tvého příjezdu." Uslyšela jsem odbíjet zvony kostelu, který byl poblíž.

„Už se nemůžu dočkat, přijdeš do dormu?" zeptal se.

„Budu tam ještě dřív, než tam přijedete. Počkám na vás." Utvrdila jsem ho v tom.

„Miluji tě, ahoj zítra." Rozloučila jsem se.

„Miluji tě, Natasho." Taky se rozloučil a oba jsme to položili. Vypustila jsem všechen přebytečný vzduch z plic a seskočila ze zídky, na které jsem seděla. Rozhodla jsem se najít Louis, abych jí řekla, že už pojedu. Vážně jsem ji nechtěla rušit, ale asi by pak měla strach, kde jsem zmizela. Seděla pořád u baru a vedle ní nějaký asiat. Tak už i ona. Pro sebe jsem se zasmála a sáhla jí na rameno.

„Louis, beru si taxi a jedu domů." Zakřičela jsem do jejího ucha.

„Už? Je sotva dvanáct, Natasho, přece to nezabalíš tak brzy!" řekla překvapeně sledujíc mě spolu s tím klukem, co seděl vedle ní.

„Jsem unavená, klidně tu zůstaň a bav se. Taxi mě odveze až domů." Popřála jsem jí. Chvíli sice váhala, ale když jsem ji znovu ujistila, že budu v pořádku, nechala mě jít.

Před klubem žádný taxi nebyl. Chvíli jsem tam stála, ale nikdo tam nebyl. Jen občas projelo osobní auto. Povzdychla jsem si a vydala se teda prázdnou ulicí. Jak jsme sem jely, kousek odsud byla hlavní ulice, kde nějaký taxík určitě najdu. Jen tu ulici najít.

Bylo mi nepříjemné slyšet ozvěnu svých vlastních podpatků, ale uklidňovala jsem se, že za chvíli se určitě dostanu na místo, kde je lidí více. Šla jsem dobrých deset minut, byla jsem někde mezi panelovými domy. Naštěstí tu ale bylo dost osvětlení, takže jsem se tolik nebála. Za jiných okolností jsem docela strašpytel. Odvahu mi trochu dodal i alkohol, který ještě zcela nevyprchal.

Viděla jsem otvor skrz budovu – otvor, za ní byla široká ulice a spousta aut. Pro sebe jsem se usmála a zrychlila krok – co mi to vysoké boty dovolily. Už tam skoro jsem.

Blížila jsem se k němu a soustředila se jen na to. To byla i možná má chyba, protože síla, která mě zastavila v pohybu mě, překvapila nepřipravenou.

Polekaně jsem vykřikla, ale někdo mi dal ruku na ústa. Vykulila jsem oči a začala se zmítat. Kdo je to a co po mně chce?!

„To je ta Američanka z klubu." Uslyšela jsem nesrozumitelně.

„Perfektní, tak se podíváme, co máš v té tvé rozkošné kabelce." Jeden z nich na mě promluvil anglicky. Nestihla jsem ani zareagovat a vytrhl mi mé psaníčko z ruky. Začal se jím prohrabovat. Byli dva, jeden prohledával tu kabelku a druhý mě držel. Proboha, ať si vezmou vše, co mám, jen ať mi neubližují. Tahle věta mi létala v hlavě pořád dokola. Přišla jsem si strachem jak paralyzovaná a proklínala se za to.

Sledovala jsem, jak z kabelky vyhazuje věci. Můj telefon se rozbil, jak ho hodil na zem. Nejspíš pro ně nebyl hodnotný, ale nedivím se, telefony, které mají tady, jsou stokrát vymakanější.

Ta rána, kdy narazil na beton, mě trochu probudila, jestli se to tak dá říct. Pokrčila jsem pravou nohu v kolenu a pak tvrdě dupla podpatkem na jeho botu. Zakřičel a na chvíli uvolnil svůj stisk. Dala jsem se na útěk, ale mohla jsem překonat sotva dva metry, když mě něco silně zatáhlo za vlasy. Zase mě to donutilo zakřičet. Byla jsem tak rozběhnutá, že jsem zavrávorala a spadla na zem. Ten, který držel mou kabelku, konečně našel, co chtěl – mou peněženku. Vybral z ní všechny bankovky a i kreditní kartu. Ten druhý neskutečně nadával, ale jelikož neznám moc sprostých slov v korejštině, nerozuměla jsem mu.

Pak mě kopl do břicha. Cítila jsem, jako by mi prokopl žaludek. Stočila jsem se do klubíčka, ale on mě za paže vyzvedl do stoje. Hlavu jsem měla skloněnou, ale i tak mě jeho ruka uhodila a zasáhla pravé líce.

„Nech ji, prachy mám." Tomu jsem rozuměla zřetelně a děkovala, že jim nešlo o nic jiného. Odstrčil mě a já spadla zase na zem. Oni utekli a mně zbyla prázdná kabelka spolu s očima pro pláč. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně dávno pláču. Břicho mě hrozně bolelo a tvář pálila. Seděla bych tam asi hodně dlouho, kdyby se tam někdo neobjevil. Bála jsem se, aby mi taky nechtěl ublížit, ale ukázalo se, že je to slečna. Utíkala ke mně a hned mi pomáhala na nohy. Mluvila na mě, ale já nerozuměla. V hlavě jsem měla strašné prázdno.

Viděla jsem, jak sesbírává mé věci, dala je do zničené kabelky a pak mě chytila za paži. Šly jsme, ale já to měla rozmazané. A najednou jsem seděla v nemocnici, velké bílé nemocnici.

„Naštěstí nemáte žádné velké zranění. Nějakou dobu bude trvat, než se vám pohmožděniny zahojí, ale na to vám dám tady tohle." Řekl doktor zřetelně a na stůl položil malou tubičku nejspíš s nějakou mastičkou.

„Děkuji." Řekla jsem prostě. Opustila jsem pohotovost a na chodbě spatřila Louis. Vyplašeně se postavila a přísahám, že jsem viděla, jak při pohledu na mě zbledla.

„Natasho, jsi v pořádku? Myslela jsem, že mám zástavu srdce, když jsi mi zavolala, že jsi v nemocnici." Hned mě objala, ale já zaskučela. Rána na břiše mě bolela. Jakoby nestačilo, že tam mám jizvu, teď tam mám ještě modřinu o velikosti téměř fotbalového míče.

„Louis." Hlavu jsem položila na její rameno a rozplakala se.

„Už jsi v pořádku, vezmu tě domů, neboj se." Hladila mě po vlasech a já přikývla. Celou cestu taxíkem jsem se nemohla vzpamatovat. Jeli jsme k ní domů a já to uvítala. Nechtěla jsem ještě vysvětlovat Cho Hee, co se stalo. Určitě by ji náš příchod probudil a ona by se vyptávala.

Bylo po jedné hodině v noci, když jsme dorazili k ní domů. Postarala se o mě, jako bych byla dítě. Napustila mi horkou vanu, kde jsem byla asi dvacet minut. Půjčila mi věci na spaní a uložila mě do postele.

„Měla jsem ho poslechnout a nikam nejít." Šeptla jsem do ticha, které přerušoval jen náš dech.

„Tohle byla jen špatná náhoda, ale tak mě mrzí, že jsem tě nedoprovodila. Přemluvila jsem tě, abys šla se mnou, a pak se o tebe nepostarala." Chytila mě za ruku.

„Netrap se. Už je to za mnou." Stiskla jsem ji.

Druhý den jsem strávila celé dopoledne na policejní stanici. Spolu s Louis jsme podaly trestní oznámení. Snažila jsem se jim dát, co nejpřesnější popis těch dvou, ale ten večer jsem byla tak ve stresu a byla tma. Bylo to nepřesné. Nemusela jsem naštěstí nic dokazovat, každému, kdo spatřil mou tvář, došlo, že se mi asi něco stalo. Mou světlou pleť teď vyloženě zdobila fialovo-modrá modřina, která se táhla od pravého líce až k oku. Oko jsem měla lehce zarudlé. Naštěstí to nebylo nic vážného, doktor řekl, že to zmizí.

Po vydatném obědě jsem musela pro změnu do banky, abych zablokovala svou kartu. Byla jsem jen ráda, že si nevzali peněženku celou. Znamenalo by to vyřídit si nové doklady a to opravdu nevím, jak bych řešila tady, v cizí zemi. A zbytek dne jsem nedělala nic. Byla jsem moc psychicky unavená z těch událostí.

Docela dlouhý díl, dneska, ale... za to, co jste mi minule napsali si to víc než zasloužíte. Děkuji, hrozně si toho vážím!

Andy