Čas strávený v Číně utekl až moc rychle. Najednou byl čas odjezdu. Páteční večer jsem s JungKookem stihla projít město a udělat malý nákup suvenýrů. Noc jsme skoro celou probděli. Já nemohla spát, protože jsem věděla, že jakmile se vzbudím, bude tu už jen pár hodin, kdy jsme mohli být spolu. Navíc měl dopoledne ještě nějaké povinnost. Přišlo mi, že jsem neměla ani náladu to tady poznávat. Prostě jsem chtěla ležet v posteli a čekat, až se vrátí. Rozhodla jsem se ale zavolat přes notebook mámě.

U nás byl večer a tady bylo poledne. Ten časový posun je občas šílený. Někdy si ani neuvědomím, kolik je to hodin. Nejdříve jsem ji napsala sms a když řekla, že má čas, připojila jsem se na hotelovou wifi.

„Ahoj mami." Zamávala jsem do kamery a ona se usmála. Seděla u sebe v pracovně a zase měla nasazené své brýle. Určitě zase pracuje pozdě do noci. Myslím, že by si rozuměly s Cho Hee.

„Ahoj, jak se máš?" zeptala se a opřela se do koženého křesla.

„Dobře, psala jsem ti, že jsem teď na tři dny v Číně. Je to tu pěkné, viděla jsem spoustu krásných míst jak ve městě, tak i mimo něj. Mám spoustu fotek z Velké čínské zdi." Nadšeně jsem jí nějaké poslala. Pouze ale ty, kde je příroda nebo já. Chtěla jsem si lehnout na bok postele, mezitím co ona se dívala na poslané fotky, ale neuvědomila jsem si, že mám teď na sobě sluchátka. Mé reproduktory na počítači asi odcházejí. Velmi špatně jde slyšet, když si s někým volám.

Málem jsem strhla počítač, ale naštěstí jsem to zachránila a rozhodla se teda u hovoru sedět.

„Je to vážně pěkné, jsem ráda, že si to užíváš. Muselas pracovat opravdu hodně, když ti šéf dal takový dárek." Komentovala to a já přikývla. Na chvíli se rozmluvila o opravách domu, které trvaly dlouho, a dokončili je teprve před nedávnem. Pro mou smůlu se rozhodla ho prodat. Už prý shání kupce, a jakmile obchod klapne, sežene nový dům jinde. Ptala jsem se jí, kam se chce přestěhovat, protože jestli to proběhne v dohledné době, budu si muset buď zařídit v Kansasu internát, nebo přestoupit na jinou univerzitu.

Poslouchala jsem ji a u toho sledovala své nehty na rukou. Z transu mě až probudilo bouchnutí dveří a hned na to něčí tělo, které mě svalilo do lehu.

„Jsem tady, Noona, neuvěříš, kdo nám dnes dělal moderátora!" vykřikl nadšeně a mně v tu chvíli málem vynechalo srdce.

„JungKooku, já mám mámu na skype." Řekla jsem korejsky a ihned jsem ho odstrčila. Překvapeně se ztratil ze záběru a já si zpět nasadila sluchátka.

„Natasho." Moje máma mě skrz obrazovku probodávala pohledem.

„Kdo je to?"

„To je...." Odkašlala jsem si. „On je prostě." Zakoktala jsem. Panebože, bude křičet, určitě se naštve. Zabije mě? Ne, mrtvá už dávno jsem. Nebo bych aspoň byla, kdyby ona byla poblíž.

„Já si tady našla přítele, mami." Vydechla jsem tedy a zase dala ruku nahoru ve znamení stop, když se JungKook snažil posadit vedle mě. Ještě ne. Chci s ní nejdřív promluvit sama, než ho zase uvidí.

„To je tvůj přítel?" přeskočil jí hlas a já přikývla.

„Jak dlouho?" položila další otázku. Značně se snažila kontrolovat svůj hněv, ale já věděla, že to nejspíš dlouho nevydrží. Někdy byla opravdu výbušná. Já naopak zdědila povahu po tátovi, ten byl docela kliďas. Jo, někdy ho něco rozčílilo, ale to byla výjimka.

„Asi tři měsíce." Sklopila hlavu. Ruku jsem stáhla a JungKook se posadil vedle mě. Tiše se mi omluvil a pak se podíval do kamery.

„Dobrý den, paní Beauford." Pozdravil anglicky a nejistě zamával.

„Natasho, vysvětlíš mi to nějak? Ty máš nějakého korejského přítele a já o tom ani nevím?" to už vykřikla.

„A to je přesně ten důvod, proč jsem ti to nechtěla říct. Reagovala bys takhle." Ironicky jsem se uchichtla a ruku propletla s jeho. Asi to bude trochu drsné, ale zpět už to nejspíš nevezmu.

„Jistě, že reagovala. Máš se věnovat své práci a studiu, proto tam jsi. Ne od toho, abys s někým randila a ještě k tomu s člověkem, jako je on." Odložila své brýle. Teda, spíš je hodila před sebe, takže se možná i rozbily, ale v záběru jsem to neviděla.

„Já si to tak nevybrala, prostě se to stalo a litovat toho nehodlám. A není to on, jmenuje se JungKook." Zavrčela jsem a více stiskla jeho ruku. Začal se do mě dávat vztek.

„Tohle ti rozhodně nikdy neschválím. Zapomeň na to. Když už sis chtěla honem hledat přítele, měla sis najít, alespoň někoho normálního." Prskla.

„Přestaň. Ty lidi tady vůbec neznáš, nenechám tě, abys je urážela. Nehodlám se tě ptát na nějaké povolení, je mi už dvacet a tohle je můj život."

„V tom případě si nemáme, co říct." Odsekla prostě a pak se to vypnulo. Překvapeně jsem hleděla na ukončený hovor a myslím, že v obličeji i rudla od vzteku. Zaklapla jsem ten zpropadený počítač a odhodila ho dál od sebe na peřinu.

„Tohle se mi snad zdá. Co si vůbec myslí?! Věděla jsem, že nebude nadšená, ale v životě nepotkala tebe ani nikoho odtud a už vás soudí? Co tohle je?!" křičela jsem. Jeho ruku jsem pustila a vstala. Tohle musím rozchodit.

„Určitě to tak nemyslela." Řekl tiše.

„Ty ji ale taky vůbec neznáš, je tak kontrolující. Rozhodně řekla vše, co říct chtěla. Ublížila tím tobě a mně taky. To byl její záměr." Zavrtěla jsem hlavou.

„Je to tvoje máma, má o tebe jen starost." Snažil se to zachránit, ale jeho očividné zklamání jsem nepřehlédla.

„Jí jde jen o kariéru a vůbec jí nezajímá, že nechci být jako ona. Však proč myslíš, že od nás můj táta odešel?!" zeptala jsem se, ale nečekala na odpověď. Je jasné, že to neví, když jsme se o tom nikdy nebavili.

„Pořád jí šlo jen o práci. Neustále se hádali a on už neměl nervy na to, aby ji snášel. Bohužel mně nic jiného nezbývá, žejo a musím poslouchat. Jenže já o žádnou kariéru nestojím. Já si chci najít manžela, chci mít rodinu, chci být šťastná a to z práce nebudu." Adrenalin ze mě už trochu vyprchal a já dosedla na postel vedle něj. Začala jsem se trochu uklidňovat.

Hlavou jsem klesla na jeho rameno a nahlas vzdychla.

„Omlouvám se. Promiň mi za to, co řekla." Šeptla jsem a on svou ruku přehodil přes má ramena.

„To nevadí. Alespoň je mi jasné, odkud jsi to měla tak vsugerované." Řekl a já se uchichtla. A vážně. Bylo to takové, protože jsem nejspíš v podvědomí neustále přemítala, co by na tohle všechno řekla moje matka.

„Nechci teď myslet na budoucnost, je to všechno daleko." Hlavu jsem složila k němu do klína, když se opřel o čelo postele.

„Já se o ní nechci bavit, protože v té tvojí nebudu." Řekl prostě a nepřestával prsty hladit mé vlasy s pohledem upřeným někde do bílé zdi.

„A já v tvojí." Zamumlala jsem.

„Mohla bys být." Rozhodl se oponovat mi tiše. Zarazila jsem se a sledovala jeho obličej zespodu. Viděla jsem jen bradu a kousek nosu.

„Mohla bys zůstat a dokončit svou školu tady." Stočil na mě svůj čokoládový pohled. Překvapeně jsem pozdvihla obočí. To jako myslí vážně? Už bych se do Ameriky nevrátila?

„To by znamenalo opustit Spojené státy."

Na to přikývl a prsty přejel po mé tváři.

„Mohla bys žít tady. Pracovala bys u nás ve společnosti a trávila svůj čas se mnou. Bylo by to perfektní." Pousmál se. V tu chvíli jsem jen doufala, že si nedělá tímto žádné naděje.

„Chtěla bych být s tebou, ale Amerika je můj domov. Ne Korea." Rozhodla jsem se utnout tady to básnění o naprosté nereálnosti.

„Ty bys kvůli mně taky neodjel do USA a nežil tam." Na to polkl a nic neřekl.

„Mám pravdu." Konstatovala jsem teda.

„Nebudeme o tom mluvit. Prostě jsme si oba řekli, že do srpna, a poté půjde každý svou cestou." Nemluvilo se mi o budoucnosti dobře, protože jsem věděla, že on v ní nebude, ale taková je realita. Nechci si dávat nějaké plané naděje. Budeme až moc daleko od sebe, než aby to mohlo fungovat, a teď jsme si vlastně oba řekli, že bychom se za tím druhým nepřestěhovali. Dobře, on má skvělou kariéru tady, ale já ještě nevím, co mě doma čeká.

Nevím, jestli bych se toho dokázala vzdát a žít v Koreji. Mám všechny své přátele. A taky mámu, se kterou jsem sice teď rozhádaná, ale mám ji tam a pořád je to moje máma, se kterou jsem žila celý život. Nevím, jestli bych to dovedla opustit.