Prosím přečtěte si oznam na konci, jestli vás mé ff zajímají.

Od toho večera jsme si nezavolali asi týden. Snažila jsem se najít o jeho úrazu něco na internetu, ale všechna videa z jejich vystoupení ukazovala, že vystupoval a jestli měl bolesti nebo ne poznat moc nešlo. To bych je opravdu musela zkoumat podrobněji a na to nemám sílu.

Po měsíci se vrátil i pan Kwan a zase mi zadal nějaké úkoly. Podezřívala jsem ho ale z toho, že pro mě moc práce nemá, protože to byly činnosti, které jsem stihla téměř za dopoledne. Už nějakou dobu ve mně doutnala naděje. Možná bych ho mohla požádat o pár dnů volna. Třeba jen dva nebo tři. Mohla bych se jet podívat do Číny, do které se nejspíš už nikdy nedostanu a strávit tam nějaký čas. A během toho by se BTS tour dostala i do města, kde bych měla namířeno. Možná bych se s nimi mohla vidět alespoň na malou chvíli.

„Pane." Položila jsem na stůl hotové papíry a on zdvihl hlavu od svého počítače.

„Pracuješ pilně, Natasho. Jsem za to rád." Pochválil mě a já se usmála. Nejspíš čekal, že odejdu, ale když tomu tak nebylo a já stála pořád u jeho stolu, zase na mě stočil svůj pohled.

„Potřebuješ něco?" už jsem si zvykla na tykání z jeho strany, přece jen, jsem tu nějakou dobu a jsem od něj o dost mladší.

„Mám na vás prosbu, pane." Připustila jsem. Mluvila jsem pomalu, protože jsem mluvila korejsky a nechtěla jsem před ním dělat chyby. Někdy vypustím něco, co vůbec nedává smysl, ale teď jsem se opravdu snažila kontrolovat. Přišlo mi totiž, že když s ním mluvím v jeho jazyku, stoupnu v jeho očích a bere mě více rovnocenně.

„Tak sem s ní." Opřel se o koženou židli.

„Já bych se chtěla podívat do Číny, jen na pár dní, třeba dva nebo tři dny." Řekla jsem.

„Chceš se podívat, na čem tak tvrdě dřeli celou tu dobu?" usmál se a já překvapeně pozdvihla obočí.

„No já myslela..." zarazila jsem se, ale pak přikývla. Malá lež neuškodí. Celou dobu jsem je doprovázela na různé události, pracovala s jejich týmem. Vážně bych chtěla vidět tu show.

„Vážně bych je ráda viděla. A při té příležitosti i kousek z Číny."

„Dobře. Na to, že jsi tady jako stážistka, udělala jsi velký pokrok. Jsem sám překvapený, že mi vykonáváš práci jako asistentka a tvoje korejština se zlepšila. Rád vidím takové pokroky. Myslím, že si to zasloužíš. Ve čtvrtek posílám nějaké lidi do Beijing. Můžeš jet s nimi, souhlasíš?" překvapeně jsem zamrkala. Že to půjde až tak snadno, jsem vážně nečekala.

Rozhodla jsem se to říct jen Jinovi, kterému jsem napsala, že se potkáme v Beijing. Napsala jsem ale, ať to nikomu neříká, že to bude překvapení. Odepsal mi, že se moc těší a mám se opatrovat při cestě.

S JungKookem jsme bohužel neměli čas si ani zavolat. Vyměnili jsme si jen pár zpráv, napsal mi kdykoli měl volnou chvíli v přesunech na místa koncertů. Často mi posílal fotky toho, co dělá nebo jeho přátel. Taky jsem mu poslala jednu, kde jsme s Louis a hromadu tašek, které jsme nakoupily. Samozřejmě, že většina byla jejích.

Jeho ruka byla naštěstí už v pořádku. Trvalo ale dlouho, než se uzdravil. Kvůli neustálé námaze neměl moc času na zotavení. Byli jsme už za půlkou. Teď jen měsíc a půl. Jen měsíc a půl. A do toho se ještě uvidíme.

Byla jsem jak na trní, když mě Louis vezla na letiště Incheon. Vážně mi dalo práci, abych mu nic nenapsala ani do té sms. Ale chtěla jsem to jako překvapení.

Během jízdy jsem ale chvílemi pochybovala, jestli se tam vůbec dostanu živá. Její řidičské schopnosti jsou na bodu mrazu. Já mám řidičák. Neřídím sice moc často, ale moje máma nemá problém s tím, aby mi půjčila auto. Teda pokud ho zrovna nepotřebuje – což je většina času.

Když jsem sebou zase škubla, když prudce zabrzdila, pochybovala jsem o komisaři, který jí vydal tu kartičku.

„Už jsme tu, už jsme tu." Vydýchla a stiskla tlačítko, načež jí vyjel lístek s časem vjezdu na parkoviště.

„Proč máš vlastně auto, když ho tak nerada řídíš?" zeptala jsem se, když se vměstnala mezi dvě stojící auta. Konečně ze mě spadl všechen stres.

„Byl to hec. Koupila jsem ho, když jsem dostala peníze z mámina spoření. Neměla jsem tehdy ještě řidičák, ale když jsem to auto uviděla, muselo být moje. Jenže pak jsem šla do autoškoly a zjistila, že jsem vážně mizerná řidička." Povzdychla si. Chtěla jsem podotknout něco o tom, že by možná bylo lepší, kdyby to auto prodala a jezdila dál MHD, ale při pohledu na hodinky jsem se zděsila. Bylo to tak tak.

Rychle jsem se s ní rozloučila a vydala se do haly. Všude byla spousta lidí stejně, jako posledně, když jsem odtud letěla do USA. Hledala jsem malou skupinku lidí a spatřila svůj záchytný bod. Juri. Nerozuměla jsem, co dělá tady, když odlétala s nimi, ale byla jsem ráda, že budu mít po cestě společnost.

„Ahoj." Pozdravila jsem ji nadšeně a ona se otočila.

„Natasho! Jsme kompletní, skvěle." Řekla místo pozdravu a usmála se. Odbavili jsme svá zavazadla a vydali se hned k našemu GATE.

„Jak to, že jsi tady?" navázala jsem konverzaci, když jsme už seděli v sedadlech letadla.

„Musela jsem se vrátit kvůli jistým záležitostem. Nerada bych to rozebírala, zkrátka jsem tu byla potřeba. Ale teď se musím vrátit za skupinou a týmem." Odpověděla a já přikývla, že rozumím. Vážně jsem z ní nechtěla dolovat něco, o čem se jí nechtělo očividně moc mluvit.

„Jsem překvapená, že letíš, zajímá tě to?" připásala se a já po jejím vzoru.

„Ano, a taky jsem překvapená. Myslela jsem, že pan Kwan bude proti." Přiznala jsem bez obalu.

„Pan Kwan je štědrý člověk, možná působí velmi přísně, ale to si musel vybudovat kvůli respektu. Určitě jsi tvrdě pracovala. Je to jeho způsob odměny."

Obě jsme instinktivně zmlkly, když se letadlo roztřáslo, na znamení, že startujeme. Zbytek cesty jsme si buď povídaly, nebo si ona četla a já poslouchala hudbu. Beijing nebyl daleko. Letadlem to bylo asi dvě a půl hodiny. V Číně svítilo slunce, ale to bylo zahaleno v mlze. Bylo sice odpoledne, mlha byla zvláštní, ale vysvětlení mi podala Juri – smog. Ajaj, nasadila jsem si proto roušku s puntíky, co jsem dostala od JungKooka a následovala skupinu do malého minibusu. Ten nás za dvě hodiny dovezl do hotelu.

„Odpočiň si, za hodinu pojedeme do haly. Oni už tam zkouší," nadšeně jsem se usmála. Ne, vážně nešlo mé nadšení skrýt. Strašně jsem se těšila. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem skoro přešla číslo dveří, za kterými byl můj pokoj. Nebylo to nic velkého, ale dostačující to bylo a zadarmo? Klidně bych se smířila i s něčím horším.

Vybalila jsem si věci, které jsem si tu vzala na ty tři dny a posadila se na postel. Co jen budu dělat tu hodinu? Byla jsem jak na trní a deset minut před šestou jsem stála před pokojem Juri, abychom už mohli jet. Cesta do haly sama trvala v tom provozu něco okolo hodiny. Občas jsem přemýšlela, jestli nejsme už mimo to město, ale aréna se přece jen objevila. Před ní stály davy a davy fanynek. Bodyguardi museli vytvořit volnou cestu pro naše auto, které pak zajelo na oplocené parkoviště.

Ve vnitř byla tma, ochranka už pouštěla fanoušky dovnitř a lidé z týmu splašeně pobíhali v zákulisí.

„Zůstaň tady, ano? Dobře uvidíš při show. Hlavně si to nech na krku." Cvrnkla do visačky a já přikývla. Narážela tím určitě na to, jak jsem kvůli ní minule skončila pod koly auta. Teď už jsem si ji ale střežila, a jakmile mi ji dali, hned si ji dala na krk.

Seděla jsem z boku, ale tak dobře z boku, že jsem skvěle viděla na pódium a byla i docela blízko. Byla jsem trochu nervózní z lidí, co mi běhali za zády a nechtěla jim překážet, ale po půl hodině sezení a čekání jsem si zvykla, že mi vlasy občas zavlály díky někomu, kdo zrovna utíkal.

Pak to vypuklo. Fanoušci křičeli jejich jména, mezitím, co na velkoplošné obrazovce běželo intro. Sledovala jsem taky a měla husí kůži po těle. Jsem tady, jsem tady, jsem tady! Pořád mi to běželo hlavou jako písnička, co se nikdy neohraje.

Světla uhasla. Lidé začali křičet ještě víc a najednou tam byli. Nemohla jsem zastavit svůj rozšiřující se úsměv. Za chvíli jsem ani tu sedačku nepotřebovala. Stála jsem a zpívala s nimi, jak nejhlasitěji jsem mohla, i když jsem neslyšela vlastního slova. Skrz dynamické písně se prolínaly ty pomalejší. Nejnádhernější pro mě byla For You. Měla jsem ruce nad hlavou a hýbala jimi stejně, jako zbytek haly. Celé ty dvě hodiny utekly jako nic. Únava na nich sice byla znát, ale překrývaly je šťastné úsměvy. Z toho, jak dobrý výkon odvedli a kolika fanynkám dnes udělali radost. Nevím, proč jsem byla z nějakého důvodu pyšná. Jestli proto, že i když jsem na to přispěla minimálně, byla jsem součástí přípravy na tuhle velkou věc. Nebo proto, že mezi nimi stál můj kluk a já na něj byla prostě jen hrdá.

Rozloučili se za velkého potlesku. Ukláněli se a volali, jak své fanoušky milují. Pak vše zčernalo a oni byli pryč. To trvalo jen dvě minuty. Pak se zase rozsvítilo, pódium bylo prázdné a ochranka vybízela všechny, aby se v klidu vydali k východům.

Otočila jsem se a koukala se kolem sebe. Pár neznámých lidí kolem mě zase proběhlo, ale naštěstí jsem uviděla jednoho známého.

„Jae!" zakřičela jsem na něj a on se překvapeně zastavil.

„Natasho, co tady děláš?" usmál se a objal mě na přivítanou.

„Pan Kwan mi dovolil, abych se přijela podívat na jedno vystoupení. Bylo to perfektní. Ve tvé choreografii vypadali úžasně." Vychválila jsem mu ihned a on se zasmál. Vzal mě kolem ramen a vedl tmavou chodbou.

„Děkuji, jsi vážně milá. Tvrdě dřeli a já jsem hrozný, protože i tak dokážu najít nějaké chyby." Zavrtěl pobaveně hlavou.

„Chceš vidět zbytek týmu? Kluci se asi teď převlékají a So Young čeká na jejich šaty." Ukázal na dveře a já přitakala. Šla jsem se pozdravit za ní a samozřejmě pochválila oblečení, které pro ně navrhla. Je pravda, že některé módní výstřelky asi nepochopím, na to je Korea občas dost bláznivá, ale většina z nich se mi líbila. Nejvíce kolekce, kterou nosili u písně For You. Nebo to bylo tím, že miluju tu píseň? Sama nevím, ale takovým svetrem bych opravdu nepohrdla.

Za chvíli vyšla ven z bílých dveří ochranka a řekla, že už jsou hotoví. So Young šla hned dovnitř a vzápětí se řítila ven i se stojanem plným oblečení.

„Běž je pozdravit," popostrčila mě tedy dovnitř.

Vstoupila jsem do vcelku prostorné světlé místnosti. Byly tam dva bílé gauče, malý konferenční stolek a taky velký nepořádek. No v neposlední řadě sedm lidí, kteří se smáli a pošťuchovali. Nevšimli si, že jsem vstoupila do místnosti a já si hodlala ten bezstarostný pohled na chvíli užít.

Překazil mi to až Taehyung, který překvapeně vykřikl a zůstal stát na místě, když mě uviděl.

„Ahoj." Mávla jsem rukou, neschopná udělat víc. Sama jsem ani nevěděla co.

„Natasho!" zvolal člověk, který byl do teď zabraný v otravování Jimina a rozutíkal se ke mně.

„Ty jsi tady." Narazil do mě, a kdyby mě ze zadu jeho ruce hned nechytili, asi bych se opřela zády zpět o ty dveře, kterými jsem přišla. Zasmála jsem se a překvapeně vykřikla, když jsem necítila zem pod nohama.

To objetí bylo tak známé. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku a svou hlavu položila na rameno. I ta vůně byla známá. Všechno bylo tak známé. V tu chvíli jsem se cítila tak dobře, až jsem měla chuť plakat.

„Já tě miluju, ty jsi tady." Pořád se točil dokola a nehodlal mě pustit.

„I love you too." Musela jsem se rozesmát. Každý si to říkal svým jazykem. Bylo vážně fajn, že jsme si u vyznání lásky rozuměli. Špičkami a hned na to i patami jsem se dostala zpátky na zem a pak musela čelit jeho rtům, které líbaly moje čelo, nos, tváře a v neposlední řadě mé rty. A oběma bylo jedno, že je tam s námi někdo další. Tohle nikdo nepokazí.

Rozhodla jsem se pozastavit všechny fan fikce krom této, protože si myslím, že o to není moc velký zájem a je to zbytečné. Nápadů mám hodně, ale očividně moc není pro koho je psát. Nevadí, já je schovám do šuplíku a možná se někdy objeví ;).

Děkuji ale moc enthuasiastic! Ty mě snad nikdy nezklameš, děkuji ti moc za tvé komentáře :)