Seděla jsem u televize, zatímco Cho Hee něco dělala v kuchyni. Běžel tam nějaký pořad, ve kterém se měli BTS ukázat. Dostala jsem stručnou sms od Jina, že se mám dívat. Neměla jsem nic lepšího na práci, a tak, proč ne? Popravdě bych ale udělala cokoli, abych se mohla dívat.

Na obrazovce proběhla poslední reklama, a pak začal On Air. Něco podobného bylo i u nás v Americe. Ráda jsem na to koukala. Hlavně když tam byl nějaký z mých oblíbených umělců. Dělali s nimi interview, odpovídali na otázky a zazpívali také živě pár songů.

„Už to je." Komentovala Cho Hee, výjimečně nepracujíc. Sedla si vedle mě a podala mi moučník, který dnes upekla. Byla jsem hodně překvapená, že si dnes dala volný den od práce. Práce je její droga, je zkrátka blázen.

Moderátor je představil a za chvíli byl záběr na skupinu, která stála v řadě. Pozdravila a všichni si sedli na židle. Jako je tomu vždy, každý z nich se představil. Když začalo interview, moc jsem nevnímala. Popravdě jsem si prohlížela jednoho po druhém. Bylo to trochu zvláštní, vidět je takhle. V posledních dnech, co byli tady, jsem je vídala v teplácích a volných tričkách. Nenalíčené. Tady byli do puntíku upravení. Suga dokonce stihl změnit svou barvu vlasů.

Pohledem jsem přešla na posledního člena, který seděl mlčky a jen se usmíval. Měl černé potrhané jeany, které jsou teď hrozně moderní a nosí je skoro každý. Nepřiznala jsem mu to, ale moc se mi v nich líbil. I když, líbil se mi i v těch teplácích.

„Vypadá v televizi jinak, než když jsem ho tu viděla." Vyrušila mě Cho Hee z myšlenek.

„Tam je jiný." Přitakala jsem. V televizi byl prostě idolem pro všechny, stejně jako ostatní. Musel působit dokonale a být perfektní. Svým způsobem rozumím, proč je ty fans tak milují. Dokázali okouzlit. Skutečnost je ale jiná. Tam jsou oni, ale zároveň nejsou. Jsou takoví, jací ideálně mají být, ale nejsou sví. Tohle už je nejspíš úděl byznysu.

Po krátkém rozhovoru, ze kterého jsem ani nic neměla, zpívali akusticky I NEED U. Bylo to vážně pěkné. Ale místo toho, aby mě těšilo, že je vidím sice v televizi, ale naživo, vím, že to co teď dělají, dělají ve skutečnosti, jsem propadala depresi.

„Dodívej se sama." Vstala jsem z gauče. Vzala jsem svůj telefon a po cestě do pokoje volala Louis.

„Příjem." Ozvalo se na druhé straně téměř okamžitě.

„Rozvesel mě." Přikázala jsem.

„Ale né, co se stalo?"

„Nechci o tom mluvit, nepodnikneme něco?" zeptala jsem se raději.

„Co bys řekla na přespávačku u mě doma? Uděláme si o víkendu dámskou jízdu. Koupím dobré jídlo a půjčím dvd." Na tohle se opravdu NE říct nedá. Sbalila jsem si jen pyžamo a kartáček a rozhodla se jet k ní hned. Bála jsem se, aby Cho Hee nebyla naštvaná, že odcházím, když se rozhodla nepracovat, ale jen nad tím mávla rukou během toho, co ZASE seděla u svého pracovního laptopu. Výčitky svědomí se nekonají.

Když jsem dorazila k Louis, bylo sedm večer. První, co na mě vyvalila místo pozdravu bylo, jestli mám ráda popcorn máslový nebo solený. Nestihla jsem se ani vzpamatovat a v mikrovlnce byl máslový.

„Co se stalo, žes volala sos? Ne, že by mi to vadilo, neměla jsem žádný plán na víkend, ale překvapilo mě to. Byly jsme spolu přece včera po práci." Měla na sobě vtipné pyžamové šortky se sovami a její opálená pokožka díky nim vynikala.

„S Cho Hee jsme se chvíli dívaly na On Air. Byl tam JungKook a ostatní." Řekla jsem jednoduše, sedajíc si na gauč do připravených dek a zlavců.

„Nechej mě hádat. Zastesklo se ti." Tipla si. Němě jsem pokývala hlavou a přijala mísu popcornu.

„Jsme teprve v první třetině, Louis. Nevím, proč se zdám sama sobě zoufalejší. Vážně jsem měla na začátku předsevzetí, že z toho nebudu dělat vědu. Jsou to jen tři měsíce. Jenže ony se zdají jako tři roky, když vím, že pak už tu ten čas nebude." Sledovala jsem ji, jak bručela na souhlas a zapojovala dvd přehrávač.

„Já ti rozumím. Voláš si s ním?" posadila se vedle mě.

„Občas. Jsou vážně velmi vytížení. Slyším v jeho hlase, jak moc je unavený."odvětila jsem a začala ujídat popcornu.

„On to zvládne. Není to poprvé, co jede turné. Únava je jasná, ale překoná to a za chvíli je tady, neboj." Řekla povzbudivě a spustila film.

„Nezvěstná, prý je to dobrý drama." Upřímně jsem byla ráda, že nevybrala nějaký horor nebo podobně. To není zrovna můj šálek kávy. Film mě ale vůbec nezaujal. Hlavu jsem měla opřenou o sedačku a pomalu, ale jistě jsem usínala. Kolem desíti, kdy tam hrálo její oblíbené Stmívání ,mě vyrušil telefon. Divila jsem se, kdo mi může teď volat, ale byla tu jen jedna možnost.

Usmála jsem se při fotce, kterou jsem měla u jeho telefonního čísla. Vyskočila jsem z gauče a šla na chodbu, abych nerušila Louis.

„Ahoj." Řekla jsem nadšeně, že ho uslyším.

„Ahoj, mohli bychom se sejít na skype?" zeptal se a já chtěla ihned souhlasit. No vzpomněla jsem si, že jsem vlastně u Louis a svůj notebook tu nemám.

„Já jsem u Louis, nemám tu počítač." Řekla jsem zklamaně.

„Vážně to nějak nejde? Potřebuji s tebou mluvit a vidět tě." Jeho vážný hlas mi naháněl trochu strach. Doufám jen, že se nic nestalo.

„Zkusím to zařídit." Hned na to jsem zavolala na Louis, jestli má počítač a půjčí mi ho. Otázka s notebookem byla sice vážně blbá – kdo dnes nemá počítač? Všichni ho mají. Souhlasila a dala mi ho k ní do ložnice, kde jsem se mohla posadit. Přihlásila jsem se na svůj skype profil a sotva jsem to udělala, měla jsem hovor. Chvíli se to načítalo, ale pak jsem měla obraz, byť trochu nekvalitní.

„Ahoj, Noona." Pozdravil mě s malým úsměvem a já mu pozdrav opětovala. Byla jsem trochu v rozpacích, přes webku to bylo poprvé, co jsme se viděli. Po měsíci.

„Řekneš něco?" zeptala jsem se stále s úsměvem, ráda, že ho vidím.

„Máme teď vystoupení, ale já tam nejsem." Řekl a já překvapeně pozdvihla obočí. Jak jako, že tam není?

„Při zkoušce jsem spadl a Jin hyung mi nešťastně šlápl na ruku. Mám ji teď špatnou." Obraz se oddálil, jelikož dal notebook dál od sebe a ukázal pravou ruku, která byla obvázaná a nejspíš v dlaze. Pootevřela jsem pusu a chtěla hned něco říct, ale začal on.

„Vážně mě to bolí a oni chtějí, abych už na příštím koncertu vystupoval." Jeho hlas zněl zoufale. Levou ruku si položil na tvář a zavřel na chvíli oči.

„Mrzí mě to." Řekla jsem tiše, sama skoro neschopná slova. Věděla bych, jak ho utěšit, kdyby byl tady, ale on tu není. Je moc daleko.

„Cítím se vážně mizerně. Chybíš mi a teď se mi stane ještě tohle." Zavrtěl hlavou a vypustil všechen vzduch z plic.

„Mám tě ráda, buď silný. Vážně bych teď chtěla být s tebou, ale nejde to. Není snad nic jiného, co bych mohla udělat, než ti tohle říct."složila jsem své ruce v klíně a snažila se uklidnit své srdce i dech.

„Tak bych chtěl," odvrátil lesknoucí se oči od obrazovky a já se už více nesnažila skrýt své slzy.

„Bojuj." Na to přikývl a v dálce jsem slyšela nějaký hluk z jeho strany.

„Jsou tady, budu muset jít. Moc rád jsem tě viděl, zavolám ve volnou chvíli." Ještě chvíli jsem sledovala obrazovku, kde už byla jen plocha a okénko skypu, než jsem počítač zaklapla. Kde se vzala ta hrozná bolest a zoufalost, že mu nemůžu pomoct? Kdy se stalo, že jsem začala všechno tak prožívat? Neumím odpovědět na tyhle otázky a stejně ležím na boku a pláču. Louis mě slyšela a přišla za mnou do pokoje. Objala mě, jako by na chvíli byla má máma a říkala něco, co jsem neposlouchala. Její hlas mě uklidňoval. Všechno bude dobré.

A tak zažívám odvrácenou tvář lásky.

Dobře, přišla trochu depka. Ale i ta je třeba raz za čas.