Další den jsem byla o něco klidnější, dopoledne jsem je natáčela na video. Byla to docela sranda, věřím, že během vystoupení si umí zachovat tvář, ale u zkoušky se skoro pořád tlemili a dělali srandičky. V poledne jsem zařídila oběd v restauraci, ze které si prý pravidelně objednávají a s jídlem si sedli na zem tělocvičny.

Zděšeně jsem zjistila, že k jídlu byly přiloženy jen hůlky. Vyjeveně jsem to pozorovala, a pak se otočila na ostatní, kteří už začali hodovat. Nudle a kuře tu jsou prý klasika.

„Proč nejíš?" zeptal se Jae, který seděl poblíž.

„Neumím jíst s hůlkami." Přiznala jsem zahanbeně. Zase se rozesmál. Jak jsem zjistila, Jae je velmi veselý člověk. Neustále se směje a má z někoho srandu. Pro mou smůlu jsem ten objekt pro legraci já. Alespoň prozatím.

Začal něco říkat korejsky a ostatní lidi v tělocvičně zbystřili.

„Nemá někdo vidličku?" strčila jsem do něj, aby přestal. Určitě mě pomlouval, jak jsem neschopná, že neumím jíst hůlkami.

„Tak tě to naučíme." Prohlásil Rap Monster a šinul se ke mně i se svým jídlem. Sedli si všichni kolem mě a ukazovali mi, jak hůlky správně držet. Po dvaceti minutách, kdy jsem si myslela, že už se nenajím, mi V do pusy strčil hromadu nudlí. Vykulila jsem oči a ruku si přitiskla na ústa.

„S takovou nic nesníš." Odvětil.

„Příště bys ji měl asi upozornit." Zasmál se J-Hope mému výrazu. Pořád si nemůžu zvyknout mluvit o nich takto. Těmi jmény. Asi je pro mě jednoduší si je zapamatovat, ale i tak je to divné.

„Tak ham." Otevřel znovu pusu a já ho napodobila. Nebylo mi sice zrovna nejpříjemnější se nechat krmit. Na to, že ty lidi znám jen dva dny, mi to přišlo dost důvěrné, ale jim to očividně vůbec nepřekáželo a já měla hlad. Za chvíli po mém kuřeti a nudlí nezbylo nic a já měla plné břicho, takže jsem byla spokojená.

„Děkuji." Usmála jsem se na ně a oni pokývali hlavou. Po obědě už se netrénovalo. Naopak se šlo fotit do studia o dvě patra níž. Tam už bylo vše v plném proudu a stylistky skupinu oblékly a dokonce i namalovaly.

„Vy si necháváte linky?" sledovala jsem zblízka práci jedné dívek, která malovala linky JungKookovi. Upřímně, koukala jsem na to jako blázen.

Překvapeně sebou cuknul a podíval se na mě.

„Ano, abychom měli hezčí oči." Řekl lámavě. Bylo to roztomilé, angličtina asi není jeho silná stránka.

„Já myslím, že vaše oči jsou zajímavé i bez linek." Dobře, netuším, jak ze mě tohle vypadlo, ale byla to pravda.

„Proč zajímavé?" nasadil tázavý pohled.

„Jsou jiné, než jsem zvyklá, a taky ne každý s kým se znám, má tak tmavé oči jako vy." Posadila jsem se naproti němu na malý pultík. Na něm byly vystaveny nejrůznější make-upy, štětce a jiná malovátka, která ani já nepoužívám.

„Já zase nejsem zvyklý na takové krásně světlé oči, jako máš ty." Věnoval mi nejistý úsměv a postavil se. Překvapeně jsem se za ním dívala. Buď to řekl schválně, nebo mu chyběla slovní zásoba.

„Asi se mu líbíš. S holkama většinou nemluví." Prohodil Jin sedící na vedlejším sedadle.

„Proč s nimi nemluví?" zeptala jsem se překvapeně.

„On je z nás nejmladší a má strach z holek. Sám to moc nechápu." Zasmál se a zavřel oči tak, jak mu řekla slečna, co ho malovala. Trochu to k němu pasuje. On se zdá být vnitřně ještě dítě. Sice nevím, co se mu někdy honí hlavou, ale přijde mi, že o lásce nebo o dívkách moc nepřemýšlí, ale možná se pletu.

„Já na to taky nikdy nebyla. Na randění, a tak." Měla jsem asi potřebu se ho zastat nebo co.

„Takže na tebe doma v Americe nečeká přítel?" oči zase otevřel, když mohl.

„Ne, navíc, i kdybych nějakého měla, asi by ho ten rok nebavilo čekat."uchichtla jsem se a seskočila z pultíku.

„To tady budeš dlouho." Řekl uznale.

„Sama nerozumím, proč jsem se k tomu upsala. Jsem tu zatím jen pár dní, ale je to velmi těžké. Vše je tak jiné." Povzdychla jsem si.

„Určitě to rychle uběhne a my se budeme snažit, aby se ti tu líbilo." Taky se postavil a ruku mi položil na rameno.

„To je milé, díky. Když jsem v práci, alespoň se necítím osaměle. Moje domácí je sice hodná, ale věčně věků není doma, takže když tam přijdu, jsem sama." Přiznala jsem. Vždy mám připravenou večeři a všude je perfektně poklizeno, ale to mi nenahradí něčí přítomnost. I když by byla jazyková bariéra komplikovaná.

„Je těžké, když se člověk cítí daleko od rodiny. Já taky rodinu neviděl už hodně dlouho a stejně tak kluci. Není to snadné, ale všichni jsme tu, abychom si plnili své sny. Můžeš nás někdy přijít navštívit, potěší nás to." Ruku sundal a vřele se usmál.

„Nechci vám být na obtíž, musím si najít nějaké své přátele." Zavrtěla jsem hlavou a poskočila, když na mě ze zadu někdo položil ruce. Pak jsem se prohnula pod něčí váhou.

„Nekoukej tak vyděšeně, už jsem tě dnes krmil jídlem, takže jsme přátelé a přátelé se objímají." Řekl trochu zadrhujíc se, aby vše řekl správně. Ignorovala jsem některé jejich gramatické chyby, bylo to roztomilé.

„Vylekal jsi mě." Snažila jsem se dostat dál od jeho rukou, ale on mě nepustil a na to, že jeho postava byla vcelku drobná, přitlačil mě silně a nosem se zavrtal do mých vlasů.

„Zvykni si, jakmile se spřátelíš se všemi, budou tě chtít muchlovat všichni, když jsi tak malá a příjemná." Moc jsem nepochopila, proč řekl příjemná, ale vážně mi přišlo legrační, jak to říkal a pořád mě tisknul.

„V, nech ji. Vidíš, jak je vyděšená." Protočil Jin očima a strčil do něj. Naštěstí mě pak pustil a já o kousek odstoupila.

Focení jsem pozorovala z povzdálí. Občas jsem vypomohla s nějakými kulisami, ale to bylo vše. Sledovala jsem, jak jsou profesionální. Alespoň na začátku byli. Ke konci to byly spíš vtipné fotky s xichty a zajímavými pózami. V šest hodin večer, i přes klidnou práci, jsem byla opravdu unavená. Využila jsem nabídku a rozhodla se svézt autem domů, místo použití hromadné dopravy. Byl to dlouhý den.

„Noona, pojď s námi na večeři." Nereagovala jsem. Kdo je Noona nevím a nezajímá mě to, unaveně jsem se opírala o dveře dodávky a se zavřenými oči relaxovala.

„Natasho, pojď s námi na večeři." Zopakoval něčí hlas a já zvedla hlavu.

„To předtím bylo taky na mě?" povytáhla jsem obočí.

„Jo, takhle to občas říkáme." Ozval se Rap Monster. Ach bože, nejraději bych byla, kdyby najednou přeskočilo, bylo o měsíc později, já byla u takovýchhle situací v obraze.

„Aha." Prohrábla jsem si vlasy, které se mi rozcuchaly. Už po několikáté dnes jsem vykulila oči a sledovala, jak mi je V začal spravovat. U toho se culil, jako dítě, co dostalo hračku.

„Máš perfektní vlasy, chtěl bych je mít jako ty, kdybych byl holka. Prosím, pojď s námi na večeři, Jin bude vařit, jeho jídlo je perfektní." Když zmínil Jina, ten mě začal přemlouvat taky a musím uznat, že Rap Monster je v angličtině velmi dobrý, co se argumentování týká. Nakonec jsem vystupovala před středně vysokou budovou a mířila dovnitř.

„Máte alespoň vidličky?" stála jsem v kuchyni a na chvíli se zacítila jako nezvaný host. Všichni se totiž ihned po vstupu dovnitř vyzuli, rozutekli do svých pokojů. Jen Jin šel rovnou do kuchyně, takže jsem se ho rozhodla následovat.

„Neboj, teď se s těmi hůlkami určitě naučíš." Mrkl povzbudivě a začal připravovat jídlo. Ještě pořád jsem nesvá, že se musím vevnitř vyzouvat, ale při přípravě jídla, u kterého jsem hrdě pomáhala, jsem na holé nohy přestala alespoň na chvíli myslet. Místo stolu jsme seděli kolem rozloženého jídla v obývacím pokoji na pohodlných polštářcích a každý si bral, co se mu v kterém hrnci líbilo. Já se o to zase pokoušela. Podařilo se mi vzít mezi hůlky kousek kuřete, ale než jsem ho stihla dát do pusy, spadlo mi do dlaně. V, který asi nějak vyhledává mou společnost, jak se zdá, bez větších debat vzal kuře svými hůlkami a dal mi ho před obličej.

„Já tě nakrmím." Vycenil zuby a já si kousla do kuřete. Jin se nade mnou však slitoval a donesl mi normální vidličku. To jsem se konečně přestala zdráhat a začala do sebe cpát, protože jsem od obědu měla už hlad.

„Jsem zvědavá, jestli to před svým odjezdem domů budu umět." Konstatovala jsem.

„Budeš." Odpověděli skoro všichni jednohlasně.

Pomohla jsem sklidit J-Hope a pak šla zpět do obýváku, kde seděli u televize.

„Dovedl by mě prosím někdo na vlakovou stanici nebo metro?" zeptala jsem se.

„Ještě nechoď!" zvolal Suga a postavil se.

„Je už pozdě a zítra je zase pracovní den." Zavrtěla jsem hlavou.

„Někdo tě odprovodí." Kývnul Jin a podíval se na osazenstvo kolem něj.

„A půjde JungKook, protože si nejvíce musí procvičit angličtinu." Strčil do něj. Jmenovaný byl asi duchem úplně mimo, protože se málem vyvrátil z gauče. Pak na něj něco promluvil v jejich rodném jazyce. Ten vehementně zavrtěl hlavou, ale tentokrát mu něco řekl Rap Monster.

Nakonec se JungKook zvedl a prošel kolem mě ke dveřím.

„JungKook tě odvede." Zopakoval Jin. Pokrčila jsem tedy rameny nad divným chováním a vydala se za ním. Obula jsem si boty, vzala si kabátek a vydala se do tmavého a mlhou zalitého Soulu. Čekal u branky, a tak jsem došla k němu a následovala jeho směr.

Chvíli jsme oba mlčeli a já se dívala okolo. Vzhledem k tmě jsem se okolím příliš kochat nemohla. Tahle část centra nebyla tak rušná. Byly tu spíš obytné panelové domy.

„Promiň, jestli tě to obtěžuje. Nechtěla jsem." Přišlo mi správné to říct. A taky to bylo to jediné, co mě napadlo. Podívala jsem se na něj, když neodpovídal, ale najednou něco poblíž zacinkalo a on mě strhl napravo k sobě. Kolem projelo kolo, které jsem ve tmě vůbec neviděla. Myslím, že jsem ze sebe vydala i nějaký výkřik, ale v té rychlosti si to ani neuvědomuji.

Něco nesrozumitelného zamumlal a pustil mě.

„Děkuji." Napravila jsem si pokrčený kabát.

„Prosím." Odvětil prostě. Musím přiznat, že mě zamrzelo, jak chladný ke mně byl. Je sice pravda, že s ním jediným jsem za dobu, co jsem tady mluvila velmi málo. Vlastně jediná naše konverzace byla ta dnes u focení. Ale během ní se mi zdál milý.

„Provedla jsem ti něco?" rozhodla jsem se proto zastavit a zjistit to. Po chvíli taky zastavil a díky své vysoké postavě taky zastínil pouliční lampu, která mi svítila do obličeje.

„Nechci o tom mluvit." Aha, takže něco jsem mu asi provedla, i když si toho nejsem plně vědoma.

„To mě tak nemáš rád?" spíš jsem to zamumlala, pochybuji, že mě vůbec slyšel.

„Nerozumíš tomu, nikdo nerozumí." Zavrtěl hlavou. Asi je brzo na to, abych s ním vedla nějaký hlubší rozhovor, takže jsem jen kývla hlavou a následovala ho. Za chvíli jsme se ocitli na velmi rušné ulici a já spatřila stanici metra.

„Měla by sis vzít tohle," podal mi roušku.

„Hodně smogu dnes a nečistot, aspoň nebudeš nemocná." Vzala jsem ji do ruky a poděkovala. Po kolikáté dnes už? Nevím ani.

„Dobrou noc." Popřála jsem mu a otočila se k odchodu. Celý večer byl pěkný, až na tohle. Rozhodla jsem se tím ale netrápit, neznám ho a on nezná mě. Nejsem zodpovědná za jeho problémy, jestli nějaké má. Já budu ráda, když vyřeším ty své, především ten, jak žít tady ještě dalších 12 měsíců.