Dopoledne bylo ještě klidné. Odpoledne začali všichni šílet a balit své věci. Nabalit se na tři měsíce není vážně nic jednoduché. Pořád to není taková hrůza, jako když se já balila sem. Na celý rok.

Sledovala jsem ten chaos z pohovky v obýváku. Nehodlala jsem se nikde plést a už vůbec nikomu pomáhat. Sama nesnáším balení, natož se do něj hrnout ještě dobrovolně. K večeru jsme objednali donáškové jídlo a najedli se. Nikdo nešel spát, protože před druhou mělo přijet auto, které je odveze na letiště. Tento čas zvolili, aby nebyl takový nápor fanynek, nějaké se tam stejně očekávají. Obdivuju lásku těch holek, že vstanou a čekají v noci na letišti, aby viděly své idoly.

Pro mě bylo těžké vydržet vzhůru. Usnula jsem u televize, stočená v klubíčku v křesle. Vzbudil mě až povyk okolo mě. Bylo těsně před druhou a slyšela jsem Jimina, jak říkal, že auto už je tady. Promnula jsem si rozespalé oči, sundala malé ospalky a postavila se na nohy. Teď mělo přijít to loučení, kterého jsem se tak bála. A co hůř, není to poslední loučení. Bude tu pak ještě jedno a to bude napořád.

Venku slabě mrholilo, když nakládali kufry do černé dodávky. Byla tam jedna velká, kam měli nasednout oni a auto za nimi měli bodyguardi. Musejí mít opravdu početnou ochranku proti těm davům fanynek.

Mezitím, co byl J-Hope nakloněný do jejich dodávky a něco říkal řidiči, já se začala loučit. Se Sugou nebylo loučení tak srdceryvné. Prostě jsme se objali a řekli si, že na sebe dáme pozor. Jimin se ke mně choval docela odtažitě. Stejně jako celou tu dobu od té poslední hádky. Prý si to s JungKookem vyříkali, ale on potřeboval čas na utříbení myšlenek. Mrzelo mě to, protože jsem s ním předtím byla velmi za dobro. Ráda jsem si s ním povídala a vlastně byl jediný, kdo mě viděl plakat. Dokonce dvakrát.

Taehyung mě postiskal se slovy, že se mám opatrovat a sledovat je v jakémkoli pořadu budou a fandit jim. J-Hope a Namjoon mě také pouze objali a Jin k tomu přidal pár poučných vět, jakože mám dávat na vše pozor, že tady nebude nikdo, kdo by mě ohlídal. Pravda je taková, že celý tým odjížděl. Juri, Jae i So Young. Pan Kwan odjížděl se skupinou, ale jen na pár dní. Měl je vždy doprovázet jen v nějakých určitých destinacích.

Mávala jsem na ně z nejvyššího schodku a s hořkostí si uvědomovala, že je to na tři měsíce naposledy, co je takhle vidím. Normální kluky.

Hned na to mě objaly JungKookovy ruce. Stál o dva schody níž než já, a tak jsme byli skoro stejně vysocí. Svou hlavu přitiskl na má prsa a zhluboka se nadechl. Hladila jsem ho ve vlasech a snažila se tím uklidnit nejspíš nás oba. Pravda byla, že já nebyla vůbec klidná. Měla to být dlouhá doba.

„Budeš mi chybět, Noona." Špitl a já ho stiskla pevněji.

„Taky mi budeš chybět." Zopakovala jsem. Možná jsem toho měla na jazyku víc, ale vážně mě rozbolela tvář z toho, jak jsem zadržovala slzy.

„Zavolám kdykoli to půjde." Potáhl mě k sobě blíž, až jsem necítila pod svýma nohama schodek.

„Já vím," pokývala jsem hlavou a odvrátila ji, když mě položil na zem a na chvíli se odtáhl tak, abychom na sebe viděli.

„Běž už." Hnala jsem ho, utírajíc si jednou rukou slzy. Řekla jsem to, i když jsem ve skutečnosti nechtěla, aby odešel. Nejraději bych ho zatáhla za rukáv mikiny zpět do domu, zamkla a zůstal by tu se mnou. Sama jsem byla až překvapená nad tím, že takhle uvažuju. Vážně jsem z těch pár týdnů byla tak poblázněná. Zvykla jsem si vídat ho každé ráno a taky jsem měla ráda naše společně strávená odpoledne nebo večery.

„Neplač, budu brzo doma. Slibuju." Začal je utírat sám s lítostivým pohledem. Jeho oči byly stále lesklejší.

„Bude se mi stýskat." Přitiskl svou tvář k mé mokré. Když mě políbil, jeho rty byly mokré.

„Strašně se mi bude stýskat, ale běž už, prosím. Děláš loučení pak ještě horší." Pravda je, že jsem se cítila vážně mizerně. Polkla jsem zbytek slz a pousmála se. Rozhodně nechci, aby si můj obličej pamatoval jako ufňukánka.

„Dobře." Pohladil mě po tváři a spravil si batoh, který měl na ramenou. Věnoval mi poslední pohled a rozešel se do dodávky. Utíkala jsem k brance, když se auto rozjelo a ještě jim zamávala. Cítíc se osamělá jako nikdy dřív. Odjel mi kousek srdce.

**

Do rána jsem pořádně nespala, ale to mě neomlouvalo z práce. Pan Kwan tam nebyl, ale úkoly jsem měla napsané. Potěšilo mě, že čím více jsem se zlepšovala v korejštině, dával mi důležitější úkoly. Na to, že jsem na začátku pouze nosila kávu a jídlo, věci či cokoli, co bylo potřeba, jsem si slušně povýšila. Byla jsem s tím také brzy hotová, a protože jsem neměla tu kvůli komu zůstávat, ve tři jsem měla padla.

Vyzvedla jsem Louis, která si vzala svou kabelku a spolu jsme vyrazili do kavárny kousek od firmy. Měly jsme si toho tolik co říct. Objednaly jsme si naše oblíbené nápoje a ona se pak dala do vykládání. Bez ostychu mi popisovala, jak strávila noc několik dní zpět s jedním jejím kolegou. Prý je z Evropy a je to ďábel. Někdy jsem se vážně pozastavovala nad tím, jak dokáže být otevřená.

„To mě přivádí na to, že bychom měly navštívit nějaký noční klub. Tys ještě nic takového neviděla a určitě budeš jednou v depce a bude třeba tě rozptýlit." Narážela na odjezd skupiny na turné.

„Nebudu v depce." Oponovala jsem. Rozhodla jsem se to všechno brát co nejvíce pozitivně. Já tu budu, až přijede. Budeme se na sebe těšit a o to budou společné chvíle vzácnější.

„Nemusíš se přetvařovat, už ráno jsem poznala, že ti uletěly včely." Protočila očima, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.

„Vážně se snažím být optimistická." Odbyla jsem ji. Nebudu smutná, prostě ne. Nechci tím říct, že by ten vztah za smutek nestál, to ani v nejmenším, ale smutkem si rozhodně nepomůžu. Když je to ještě k tomu teprve několik hodin.

„Dobře, nemusíme se o tom bavit. Raději mi řekni, jak bylo v USA." Přeskočila, za což jsem byla ráda.

Řekla jsem jí o dnech v Americe a stručně popsala, jaké neštěstí se tam stalo, rozhodla jsem si také postěžovat na svou mámu.

„Nechci dělat z komára velblouda, ale vážně mě zamrzelo, že se vůbec nezajímala o to, jak jsem byla v nemocnici. Normálně chtěla vidět tu jizvu a víš proč?" rozvášnila jsem se. Louis na to jen zavrtěla hlavou.

„Že bychom dostali nějaké peníze od pojišťovny. Žádné, zlato je mi to líto nebo tak podobně. Mám pocit, že za těch pár týdnů mi JungKook řekl daleko víc pěkných slov než moje vlastní máma." Sotva jsem to dořekla, mlčely jsme. Uvědomila jsem si, že sotva jsme o něm přestaly mluvit, zase se to vrátilo.

„Nebraň se tomu, je mi jasné, že ho máš v hlavě." Uculila se moje kamarádka a začala si upravovat své černé vlasy.

„Stalo se už mezi vámi alespoň něco?" zeptala se mírně znuděně. No jasně, nemůžu jí říct nic peprného, jako ona mě.

„Ani ne. A nevadí mi to!" hned jsem dodala.

„Nebyla na to ani příležitost. Když už se k něčemu možná schylovalo, Taehyung vešel do jeho pokoje. Je to vážně otřesné. Sotva zažiju s klukem intimnější chvíli, někdo další u toho musí být." Zabručela jsem a Louis se opravdu ze srdce rozesmála.

„Nesmíš to tak prožívat, určitě to neudělal schválně." Dusila smích.

„Jistě, že udělal. Kdykoli jsme u nich v domě, někdo tam pořád chodí. JungKook byl vážně naštvaný a mně bylo spíš trapně."

„Jemu určitě taky, jestli ho obtěžovala boule v kalhotách." Sotva to dořekla, já vyprskla čokoládu a ona vyprskla sliny od smíchu. Hned jsem ji probodla pohledem a hodila po ní ubrousky, co byly na stole.

„Přestaň, dělám si srandu, jen vtipkuju." Zvedla ruce v míru. Nepochybně jsem zčervenala až po kořínky svých vlasů.

„Proč se tak stydíš mluvit o něčem takové. Před patnácti minutami jsem ti popisovala, jak jsem to dělala s Harrym a tys skoro nehnula ani brvou." Začala dávat ubrousky, co jsem po ní hodila zpět na stůl a rovnala je.

„To je něco, já nevím. Nevím, je to pro mě jiné." Pravda je asi taková, že tak nad ním vůbec nepřemýšlím. Jen když jsme sami, nechám těm myšlenkám volný průběh.

„Dobře, nebudu tě trápit, ale doufám, že až k něčemu dojde, svěříš se mi. Jsem na to totiž zvědavá." Popíchla mě zase. Zdá se mi to, nebo je to její oblíbená činnost? Neustále si mě dobírat. To stejné dělali kluci. Možná bych se měla konečně sebrat a přestat se stydět. Od studu je ale hrozně těžké se oprostit.

„Není to úplně snadné. Jsem prostě ten stydlivý typ. A on docela taky. Když jsme spolu, vidíme to trošku jinak." Řekla jsem na to.

„Já vím, to jsou jen vtípky." Zopakovala.

„Až budete chtít, tak to uděláte a nemusíte to nikomu říkat. Je to jenom vaše věc. V tomhle jsme odlišené. Já sex nevidím, jako nástroj nějaké lásky, ale zkrátka mě baví. Vážný vztah jsem měla jen jednou a neskončilo to dobře. Rozhodla jsem se proto zvolit teď na chvíli strategii užívání si života. A až potkám zase někoho, s kým bych chtěla být, prostě s ním budu. Ty to zase chceš udělat z lásky." Pokývala hlavou a dopila zbytky svého latté, co měla v hrníčku.

„Máš pravdu. Bude to z lásky." Usmála jsem se. Nevadí mi, že mi je dvacet let a ještě jsem neměla přítele ani nic kolem toho, teda ne, vlastně teď můžu říct, že mám přítele. To ještě víc rozšířilo můj úsměv.

„Víš, že teď je mi dvacet? Už jsem o dva roky starší, než on. Je to trochu divné." Přiznala jsem.

„Nikdo by netipl, že je mu teprve osmnáct, buď v klidu." Řekla bez váhání.

„A co moje máma." Nadhodila jsem.

„Už jsi jí o něm řekla? Nebo to hodláš ututlat. Bude tvoje temné tajemství, které zůstane v Koreji." Zatvářila se dramaticky, na což jsem se já zašklebila. Temné tajemství, no to určitě.

„Neřekla. Pořád si říkám, že je brzo, ale pravda bude, že z toho mám strach. Ona vždy dbala jen na mé vzdělání a od kluků mě držela dál. Nevím, co řekne na to, že jsem si našla přítele tady a ještě k tomu je to Korejec. Bože kdyby byl Brazilec, Španěl, Němec nebo Afričan, brala by to určitě stokrát líp." Prohrábla jsem si vlasy.

„Bude jí to hodně vadit." Shrnula to teda a já přikývla.

„Vím, že když se rozhodnu jí to říct, bude chtít být u toho a já nechci, aby byl zklamaný z její reakce. Nezaslouží si to." To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mu moje máma svými slovy a nedej bože urážkami, ublížila.

„Říkám si, že se přece nic neděje, stejně přijedu domů a on zůstane tady. Tím to mezi námi skončí. No pak mám takové myšlenky jako, znamená to pro mě hodně a myslím, že ještě bude, nechci si to nechávat pro sebe. A i když vím, že máma bude proti, prostě chci, aby věděla, že jsem tady zažila něco, co si budu pamatovat napořád. Jako bych tomu chtěla dát nějakou váhu." Zamyšleně jsem sledovala prázdný hrnek od kávy.

„Pak to udělej. Prostě ho připrav na to, že se to může stát, obrň ho nervy a zavolej mámě. Možná bude trochu smutný, jestli tvá máma bude proti, ale myslím, že to pro něj bude dost znamenat." Zauvažovala.

„Teď spolu asi nikam nezavoláme, ale díky za radu." Usmála jsem se. Objednaly jsme si ještě jednu kávu a pak šly domů. Kvůli málo spánku jsem byla už unavená. Těšila jsem se domů.

Takový díl no... nevím, jak bych to shrnula. Snad jen, JungKook je v tahu, ale nemusíte se bát, že o něj příjdete. O čem by to jinak bylo, že jo :D Bože, děkuji moc za odezvy a těším se na další!

vždy se culím jak blbec, když to čtu :) Děláte mi tím hroznou radost. Myslím, že lidi, kteří píšou fan fiction tomu naprosto rozumí. Není nic lepšího, než spokojený čtenář, který ještě k tomu napíše pěkný komentář. Vždyť, pro sebe to tady nepíšeme, ne?