Druhý den mě mělo večer čekat to překvapení. Ráno u snídaně se nám dokonce Taehyung za dohledu Jina omluvil. Já ale byla ráda, že jsme to jednou pro vždy smetli ze stolu. Už na to nechci myslet a doufám, že příště u takové chvíle budeme jen my dva a nikdo nás nevyruší. Kvůli pozdnímu vstávání byla pozdní snídaně a i pozdní oběd. Po něm jsme všichni nasedli do auta, ve kterém jsem dostala šátek. Neměla jsem proto tušení, kam to jedeme.

Pokaždé, když jsme zpomalovali, myslela jsem si, že už jsme na místě, ale většinou jsme se pak zase rozjeli, takže to nejspíš byla nějaká světelná křižovatka.

Pak jsme ale opravdu zastavili. Všude kolem byl ale hluk. Jako fanynky. To mi dají k narozeninám jejich vlastní koncert nebo co? Přestávalo se mi tohle všechno líbit. Lidi kolem křičeli a podle toho, že jsem byla natisknutá na JungKooka zepředu, když mě vedli, jsem usoudila, že je tu i velká tlačenice.

Pak jsme nejspíš vstoupili do nějaké místnosti, protože jsem to slyšela velmi tlumeně.

„Už mi sundáte ten šátek?" zeptala jsem se a čekala na odpověď.

„Ještě chvíli, teď ti i musím zacpat uši, jinak by to ztratilo ten efekt, promiň." Ozval se mi JungKook u ucha a přiložil své ruce na mé uši. Pořád jsem slyšela, ale ještě tlumeněji. Začínala jsem z toho být nervózní. Co to kruci je?

Šli jsme po nějakých schodkách, a pak mě zatlačil do ramenou. Posadila jsem se tedy na nějakou židli a seděla. Se zavázanýma očima a zacpanýma ušima. Parádní. Vřelo to ve mně. Byla jsem zvědavá, jako snad nikdy. Proč to tak protahují? Chtějí mě umučit nebo co?

A pak najednou byly odstraněny ruce z mých uší a šátek z mých očí. Byla jsem v obrovské hale plné ječících fanynek. Byla tma a přede mnou několik metrů bylo mírně z boku pódium, na které byly obrysy 9 postav. Zmateně jsem se podívala okolo sebe a zjistila, že sedíme na lehce vyvýšeném balkonku spolu s nějakými dalšími lidmi.

A pak se spustila ta známá píseň, u které začaly všechny fans pištět. Já pootevřela pusu. To byla MAMA, to byli EXO, já byla na jejich koncertě.

„To je...?" podívala jsem se na svou pravou stranu.

„Vzali jsme tě na koncert našich známých." Řekl Namjoon.

V tu chvíli jsem se přidala k pištícímu davu a přísahám, že mě to všechno tak strhlo, že jsem nevěděla o ničem kolem mě. Tancovala jsem – i když to vůbec neumím, zpívala – i když to taky neumím a křičela. Bylo to naprosto perfektní. Rozhodně jsem ten koncert neproseděla na židlích jako část osazenstva na balkónku. Stála jsem u zábradlí a všechno prožívala naplno.

Nebyla jsem velká fanynka, ale ta atmosféra ji ze mě udělala. Na konci koncertu jsem měla problém normálně mluvit, a když se loučili na pódiu, měla jsem chuť se rozplakat jako zbytek arény. Zanechalo to ve mně velmi silný dojem.

„Bylo to úžasné, já nevím, jak poděkovat." Pořád jsem opakovala v závěsu Sugy a ostatních, kteří mě vedli někam nevím kam, tedy ven, předpokládám.

„Ale to ještě není tak úplný konec." Vzal mě J-Hope kolem ramen a ďábelsky se usmál.

„To nevím, co lepšího na mě ještě vytáhnete." Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nic nepřekoná. Nic a nikdo. Zase na nějakou dobu určitě.

„Co třeba mě?" ozvalo se zpoza Namjoona, který teda odstoupil, protože kvůli své a jeho výšce jsem neviděla, kdo tam stojí.

„Tak to ne." Vykulila jsem oči. Myslím, že mi nikdo nerozuměl, protože jsem to řekla rychle, potichu a ještě k tomu anglicky.

„Jdu domů." Otočila jsem se a obličejem narazila do JungKooka, který mě chytil za ramena a otočil zpět.

„Natasha je tvůj velký fanoušek, říkala, že máš ty nejlepší vokály, které kdy slyšela." Řekl Jin a já nepochybně zčervenala až po kořínky vlasů.

„To je milé, děkuji. Ahoj, Natasho." Natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Po jeho vzoru jsem se trochu uklonila, když to taky udělal.

„Ahoj." Nebudu lhát, když řeknu, že EXO poslouchám jen kvůli Chenovi, pro jeho skvělý hlas. A teď se s ním vidím tváří v tvář. Vídala jsem ho ve videích a jeho hlas slyšela nemálokrát ze svého mobilu a on teď stojí asi půl metru ode mě a mluví na mě.

„Chen řekl, že se s tebou rád setká a můžete si chvíli popovídat, než budou mít EXO další povinnosti." Řekl Namjoon a popostrčil mě trochu víc k němu.

„Ale já, já nevím, co mám říkat." Řekla jsem mu anglicky skrz zuby. Byla jsem vážně nervózní. Přísahám, že jsem v tu chvíli zapomněla všechna korejská slova, která jsem se do té doby naučila.

„Ale víš." Odvětil s úsměvem.

Oni se kousek vzdálili a nechali mě, abych mohla mluvit se svým idolem. Dobře, nebyl to úplně tak můj idol, ale byla jsem nadšená. Moc se mi jeho zpěv líbil, to přiznávám a je to vážně sympaťák.

„Umíš korejsky, že jo?" zeptal se a já přikývla.

„Jsem jen, opravdu zaskočená a mám pocit, že už nic neumím." Přiznala jsem a on se zasmál.

„Jsem rád, že jsem tě mohl potěšit. Jak dlouho už jsi tady?"

„Je to 8 měsíců. Jsem tady až do srpna a pak se vracím studovat domů, do USA." Odpověděla jsem.

„Tvoje korejština je velmi dobrá na tak krátký čas. Učíš se rychle." Povzbudil mě a já přikývla.

„Děkuji. Snažím se." Měla jsem strach, že během té krátké chvíle se nestihne naše konverzace ani rozběhnout, ale moc mile mě překvapil. Řekla jsem mu, jak se mi líbí jeho píseň Best Luck, kterou nazpíval k tomu korejskému seriálu, a pak mu vyjmenovala další písně, které zbožňuji. Pěkně si se mnou popovídal.

„Řekni mi, je něco mezi tebou a nějakým z těch kluků? Někteří se dívají opravdu obezřetně." Podíval se za mě.

„No, vlastně s jedním ano, ale nerada bych to rozebírala. On je hodně kontrolující." Na to se pobaveně zasmál.

„Pojď se vyfotit, já už budu za chvíli muset jít." Překvapeně jsem zamrkala, když to navrhl sám od sebe. Já bych se nejspíš ani neodhodlala zeptat.

Zavolala jsem na ostatní a strčila jim do ruky svůj telefon se slovy, že chci fotku.

Postavila jsem se vedle Chena a chytila ho kolem pasu tak lehce, jak on mě kolem ramen. Druhou rukou jsem udělala prsty jejich slavné V a usmála se. Jin nás několikrát vyfotil a já poděkovala.

„Pošli mi jednu z těch fotek." Pobídl mě Chen. Dala jsem mu svůj telefon, ať to udělá sám, protože já jsem na tyto věci opravdu špatná.

„Tuhle si dám na twitter a k tomu napíšu, že jsem tam já a má nejoddanější fanynka." Ukázal mi svůj telefon a já určitě zase celá zčervenala.

„Bylo hezké tě poznat. Děkuji." Rozloučila jsem se teda. Usmál se a řekl něco na podobný způsob.

Přísahám, že celou cestu do auta jsem nevnímala vůbec nic a byla jak na trní.

„Potřebuji křičet, potřebuji křičet." Ovívala jsem se rukou.

„Podívejte, jak je hotová. Takhle určitě není ani z tebe." Popíchl Taehyung JungKooka. Ten se zamračil a položil svou ruku na má ramena.

„Doufám, že ses nezamilovala do někoho jiného, Noona. Hodně bych pak litoval, že jsem tohle pomáhal zprostředkovat." Řekl vážně.

„Neboj, on ti konkurovat nebude. Jen zpěv vyhrává na plné čáře." Po tomhle se sice nezdál být maximálně spokojený, ale asi ho to uklidnilo. Pravda je, že Chen se stal mým platonickým idolem a nebylo to tak, že by se mi líbil fyzicky, spíš jsem si oblíbila jeho hlas.

„To se ti vážně tak líbí? Je spousta jiných umělců, kteří zpívají stejně dobře, jako on." Podotkl Namjoon.

„Já nevím, něco na něm je." Zamyslela jsem se s pohledem upřeným ven z okna.

„Vážně zbožňuju, když zpívá. Je tak profesionální. Snad jsem neviděla vystoupení, kde by něco pokazil. Jeho hlas je stabilní a vážně má sílu." Na to jen přikývl. Všichni jsme rozebírali dojmy z koncertu a já samozřejmě nejhorlivěji. Pro ně to zas tak nové není, ale já byla uchvácená.

Bylo už pozdě večer, když jsme dorazili zpět do domu. Jin ohřál jídlo, které zbylo z oběda, a já byla tak unavená, že jediné, co mě nutilo to jídlo polknout, bylo, že mi vždy „samo" přistálo v puse. Naštěstí jsem toho do sebe nemusela dostat hodně. JungKook mi dal pokoj a zbytek porce, kterou jsme měli napůl, snědl sám.

Veškeré nadšení ze mě pomalu vyprchalo a vystřídala ho únava. Odmítla jsem proto sledování televize a vůbec mi nevadilo jít už spát. Svalila jsem se do postele a usmívala se na svítící světýlka. JungKook se ke mně přidal za chvíli a svou rukou zase podložil mou hlavu. Skoro vždy zabere celý polštář, a tak můj polštář musí být on.

„Zítra už je neděle." Přerušil ticho mezi námi.

„Já vím." Neměla jsem, co víc na to říct.

„Budu si muset sbalit," zabědoval a volnou rukou si prohrábl rovnou ofinu na čele. Oba jsme hleděli na prázdný bílý strop a nejspíš přemýšleli, co všechno se ještě stane.

„Odjíždíme ve dvě hodiny v noci, budeš tady?" zeptal se a já odpověděla stručné ano. Přetočila jsem se na bok a zahleděla se na profil jeho tváře.

Měla jsem pocit, že musím něco říct, ale slova ze mě nevycházela. Nevěděla jsem, jak formulovat to, co chci říct.

„Nechce se mi." Přiznal.

„Musíš se těšit, bude to určitě skvělé, jako vždy." Snažila jsem se ho povzbudit, ale nebylo to tak jednoduché.

„Nebude, nebudeš tam." Řekl stroze.

„Ale to přece není konec světa. Uvidíme se, až se vrátíš. Počkám tady." Prsty jsem obkroužila lem jeho trička na výstřihu u krku. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jeho osobitou vůni. Asi bych si měla tyhle věci pořádně uložit v paměti, když se další tři měsíce neuvidíme.

„Nevidím to stejně, jako minulé turné. Tehdy jsem se opravdu těšil. Jen mě mrzí, že nemůžeš jít se mnou." Zavřel oči a já zabořila nos do jeho ramene.

„Taky mě to mrzí. Ale budu tady, až se vrátíš." Zase jsem zopakovala. Uklidňujíc nás oba. Vážně jsem se cítila osamocená už teď. Po druhé straně jsem doufala, že mou samotu zachrání Louis, kterou jsem v posledních dnech hrozně zanedbávala. Viděly jsme se jen v práci. Nemluvila jsem s ní o Americe ani o ničem jiném. Chtěla jsem být s JungKookem než odjede. Pak budeme mít dost času mluvit.

Dobře, nechtěla jsem to, ale připletla jsem tam další skupinu. Teď tam sice nějakou dobu nebudou, ale později se můžete těšit na zápletku. Chtěla jsem použít jinou k-pop skupinu, ale EXO jsou taková klasika a znám je docela dobře, proto je to jednodušší psát. A pak jsem přemýšlela, jestli tam dát Chena nebo Baekhyuna ale je to v podstatě jedno :D.