Čas v Kansas City se mi krátil. Měla jsem nakoupené nějaké drobnůstky, jako suvenýry, které dám přátelům v Koreji. Měla jsem problém s jejich vymýšlením, ale přece se mi to povedlo, a já mohla jet autobusem zase zpátky domů.

Bylo kolem pěti odpoledne. Bylo dost zataženo. Neměla jsem z tohoto dobrý pocit. Nevalně mi to připomínalo ty tiché chvíle před bouří nebo tornádem. Budu doufat, že přijde jen ta bouře. Vystoupila jsem na své zastávce a dala se do rychlého kroku ke svému domu. Mámino auto tam už stálo, takže byla doma.

Obešla jsem tmavě červený Range Rover a vešla do předsíně.

„Mami? Jsem doma." Zakřičela jsem do útrob domu.

„Natasho!" přiřítila se sem.

„Co vyvádíš?" pozdvihla jsem nechápavě obočí.

„I hned vezmi nejnutnější věci. Vyhlásili pro náš okres pohotovost kvůli možnému výskytu silných bouřek a tornád. Vše dáme do sklepa pro jistotu." Řekla. Vypadala neklidná. Rozhodla jsem se ji proto poslechnout. Vzala jsem kufr a dávala do něj všechny potřebné věci. V takovém případě člověk nikdy neví, jak silné to může přijít. Nemusí se stát vůbec nic. Může to poničit okapy, komín a trochu střechu. Nebo to může mít devastační účinky.

Vše jsme daly do sklepa ještě dřív, než se setmělo. Večer jsme sledovali televizi a kolem devíti hodin večer to přišlo. Silný vítr rozezvonil zvonkohry na terase a ty tak přehlušily to ticho. S mámou jsme si pouze věnovaly neurčitý pohled. Ani jedné z nás se nechtěla noc trávit ve sklepě. Bylo to tam zařízené velmi skromně.

Z poklidu nás ale vyrušila siréna. Máma neváhala, vyskočila z gauče a ihned mě táhla za ruku ven. To už větvičky stromu silně narážely do oken. Vítr byl velmi silný. Rozcuchal naše vlasy, i když jsme mířily k poklopu. Směr větru přicházel zpoza Parkerova statku. Na chvíli jsem se tam zadívala a na zlomek sekundy blesk ozářil to monstrum, co se tu blížilo.

I hned jsem vlezla do sklepa, máma za mnou a společně jsme zabezpečily kryt. Pustily jsme malou lucernu a uvelebily se na dekách. Byla před námi dlouhá probdělá noc.

Nevím, jaký stupeň tornáda tohle mohl být, ale byla jsem ráda, když mě k sobě máma přitiskla. Obě jsme několik hodin sledovaly poklop, který se třásl za doprovodu hlasitého bzučení větru nad námi. Nezažívala jsem tohle poprvé, tornáda, jak jsem říkala, tu jsou častá. Ale ne každé přijde zrovna do naší oblasti. Není to zkrátka situace, kterou bych zažívala zrovna každý den a měla jsem opravdu strach, přiznávám.

Nad ránem vše utichlo a my na chvíli usnuly. Byla jsem celá rozlámaná a těšila se na čerstvý vzduch, až vylezu. Veškerá radost, že vše pominulo, nás přešlo, jakmile jsme spatřily ty škody. Dům sice stál, ale strom vedle něj se zapřel do celé střešní krytiny a zničil tak část mého pokoje. Jeho větve byly rozházené po naší zahradě stejně jako spousta jiných věcí, které tuším, ani nebyly naše.

Bylo mi z toho pohledu smutno, ale takové věci se stávají.

Máma se hrozně rozčílila. Prohlásila, že tady už žít nechce. Nedivím se jí po jedné straně. Možná nádherná příroda, ale příroda, co umí napáchat škody a ona je pak musí zaplatit. O to je pro ni horší vidět něco, co vybudovala, v troskách.

Do Soulu jsem se musela vrátit o víc jak tři dny dřív. Měla jsem z toho smíšené pocity. Nevěděla jsem, co vlastně bude. Jestli myslela to stěhování vážně nebo ne. Odmítla se mnou mluvit. Vysadila mě v Kansas City a já si už zařídila ten zbytek. Tentokrát jsem měla letenku s přestupem v Honolulu, na Havajských ostrovech. Byla sice dražší, ale nejbližší možná.

Teprve v Honolulu, kde jsem měla dvě hodiny mezipřistání, jsem si zprovoznila svůj telefon. Situace v Kansasu nabrala opravdu rychlé obrátky. V jednu chvíli jsme se vzpamatovávaly z té školy. V druhé máma sháněla nové auto, v té třetí jsem si sbalila nějaké věci, co jsem chtěla sebou, a pak jsem seděla s ní v novém autě.

Můj telefon se nechtěl vůbec rozjet. Pořád jen brněl a načítal nová data, zprávy, zmeškaná volání, aktualizace. Takhle to vypadá, když si jeden den necháte vypnutý mobil.

Nehleděla jsem na ostatní zprávy a volání, vytočila jsem JungKookovo číslo, které tam bylo nejvíce-krát. Bylo mi jasné, že bude zase naštvaný, ale neměla jsem sílu na hádky. Prostě ho pozdravím a řeknu, že je vše v pořádku. Teda, teoreticky.

„Tady Natasha." Ozvala jsem se na jeho „ano"

„Jsi v pořádku? V televizi říkali o hrozivém tornádu v tvojí oblasti." Vyhrkl. Asi se nepodíval na číslo volajícího. Taky zněl zadýchaně, takže asi něco dělal.

„Bohužel. Já jsem v pořádku, ale náš dům je zničený. Moje máma je hrozně naštvaná a plánuje nejspíš stěhování." Odpověděla jsem smutně a hned na to se zeptala, jestli neruším.

„Zkoušíme, ale to nevadí. Počkají. Mrzí mě to s tvým domem, ale hlavně, že se vám nic nestalo." Řekl rychle.

„Taky mě to mrzí, ale nedá se nic dělat."

„Co teď děláš?" zeptal se.

„Sedím na letišti v Honolulu. Za pár hodin budu v Soulu."

„To myslíš vážně?" vyjekl překvapeně. Teď si nejsem úplně jistá, jestli je naštvaný, že jsem mu to neřekla nebo nadšený.

„Ano, doufám, že jsi rád, že tam budu dřív, než stihneš odletět." Řekla jsem nejistě.

„Jistě, že jsem. Je mi moc líto, co se stalo, ale alespoň budeš tady. V kolik přiletíš, přijedeme tam."

„V devět večer místního času."

„To už budeme mít, doufám, konec. Budu tam čekat, ale teď musím jít."

„Uvidíme se, pozdravuj ostatní."

„Dobře, mám tě rád, Noona. Nebuď kvůli tomu smutná." Snažil se říct povzbudivě.

„Já vím, všechno bude dobré." Řekli jsme si poslední ahoj a já to pak položila. Tak jsem se tady těšila, a tak se to muselo pokazit.

Popravdě jsem neměla chuť vůbec na nic. Nechtělo se mi poslouchat hudbu, číst časopis nebo knížku ani spát. Prostě jsem seděla a hledala do blba. Myšlenky mi lítaly v hlavě jedna přes druhou a já byla nakonec ráda, že jsem vůbec stihla letadlo.

V Soulu bylo vše takové, jako vždy. Jako poprvé, když jsem tu přiletěla. Počkala jsem na své jedno ubohé zavazadlo a vydala se do haly. Zapnula jsem si mobil a zjistila, že nemám žádnou zprávu ani zmeškaný hovor. Doufala jsem tedy, že tady bude někdo, kdo mě odveze. A kupodivu, byli tam. Díky malému množství lidi v hale jsem měla šanci si jich hned všimnout. Večerní lety nejsou očividně tak populární, jako ty ranní.

Jin na mě z dálky mával, vedle něj stál Namjoon a blížil se ke mně poslední známý člověk. Na tváři měl úsměv, ale já mu ho z nějakého důvodu nemohla opětovat. Nevím, jestli jsem byla tak unavená z toho všeho, nebo mi až teď došlo, že jsme s mámou strávily celou minulou noc ve sklepě a nad námi zuřilo tornádo. To, které naprosto zničilo dřevěný domek sousedů, stodolu pana Parkera a odneslo několik koní a dobytka.

Beze slova jsem objala jeho pas a hlavu zabořila na jeho srdce. Neváhal a obětí mi opětoval. Zavřela jsem oči a prostě zapomněla, že jsme na letišti a kolem jsou nějací lidé.

„Už jsi v pořádku." Na to jsem jen zakývala hlavou.

„Řekni něco," pobídl mě trochu zoufale a jeho ruce mě donutily, abych zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Vezmi mě domů, prosím." Na to přikývl a s malou pusou na čelo chytil mou pravou ruku do své.

Přivítala jsem se s ostatními a poděkovala, když mi Namjoon vzal tašku. Dal ji do kufru a všichni jsme se pak usadili na sedačky auta.

„Stýskalo se nám a jsme rádi, že jsi zpět." Jin hýřil svým pozitivizmem. Musela jsem se na to pousmát.

„Taky jsem ráda, že jsem tady." Přitakala jsem.

„Jaký byl tvůj čas v Americe?" zeptal se Namjoon.

„Prvních několik dní bylo skvělých. Potkala jsem se svými bývalými spolužáky. Taky jsem po dlouhé době spala ve své vlastní posteli. Za naším pozemkem je statek pana Parkera, nechal mě, abych se svezla na klisně Sun. A taky jsem nakoupila nějaké suvenýry v Kansas City." Rozpovídala jsem se.

„Máš vedle domu koně? To je skvělé, chtěl bych to vidět." Řekl JungKook natahujíc se pro mou ruku.

„Bohužel, tornádo hodně zničilo. Odnesl i koně a dobytek. Náš dům je velmi zničený." Posmutněla jsem. Dobrá nálada byla tatam.

Na to už nikdo z nich nic neřekl a já byla docela ráda, že mlčí. Opřela jsem si hlavu o JungKookovo rameno a prostě odpočívala. S myšlenkami zase o ničem.

Vystoupila jsem před známým panelovým domem a poděkovala za svezení. Bylo už po desáté hodině, když cesta trvala docela dlouho.

„Můžu dnes zůstat s tebou?" vyskočil z auta a pospíchal ke dveřím, kde už jsem stála, nechávajíc dveře od auta otevřené.

„A nebude z toho problém? Zítra máte trénink?" zastavila jsem na schodech.

„Nemáme." Odpověděl, vyčkávajíc. Pravda, že od té jedné noci už jsme u sebe nikdy nepřestávali. Já to nechtěla. Přišlo mi to moc brzo. Předtím se sice nestalo nic špatného, ale cítila jsem, že na to ještě není ten správný čas.

„Tak dobře." Svolila jsem teda a on utíkal zpět k autu. Něco řekl těm dvěma ve vnitř a zavřel dveře. Oni pak odjeli a my mířili ke vchodovým dveřím.

„Musíš ale poprosit Cho Hee, abys tu mohl být." Upozornila jsem ho a on s úsměvem přikývl. Seděla v obýváku a měla puštěnou televizi. Já ji pozdravila a stručně řekla, proč jsem tak brzy doma. Když se jí uklonil na pozdrav on, odešla jsem už do pokoje. Jen ať si to s ní domluví sám, já u toho být nemusím.

Přišel asi o patnáct minut později, kdy jsem byla už umytá a převlečená do věcí, ve kterých jsem hodlala spát. Už teď jsem plakala nad mou malou postelí, spát tu ve dvou bude opravdu náročné.

„Co ti řekla?" zeptala jsem se, vybalujíc věci ze sportovní tašky.

„Řekla, že jí to vadit nebude, když nebudeme v noci dělat nepořádek." Zasmál se a zčervenal.

„Myslím, že toho se bát nemusí, moje postel je tak malá, že budeš rád, když se na ni bez hnutí vyspíš." Zavrtěla jsem hlavou.

„A pak kdo mě pořád říká, že se mnou cloumají hormony." Rozhodl se mě popíchnout.

„Se mnou rozhodně ne!" oponovala jsem a snažila se utéct, když se ke mně řítil. Vzhledem k malým rozměrům mého pokoje nebylo opravdu těžké, mě chytit. Hned na to mě začal lechtat. Jsem hrozně lechtivá a vážně jsem se hodně přemáhala, abych se nesmála moc nahlas.

„Ale trochu i s tebou, přiznej to." Držel moje ruce, takže jsem se nemohla hnout.

„Ne!" cukala jsem sebou a snažila se za každou cenu vykroutit. Moje tělo ale bylo zcela nehybné, protože ruce držel ve svých a pas mi zasedl.

„Achjo." Povzdychl si.

„Asi jsem v tom zase sám." Zabědoval a sklonil se k mému obličeji. Někdy jsem byla vedle z jeho náhlých změn nálad. Někdy by mě pořád rozesmíval, a v druhé měl svůj vážný obličej a líbal mě. Někdy bylo těžké se mu přizpůsobit, a tak jsem místo líbání se, smála.

Políbil má ústa, bradu i lícní kosti. Věděl, že když jde na mě pomalu, má to daleko větší účinek. Něco jsme o sobě za tu dobu už zjistili.

„Anebo možná ne." Pousmál se, když se ze mě vyloudil jeden tichý vzdych.

„Buď radši ticho." Napomenula jsem ho, a když pustil mé ruce, objala jsem jeho krk. V USA jsem strávila jen čtyři dny. Ale zdá se, že teprve teď mi došlo, jak moc mi tohle chybělo. A chybět ještě bude.

Tušení bylo správné, ale nechtěla jsem to nijak dramatizovat, a pak jsem taky chtěla, abyste v příběhu měli loučení JungKooka a Natashi! :P Takže jsem ji z Ameriky nějak musela dostat zpátky :D.

Jinak, prosím přečtěte si mou novou ff s Taehyungem. Je to zatím jen takový úvod, ale třeba vás to zaujme https://www.wattpad.com/story/62407343-paper-hearts-taehyung .

Hrozně mě baví psát :)

Hrozně děkuji za komentáře a hvězdičky!