JungKook's pov.

Když jsem se s ní rozloučil, ještě jsem sledoval její postavu u přepážky, dokud se mi neztratil mezi lidmi i její plavý cop. Pak jsem se otočil a šel zpět k Jinovi. Společně jsme došli k autu a vydali se na cestu zpět domů. Rádio bylo opět zapnuté, ale už tam běžela klasická rádio-stanice, protože my dva poslouchat vybrané k-pop písně z jeho flashky nemuseli.

Zamyšleně jsem hleděl z okna a přemýšlel. Nevím ani nad čím, možná jsem na chvíli úplně vypnul, ale dlouho to netrvalo, jelikož Jin do mě strčil a já se probral z transu.

„Vypadáš zamyšleně." Prohodil.

„To asi, že jsem." Odsekl jsem.

„Nebuď ke mně zlý. Nemůžu za to, že se rozhodla chvíli volného času strávit doma než tady s tebou." Vrátil mi. Pravda byla, že se to ve mně dost mísilo. Rozuměl jsem jejímu stesku po rodině. Je to něco, co cítím skoro pořád. Někdy jsem s rodinou a už s ní se mi stýská, protože vím, že ji budu muset opustit. Není to snadné. Ale ani jeden z nás nevěděl, co vlastně bude dělat, až my budeme mít vystoupení. Nejspíš se neuvidíme hodně dlouho a ona se rozhodla část toho drahého času strávit ode mě pryč.

„Není to tak, že bych jí to nepřál. Vždyť víš." Povzdechl jsem si.

„Vím." Řekl suše. Pořád naštvaný, že jsem mu tak škaredě odsekl.

„Jine, promiň. Jen je mi to líto, fajn? Jsem naštvaný, kdykoli slyším cokoli o Americe, protože vím, že ona pak bude tam a já tady. Jenže oba máme domovy někde jinde." Podrbal jsem se ve vlasech, a pak si o dlaň opřel hlavu.

„Buď v klidu, je to ještě daleko." Poplácal mě po ramenu, dokud jsme stáli na světelné křižovatce.

„Zdá se to být hrozně blízko." Přepnul jsem rádio, kde hráli nějakou depresivní píseň. Nehodlám se tím přivést do deprese ještě víc.

„Máte se moc rádi." Komentoval tiše.

„Já ji jo, ale nevím, jestli ona cítí to samé. Někdy mám pocit, že je to jen z mé strany." Nemluvilo se mi o tomhle lehce. Vlastně to bylo poprvé, co jsem takhle mluvil o svých citech s někým. Sice jsem se předtím několikrát svěřil Taehyungovi, ale to byl spíš jen stručný rozhovor. Neprobírali jsme to víc do hloubky.

„Myslím, že jen hodně spěcháš. Vím, že z tvého pohledu máte málo času, ale tím věcem nepomůžeš. Tys do ní byl zamilovaný docela dlouho, ale ona o tom neměla ani tušení." V tom měl asi pravdu, ale já to pořád asi nemohl pochopit. Proč to nemůže mít stejně.

„Radím ti dobře, nespěchej, nebo o ni můžeš i přijít."

„Zkušený Jin hyung radí?" ušklíbl jsem se. Musel jsem ho popíchnout, je to moje oblíbená činnost.

„Zkušený prozatím, ale možná mě brzo předběhneš." Řekl a já do něj strčil určitě s červenými tvářemi. Ty prozrazovaly, že bych i rád, ale jestli je všechno rychlé už teď, nevím, co by s námi pak udělalo něco dalšího.

Měl z toho samozřejmě velkou srandu a já byl rád, že už jsme doma. Mohl jsem tak vystoupit a zavřít se do pokoje bez jeho pochlebování.

„Trvalo vám to." Namjoon dělal něco v kuchyni. Asi se snažil uvařit. Pravda byla, že i když Incheon není daleko, s provozem to je docela dálka.

„Hustý provoz." Odvětil Jin místo mě a já přikývl.

„Takže odletěla?" zeptal se pro změnu Taehyung.

„Vidíš ji tu snad někde?" zamračil jsem se. To byla vážně blbá otázka. Jistě, že kdyby byla tady, byla by se mnou. Nebo spíš já bych byl s ní, aby nás tyhle paka neotravovali. Upřímně nerozumím, proč jsem kdysi souhlasil si vzít pokoj, jehož zámek jako jediný postrádal klíč. Od toho dne jsem ztratil veškeré soukromí. Byl jsem tak blbý, že mi ani nedošlo, že bych ho někdy mohl potřebovat. Teď naprosto ignorují moje prosby, aby tam nechodili alespoň bez zaklepání. Když jsem sám, dobře, ale jak sem mám vzít Natashu na návštěvu, když každých deset minut někdo otevře dveře s otázkou, jestli něco chceme nebo si prostě JEN TAK popovídat. Mám ty kluky rád, ale někdy mě opravdu štvou.

„Ale, nebuď nabručený boy in love." Zasmál Yoongi a já ho praštil do ramene.

„Přestaň mi říkat tak blbě." Okřikl jsem ho, chtěl říct něco dalšího, ale pohrozil jsem mu pěstí, takže radši mlčel. Něco, co opravdu platí na mé hyungy, je síla.

„Ale Kookie, nikdo to nemyslí špatně. Jen si z tebe utahujeme." Postavil na stůl Namjoon nějakou zeleninu, která se mu asi podařila připravit a pár housek. To bude opravdu chudý oběd.

„Tak toho už nechejte. Vážně jsem smutný, že je pryč a vy se mně snažíte rozptýlit tím nejvíc blbějším způsobem." Vzal jsem hůlky a začal se patlat v jídle. Naštěstí tím byla konverzace ukončena a já měl pokoj.

Opravdu jsem se musel ovládat, abych Natashe hned nevolal. Slíbila, že se ozve sama. Určitě to dodrží. S hyungy jsme se rozhodli využít volno a jít nakupovat. Na chvíli jsem tak alespoň zapomněl na všechno okolo a užíval si legrace s nimi.

Natasha's pov

Druhý den ráno jsem si splnila, co jsem chtěla. Projela jsem se na klisně jménem Sun. Zase byl nádherný den. Pro dnešní projížďku jsem za to byla ráda, ale večer jsme s mámou nebyly klidné, když v televizi mluvili o možném výskytu tornád v naší oblasti. Problémem je, že i přes dnešní vyspělé technologie, nelze určit přesné místo výskytu tornáda a lidi včas varovat. My, stejně jako všichni ostatní, měli blízko vchodu do domu, podzemní sklep. Tady to tak měl každý. Bylo třeba rychlé reakce, protože domy u velmi silných tornád i odlétaly. Při lepší situaci jen poničily střechu a okolí.

„Měla bys mi říct, co se vlastně stalo o Vánocích." Začala máma a já se zachmuřila. Už to bylo pryč. Je pravda, že jizvu mám a občas ji cítím. Jako by mi připomínala, že se to skutečně stalo.

„Stala se mi nehoda. Vysvětlovala jsem ti to." Řekla jsem monotónně.

„Chtěla bych vidět tu jizvu." Řekla.

„Vážně to musí být?" povzdechla jsem si.

„Můžeme dostat z pojištění nějaké peníze za trvalé následky." Odvětila a já vyjekla.

„To snad nemyslíš vážně." Zavrčela jsem a postavila se.

„Natasho! Takhle se mnou nemluv!" křičela na mě, mezitím co já šla do svého pokoje. Já jsem ráda, že jsem v pořádku, a že se nestalo nic vážnějšího, a ona začne mluvit o penězích z pojištění. Tohle je vážně šílené. Pořád jsou to jen samé peníze. Jako by bez nich člověk byl nic.

Doklusala jsem do svého pokoje a skočila na postel. Popadla jsme notebook a rozhodla se zabavit jinak. Jako každý večer jsem si měla volat s JungKookem, ale tentokrát mě na skype čekala jen zpráva, že ho to moc mrzí, ale pan Kwan je zavolal do kanceláře. Víc tam toho nenapsal, očividně psal ve spěchu, takže se ani nedivím. Usnula jsem proto u poslouchání svých oblíbených Exo písní a připomínajíc si, co mě za pár dní zase čekám. Těšila jsem se. Ne, jak tady po tak dlouhé době, ale našla jsem si k té zemi i lidem tam, cestu.

Vzbudila jsem se poměrně brzo a zamračeně sledovala opět nebe bez mráčku. Vážně jsem tu nepřijela, abych si začala dělat starosti, ale lidé kolem jsou už nervózní.

Umyla jsem se a převlékla. Přemýšlela jsme, co podniknu dnes a nenapadalo mě nic kloudného. Jelikož máma byla opět v práci, rozhodla jsem se sednout na autobus a jet do Kansas City. Projdu obchody, zajdu si na americkou koblihu a k večeru pojedu zase domů.

Kolem jedné hodiny odpoledne, kdy jsem seděla na obědě, mi začal zvonit telefon. Zvedla jsem ho teda s úsměvem a pozdravila.

„Jak to, že voláš, myslela jsem, že máš nějaké zkoušení." Řekla jsem, popíjejíc colu.

„Jsou tu tři hodiny ráno, Noona, dozkoušeli jsme teprve před půl hodinou." Překvapeně jsem vykulila oči.

„Jak je to možné? Pan Kwan říkal, že veškerá práce je hotová." Položila jsem sklenku a trochu se promrvila na židli.

„Všechno je špatně. Koncerty byly přesně naplánované, ale došlo k nějakým změnám. Vše se posunulo na dřívější termín. Nevím, jestli tady budu, až přijedeš." Řekl smutně. Zněl vážně vyčerpaně. Určitě museli zkoušet tvrdě, tak jako vždy. I když zvukové zkoušky byly někdy ještě těžší. Byl to hlavně psychický nátlak.

„To nevadí, měl by sis teď jít lehnout, jsi určitě unavený." Lidé u vedlejšího stolu se na mě dívali. Američanka, která tady mluví korejsky do mobilu. To určitě jen tak neviděli.

„Snažím se, ale musím myslet na to, že se s tebou ani nerozloučím. Chtěl jsem, abychom se ještě viděli."

„Já vím. Taky mě to moc mrzí, ale nic se nedá dělat. Víš, že je to tvá práce." Podotkla jsem.

„Blbá práce." Zopakoval.

„Práce, kterou máš moc rád." Oponovala jsem.

„Ne, když nemůžu být s tebou." Zavrčel.

„JungKook." Napomenula jsem ho.

„Všechno je špatně. Měl jsem plán, chtěl jsem tě vzít sebou do Busanu, chtěl jsem ti ukázat, kde jsem prožil své dětství, strávit ještě nějaký čas společně a místo toho poletím do Tokia mezitím, co ty poletíš na Incheon z Los Angeles. To není fér." Nastala přesně ta situace, které jsem se na začátku toho všeho bála. On je někde, já jinde, a když poletím zpět za ním, on už bude na cestě pryč.

„Já jsem..." nakousla jsem, ale skočil mi do řeči.

„Vím, že jsi to říkala. Ale není to fér. Já mám taky právo na svůj život a na lásku. Stejně jako ostatní hyungové. Nejsme žádné loutky. Chceme být jen šťastní." Pak jsem uslyšela to otravné pípání, jako když vám to někdo položí. Nahlas jsem si povzdychla a telefon odložila. Tohle byl byznys, kterému jsem nebyla schopna porozumět. Bylo to všechno nejspíš mimo mé chápání.

Ahoj! Doufám, že se vám díl líbit, těším se na vaše názory :)