Lidi, vše je na prd :( Řekněte mi někdo, že bude všechno dobrý. 

Zbytek dne jsem strávila s Cho Hee u televize. Rozhodla se konečně nepracovat, a tak jsme po půl roce měli šanci se alespoň více poznat. Běžela tam nějaká korejská telenovela, a i když jsem rozuměla každé páté slovo, musela jsem se smát. Jejich humor je opravdu zvláštní.

Večer jsem se rozhodla zavolat JungKookovi, aby věděl, že na něj myslím a nedošlo k něčemu, jako včera. Hrála jsem si na naštvanou, že se mu musím hlásit, ale ve skutečnosti jsem se těšila na rozhovor s někým milým. S někým, kdo by mi vylepšil náladu po rozhovoru s mámou.

„Ahoj." Ozvalo se veselým hlasem na druhé straně.

„Řekni mi něco pěkného." Řekla jsem místo pozdravu a svalila se na postel.

„A co bys chtěla slyšet." Bylo mi odpovědí.

„Cokoli." Povzdychla jsem si.

„Stalo se něco? Jsem rád, že voláš, ale tvůj hlas zní jinak."

„Ale ne, vše je v pořádku. Jen jsem si volala s mámou a moc mě nepotěšila." Přiznala jsem.

„Proč?"

„Měla moc práce, ona pořád pracuje. Mluvily jsme spolu jen patnáct minut, z toho deset mluvila ona o jejích případech v kanceláři a pokládala mi otázky, jestli se tu chovám slušně a učím se." Lehla jsem si na břicho a telefon dala na reproduktor, abych ho nemusela držet v ruce.

„Myslel jsem, že máš perfektní mámu. Mluvila jsi o ní tak."

„Ona je perfektní, ale někdy nemám pocit, že je moje máma." Zasmála jsem se trochu zoufale.

„Ale né, mluvíš o ní vždy tak hezky. Musí být úžasná." Oponoval mi.

„Je to jediná rodina, co mám, JungKooku. Možná proto si ji tak idealizuji. Prostě nepřemýšlím, jaká je, snažím se ji mít ráda takovou, jaká je. I se všemi jejími věcmi. Je to přece má máma." Byla jsem ráda, že spolu můžeme vést takový rozhovor. Bylo to vlastně poprvé, co se mu s něčím svěřuji. Důvěra je ve vztahu hodně důležitá.

„To je mi líto. Asi máš velmi přísnou mámu." Řekl lítostivě.

„To jo." Chvíli jsme na to oba mlčeli. Já se zamyslela a on možná nevěděl, co říct.

„Řekla jsi jí o mně?" zeptal se najednou.

„V jednu chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem to zavrhla. Bojím se, že by se jí to nelíbilo." Odvětila jsem popravdě. Mým jediným štěstím vlastně je, že je až v USA. Takhle se možná rozčílí přes skype, ale nic víc udělat nemůže.

„To je to tak špatné?"

„Mám strach z její reakce. Doma mě vždy od kluků držela zpátky. Už tak by se jí nelíbilo, že jsem začala s někým randit, a když ty jsi ještě k tomu..." ani jsem vlastně nevěděla, jak to doříct.

„Jiný, já vím." Zněla odpověď.

„Promiň, já se s tím už docela vyrovnala. Se vším, co se stalo, ale bojím se, že moje máma ne. Asi bude lepší, když jí nic říkat nebudu. Bude alespoň v klidu." Rozhodla jsem a na prst si namotala jeden pramínek svých plavých vlasů.

„JungKook?" dlouho mlčel.

„Stydíš se za mě, že jo."

„Tak to není. Nechci jen věci více komplikovat, než už jsou, snaž se to pochopit." Řekla jsem rychle. Hlavně ať si zase něco neumane. To by mi ještě tak scházelo.

„Nezazlívám ti to. I pro mě to není snadné." Jasně, ale ten, kdo si s tím dělá hlavu, jsem já. Alespoň mi to tak přijde.

„Pojďme se raději bavit o něčem pěkném. Mám dost vážných rozhovorů." Usekla jsem to. Pravda je, že začínám být unavená z toho, že neustále něco řeším.

„Mám tě rád, Noona. Zítra se zase uvidíme, slibuješ?" zeptal se sladce.

„Slibuju." Pro sebe jsem se usmála.

„A dál?"

„A dál co?"

„A jak dál?"

„Slibuju, zlato." Začala jsem se smát.

„Nesměj se, proč mě tak nikdy neoslovíš?!" řekl vyčítavě, ale vím, že se u toho smál.

„Nejsem na to zvyklá, na internetu jsem našla, že pro vás Noona neznamená jen přítelkyně, ale i kamarádka. Je to pro tebe přirozenější. Jenže já neříkám zlato a miláčku jen tak někomu." Pro sebe jsem vrtěla hlavou.

A tohle je to, co jsem přesně potřebovala. Mluvit o něčem a vlastně o ničem. Zapomněla jsem tak na stesk po domovu i na rozhovor s mámou.

**

Druhý den jsem se vzbudila kvůli zvláštnímu pocitu. Promrvila jsem se a přetočila se na bok. Divný pocit ale zůstával. Bylo to, jako by mi někdo propaloval záda pohledem. Netuším sice, kolik je hodin, ale tak dobře se mi spalo v té vyhřáté posteli. Nechtělo se mi z ní, ještě ne.

Pocit na chvíli odezněl, ale hned na to jsem cítila vedle sebe pohyb. Kdybych nebyla tak paralyzovaná spánkem, jako to mám vždy hned po probuzení. Určitě bych vyjekla a rychle se posadila. Místo toho jsem se zvládla převalit na druhou stranu a zjistit, kdo je ten vyrušitel.

„Kdybych byl zloděj nebo vrah, už jsi mrtvá, víš to?" zeptal se známý hlas.

„Upřímně, jsem v takovém stavu, že bych to ani nevnímala." Zívla jsem si a on se zasmál.

„Co tu děláš? Tak brzo? Řekli jsme si, že se ještě domluvíme." Přikryla jsem si tvář dlaněmi. Ne, vážně jsem nechtěla, aby mě takhle viděl. Stačilo mi to včera.

„Chtěl jsem tě překvapit a taky jsem se moc těšil." Sundal mé ruce pryč.

Nahlas jsem si povzdychla a odtlačila jeho hlavu, když se mě snažil políbit.

„Nech mě se alespoň umýt." Protočila jsem pobaveně očima a on se se smíchem odtáhl. Už jsem neměla čas lebedit v posteli. Vyskočila jsem z ní a mířila si to do koupelny. Rychle jsem se umyla a střapaté vlasy dala do drdolu. Když jsem přišla zpět, ležel v mé posteli.

„A to je jako co?" pozdvihla jsem překvapeně obočí.

„Krátím si dlouhou chvíli. Tvůj pokoj je hezký, ale můj pokoj je lepší. Má ty žárovičky na posteli." Připomenul. To jsem mu musela dát za pravdu. Ty žárovičky jsou úžasné.

„Co chceš dnes dělat?" zeptala jsem se, hledajíc vhodné oblečení.

„Vezmu tě na snídani, a pak ti udělám prohlídku v Kjongbokkung. No a pak budeme dělat, co budeme chtít." Řekl, stále se vyvalujíc na posteli s rukama za hlavou. Z okna jsem viděla, že venku je teplo. Bylo skoro dvacet stupňů. To je na březen docela dost. Vzala jsem si obyčejné jeansy a tričko.

„A něco jsem ti po cestě koupil." Prohodil, sahajíc do kapsy.

Hned na to vytáhl puntíkovanou roušku.

„Ach svou vlastní ještě nemám." Vykřikla jsem.

„Já vím a tahle je tak roztomilá, že jsem ji musel koupit." Usmál se. Natáhla jsem se do lehké kožené bundičky a chytila ho za ruku.

„Tak jdeme? Mám hlad, ta snídaně by se fakt hodila." Snažila jsem se ho vytáhnout na nohy, ale on schválně dělal, že je hrozně těžký a nechtěl vstát.

„JungKook!" zavrčela jsem, když mě stáhl na sebe.

„Tak už mi dej pusu. Pak půjdeme." Našpulil rty a vůbec mu nevadilo, že na něm ležím celou váhou.

„Pořád to tvoje, dej mi pusu, dej mi pusu, polib mě!" zaklela jsem.

„A co jsem? Nějaké hej nebo počkej určitě ne!" pokárala jsem ho.

„Nikoho jiného, kdo by to dělal, nemám, takže musíš ty." Uculil se a chytil mé tváře do svých dlaní. Bez dalšího komentování jsem mu dovolila mě políbit. Oba jsme měli ale jeden velký problém. A to ten, že když jsme jednou začali, bylo těžké skončit. Většinou jsem to byla já, kdo to utnul, asi jsem byla víc střízlivá a tolik se mnou necloumaly hormony. Jednoduché to pro mě ale vůbec nebylo.

„Jdeme." Odtáhla jsem se z jeho dosahu a poplácala po tváři. Nespokojeně zamručel, ale rozhodl se konečně vstát.

Venku jsme si oba nasadili roušky a mohli směle vyrazit. Před námi krásný den.